Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 28.08.2002, sp. zn. I. ÚS 729/01 [ nález / GÜTTLER / výz-3 ], paralelní citace: N 108/27 SbNU 205 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2002:1.US.729.01

sp. zn. I. ÚS 729/01 Nález Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě o ústavní stížnosti S. U-ové, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 10. 2000, sp. zn. 53 Co 392/2000, a proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. 10. 2001, sp. zn. 33 Odo 510/2001, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 10. 2000, sp. zn. 53 Co 392/2000, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. 10. 2001, sp. zn. 33 Odo 510/2001, se zrušují. Odůvodnění: I. Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 22. 2. 2000, sp. zn. 23 C 85/98, ve věci žalobce D., s.r.o., proti žalované (stěžovatelce) o částku 1.282.500 Kč s příslušenstvím rozhodl tak, že stěžovatelka je povinna uvedenou částku s příslušenstvím žalobci zaplatit. Důvodem tohoto rozhodnutí byla skutečnost, že účastníci řízení uzavřeli dne 12. 9. 1994 smlouvu o půjčce, podle níž stěžovatelka převzala od žalobce částku 2.500.000 Kč a po lhůtě splatnosti žalobci ještě dluží částku 1.282.500 Kč. Městský soud v Praze napadeným rozsudkem potvrdil citovaný rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10. Stěžovatelka podala proti citovanému rozsudku Městského soudu v Praze dovolání, které Nejvyšší soud ČR v záhlaví označeným usnesením odmítl jako nepřípustné. Nejvyšší soud konstatoval, že podstata dovolacích námitek se týkala tvrzeného nesprávného postupu odvolacího soudu, který prý stěžovatelce odňal možnost jednat před soudem; o jejím odvolání totiž rozhodl při jednání dne 30. 10. 2000 v její nepřítomnosti, resp. v nepřítomnosti jejího právního zástupce, přestože tento právní zástupce JUDr. H. zaslal soudu omluvu se žádostí o odročení jednání faxem dne 27. 10. 2000 v 11.30 hod. a kancelář tuto omluvu předložila předsedovi senátu až po odvolacím jednání dne 30. 10. 2000 ve 14. hod. K těmto námitkám Nejvyšší soud uvedl, že odnětím možnosti jednat před soudem ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. (poznámka: ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb.) se rozumí postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci procesních práv, která mu o.s.ř. poskytuje. V daném případě prý však stěžovatelka znala termín odvolacího jednání již ode dne 18. 8. 2000 a k omluvě přistoupila až dne 27. 10. 2000, tzn. teprve 4 dny před odvolacím jednáním. Jestliže advokát stěžovatelky JUDr. P. H. převzal její zastoupení (dne 26. 10. 2000) za situace, kdy do odvolacího jednání zbývalo již pouze několik dní, "vzal na sebe zároveň povinnost seznámit se v tomto časovém úseku náležitě s projednávanou problematikou nebylo-li v jeho možnostech kvalifikovaně se připravit k již nařízenému odvolacímu jednání, bylo namístě žádosti o zastoupení za daných podmínek nevyhovět. Důvody, pro které zástupce žalované požádal o odročení odvolacího jednání, nelze tak mít za omluvitelné. Samotné žalované pak v účasti při odvolacím jednání dne 30. 10. 2000 nic nebránilo". II. Stěžovatelka v ústavní stížnosti především tvrdí, že její právní zástupce JUDr. H. převzal právní zastoupení dne 26. 10. 2000 a dne 27. 10. 2000 odeslal Městskému soudu v Praze (ke sp. zn. 53 Co 392/2000) a právnímu zástupci žalobce JUDr. V. faxové sdělení, že pro krátkost termínu neměl možnost se seznámit se spisovým materiálem a proto žádal o omluvu z jednání a o odročení na jiný termín. Stejné sdělení bylo týmž adresátům současně odesláno doporučenou poštou. Z předmětného spisu je prý však zřejmé, že tato faxová omluva byla předložena předsedovi senátu až dne 30. 