ECLI:CZ:US:2002:2.US.131.01
sp. zn. II. ÚS 131/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky v právní věci navrhovatelky E. R., zastoupené advokátem Mgr. I. C., o ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 11. 2000, čj. 38 Ca 60/2000-57, a rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy, pozemkového úřadu, ze dne 4. 1. 2000, zn. PÚ 288/91, za účasti Městského soudu v Praze a Magistrátu hlavního města Prahy, pozemkového úřadu, jako účastníků řízení, a Technické správy komunikací hlavního města Prahy, se sídlem Praha 5, Štefánikova 23, a Pozemkového fondu ČR, územní pracoviště Praha, se sídlem v Praze 7, U topíren 2, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, napadla stěžovatelka v záhlaví uvedená rozhodnutí Městského soudu v Praze a Magistrátu hl. m. Prahy, pozemkového úřadu (dále též "pozemkový úřad"). Domnívá se, že jimi došlo k porušení jejích práv, garantovaných čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy.
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Městského soudu v Praze, sp. zn. 38 Ca 60/2000, i spisový materiál pozemkového úřadu k projednávané věci a zjistil z nich následující:
Magistrát hl. m. Prahy, pozemkový úřad, rozhodl dne 4. 1. 2000, pod sp. zn. PÚ 288/9, podle ustanovení §9 odst. 4 zák. č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"), že stěžovatelka není vlastnicí nemovitosti, zahrada o výměře 1685 m2 (dle pozemkové knihy), nemovitosti, cesta, o výměře 124 m2 (dle pozemkové knihy) a nemovitosti, zahrada, o výměře 74 m2 (dle pozemkové knihy) (dále též "předmětné nemovitosti"). Podle odůvodnění vlastnila stěžovatelka pozemky původně spolu se svou sestrou J. S., pozemek vlastnila paní A. S., matka stěžovatelky. Stěžovatelka nyní uplatnila restituční nárok podle ustanovení §4 odst. 1 a odst. 2 písm. c) a e) zákona o půdě jako sestra a dcera a je podle uvedených ustanovení oprávněnou osobou. Pozemkový úřad se dále zabýval tím, zda byl v projednávané věci naplněn §6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě, tedy zda byly kupní smlouvy ohledně předmětných nemovitostí uzavřeny v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek, a dospěl k závěru, že ani jedna z těchto podmínek v projednávané věci naplněna nebyla.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 11. 2000, čj. 38 Ca 60/2000-57, rozhodnutí pozemkového úřadu k odvolání stěžovatelky potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění upřesnil, že předmětné nemovitosti byly prodány dvěma kupními smlouvami ze dne 25. 5. 1970 uzavřenými mezi stěžovatelkou a J. S. na jedné straně a Československým státem - Výstavbou hl. m. Prahy, výstavbou sídlišť, investorsko-inženýrskou organizací pro družstevní bytovou výstavbu 1. S., na straně druhé, a mezi paní A. S. na straně jedné a Československým státem - Výstavbou hl. m. Prahy, výstavbou sídlišť, investorsko-inženýrskou organizací pro družstevní bytovou výstavbou 1. S. na straně druhé. Oboustranně smluvená kupní cena činila v prvém případě podle §14 vyhl. č. 43/1969 Sb., o cenách staveb v osobním vlastnictví a o náhradách při vyvlastnění nemovitostí (dále jen "vyhl. č. 43/1969 Sb."), 14 Kčs za 1 m2 pozemku, tedy 24.629,- Kčs, dále podle §17 vyhl. č. 43/1969 Sb. 2.609,30 Kčs za porosty a dle §5 vyhl. č. 43/1969 Sb. 1.326,- Kčs za investice na pozemcích. V druhém případě byla kupní cena podle §14 vyhl. č. 43/1969 Sb. 1.736,- Kčs. Soud se dále zabýval tím, zda v projednávané věci došlo ke splnění podmínek stanovených v ustanovení §6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě. Soud s odvoláním na ustálenou judikaturu mínil tísní hospodářský nebo sociální stav, který doléhá na jednajícího takovým způsobem a s takovou závažností, že za této situace učiní právní úkon, který by jinak neučinil, anebo u dvoustranných jednání úkon neuzavřel. Nápadně nevýhodnými podmínkami rozuměl soud především případný nesoulad sjednané kupní ceny s tehdy platnými cenovými předpisy, kde není dána ekvivalence smluvených vzájemných plnění nebo kde jsou ujednány takové podmínky, které zjevně a významně znevýhodňují prodávajícího ve vztahu k předsmluvnímu stavu, jako např. vystěhování do neodpovídající bytové náhrady apod. Ve shodě s pozemkovým úřadem, ani soud nedospěl k závěru, že by byly uzavřeny uvedené kupní smlouvy v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek. Uvedl, že dne 28. 8. 1968 bylo Útvarem hlavního architekta města Prahy vydáno rozhodnutí o umístění dvojdomku na předmětných pozemcích. Původní vlastnice ke stavbě dvojdomku nepřistoupily a nepožádaly ani o vydání stavebního povolení k realizaci této stavby. Dohodly se ovšem se S. na změně zástavby. Dne 20. 11. 1969 bylo pak shora uvedené rozhodnutí doplněno rozhodnutím odboru územního plánování a architektury Národního výboru hl. m. Prahy tak, že na předmětných pozemcích může být postaven bytový objekt se čtyřmi jednotkami o dvou obytných podlažích a technickém podlaží. Soud dovodil, že jestliže za této situace majitelky pozemků stavět nechtěly, ale družstevníci ano, nebyly kupní smlouvy uzavírány v tísni. Poukázal na to, že existuje dohoda mezi S. a stěžovatelkou a J. S. dle níž obě sestry souhlasily s provedením změny územního rozhodnutí z dvojvilky na objekt o 4 bytových jednotkách za předpokladu, že jedna z nich či jejich matka se stanou členkami družstva a budou mít v objektu zajištěnou jednu bytovou jednotku. To také obě podepsaly s doložkou, že souhlasí s prodejem pozemku za úředně stanovenou cenu. Uvedené podmínky byly po uzavření smlouvy splněny, matka stěžovatelky se dne 8. 6. 1970 stala členkou družstva a po ukončení výstavby získala byt 4+1 s garáží o ploše 90 m2. Námitka, že smlouvy byly uzavřeny po více než ročním nátlaku a bez jakéhokoliv projednávání změny územního rozhodnutí, postrádá tak dle soudu opodstatnění. Soud poukázal i na výpovědi pánů Ing. J., Ing. P. a Š., kteří výše uvedenou námitku nepotvrdili. Původní vlastnice způsob výstavby a naložení z pozemky dle dohody ze dne 30. 6. 1969 totiž naopak vítaly. Soud tedy dospěl k závěru, že uvedené skutečnosti nesvědčí tomu, že by kupní smlouvy ze dne 25. 5. 1970 byly uzavírány v tísni. Uvedl dále, že kupní cena odpovídala tehdy platné cenové vyhlášce č. 43/1969 Sb. Nevyužití možnosti (nikoli povinnosti) zvýšení kupní ceny a nesjednání takové ceny ve smlouvě není porušením cenového předpisu a ekvivalentnosti vzájemně sjednaného plnění. Podle soudu nemůže obstát ani námitka, že pozemky mohly být realizovány jiným osobám za více než pětinásobek sjednané kupní ceny. Taková kupní smlouva by byla v rozporu s cenovým předpisem a z hlediska tehdejší právní úpravy občanského zákoníku by byla neplatná. Podle soudu tedy nebyly v projednávané věci dány nápadně nevýhodné podmínky, a to i s ohledem na to, že A. S. získala po zaplacení částky 23.000,- Kčs na tehdejší dobu nadstandardní byt. Osobní plnění, jež připadlo na její byt, odpracovali ostatní družstevníci, kteří za ni též doplatili částku 8. 496,- Kčs z titulu nedoplatku členského podílu po závěrečném vyúčtování stavby.
