ECLI:CZ:US:2002:2.US.264.99
sp. zn. II. ÚS 264/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr.Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky ve věci ústavní stížnosti: 1) J. S. a 2) M. S., zastoupených JUDr. J. B., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18.února1999, sp. zn. 55 Co 224/98 a 55 Co 227/98, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti stěžovatelé napadají rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18.2.1999, sp. zn. 55 Co 224/98 a 55 Co 227/98, kterým tento soudu rozhodl tak, že potvrdil rozsudek soudu prvního stupně i s doplňujícím usnesením ve výroku ve věci samé, kterým byla žaloba stěžovatelů zamítnuta. Ve výroku ve věci samé, kterým bylo žalobě vyhověno, změnil rozsudek soudu prvního stupně a zamítl žalobu, aby byla uložena MUDr. V. K. (dříve žalovanému) povinnost vydat stěžovatelům ideální 2/3 domu čp. 810 s příslušenstvím (tj. venkovnímu úpravami, oplocením a vodovodní přípojkou), v Praze 5 - Z., v S. ulici, zapsaného na listu vlastnictví č. 1481 pro Katastrální území Z. u Katastrálního úřadu Praha - město.
Ke skutkové stránce věci stěžovatelé uvádí, že se po žalovaném MUDr. V. K. domáhali žalobou podanou u soudu dne 17.2.1995, aby MUDr. K. bylo uloženo uzavřít s nimi dohodu o vydání domu čp. 810 se stavební parcelou č. 473 a zahradou p.č. 474 v Praze, v S. ulici, v kat. území Z., s tím, že jsou oprávněnými osobami dle §19 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 87/1991 Sb."), neboť byli před svojí emigrací do Švýcarska původními vlastníky těchto nemovitostí. Stěžovatelé byli v roce 1980 rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 odsouzeni pro tehdy trestný čin opuštění republiky mimo jiné i k propadnutí jejich majetku. Po zrušení trestního rozsudku na základě zákona č. 119/1990 Sb., o soudních rehabilitacích, zaslali povinné osobě, MUDr. V. K. výzvu k vydání domu čp. 810, stavební parcely a zahrady v Praze 5 - Z.. Vzhledem k tomu, že k mimosoudnímu řešení sporu nedošlo, stěžovatelé se jako osoby oprávněné byli nuceni domáhat svého nároku soudní cestou.
V průběhu řízení bylo prokázáno, že kupní smlouvou ze dne 9.7.1981 byla manželům prof. MUDr.V. K., Dr.Sc. a R. K. prodána id. 1/3 předmětné nemovitosti a jejich synovi, MUDr.V. K., id. 2/3 téže nemovitosti. K pozemkům parc.č. 473 a 474 náležejícím k domu čp. 810 v Praze 5, Z. bylo nabyvatelům zřízeno právo osobního užívání pozemků. K odprodeji domu manželům K. v rozsahu id. l/3 došlo dle názoru stěžovatelů na základě protiprávního zvýhodnění; odrazem stejného protiprávního zvýhodnění bylo i nabytí vlastnictví v rozsahu id. 2/3 domu včetně příslušenství i jejich syna, MUDr. V. K., a to z toho důvodu, že o koupi předmětného domu žádal pouze prof. MUDr. K., když při tom využil svých politických zásluh, takže z celkem 16 žadatelů o odprodej domu byla dána přednost právě jemu. V rozporu s rozhodnutím tehdejšího předsedy ONV Praha 5 byla na základě politického vlivu prof.MUDr. K. předmětná nemovitost z větší části prodána i jeho synovi, který o odprodej domu nežádal, a bez velkého vlivu svého otce by předmětnou nemovitost (byť v rozsahu 2/3 k celku) nikdy nezískal.