10. 2000 ve 14.00 hod., tedy po jednání, a došlo proto ze strany soudu k administrativnímu pochybení, které by však nemělo být přičítáno k tíži stěžovatelky. Proto se stěžovatelka domnívala, že dovolání bylo přípustné dle ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. a jestliže je Nejvyšší soud přípustným neshledal, zasáhl tím do jejích základních práv, zakotvených v čl. 36 odst. 1, v čl. 37 odst. 2 a v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatelka nesouhlasí s argumentací Nejvyššího soudu shora uvedenou a tvrdí, že pokud by její advokát nebyl oprávněn 4 dny před nařízením jednání převzít její zastoupení nebo pokud by se měla za těchto okolností hájit sama, vznikla by tím zcela nepřijatelná konstrukce, podle níž by v určité lhůtě musela být občanovi odepřena právní pomoc. Stěžovatelka navíc poukazuje na ustanovení §19 zákona o advokacii, upravujícího taxativní výčet důvodů, pro které je advokát povinen odmítnout poskytnutí právních služeb; mezi nimi však není uveden případ, kdy advokát pro krátkost období mezi převzetím zastoupení a nařízeným jednáním není schopen se na ně důkladně připravit. Ze všech uvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby byla napadená rozhodnutí Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu ČR jako protiústavní zrušena. III. Ústavní soud konstatoval, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti a podmínky a že tedy nic nebrání v projednání a rozhodnutí věci samé. K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení - Městský soud v Praze a Nejvyšší soud ČR a vedlejší účastník - D., s.r.o. Městský soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti konstatoval, že jednání odvolacího soudu proběhlo v nepřítomnosti stěžovatelky i jejího advokáta, a že omluva zástupce stěžovatelky byla předsedovi senátu doručena až po skončení jednání. Účastník řízení trvá na skutkových i právních závěrech, které v této věci učinil. Nejvyšší soud ČR rovněž odkazuje na odůvodnění svého usnesení. Uvedl, že stěžovatelka byla prakticky po celou dobu řízení zastoupena advokátem JUDr. F. L. a ačkoli byla o termínu jednání odvolacího soudu vyrozuměna s více než dvouměsíčním předstihem, přistoupila k "výměně" právních zástupců bezprostředně před konáním odvolacího jednání, konkrétně 4 dny před tímto jednáním, aniž sdělila důvody takového svého počínání. Nejvyšší soud dodal, že právo účastníka řízení nechat se zastupovat advokátem by nemělo být zneužíváno k docílení "odkladu" předvídatelného rozhodnutí. Proto Nejvyšší soud v daném případě dovodil, že "pochybení odvolacího soudu, k němuž nesporně došlo, neznamenalo odnětí možnosti žalované (stěžovatelky) jednat před soudem", jelikož prý odvolací soud by měl odročit jednání pouze tehdy, jestliže by se jednalo o omluvitelný důvod neúčasti předvolaného zástupce účastníka řízení. D., s.r.o., ve svém vyjádření navrhuje ústavní stížnost jako nedůvodnou zamítnout, neboť tvrdí, že stěžovatelce musel být znám výsledek odvolacího řízení a pokud tedy několik dní před nařízeným jednání u Městského soudu v Praze změnila svého právního zástupce, učinila tak zřejmě účelově "s úmyslem rozhodnutí odvolacího soudu oddálit". Vedlejší účastník především zdůrazňuje, že ani dovolání ani ústavní stížnost údajně neobsahovaly žádnou novou skutečnost či důkaz, který by mohl změnit výsledek soudního rozhodnutí. Je právem soudu, aby zvážil opodstatněnost důvodu, pro který účastník žádá o odročení, a městský soud prý proto postupoval zcela správně, když za daných okolností jednání neodročil. IV. Ústavní soud v první řadě zdůrazňuje, že jeho úkolem je podle čl. 83 Ústavy ochrana ústavnosti. Přestože je součástí