Obě uvedená rozhodnutí napadá nyní stěžovatelka ve své ústavní stížnosti. Shrnula, na základě kterých okolností dospěl soud ke svému závěru, a nadále tvrdí, že obě kupní smlouvy ze dne 25. 5. 1970 byly uzavřeny v tísni i za nápadně nevýhodných podmínek. Svá tvrzení staví na judikatuře Ústavního soudu, zejména nálezy sp. zn. I. ÚS 154/95, sp. zn. III. ÚS 36/95, sp. zn. II. ÚS 59/95 a II. ÚS 53/95. Konkrétně namítá, že soud opřel své závěry o svědectví osob, jež nemohly být nestrannými svědky. Byly to totiž právě ony osoby, které díky soustavnému tlaku získaly možnost pořídit si družstevní byt. Pokud jde o výši kupní ceny, stěžovatelka odkazuje na ustanovení §22 odst. 1 vyhl. č. 43/1969 Sb., dle něhož se kupující mohl zavázat k vyšší úplatě než k limitu stanovenému v ustanovení §14 odst. 1 písm. a) uvedené vyhlášky. Analogicky k ustanovení §21 odst. 1, resp. 3 této vyhlášky měla a mohla být poskytnuta částka rovnající se částce vynaložené na splacení členského podílu v předmětném bytovém družstvu. Souhrn všech kupních cen se rovnal částce 30.297,30 Kčs a na splacení družstevního podílu bylo zapotřebí částky ve výši 40.213,- Kčs. Rozdíl téměř 30 % je při posouzení nápadně nevýhodných podmínek zcela evidentní. Stěžovatelka dále uvádí, že tvrzení, že svědci odpracovali za paní A. S. její osobní plnění, je v rozporu s důkazy předloženými v předmětném řízení, neboť svědci za tato osobní plnění získali postupně částky 10.000,- Kčs, 5000,- Kčs, 5000,- Kčs a 3000,- Kčs. Upozorňuje konečně i na to, že za předmětné nemovitosti byla nabízena částka několikanásobně vyšší než kupní cena v předmětných kupních smlouvách. Vzhledem k tomu, že soud připustil, že paní A. S. byla v tíživé finanční situaci, pak akceptace předmětných kupních smluv dokládá, že k ní muselo dojít v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek. Závěrem uvádí, že nebýt komunistického režimu, pak by bylo na vůli vlastníka, jak se svým vlastnickým právem naložit a disponovat, a to bez jakéhokoli zásahu státní moci.
Podle ustanovení §32 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyzval Ústavní soud účastníka řízení, Městský soud v Praze a Magistrát hl. m. Prahy, pozemkový úřad, a vedlejší účastníky řízení, S., Technickou správu komunikací hl. m. Prahy, se sídlem Praha 5, Štefánikova 23, a Pozemkový fond ČR, územní pracoviště Praha, se sídlem v Praze 7, U topíren 2, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Magistrát hl. m. Prahy, pozemkový úřad, odkázal ve svém vyjádření zcela na odůvodnění svého rozhodnutí a zaslaný spisový materiál. Ke všem námitkám, uvedeným v ústavní stížnosti a k návrhům stěžovatelky bylo v průběhu správního řízení a řízení před soudem přihlédnuto.
Městský soud v Praze je dle svého vyjádření názoru, že ústavní stížnost nebyla podána důvodně. Odkázal přitom na odůvodnění svého rozhodnutí, v němž rozvedl, z jakých důvodů má za to, že kupní smlouvy nebyly uzavírány v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek. Ústavní stížnost neobsahuje žádné nové skutečnosti, s nimiž by se soud v odůvodnění svého rozhodnutí nevypořádal. Stěžovatelka s argumenty soudu pouze víceméně polemizuje a nesouhlasí s nimi. K porušení práv tvrzenému stěžovatelkou tak nedošlo.
Vedlejší účastníci, Technická správa komunikací hl. m. Prahy a Pozemkový fond ČR, územní pracoviště Praha, se, ač doloženě vyzváni, k ústavní stížnosti nevyjádřili.
S. se přípisem ze dne 27. 3. 2001 svého postavení vedlejšího účastníka vzdalo, a Ústavní soud s ním proto nadále jako s vedlejším účastníkem nezacházel.
Ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy ČR). Porušení ustanovení uvedené hlavy Listiny Ústavní soud v projednávaném případě neshledal.
Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelka v podstatě polemizuje se skutkovými závěry rozsudků obecných soudů, a to zejména, pokud jde o otázku naplnění zákonných znaků tísně a nápadně nevýhodných podmínek stanovených ustanovením §6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě. Stěžovatelka tvrdí, že smlouva byla uzavřena za nápadně nevýhodných podmínek, neboť kupní cena mohla být dle ustanovení §21 odst. 1 resp. 3 a §22 odst. 1 vyhl. č. 43/1969 Sb. až o 30 % vyšší a dosahovat tak částky vynaložené na splacení členského podílu. Tvrzení, že A. S. byla v tíživé finanční situaci, z něhož vycházel soud, a uzavřela danou kupní smlouvu, ačkoli byla stěžovatelce nabízena částka mnohonásobně vyšší, má dokládat, že smlouva byla uzavřena v tísni. Stěžovatelka dále zpochybňuje výsledky dokazování i závěry soudu o ně opřené s poukazem na to, že svědci, z jejichž svědectví Městský soud v Praze v odůvodnění svého rozsudku vycházel, nemohou být nestrannými, neboť díky soustavnému tlaku na ni získali možnost pořídit si družstevní byt.
