ECLI:CZ:US:2002:2.US.269.01
sp. zn. II. ÚS 269/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Antonína Procházky a JUDr. Jiřího Malenovského v právní věci navrhovatelky K. H., zastoupené advokátkou Mgr. A. A., o ústavní stížnosti proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 20. 1. 2001, sp. zn. 4 C 108/99, a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 2. 2001, sp. zn. 11 Co 293/2000, za účasti Okresního soudu Plzeň-sever a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, napadla stěžovatelka v záhlaví uvedená rozhodnutí Okresního soudu Plzeň-sever a Krajského soudu v Plzni. Domnívá se, že jimi došlo k porušení jejích práv, garantovaných čl. 4 odst. 1, čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu Plzeň-sever, sp. zn. 4 C 108/99, z něhož zjistil následující:
Rozsudkem ze dne 20. 1. 2000, čj. 4 C 108/99-31, zamítl Okresní soud Plzeň-sever žalobu stěžovatelky, dle níž mělo být určeno, že Český stát, zastoupený žalovaným Finančním úřadem Plzeň-sever (dále též "finanční úřad"), není oprávněn se uspokojit v rámci exekučního řízení zahájeného exekučním příkazem, čj. 6517/031/95/25/Hur, prodejem nemovitostí ve vlastnictví stěžovatelky (dále jen "předmětné nemovitosti"), do doby, než bude dáno pravomocné a vykonatelné rozhodnutí, které by takový postup umožňovalo. Soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že již rozsudkem téhož soudu ze dne 12. 4. 1995, čj. 7 C 88/94-42, bylo rozhodnuto, že darovací smlouva ze dne 2. 6. 1993, jíž rodiče stěžovatelky na ni převedli předmětné nemovitosti, je vůči Finančnímu úřadu Plzeň-sever právně neúčinná. Tento rozsudek nabyl právní moci dne 14. 6. 1995. Na základě toho vydal finanční úřad exekuční příkaz, čj. 6517/031/95-25/Hur, jímž zahájil exekuční řízení na prodej předmětných nemovitostí. Dne 20. 6. 1999 měly být prodány ve veřejné dražbě. Soud uvedl, že darovací smlouva je platným právním úkonem, který ovšem svou účinnost ztrácí vůči osobě oprávněné k podání odporu, tedy vůči finančnímu úřadu. Vůči ostatním osobám zůstává platnost odporovatelného právního úkonu zachována. Vůči věřiteli, finančnímu úřadu, žádné právní účinky nevyvolává, a to ex tunc. Z tohoto titulu se může věřitel domáhat uspokojení své vymahatelné pohledávky přímo z toho, co odporovatelným právním úkonem z majetku dlužníka ušlo. V daném případě bylo prokázáno, že z majetku dlužníka odporovatelným právním úkonem ušly právě předmětné nemovitosti. Ty byly převedeny na třetí osobu, stěžovatelku, na niž přešlo i vlastnické právo k nim. Zkrácený věřitel se ovšem může s ohledem na to, že jeho odpůrčí žaloba byla úspěšná, hojit výkonem rozhodnutí na předmětných nemovitostech tak, jakoby nadále byly ve vlastnictví dlužníka.
Bylo prokázáno, že předmětné nemovitosti jsou ve vlastnictví stěžovatelky, na niž byly převedeny odporovatelným právním úkonem. Vůči J. N., otci stěžovatelky a dárci předmětných nemovitostí, byl vydán shora uvedený exekuční příkaz dle výkazu nedoplatků na daň z obratu. Na základě toho byla též nařízena veřejná dražba předmětných nemovitostí. Dle názoru soudu představuje rozhodnutí, dle něhož je předmětná darovací smlouva vůči finančnímu úřadu právně neúčinná, podklad k tomu, aby se věřitel, v daném případě Česká republika - Finanční úřad Plzeň-sever, mohl na základě titulu způsobilého k výkonu rozhodnutí vydaného proti dlužníku (původnímu vlastníku předmětných nemovitostí J. N.) domáhat nařízení výkonu rozhodnutí postižením toho, co odporovatelným právním úkonem z dlužníkova majetku ušlo, a to nikoli proti dlužníku, nýbrž vůči osobě, v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn, tedy vůči stěžovatelce. Odpůrčí žaloba je tu právním prostředkem sloužícím k uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele v exekučním řízení postižením věcí, které právním úkonem ušly z dlužníkova majetku (rozsudek NS ČR 2 Cdon 1703/96).