soudní moci, upravené v hlavě čtvrté Ústavy, je vyčleněn ze soustavy obecných soudů, není jim proto ani nadřízen a nepřísluší mu zpravidla přehodnocovat jimi prováděné dokazování, pokud jím nedojde k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele. Ústavní soud tedy není zásadně povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a může tak činit toliko tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. Jak totiž Ústavní soud judikoval, "základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá porušení základního práva a svobody)" (nález sp. zn. III. ÚS 269/99, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 17, str. 235). Ústavní soud dále - s odkazem na svoji konstantní judikaturu - uvádí, že hodnocení ústavnosti napadeného zásahu orgánu veřejné moci (tedy důvodnosti ústavní stížnosti) se skládá ze tří komponentů: z posouzení ústavnosti aplikovaného právního předpisu, z hodnocení ústavnosti interpretace daného ustanovení při jeho aplikaci a samotné aplikace a dodržení ústavními zákony chráněných procesních práv (např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 3, str. 260). Přitom je zřejmé, že Ústavní soud hodnotí respektování ústavně garantovaných procesních práv před posouzením ústavností aplikace práv hmotných. To proto, že ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek k ochraně práv stěžovatele a Ústavní soud - který je veden zásadou minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci a respektuje princip kasačního rozhodování - při zjištění protiústavní intenzity porušení procesních práv napadené rozhodnutí orgánu veřejné moci zruší a tím vytvoří procesní prostor k vydání rozhodnutí nového, nyní již konformního s ústavními maximy. V souzené věci Ústavní soud konstatuje, že podstata argumentace stěžovatelky brojí toliko proti tomu, že odvolací soud jednal a rozhodl bez přítomnosti její a jejího právního zástupce, ačkoliv tento právní zástupce - advokát JUDr. P. H. - se z jednání před Městským soudem v Praze konaném dne 30. 10. 2000 řádně omluvil. Námitky obsažené v ústavní stížnosti tedy nezpochybňují ústavnost aplikovaných ustanovení jednoduchého práva ani nesměřují proti aplikaci předpisů hmotného práva. Za těchto okolností ani Ústavní soud sám neshledal důvod zabývat se podanou stížností jinak než právě z hlediska dodržení ústavně zaručených procesních práv stěžovatelky, jejichž porušení namítala. V tomto směru Ústavní soud z předmětného soudního spisu, sp. zn. 23 C 85/98, zjistil (č.l. 81), že právní zástupce stěžovatelky advokát JUDr. P. H. skutečně dne 27. 10. 2000 v 11.30 hod. zaslal Městskému soudu v Praze faxové podání, v němž sděluje, že dne 26. 10. 2000 převzal právní zastoupení stěžovatelky a protože pro krátkost termínu neměl možnost seznámit se se spisovým materiálem, žádal o omluvu z jednání nařízeného na 30. 10. 2000 a o jeho odročení na jiný termín. K tomu je přiložen fax plné moci JUDr. H. V horní části tohoto faxového podání je rukou učiněna poznámka: "Předsedovi senátu předloženo až po jednání ve 14 hod. dne 30. 10. 2000." Ústavní soud dále shledal, že v protokolu o ústním jednání před odvolacím soudem (č.l. 83) je konstatována nepřítomnost stěžovatelky a jejího právního zástupce JUDr. Fr. L. V odůvodnění napadeného rozsudku městský soud výslovně uvedl (č.l. 89), že k ústnímu jednání se nedostavila ani stěžovatelka ani její právní zástupce "bez omluvy". Je tedy zjevné, že odvolací soud jednal a rozhodoval, aniž by byl seznámen s tím, že právní zástupce stěžovatelky zaslal soudu řádnou omluvu z ústního jednání a že došlo i ke změně v osobě právního zástupce. Z výše uvedených skutečností proto vyplývá - což ostatně nezpochybňuje ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ani Nejvyšší soud ČR - že ze strany Městského soudu v Praze došlo k administrativnímu pochybení, neboť soudní kancelář nepředložila předmětnou omluvu předsedovi příslušného senátu včas. Podle čl. 38 odst. 2 Listiny každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Ústavní soud dále zdůrazňuje obecně platný princip, podle něhož případné zásahy do základních práv nebo svobod a tedy i jejich omezení musí být interpretováno restriktivně a nikoliv extenzivně. Zejména je třeba respektovat zásadu, že při omezení základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu a že taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena (čl. 4 odst. 4 Listiny). Jestliže tedy podle ustanovení §101 odst. 2 o.s.ř. (poznámka: ve znění před účinností zákona č. 30/2000 Sb.) platilo, že "nedostaví-li se řádně předvolaný účastník k jednání, ani nepožádal z důležitého důvodu o odročení, může soud věc projednat v nepřítomnosti takového účastníka přihlédne přitom k obsahu spisu a dosud provedeným důkazům", je zřejmé, že tuto zákonnou výjimku ze základního práva zakotveného v čl. 38 odst. 2 Listiny nelze chápat způsobem rozšiřujícím. Ústavní soud respektuje právo obecného soudu posoudit, zda žádost o odročení, podaná účastníkem řízení, je v konkrétním případě podložena "důležitým důvodem" ve smyslu citovaného ustanovení o.s.ř. Jinými slovy, je zřejmé, že obecné soudy nejsou povinny akceptovat jakékoliv žádosti o odročení, neboť pak by v konkrétních případech mohlo ze strany některých účastníků řízení docházet k záměrným procesním obstrukcím. V souzené věci nicméně spočívá podstata problému v tom, že příslušný senát odvolacího soudu vinou administrativního pochybení v době svého rozhodování zjevně vůbec nevěděl o existenci předmětné omluvy a o návrhu na odročení jednání. Odvolací soud proto objektivně nemohl posoudit důvodnost omluvy právního zástupce stěžovatele z nařízeného jednání. Za těchto okolností proto nemůže obstát ani argumentace Nejvyššího soudu ČR (obsažená v odůvodnění napadeného usnesení), že důvody, pro které JUDr. H. požádal o odročení odvolacího jednání, nelze mít za omluvitelné, jelikož tato argumentace ve své podstatě usiluje o jakousi "dodatečnou konvalidaci" pochybení odvolacího soudu a snaží se vyložit, proč žádost o odročení termínu jednání nebyla náležitě odůvodněna. Ústavní soud proto dovozuje, že Městský soud v Praze odňal stěžovatelce jako účastníku řízení v průběhu řízení nesprávným postupem možnost jednat před soudem ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. (ve znění před 1. 1. 2001) Svým postupem tak porušil především čl. 38 odst. 2 Listiny a dále - ve svých důsledcích - i právo na právní pomoc zakotvenou v čl. 37 odst. 2 Listiny a právo každého domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Obdobně judikoval Ústavní soud např. v nálezu sp. zn. IV. ÚS 81/96 (Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 7, str. 111). Ústavní soud shledal protiústavní zásah i v napadeném usnesení Nejvyššího soudu ČR. Jak totiž vyplývá z výše uvedeného, pochybení odvolacího soudu představovalo dovolací důvod dle ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř., který stěžovatelka v rámci podaného dovolání řádně uplatnila. V tom, že Nejvyšší soud ČR existenci předmětného dovolacího důvodu neshledal a dovolání odmítl jako nepřípustné, je třeba podle přesvědčení Ústavního soudu spatřovat denegatio iustitiae (odepření spravedlnosti) a tedy i porušení citovaného čl. 36 odst. 1 Listiny. Proto Ústavní soud napadená rozhodnutí Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu ČR zrušil. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 28. srpna 2002