Podle názoru stěžovatelů, obecné soudy dospěly k nesprávnému právnímu závěru, pokud ohledně id. 1/3 předmětné nemovitosti dovodily, že se na tuto ideální část domu nevztahuje znění ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. z toho důvodu, že uvedenou ideální část nemovitosti nabyl MUDr. K. v roce 1986 na základě dědického řízení. Svůj nesouhlas s právním závěrem obecných soudů opírají o tvrzení, že výklad ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. provedený obecnými soudy, prý nastoluje nelogickou situaci, kdy MUDr. V. K. získal do svého vlastnictví koupí od státu id. 2/3 předmětné nemovitosti přesto, že o odprodej nikdy nežádal a nemohl tedy prý být z tohoto důvodu protiprávně zvýhodněn, když naproti tomu zbývající id. 1/3 stejné nemovitosti nabyl na základě dědického řízení, které ve smyslu ustanovení §4 odst. 2 není převodem vlastnictví, a z tohoto důvodu není MUDr. K. povinnou osobou k vydání takto nabytého ideálního podílu nemovitosti, i když právě tato id. 1/3 předmětné nemovitosti byla získána jeho otcem do vlastnictví na základě protiprávního zvýhodnění.
Ve vztahu k odmítnutí nároku stěžovatelů na vydání pozemků parc. č. 473 a parc. č. 474 v kat. území Z., z důvodu zřízení práva osobního užívání k těmto pozemkům, stěžovatelé poukazují na řadu rozhodnutí Ústavního soudu, které jsou údajně s tímto právním názorem v přímém rozporu.
Stěžovatelé navrhují zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18.2.1999, sp. zn. 55 Co 224/98 a 55 Co 227/98 (který nesprávně označují za pravomocný v celém rozsahu) s tím, že podle jejich názoru jím bylo zasaženo do jejich práva vlastnit majetek, když vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah (čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina").
Z napadeného rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18.2.1999, sp.zn. 55 Co 224/98 a 55 Co 227/98, se zjišťuje, že odvoláním napadený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 9.6.1998, č.j. 11 C 87/95-121, doplněný usnesením téhož soudu ze dne 9.6.1998, č.j. 11 C 78/95-125, se ve výroku ve věci samé, kterým byla žaloba stěžovatelů zamítnuta, potvrzuje. Ve výroku ve věci samé, kterým bylo žalobě stěžovatelů vyhověno, se rozsudek soudu I. stupně mění tak, že se zamítá žaloba, aby žalovanému MUDr. K. byla uložena povinnost vydat stěžovatelům ideální 2/3 domu čp. 810 se všemi součástmi a příslušenstvím, tj. venkovními úpravami, oplocením, vodovodní přípojkou v Praze 5 - Z., v S. ulici, zapsaný na listu vlastnictví č. 1481 pro k.ú. Z. u Katastrálního úřadu Praha -město.
Odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že z rozhodnutí Státního notářství pro Prahu 5 ze dne 18.6.1986, sp. zn. 5 D 338/86 bylo zjištěno, že při jeho vyhotovení došlo k omylu při psaní ve výši podílu domu čp. 810 v k.ú. Z., který MUDr. V. K. zdědil po své matce. Ta v době své smrti vlastnila id. 1/3 předmětného domu, proto žalovaný MUDr. V. K. nemohl zdědit id. 1/2 domu jak bylo uvedeno, neboť v této době již vlastnil jeho id. 2/3.
Při hodnocení závěrů soudu I. stupně ohledně jeho vyhovujícího výroku, dospěl však odvolací soud k odlišnému právnímu závěru u žalovaného jako povinné osoby k vydání id. 2/3 nemovitosti. Odvolací soud sice souhlasil se zjištěním soudu prvního stupně, že u žalovaného MUDr. K. nedošlo k nabytí předmětné nemovitosti v rozporu s tehdy platnými právními předpisy, na rozdíl od tohoto soudu však dospěl k závěru, že MUDr. K. při uzavření kupní smlouvy k id. 2/3 nemovitosti nebyl ani protiprávně zvýhodněn. Tento svůj názor opřel odvolací soud o skutková zjištění soudu I. stupně, která považoval za úplná a správná. Svůj odlišný právní názor odůvodnil odvolací soud odkazem na obsah správního spisu bývalého ONV Praha 5 ze kterého bylo zjištěno, že důvodem pro upřednostnění žádosti prof. MUDr. K. byla jeho politická angažovanost a pracovní činnost, když prý takto byl uspokojen společenský zájem za daných okolností nejdůležitější.