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 2. 2. 2001, čj. 11 Co 293/2000-55, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Soud zdůraznil, že stěžovatelka nenapadá a uznává rozsudek Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 12. 4. 1995, čj. 7 C 88/94-42, jímž se určuje, že darovací smlouva ze dne 2. 6. 1993, kterou jí její rodiče, J. a I. N. darovali předmětné nemovitosti, není právně účinná vůči Českému státu - Finančnímu úřadu Plzeň-sever. Na druhé straně ovšem právní účinky tohoto pravomocného rozsudku neguje a je přesvědčena, že se finanční úřad nemůže exekucí prodejem nemovitostí domáhat uspokojení své pohledávky vůči svému dlužníku J. N., když majetek, který má být předmětem výkonu rozhodnutí, je ve vlastnictví stěžovatelky, proti níž žalovaný nemá exekuční titul.
Soud vyjádřil nesouhlas s názorem stěžovatelky, který vycházel z toho, že právní úkon, jemuž finanční úřad odporoval, není účinný pouze vůči věřiteli převodce, ale je platným právním úkonem mezi účastníky smlouvy i vůči všem ostatním osobám a orgánům. Vkladem této smlouvy do katastru nemovitostí se stěžovatelka stala platným vlastníkem nemovitostí. Finanční úřad nemá proti ní žádný exekuční titul, proto se nemůže domáhat uspokojení své pohledávky z jejího majetku, tj. za jiným dlužníkem. Soud uvedl, že její názor vychází z nesprávného pochopení institutu odporovatelnosti podle ustanovení §42a zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen "o. z."). I když vlastnické právo k předmětným nemovitostem přešlo z dlužníka na stěžovatelku a ona se stala jejich vlastníkem, je finanční úřad coby věřitel, který s úspěchem právnímu úkonu odporoval, oprávněn vést výkon rozhodnutí jejich prodejem na základě exekučního titulu, který má vůči dlužníku, jenž odporovatelný úkon učinil, jako by nadále byl vlastníkem těchto nemovitostí. Protože má finanční úřad proti dlužníkovi J. N. exekuční titul podle zák. č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, nemůže být žaloba důvodná.
Obě uvedená rozhodnutí napadá stěžovatelka projednávanou ústavní stížností. Uvádí, že s ohledem na rozhodnutí Okresního soudu v Plzni ze dne 12. 4. 1995, čj. 7 C 88/94-42, je předmětná darovací smlouva neúčinná vůči Českému státu, zastoupenému finančním úřadem, potud, že tento subjekt může požadovat uspokojení své pohledávky z toho, co předmětnou smlouvou ušlo z majetku jejího otce coby dlužníka. Vůči třetím osobám je nicméně platná a účinná. Soud rozhodl v uvedeném rozsudku o žalobě určovací, nikoli o žalobě na plnění, neboť finanční úřad se domáhal určení právního stavu. Finanční úřad proto nemá vůči stěžovatelce žádný vykonatelný exekuční titul k tomu, aby mohl realizovat prodej nemovitostí ve vlastnictví stěžovatelky formou výkonu rozhodnutí v rámci řízení dle zákona o správě daní a poplatků. Finanční úřad však vydal dne 26. 6. 1995 exekuční příkaz a exekuční řízení na prodej nemovitostí v majetku stěžovatelky zahájil. Toto rozhodnutí považovala stěžovatelka za chybné a protiprávní. Podala proto žalobu na určení, jíž se domáhala, aby byl vydán rozsudek, jímž by bylo určeno, že Český stát, zastoupený Finančním úřadem Plzeň-sever, není oprávněn uspokojit se v rámci exekučního řízení, zahájeného exekučním příkazem, čj. 6517/031/95/25/Hur, prodejem nemovitostí v jejím vlastnictví, do doby, než bude dáno pravomocné a vykonatelné rozhodnutí, které by takový postup umožnilo. K napadeným rozhodnutím obecných soudů stěžovatelka uvádí, že se neztotožňuje s výkladem a aplikací ustanovení §42a o.z. na daný případ. Ustanovení §42a odst. 4 o.z. konstatuje neúčinnost vůči přesně určeným třetím osobám. V další části svého textu dává specifikovaným třetím osobám pouze možnost požadovat uspokojení, avšak nestanoví