Takto pojatá ústavní stížnost ovšem staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší. Z hlediska ústavněprávního může byt posouzeno pouze to, zda jsou právní závěry soudu výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů, jež jsou v mezích ústavnosti, zda nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními a zda případně nejsou skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy. Ústavní soud potvrzuje, že výše uvedený právní názor obecného soudu i pozemkového úřadu nevybočuje z mezí zákona, je z ústavního hlediska plně akceptovatelný a jeho odůvodnění je ústavně konformní a srozumitelné.
Ústavní soud z obsahu spisu i napadeného rozhodnutí soudu zjistil, že obecný soud neopřel své závěry pouze o svědectví svědků, již dle stěžovatelky nejsou nestrannými (pánové Ing. P., Ing. J. a Š.), ale vycházel ze skutkového stavu zjištěného pozemkovým úřadem, ze správního spisu, a potažmo tedy z důkazů provedených pozemkovým úřadem. Soud se odvolává například na kupní smlouvy ze dne 25. 5. 1970, předchozí dohodu mezi S., stěžovatelkou a paní S. ze dne 30. 6. 1969, rozhodnutí Útvaru hl. architekta města Prahy ze dne 28. 8. 1968, jeho doplňku ze dne 20. 11. 1969 a na řadu dalších listinných důkazů, z nichž dovodil, že podmínky §6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě v projednávané věci nebyly naplněny. Nelze dovodit, že by své závěry opřel výlučně o svědectví pánů Ing. P., Ing. J. a Š. Jejich svědectví podle odůvodnění rozhodnutí podepírá závěry soudu jen dílčím způsobem, v části, týkající se nenaplnění podmínky tísně. I tento svůj závěr ovšem soud opřel primárně o jiné důkazy a svůj závěr s odkazem na ně také přesvědčivě odůvodnil (viz níže). Uvedenou námitku stěžovatelky proto Ústavní soud považuje za nepřípadnou.
Ústavní soud se dále zabýval námitkami stěžovatelky stran závěru soudu, dle něhož nebyly v projednávané věci naplněny podmínky ustanovení §6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě. Předesílá, že zcela sdílí a ve svých rozhodnutích již zohlednil argument, že v restitučních případech je třeba brát ohled na účel restitučních předpisů (srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV ÚS 508/98 či sp. zn. II. ÚS 105/98). Institut restituce vychází z předpokladu, že v době totality došlo k řadě majetkových či jiných křivd. Účelem restitučních předpisů je právě náprava některých takových majetkových křivd. Oprávněná osoba, která se nápravy křivd domáhá, musí pro navrácení majetku splňovat zákonné podmínky. Obecné soudy mají následně posoudit, zda jsou tyto podmínky v konkrétním případě naplněny. V projednávané věci naplnění zákonných podmínek soud neshledal. Obecný soud přitom vyložil pojmy "tíseň" a "nápadně nevýhodné podmínky" v souladu s výkladem, který ve své judikatuře zaujal Ústavní soud (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 59/95, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 4, C.H. Beck, 1996, str. 64 a 65; nález sp. zn. I. ÚS 221/96, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 7, C.H. Beck, 1997, str. 7 a násl., nález sp. zn. I. ÚS 168/95, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 6, C.H. Beck, 1997, str. 63 a násl.). Ústavní soud tak nemohl přirozeně dospět k závěru, že by obecný soud vybočil svou interpretací příslušného ustanovení z mezí ústavnosti.