Je prý tedy zřejmé, uvádí dále odvolací soud, že při koupi předmětné nemovitosti byl zvýhodněn pouze prof. MUDr. K., který však ve sporu není žalován. Podle názoru odvolacího soudu, nedošlo k zvýhodnění MUDr. K., neboť ten o odprodej domu nežádal. Až při vlastní realizaci prodeje předmětné nemovitosti, na základě předchozího rozhodnutí o jejím prodeji prof. MUDr. K., došlo k tomu, že na stranu kupujících byli uvedeni jak žadatelé, manželé K. (rodiče MUDr. K.), ohledně id. 1/3 domu, tak i MUDr. K., ohledně id. 2/3 domu, který však o odprodej nežádal. Odvolací soud proto z výše uvedeného dovodil, že protiprávní zvýhodnění prof. MUDr. K. nelze ve smyslu ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. vztahovat i na jeho syna, MUDr. K., který proto není povinnou osobu.
Vzhledem k tomu, že stěžovatelé podali proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, vyčkal Ústavní soud rozhodnutí Nejvyššího soudu o podaném mimořádném opravném prostředku.
Nejvyšší soud ČR na základě dovolání stěžovatelů zrušil napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18.2.1999, sp. zn. 55 Co 224/98 ve výroku, jímž byl změněn rozsudek soudu I. stupně ve výroku ve věci samé tak, že byla zamítnuta žaloba, aby žalovanému byla uložena povinnost vydat stěžovatelům ideální 2/3 domu čp. 810 se všemi součástmi a příslušenstvím, v Praze 5-Z., v S. ulici, zapsaný na listu vlastnictví č. 1481 pro katastrální území Z. u Katastrálního úřadu Praha-město, jakož i ve výroku o nákladech řízení mezi žalobcem a státem a ohledně náhrady nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Věc z výše uvedeného důvodu vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Dovolací soud vycházel při posuzování dovolání z ustanovení článku II. odst. 1 zákona č. 238/1995 Sb., podle něhož ustanovení tohoto zákona, jímž byl změněn a doplněn občanský soudní řád (dále jen "o.s.ř"), platí na řízení, která byla zahájena před účinností zákona č. 238/1995 Sb.(tj. před 1.1.1996).
Jak dále v odůvodnění rozsudku konstatoval Nejvyšší soud, dovolání je v dané věci přípustné ve smyslu ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř., pokud směřovalo proti výroku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Stěžovatelé uplatnili dovolací důvod dle §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř; Nejvyšší soud však neshledal naplnění shora označeného dovolacího důvodu (tj. že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci), neboť podle jeho názoru, ze strany soudů nižších stupňů nedošlo k použití nesprávného právního předpisu na projednávanou věc (odvolací soud posuzoval projednávanou právní věc podle ustanovení §19 odst. 1, §3 odst. 1, §20 odst. 1 a §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.), stejně jako nedošlo k nesprávnému výkladu použitého právního předpisu.
Odvolací soud však podle názoru dovolacího soudu pochybil, pokud vycházel z týchž skutkových zjištění jako soud prvního stupně, která pokládal za správná a úplná, ale hodnotil a posuzoval je jinak. Zejména se jednalo o posouzení otázky, zda byl či nebyl protiprávně zvýhodněn MUDr. K. spolu se svými rodiči, když právě v tomto bodu se odvolací soud odchýlil od skutkového zjištění, učiněného soudem prvního stupně, v otázce koupě domu na základě protiprávního zvýhodnění nabyvatele. Za této situace se odvolací soud nemohl spokojit jen s odlišným právním posouzením zjištěného skutkového stavu, ale měl přikročit buď k opakování dokazování nebo k jeho doplnění, anebo zrušit rozsudek soudu prvního stupně a vrátit mu věc k dalšímu řízení ve smyslu §221 odst. 1 písm. a) o.s.ř.
Jestliže však odvolací soud v řízení zvolil jiný postup, nemohl dospět k přesvědčivému závěru, že jeho rozhodnutí je správné.
Závěrem dovolací soud shrnul, že řízení před odvolacím soudem bylo za této výše popsané situace postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( §241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř.).