pro to žádný zvláštní způsob. Z toho stěžovatelka vyvozuje, že daná osoba to může činit výlučně způsobem, upraveným obecně závaznými předpisy, platnými v rozhodné době. Exekuci je možno vést pouze proti osobě, nikoli proti majetku, majetek je toliko předmětem exekuce. Finanční úřad může požadovat uspokojení své pohledávky formou exekuce, jejímž předmětem bude majetek daňového dlužníka, resp. majetek, který z dlužníkova majetku ušel. Musí přitom postupovat buď v souladu se zák. o správě daní a poplatků nebo v souladu se zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o.s.ř."). V projednávaném případě není možné vést exekuci podle zákona o správě daní a poplatků, neboť nemovitost zůstává plně v dispozici nového vlastníka, jenž není daňovým dlužníkem, a nemůže tudíž být ani účastníkem exekučního řízení podle zákona o správě daní a poplatků. Pokud se jedná o vedení exekuce podle o.s.ř., je k vedení tohoto rozhodnutí nezbytně nutná existence vykonatelného rozhodnutí. Druhy vykonatelných rozhodnutí pak stanoví o.s.ř. taxativním výčtem v ustanovení §251. Je jím pouze takové rozhodnutí soudu, vydané v občanskoprávním řízení, které ukládá povinnost k plnění [§80 písm. b) o.s.ř.]. Vykonatelným exekučním titulem tedy není výkaz nedoplatků ani určovací žaloba a rozsudek Okresního soudu v Plzni, jímž této žalobě bylo vyhověno. Bylo jím určeno, zda tu právní vztah je nebo není [§80 písm. c) o.s.ř.] a nebyla jím tedy uložena povinnost k plnění [§80 písm. b) o.s.ř.]. Nemůže tak být vykonatelným titulem pro úspěšné vedení exekuce. Pokud tvrdí obecné soudy něco jiného, pak nesprávně aplikují právo a poškozují práva stěžovatelky chráněná Listinou. Stěžovatelka trvá na tom, že chybí-li vykonatelné rozhodnutí proti její osobě, není možné vést exekuci, jejímž předmětem by byla dotčená nemovitost.
Podle ustanovení §32 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyzval Ústavní soud účastníky řízení, Krajský soud v Plzni a Okresní soud Plzeň-sever, a vedlejšího účastníka řízení, Český stát - Finanční úřad Plzeň-sever, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Okresní soud Plzeň-sever ve svém vyjádření ze dne 23. 5. 2001 uvedl, že ústavní stížnost považuje za nedůvodnou, a navrhl proto její odmítnutí.
Krajský soud v Plzni ve svém vyjádření ze dne 30. 5. 2001 především odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí napadeného ústavní stížností. Upozornil, že Listina chrání nejen práva vlastníka nemovitostí, z níž má být v souladu se zákonem věřitel uspokojen, ale i práva tohoto věřitele. V souladu s Listinou by nebylo, aby věřitel přišel o svůj majetek jen proto, že dlužník, v úmyslu zkrátit jej, převede darem nemovitost na jinou osobu a nemá jiný majetek, z něhož by se věřitel uspokojil. Nesouhlasí, že by uspokojení věřitele z majetku převedeného dlužníkem darem na stěžovatelku bylo v rozporu s čl. 4 odst. 1 Listiny. Zákonem, jež má uvedené ustanovení na mysli, je právě §42a odst. 4 o.z. To sice expressis verbis neukládá nabyvateli věci trpět uspokojení věřitele z nabyté věci, odpovídající povinnost ale vyplývá z vysloveného práva věřitele na toto uspokojení. Při realizaci výkonu rozhodnutí v praxi sice vznikají pochybnosti vzhledem k náležitostem exekučního titulu, avšak vyhovět žalobě stěžovatelky by bylo přímou negací předchozího rozhodnutí vydaného dle ust. §42a odst. 4 o. z. Stávající rozpor, spočívající v tom, že věřitel má exekuční titul proti původnímu dlužníku (převodci), nedisponuje jím však proti stěžovatelce, lze řešit aplikací ustanovení §256 odst. 1 o.s.ř., když rozsudek Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 12. 4. 1995, čj. 7 C 88/94-42, je průkazem o přechodu povinnosti dlužníka vyplývající z exekučního titulu na stěžovatelku.