Obecný soud v napadeném rozhodnutí přesvědčivě odůvodnil, proč se nedomnívá, že se původní majitelky při uzavírání kupní smlouvy nacházely ve stavu tísně. Poukázal zejména na to, že rozhodnutí o umístění dvojdomku bylo vydáno Útvarem hl. architekta města Prahy dne 28. 8. 1968. Pozemky ovšem měly být zastavěny do dvou let od vydání rozhodnutí a výstavba měla být započata nejpozději do jednoho roku od jeho doručení. Stěžovatelka, ani ostatní původní vlastnice se k výstavbě neodhodlaly. Naopak, 30. 6. 1969 se dohodly se S. na změně územního rozhodnutí z dvojvilky na objekt o 4 bytových jednotkách s tím, že jedna z majitelek se stane členem družstva a bude mít v objektu zajištěnu jednu bytovou jednotku. V tomto ohledu bylo rozhodnutí Útvaru hlavního architekta města Prahy také dne 20. 11. 1969 doplněno. Soud z toho vyvodil, že majitelky neměly zájem na předmětných pozemcích stavět, kdežto družstevníci ano. V této diskrepanci prvek tísně pochopitelně neshledal. Zohlednil přitom i fakt, že matka stěžovatelky získala ve vystavěném objektu na danou dobu nadstandardní byt s garáží. Tento vývod stěžovatelka ostatně ani nenapadá. Namítá pouze, že existence tísně vyplynula z tíživé finanční situace rodiny, kterou soud ve svém rozhodnutí připustil a za níž byly uzavřeny předmětné smlouvy za cenu nižší, než jim byla nabídnuta. S touto námitkou se soud ovšem rovněž v zásadě vypořádal. Uvedl, že stěžovatelky nemohly v dané době předmětné nemovitosti prodat za cenu mnohonásobně vyšší (za pětinásobek sjednané kupní ceny, jak v ústavní stížnosti tvrdí stěžovatelka), neboť taková smlouva by v dané době byla neplatná. Dle §399 odst. 2 zák. č. 40/1964 Sb., občanský soudní řád, ve znění platném ke dni uzavření předmětných smluv, skutečně nebylo možné dohodnout cenu koupené věci tak, aby přesahovala cenu stanovenou podle cenových předpisů. Domněnka, že by původní majitelky mohly ve své údajně tíživé finanční situaci prodat předmětné nemovitosti za částku několikanásobně převyšující kupní cenu, je proto chybná. Mohly nemovitost prodat pouze za cenu souladnou s cenovými předpisy, tj. s vyhláškou č. 43/196 Sb. Okolnost, že je k realizaci prodeje mohla vést i tíživá finanční situace, je irelevantní. Tato pohnutka k prodeji k naplnění pojmu "tísně" v zákoně o půdě nepostačuje, neboť evidentně není křivdou, k jejíž nápravě by měl být zákon o půdě jako restituční předpis povolán.
Soud se taktéž vypořádal s druhou podmínkou ustanovení §6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě, dle níž měla být kupní smlouva uzavřena za nápadně nevýhodných podmínek. V zásadě uvedl, že kupní cena byla sjednána v souladu s vyhláškou č. 43/1969 Sb. Vyšší kupní cena sice sjednána být mohla, ale vyhláška nestanovila povinnost, ale pouze možnost zvýšení takto stanovené ceny. Nevyužití uvedené možnosti není dle soudu porušením cenového předpisu a ekvivalentu vzájemného plnění.
Podle §14 odst. 1 písm. a) vyhl. č. 43/1969 Sb. ve znění platném ke dni uzavření předmětných kupních smluv příslušela za pozemky nebo jejich části v zastavěné části obce s přihlédnutím k poloze popř. ke kvalitě pozemku v místních podmínkách náhrada za 1 m2 ve městech nad 100 000 obyvatel až do výměry 3000 m2 nejvýše 15,- Kč. Částka 14,- Kčs za m2 tedy byla stanovena v souladu s touto vyhláškou a na horní hranici rozpětí. Ustanovení §21 citované vyhlášky upravovalo výjimky, umožňující poskytnutí vyšších náhrad a kupních cen, mimo jiné v případě, kdy náhrada za stavby v osobním vlastnictví nestačila k získání přiměřeného náhradního bytu v družstevní bytové výstavbě. V takovém případě mohl okresní národní výbor v mimořádných případech povolit poskytnutí vyšší náhrady až do výše členského podílu ve stavebním bytovém družstvu. Také ustanovení §22 umožňovalo zvýšení ceny pozemku. Socialistické organizace se mohly při smluvním nabývání staveb v osobním vlastnictví a nemovitostí v soukromém vlastnictví, na které se vztahovala tato vyhláška, zavázat k vyšším úplatám než poskytovaným při vyvlastnění. Bylo to ovšem možné jen v mimořádných, zvláště