Ústavní soud si pro posouzení důvodnosti námitek, obsažených v ústavní stížnosti, vyžádal od Obvodního soudu pro Prahu 5 zapůjčení spisů tohoto soudu sp. zn. 11C 78/96, 11 C 560/2000, a spisy bývalého Státního notářství pro Prahu 5, sp. zn. 5 D 338/86 a sp. zn. 5 D 669/84.
Ze spisů označeného soudu se zjišťuje, že stěžovatelé byli rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 11.12.1980, sp. zn. 1 T 75/85 odsouzeni za opuštění republiky mimo jiné též k trestu propadnutí majetku, tj. předmětného rodinného domu, včetně pozemků p.č. 473 a 474, vše v kat. území Z.. Usnesením téhož soudu ze dne 8.11.1990, sp. zn. RT 926/90 byl předmětný rozsudek zrušen podle §2 odst. 1 písm. d) zákona č. 119/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Na základě pokynu bývalého předsedy ONV Praha 5, byl z celkem 16 žadatelů o předmětnou nemovitost vybrán prof. MUDr.K..
Dne 23.7.1981 byla registrována bývalým Státním notářstvím pro Prahu 5 pod č.j. 5 RI-246/81 kupní smlouva, kterou uzavřeli s čs. státem - OPBH v Praze 5 - manželé, prof. MUDr. V. K., Dr.Sc. a R. K. (k id. 1/3 rodinného domu) a MUDr. V. K. ( k id. 2/3 rodinného domu) za kupní cenu dle znaleckého posudku Ing. J. P. ze dne 25.1.1981 ve výši 258.457,- Kč. K pozemkům parc.č. 473 - stavební plocha a parc.č. 474 - zahrada, bylo nabyvatelům zřízeno právo osobního užívání pozemků za cenu 3.288,-Kč a 1.000,-Kč za trvalé porosty. Dodatkem ke kupní smlouvě ze dne 23.1.1983 byla kupní cena za rodinný dům snížena z podnětu manželů K. o 14.623,-Kč.
Stěžovatelé vyzvali žalovaného MUDr. V. K. k vydání rodinného domu, včetně pozemků, výzvou ze dne 16.11.1994.
Z osvědčení o státním občanství ze dne 28.12.1993, č.j.58/S/93 a č.j. 59/S/93 bylo zjištěno, že stěžovatelé jsou občany České republiky, když kontinuita jejich státního občanství nebyla nikdy přerušena.
O žalobě stěžovatelů rozhodl soud I. stupně tak, že žalovaný (MUDr. V. K.) je povinen vydat stěžovatelům id. 2/3 domu čp. 810 se všemi součástmi a příslušenstvím, a to do tří dnů od právní moci rozsudku. Žaloba, jíž se stěžovatelé domáhali, aby MUDr. V. K. bylo uloženo vydat jim rovněž id. 1/3 domu čp. 810 se stavební parcelou č. 473 a p.č. 474-zahrada, vše v kat. území Z., byla zamítnuta.
Soud prvního stupně dospěl v řízení k závěru, že na straně žalovaného MUDr. K. došlo při koupi rodinného domu čp. 810 k protiprávnímu zvýhodnění, konkrétně byl porušen čl. 2 odst. 2 směrnice pro prodej rodinných domků z národního majetku občanům, uveřejněné pod č. 10 ve Věstníku ministerstva financí č. 5/1964, neboť při prodeji předmětné nemovitosti nebyla respektována povinnost správce majetku při výběru s řad žadatelů přihlédnout k uspokojení společenského zájmu za daných okolností nejdůležitějšího. Jak konstatoval soud I. stupně, jediným hodnotícím měřítkem při výběru žadatele byla politická angažovanost a pracovní činnost prof. MUDr. K., když jeho žádost byla upřednostněna před ostatními žadateli, i když žadatel v té době spolu s manželkou užíval družstevní byt 2+1 a jeho syn s rodinou stabilizační byt 3+1. Kupující byl vybrán na základě své politické aktivity a nikoliv z důvodu bytové potřeby, neboť mezi žadateli byli občané postrádající vlastní bydlení. Shora označený postup při prodeji předmětné nemovitosti založil proto restituční důvod dle §6 odst. 1 písm. a) zákona č. 87/1991 Sb.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18.2.1999, sp.zn. 55 Co 224/98 a 55 Co 227/98, jako soud odvolací rozsudek soudu I. stupně, doplněný usnesením téhož soudu ze dne 9.6.1998, č.j. 11 C 78/95-125, ve výroku ve věci samé, kterým byla žaloba zamítnuta, potvrdil. Ve výroku ve věci samé, kterým bylo žalobě vyhověno, rozsudek soudu I. stupně změnil tak, že zamítl žalobu, aby byla žalovanému uložena povinnost vydat stěžovatelům id. 2/3 domu čp. 810 se všemi součástmi a příslušenstvím, tj. venkovními úpravami, oplocením, vodovodní přípojkou v Praze 5 - Z., v S. ulici, zapsaný na LV č. 1481 pro kat. území Z., u Katastrálního úřadu Praha - město.