Finanční úřad Plzeň-sever se přípisem ze dne 30. 5. 2001 svého postavení vedlejšího účastníka vzdal. Ústavní soud s ním proto nadále jako s vedlejším účastníkem řízení nezacházel.
Ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud již v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy ČR). Porušení ustanovení uvedené hlavy Listiny Ústavní soud v projednávaném případě neshledal.
Především je nutné předeslat, že stěžovatelka pouze polemizuje s právními závěry rozsudků obou obecných soudů, přičemž zvolila argumentaci obsahově totožnou s onou, jíž se bránila již v řízení před těmito soudy. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší. Skutečnost, že soudy vyslovily právní názor, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k tomu, aby její ústavní stížnosti bylo vyhověno.
Oba obecné soudy založily svá rozhodnutí na argumentu, že i když vlastnické právo k předmětným nemovitostem přešlo darovací smlouvou z dlužníka na stěžovatelku, je finanční úřad, jenž úspěšně předmětné darovací smlouvě odporoval, nadále oprávněn uspokojit svou pohledávku vůči dlužníkovi výkonem rozhodnutí prodejem daných nemovitostí na základě exekučního titulu, jenž má vůči dlužníkovi, jako by nadále byl on vlastníkem těchto nemovitostí.
Stěžovatelka uvedená rozhodnutí napadá s tím, že jimi byla porušena její práva, garantovaná čl. 4 odst. 1, čl. 11 a čl. 36 Listiny.
Ústavní soud se nejprve zabýval možným porušením čl. 4 odst. 1 Listiny, dle něhož povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod. V projednávaném případě soud rozhodoval o určovací žalobě - o návrhu na určení, že Český stát, zastoupený žalovaným Finančním úřadem Plzeň-sever, není oprávněn uspokojit se v rámci exekučního řízení, zahájeného exekučním příkazem, čj. 6517/031/95/25/Hur, prodejem předmětných nemovitostí ve vlastnictví stěžovatelky do doby, dokud nebude dáno pravomocné a vykonatelné rozhodnutí, které by tento postup umožňovalo. Tím, že tomuto návrhu stěžovatelky nevyhověl, jí ovšem neuložil žádnou novou povinnost, pouze deklaroval, že jsou naplněny všechny podmínky pro to, aby se Finanční úřad uspokojil z jejích nemovitostí. Povinnost stěžovatelky tento krok akceptovat ovšem vyplynula již z dřívějších rozhodnutí - rozhodnutí obecného soudu, dle něhož je předmětná darovací smlouva vůči finančnímu úřadu právně neúčinná, a z exekučního příkazu, kterým finanční úřad požadoval uspokojení své vymahatelné pohledávky. V těchto rozhodnutích, jež Ústavní soud již nyní pochopitelně nemůže přezkoumávat, byly ovšem povinnosti uloženy na základě zákona (zejména ustanovení §42 o.z.).