sociálních případech, a toliko se souhlasem okresního národního výboru. Obě posledně uvedená ustanovení tak měla charakter výjimky. Na zvýšení ceny nebyl právní nárok. Pokud nebyla výjimka použita, avšak jinak byla příslušná ustanovení o určení ceny dodržena, není možné daný úřední postup považovat za projev "nevýhodných podmínek" tím spíše podmínek nevýhodných "nápadně". Za dané situace nelze dospět k závěru, že by kupní cena nebyla ekvivalentem ceny předmětných nemovitostí, neboť byla stanovena v mezích vyhlášky o oceňování nemovitostí (43/1969 Sb.). Cena byla určena za běžných podmínek a pro běžné případy. Nevyužití mimořádných výjimek nevedlo k znevýhodnění majitelek oproti ostatním běžným případům. Matka stěžovatelky nadto za 23.000,- Kčs získala na tehdejší dobu nadstandardní byt, takže nelze dospět k závěru, že by ujednané podmínky významně znevýhodňovaly majitelky oproti předsmluvnímu stavu. Stěžovatelka argumentuje tím, že cena družstevního podílu byla vyšší než částka získaná z prodeje nemovitostí. Matka stěžovatelky ovšem celý družstevní podíl evidentně nezaplatila. Jak obecný soud zjistil, nedoplatek členského podílu ve výši 8.496,- Kčs doplatili za A. S. ostatní družstevníci. A. S. také neodpracovala sama osobní plnění. To odpracovali také ostatní družstevníci. Tato skutečnost byla soudem zjištěna a vyplývá i z listiny založené v soudním spisu na č.l. 46. Ve spise jsou též založeny dokumenty, z nichž vyplývá, že za řemeslnické práce byly zaplaceny výše uvedené částky tak, jak tvrdila stěžovatelka v ústavní stížnosti. Tyto částky byly započítávány jako členský podíl (č.l. 28). Stěžovatelka argumentuje tím, že tvrzení, dle něhož osobní plnění za paní A. S. odpracovali shora uvedení svědci, je v rozporu s faktem, že svědci za tato osobní plnění převzali shora uvedené částky. Dle názoru Ústavního soudu ovšem tato dvě tvrzení v rozporu nejsou. Jak bylo uvedeno, paní A. S. své osobní plnění nesplnila. Tato skutečnost, byť snad příslušné práce zaplatila, spolu s faktem, že ostatní družstevníci nedoplatek členského podílu doplatili, také nasvědčuje tomu, že podmínky ustanovení §6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě nebyly v daném případě naplněny, neboť zjevně byly zohledněny fyzické a finanční možnosti uvedené majitelky, které tak nešly k její tíži. Je však třeba poukázat, že dané okolnosti nesouvisely bezprostředně s koupí předmětných nemovitostí, neboť nastaly až poté. Zpětně z nich však lze do jisté míry a podpůrně usuzovat o podmínkách prodeje.
Vzhledem k výše uvedenému neshledal Ústavní soud, že by závěr soudu, dle něhož v projednávané věci nebyly naplněny podmínky vyplývající z ustanovení §6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě, byl v příkrém nesouladu se zjištěnými skutečnostmi. Nelze dospět ani k závěru, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy. Přitom pouze zjištění takového příkrého nesouladu by mohlo vést k tomu, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil. Ústavní soud proto nic neopravňuje do nezávislého rozhodování příslušného obecného soudu zasáhnout.
Ústavní soud tudíž nedospěl k závěru, že by v souzeném případě došlo k porušení práva na spravedlivé řízení podle čl. 36 Listiny. Čl. 36 Listiny obsahuje ustanovení, která garantují právo na soudní ochranu. Nelze je přirozeně vykládat jako právo na úspěch ve sporu. V projednávaném případě tak Ústavní soud neshledal důvod, pro který by napadená rozhodnutí zrušil.
Stěžovatelka také namítala porušení čl. 90 Ústavy, jenž však v podstatě obsahuje jen jeden z principů organizace a činnosti soudní moci. Zároveň však lze usoudit, že ustanovení v čl. 90 svou povahou souvisí s právem na spravedlivý proces, které je ústavně zaručeno a jehož tvrzeným porušením se Ústavní soud v projednávané věci zabýval.
Ústavní soud tedy nedospěl k závěru, že by v projednávané věci došlo k jakémukoli porušení ústavně garantovaných práv stěžovatelky. Ze shora uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. srpna 2002 Vojtěch Cepl
předseda senátu