Z rozhodnutí bývalého Státního notářství pro Prahu 5 ze dne 18.6.1986, č.j. 5 D 338/86 odvolací soud zjistil, že došlo k omylu při psaní ve výši id. podílu domu čp. 810, který MUDr. K. zdědil po své matce. Ta v době své smrti vlastnila id. 1/3 domu a MUDr. K. zbývající id. 2/3, nemohl proto v dědickém řízení zdědit id. 1/2 předmětné nemovitosti, když již vlastnil id. 2/3 domu.
Odvolací soud proto uzavřel, že id. 1/3 domu čp. 810 nezískal MUDr. K. převodem od státu, ale vlastnictví na něj přešlo děděním, z tohoto důvodu není ohledně této části povinnou osobou, stěžovatelé pak nejsou oprávněnými osobami ohledně pozemků parc. č. 473 a 474, když tyto pozemky nevlastnili, ale měli je v osobním užívání.
V odůvodnění svého rozsudku dále odvolací soud zdůraznil, že k protiprávnímu zvýhodnění došlo v případě otce MUDr. K., ten však žalován ve sporu nebyl. Z celého správního spisu údajně nevyplynulo, že by při prodeji mělo dojít k protiprávnímu zvýhodnění MUDr. K., když ten ani o prodej domu nežádal. Z tohoto důvodu není možné podle mínění odvolacího soudu vztáhnout ve smyslu ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. protiprávní zvýhodnění prof. MUDr. K. na jeho syna, a nelze jej proto považovat za osobu povinnou.
Nejvyšší soud ČR zrušil rozsudkem ze dne 20.9.2000, č.j. 28 Cdo 1965/99-202, rozsudek odvolacího soudu ze dne 18.2.1999, sp. zn. 55 Co 224/98, ve výroku, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé tak, že byla zamítnuta žaloba, aby MUDr. K. byla uložena povinnost vydat stěžovatelům id. 2/3 domu a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Po vrácení věci Městský soud v Praze usnesením ze dne 5.12.2000, č.j. 16 Co 350/2000-210, rozhodl tak, že rozsudek soudu I. stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé a ve výrocích o soudním poplatku a o nákladech řízení zrušil a v tomto rozsahu vrátil věc soudu I. stupně k dalšímu řízení.
Odvolací soud zdůraznil, že nepovažuje závěr soudu I. stupně o splnění předpokladů pro vydání id. 2/3 domu stěžovatelům za podložený a přesvědčivě zdůvodněný. V odůvodnění svého usnesení poukázal na rozporná skutková zjištění vyplývající z rozhodnutí bývalého Státního notářství pro Prahu 5, když zde není zcela zřejmé, v jakém rozsahu nabyl MUDr. K. předmětnou nemovitost kupní smlouvou od státu a v jakém rozsahu po svých rodičích. Nepřesvědčivá je dle názoru odvolacího soudu je i argumentace tohoto soudu, z níž vyvodil závěr o protiprávním zvýhodnění prof. MUDr. K..