Pokud stěžovatelka s odvoláním na čl. 4 odst. 1 Listiny tvrdí, že obecné soudy v projednávané věci postupovaly způsobem, jež ohrožoval její práva, ani této námitce nelze přisvědčit. Stěžovatelka se domáhá v této souvislosti ochrany svého vlastnického práva a odvolává se na čl.11 odst. 1 Listiny. Ve skutečnosti ovšem cituje oba odstavce čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Protokol"). Dle něj nemůže být nikdo zbaven svého majetku s výjimkou veřejného zájmu a za podmínek, které stanoví zákon a obecné zásady mezinárodního práva, což však nebrání právu států přijímat zákony, které považují za nezbytné, aby upravily užívání majetku v souladu s obecným zájmem a zajistily placení daní a jiných poplatků nebo pokut. Stěžovatelka se mylně domnívá, že podmínky k omezení vlastnického práva ve smyslu citovaného ustanovení čl. 1 odst. 2 Protokolu v jejím případě nebyly dány. Toto ustanovení čl. 1 odst. 2 Protokolu přiznává státům široké možnosti, aby upravily užívání majetku. I Evropský soud pro lidská práva připustil ve svém rozhodnutí k interpretaci tohoto ustanovení (případ Gasus Dosier, 1995), že se právní řád v zásadě může uchýlit k prostředku, který ve veřejném zájmu zajistí, že výnos z daní bude maximální a že daňové dluhy budou splaceny tak rychle, jak je to jen možné. Připustil, že se státy v daňových věcech mohou hojit i na majetku, který patří třetím osobám. Jde tedy o stejnou situaci jako v projednávaném případě, kdy zákon (§42a o.z.) umožňuje omezení vlastnického práva a stanoví, že věřitel je oprávněn požadovat uspokojení své pohledávky z toho, co odporovatelným úkonem ušlo z dlužníkova majetku. Evropský soud pro lidská práva ovšem při vědomí rizika zneužití takového institutu zároveň uvedl, že svoboda státu nemůže být neomezená. Nezbytné je také naplnění podmínky přiměřenosti mezi veřejným zájmem a ochranou základního práva jednotlivce. V projednávané věci je veřejným zájmem, k jehož ochraně má omezením vlastnického práva dojít, zájem státu na výběru daní. Dle Ústavního soudu by nebylo přiměřeným, aby se stěžovatelce dostalo ochrany jejího vlastnického práva, nabytého na základě odporovatelné darovací smlouvy a aby její nemovitosti tak zůstaly nedotčeny, a to na úkor věřitele původního vlastníka, resp. na úkor výběru daní. Proto i námitku stěžovatelky, týkající se údajného porušení jejího vlastnického práva, neshledal Ústavní soud relevantní.
Stěžovatelka dále namítá porušení svého práva chráněného čl. 36 Listiny. V této souvislosti Ústavní soud v souladu se svou judikaturou připomíná, že jeho úkolem je ve smyslu čl. 83 Ústavy ČR ochrana ústavnosti. Proto zásadně není oprávněn rušit napadené rozhodnutí obecného soudu toliko pro jeho případný rozpor s tzv. jednoduchým právem a z hlediska ústavněprávního tedy posuzuje pouze otázku, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených práv nebo svobod. K takovému závěru by musel dospět zejména pokud by právní závěry obecných soudů byly evidentně výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů, jež vybočuje z mezí ústavnosti či pokud by byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. V projednávané věci ovšem k takovému závěru nedospěl.
Podle ustanovení §42a odst. 4, věta první, o. z. je právní úkon, kterému věřitel s úspěchem odporoval, vůči němu neúčinný potud, že věřitel může požadovat uspokojení své pohledávky z toho, co odporovatelným právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku. Účelem postupu dle tohoto ustanovení je tedy dosáhnout určení, že dlužníkem uskutečněný právní úkon je vůči věřiteli neúčinný. Takové rozhodnutí představuje podklad k tomu, aby se věřitel mohl domáhat uspokojení z toho, co z jeho majetku odporovatelným právním úkonem ušlo, a to cestou nařízení exekuce. Se stěžovatelkou lze souhlasit potud, že na základě samotného návrhu na určení neúčinnosti darovací smlouvy (resp. rozhodnutí o něm) nemůže být bez dalšího provedeno exekuční řízení. Specifikum řízení dle ustanovení §42a o. z. spočívá v tom, že vytváří podmínky pro výkon rozhodnutí na základě příslušného exekučního titulu. Výkon rozhodnutí by bez takového titulu nebyl přípustný (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 546/99). To ovšem nepopírají ani obecné soudy. Oba ve svých rozhodnutích zdůraznily, že finanční úřad je oprávněn vést výkon rozhodnutí prodejem nemovitostí na základě exekučního titulu, jež mají vůči dlužníkovi.