Obvodní soud pro Prahu 5 po vrácení věci rozhodl v dědické věci po R. K., zemřelé dne 26.1.1986, opravným usnesením ze dne 12.9.2001, č.j. 5D 338/86-54, tak, že opravil zřejmou chybu v psaní ve výroku rozhodnutí ze dne 18.6.1986, č.j. 5D 338/86-48, kde měl správně být uveden spoluvlastnický podíl o velikosti id. 1/3 domu čp. 810 a 1/3 práva osobního užívání pozemků parc. č. 473 a parc. č. 474, vše v kat. území Z..
Jak tedy vyplývá z výše uvedených skutečností, pravomocným zůstal pouze výrok rozsudků obecných soudů, pokud tyto zamítly žalobu stěžovatelů na vydání id. 1/3 domu čp. 810 v S. ulici v Praze 5 - Z., spolu s pozemky parc. č. 473 - zastavěná plocha a parc. č. 474 - zahrada.
Ve smyslu ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 182/1993 Sb.") jsou oprávněny podat ústavní stížnost fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem,... bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. Ve smyslu ustanovení §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. je možné ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů, když tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním opravném prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1).
Stěžovatelé napadli ústavní stížností výhradně rozsudek odvolacího soudu přesto, že dovolání proti jeho měnícímu výroku bylo ve smyslu §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. ( ve znění zákona č. 238/1995 Sb.) přípustné. Ústavní soud se proto z výše uvedeného důvodu nezabýval tímto výrokem, neboť ústavní stížnost, ve smyslu shora citovaného ustanovení §72 odst. 1 písm. a), odst. 2, ve vztahu k §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. , není proti tomuto výroku, jímž odvolací soud zamítl žalobu stěžovatelů, aby MUDr. V. K. byla uložena povinnost vydat stěžovatelům ideální 2/3 domu čp. 810 v Praze 5 - Z., v S. ulici, se všemi součástmi a příslušenstvím, přípustná.
Senát Ústavního soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení v této části proto ústavní stížnost, směřující proti výroku ve věci samé, označenému ad II. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18.2.1999, č.j. 55 Co 224/98-188 a 55 Co 227/98, odmítá, podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., neboť v této části jde o návrh nepřípustný.
Zbývalo posoudit, zda tvrzení stěžovatelů, že napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18.2.1999 (v části výroku označeného ad I., který nabyl právní moci v roce 1999), způsobil zásah do jejich práva vlastnit majetek, když vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a požívá i stejné ochrany ( ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny).
Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti, stěžovatelé ve vztahu k napadenému pravomocnému výroku argumentují v podstatě shodně jako již v řízení před obecnými soudy, tj. že jsou osobami oprávněnými ve smyslu zákona č. 87/1991 Sb., neboť jejich majetek jim byl zabaven po jejich emigraci do Švýcarska, trestní rozsudek však byl zrušen v rámci soudní rehabilitace dle zákona č. 119/1990 Sb.
Ústavní soud se již několikrát zabýval ústavností ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., a lze v tomto směru odkázat zejména na právní závěry obsažené v nálezu Ústavního soudu ze dne 2.5.1995, sp. zn. Pl. ÚS 6/95. V označeném nálezu se uvádí, že "zákon č. 87/1991 Sb. v části III - oblast trestně právních vztahů, která má ve vztahu na obecná ustanovení §4 zákona speciální charakter, provádí zúžení pojmu povinné osoby tím, že za ni považuje pouze fyzickou osobu, na kterou přešlo vlastnictví od státu."
Je tedy nutné přisvědčit obecným soudům, pokud tyto konstatovaly, že MUDr. K. není ve smyslu §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. povinnou osobou k id. 1/3 předmětné nemovitosti, která na něj přešla (jako na osobu blízkou fyzické osoby, která věc nabyla od státu) děděním.
Zamítavý výrok obecných soudů ohledně návrhu stěžovatelů na uložení povinnosti MUDr. K. k uzavření dohody se stěžovateli o vydání ideální 1/3 domu čp. 810 v Praze 5 - Z. je proto správný, neboť zdědění věci (její části) není převodem, ale přechodem vlastnictví.