Tím je v projednávané věci exekuční příkaz, čj. 6517/031/95/25-Hur. Stěžovatelka se ovšem domnívá, že na základě uvedeného exekučního příkazu není možné proti ní výkon rozhodnutí vést. Tvrdí, že na nemovitost se nepohlíží, jako by byla převedena zpět. Zůstává plně v dispozici nového vlastníka, přičemž ten není daňovým dlužníkem a nemůže tudíž být ani účastníkem exekučního řízení. Uvedená tvrzení mylně interpretují institut odporovatelnosti právním úkonům. Jeho podstata spočívá v tom, že příslušný právní úkon byl platně uzavřen, ale na základě pravomocného rozhodnutí soudu ztrácí vůči věřiteli účinnost, i když platnost a účinnost odporovatelného právního úkonu vůči třetím osobám zůstává nadále zachována (tzv. relativní bezúčinnost). Napadený právní úkon dlužníka nemá vůči věřiteli právní účinky, a to ex tunc. Věřitel, který byl neúčinným úkonem zkrácen, může požadovat uspokojení své vymahatelné pohledávky přímo z toho, co odporovatelným právním úkonem ušlo z majetku dlužníka tak, jako by nadále byly ve vlastnictví dlužníka (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 276/2000 či Jehlička a spol.: Občanský zákoník, komentář, 5. vydání, C. H. Beck, 1999, str. 179 a násl.).
Odpůrčí žaloba je právním prostředkem sloužícím k uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele. U pohledávek na daních jde o jeden ze způsobů, který finančnímu úřadu jako orgánu oprávněnému vybírat daně (věřiteli) umožňuje vybrat nebo vymáhat daň. Finanční úřad má tedy pochopitelně možnost vést exekuci na předmětné nemovitosti. Pokud by tomu tak nebylo, odpůrčí žaloba by postrádala smysl. Namítá-li stěžovatelka, že proti ní nelze vést exekuční řízení ve věci dluhu jejího otce, neboť nemůže účastníkem takového řízení, nelze jí přisvědčit. Vlastnické právo sice přešlo na třetí osobu, na stěžovatelku, ale zkrácený věřitel se v případě úspěchu odpůrčí žaloby (a toho bylo v projednávané věci dosaženo) může výkonem rozhodnutí hojit na předmětných nemovitostech tak, jako by nadále byly ve vlastnictví dlužníka. Předpokladem k tomu je exekuční titul. Tím byl dle §73 odst. 4 písm. a) zákona o správě daní a poplatků ve znění platném v době vydání exekučního příkazu výkaz nedoplatků. Dle ustanovení §73 odst. 7 téhož zákona se pro výkon daňové exekuce použije přiměřeně občanského soudního řádu. Vzhledem k tomu, že zákon o správě daní a poplatků nemá ustanovení, jež by upravovalo okruh účastníků v řízení exekučním, použije se přiměřeně o. s.ř. Podle o.s.ř. ve znění platném v době vydání exekučního příkazu jsou účastníky řízení zásadně oprávněný a povinný (§255). I s třetími osobami ovšem může být zacházeno jako s účastníky řízení. Je tomu tak v případech, kdy se může exekuční řízení dotknout jejich práv či povinností. Zákon jim proto přiznává pro určitou fázi exekučního řízení postavení účastníka řízení. Tímto způsobem finanční úřad postupoval, když exekuční příkaz doručil mimo jiné i stěžovatelce podle ustanovení §335 odst. 4 o.s.ř.
Ústavní soud dále konstatuje, že předchozí řízení před obecnými soudy bylo žalobou, podanou stěžovatelkou, omezeno na určení, zda se může Český stát zastoupený Finančním úřadem Plzeň - sever uspokojit v rámci exekučního řízení, zahájeného shora uvedeným exekučním příkazem, prodejem nemovitostí ve vlastnictví stěžovatelky, dokud není dáno pravomocné a vykonatelné rozhodnutí, které by takovýto postup umožňovalo. Jiné otázky, včetně případné exekuce dle o.s.ř., proto nebyly předmětem řízení před obecnými soudy. Námitkami stěžovatelky vztahujícími se k postupu při výkonu rozhodnutí v režimu o.s.ř. se proto Ústavní soud s ohledem na princip subsidiarity nezabýval.
Ústavní soud tak nedospěl ani k závěru, že by v souzeném případě došlo k porušení stěžovatelky na spravedlivý proces. Jak z uvedeného vyplývá, nelze dospět k závěru, že by soud v projednávaném případě vybočil při interpretaci či aplikaci právních předpisů z mezí ústavnosti, respektive že by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. To ostatně netvrdí ani stěžovatelka. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud v projednávaném případě nezjistil ani porušení jiných práv stěžovatelky, neshledal žádný důvod, pro který by napadená rozhodnutí zrušil.
Ze shora uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. října 2002 Vojtěch Cepl
předseda senátu