S tímto závěrem koresponduje i opravné usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 12.9.2001, č.j. 5 D 338/86-54 (nabylo právní moci dne 20.11.2001), v němž se uvádí, že v dědickém řízení po R. K., zemřelé dne 26.1.1986, správně nabyl pozůstalý syn, MUDr. V. K., spoluvlastnický podíl o velikosti 1/3 domu čp. 810 a 1/3 práva osobního užívání pozemku 473 a 474. V tomto rozsahu proto MUDr. K. není osobou povinnou k vydání předmětné nemovitosti.
V případě pozemků parc. č. 473 - zastavěná plocha a parc. č. 474 - zahrada, k.ú. Z., obecné soudy dospěly k závěru, že žalobě ani v této části nelze vyhovět proto, že stěžovatelé neprokázali, že by předmětné pozemky před svým odchodem do zahraničí vlastnili, neboť z výpisu z evidence nemovitostí ze dne 13.2.1981 pro kat. území Z. vyplývá, že k domu čp. 358 ( nyní čp.810) jsou jako vlastníci zapsáni stěžovatelé, kteří však měli předmětné pozemky parc. č. 473 a 474 kat. území Z. v osobním užívání. Tím nesplňovali podmínku oprávněných osob, uvedenou v ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., neboť předmětné pozemky nepřešly do vlastnictví státu v případech, uvedených v ustanovení v §6 citovaného zákona. Přestože stěžovatelé jsou osobami rehabilitovanými podle zákona č. 119/1990 Sb., nejsou ve vztahu k předmětným pozemkům oprávněnými osobami ve smyslu ustanovení §19 odst. 1, §3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.
S tímto názorem lze však souhlasit, s ohledem na platnou judikaturu Ústavního soudu v otázce vydání pozemků k nimž bylo v minulosti zřízeno právo osobního užívání pozemků, pouze částečně.
Právě s ohledem na právní závěry Ústavního soudu, uvedené zejména v jeho nálezu ze dne 31.3.1999, sp. zn. Pl. ÚS 15/98 (uveřejněného ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 13, ročník 1999 - I. díl, C.H.BECK, nález č. 48) na které stěžovatelé v ústavní stížnosti odkazují, je třeba zdůraznit, že překážku vydání pozemku, k němuž bylo zřízeno právo osobního užívání je nutné vykládat v souladu se smyslem a účelem zákona č. 87/1991 Sb., jakož i s ostatními restitučními předpisy tak, "že takový pozemek se oprávněné osobě sice nevydá, ale pouze tehdy, pokud by jeho nevydáním mohlo dojít ke vzniku nové křivdy, a to zejména za situace, kdy by věc měla vydat fyzická osoba, jež ji nenabyla od státu v rozporu s tehdy platnými předpisy, či na základě protiprávního zvýhodnění osoby nabyvatele, či pokud by věc měly za těchto podmínek vydat osoby blízké těchto osob, jestliže na ně byla těmito osobami převedena. Za případy protiprávního zvýhodnění či nabytí v rozporu s tehdy platnými právními předpisy je však třeba považovat takové případy, kdy k získání práva osobního užívání pozemku došlo v souvislosti s nabytím vlastnického práva ke stavbě na pozemku stojící, a vlastnické právo ke stavbě vzniklo za podmínek uvedených v ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb."
Je sice nutno přisvědčit argumentaci stěžovatelů, že právo osobního užívání pozemků bylo zcela odlišné od jiných užívacích práv a mělo řadu atributů práva vlastnického, současně je však třeba mít na zřeteli, že interpretaci ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. je nutné provádět v návaznosti na další ustanovení citovaného zákona ( §19 odst.1, §20 odst. 1 a §3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.).
Stěžovatelé namítají, že napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18.2.1999 došlo k porušení jejich práva ve smyslu čl. 11 odst. Listiny. S ohledem na shora uvedené skutečnosti s tímto závěrem nelze souhlasit již proto, že ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu chrání čl. 11 Listiny pouze vlastnické právo již konstituované, existující, a nikoliv pouze tvrzený nárok na ně.
Za této situace senát Ústavního soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení i v této části ústavní stížnost odmítl, podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
Vojtěch Cepl
předseda senátu
V Brně dne 26. listopadu 2002