ECLI:CZ:US:2002:2.US.311.01
sp. zn. II. ÚS 311/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky v právní věci navrhovatele R. V., zastoupeného advokátem JUDr. A. J., o ústavní stížnosti proti rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 2. 11. 2000, čj. 2 T 51/99-283, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 2. 2001, čj. 5 To 793/2000-319, za účasti Okresního soudu v Karviné a Krajského soudu v Ostravě jako účastníků řízení, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která Ústavnímu soudu došla dne 23. 5. 2001 a i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí Okresního soudu v Karviné a Krajského soudu v Ostravě. Tvrdí, že postupem obecných soudů došlo k porušení jeho ústavních práv zakotvených v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 1, čl. 38 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil a do té doby odložil jejich vykonatelnost.
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu v Karviné, sp. zn. 2 T 51/99, z něhož zjistil následující:
Okresní soud v Karviné uznal rozsudkem ze dne 2. 11. 2000, čj. 2 T 51/99-283, stěžovatele vinným trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku dle §255 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákona ve znění novely zákona č. 290/1993 Sb. Uložil mu souhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců, pro jehož výkon ho zařadil do věznice s dozorem. Současně zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 20. 5. 1998, sp. zn. 2 T 8/98, ve znění rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 8. 1998, sp. zn. 5 To 432/98. Poškozené odkázal s nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Stěžovatel se dle skutkových zjištění dopustil trestného jednání tím, že neodváděl v době od počátku července 1993 do března 1997 jako majitel firmy T. srážky z platů svých zaměstnanců na platby zdravotního a sociálního pojištění a dluží tak poškozeným pojišťovnám částku ve výši 2.893.620,-Kč. Nalézací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že má za prokázané, že stěžovatel neodváděl poškozeným subjektům dávky sociálního a zdravotního pojištění, jež strhl svým zaměstnancům. Dospěl k závěru, že obhajoba stěžovatele byla vyvrácena. Poukázal přitom na skutečnost, že stěžovatel měl jako jediný z podniku podpisové právo a ponechal si tak plnou kontrolu nad dispozicí s účty. Jeho tvrzení o odpovědnosti jiné osoby za řádné odvádění dávek bylo vyvráceno výpovědí svědků a listinnými důkazy. Tvrzení o špatné finanční situaci podniku, která nedovolovala odvádět dávky, vyvrátil soud výdajovými doklady svědčícími o vysokých osobních výběrech stěžovatele.
Stěžovatel se proti rozsudku odvolal. Své námitky směřoval do výroku o vině, a to do způsobu provádění a hodnocení důkazů. Upozornil na to, že odvádění daní a dávek patřilo do kompetence Ing. D. O dluzích se dozvěděl až v souvislosti s konkurzem firmy. Poukázal také na to, že soud nezjišťoval důvody, které vedly k neodvádění příslušných plateb. Navrhl, aby byl přibrán znalec z oboru účetní evidence, který by se vyjádřil k hospodaření firmy s ohledem na tyto důvody. Namítal, že mu vyšetřovatel neumožnil seznámit se s výsledky vyšetřování.
Krajský soud v Ostravě zrušil rozsudkem ze dne 14. 2. 2001, čj. 5 To 793/2000-319, v napadeném rozsudku celý výrok o trestu a uložil stěžovateli nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání dvou roků. Pro jeho výkon ho zařadil do věznice s dozorem. Z odůvodnění jeho rozhodnutí vyplývá, že se ztotožnil s rozsahem prováděného dokazování i se skutkovými zjištěními nalézacího soudu, jež odpovídaly řádnému vyhodnocení důkazů. Uvedl, že zavinění stěžovatele spočívá v tom, že krátil mzdy svých zaměstnanců o příslušné dávky, které neodváděl poškozeným, ale naložil s nimi jinak. Námitky stěžovatele neshledal důvodnými. Poukázal na výpověď samotného stěžovatele z přípravného řízení, v níž přiznal, že věděl o tom, že jeho firma neodvádí příslušné platby. Odvolací soud neměl pochybnosti o tom, že jediným odpovědným za odvody byl právě stěžovatel, neboť z dokazování vyplynulo, že podpisové právo k dispozici s účty měl pouze on a jeho podřízení pracovníci se podíleli toliko na přípravě účetních dokladů a příkazů k úhradě. Namítal-li stěžovatel špatnou finanční situaci podniku, odvolací soud poukázal na listinné důkazy, jež potvrzují, že v kritickém období stěžovatel učinil celou řadu vysokých osobních výběrů. Soud neshledal pochybnosti ani, pokud jde o vyčíslení škody, když oprávněnost pohledávek poškozených potvrdilo i probíhající konkurzní řízení. Není proto zapotřebí provádět další dokazování formou znaleckého posudku. Odvolací soud se ztotožnil i s právní kvalifikací jednání stěžovatele. K námitkám procesního charakteru uvedl, že vyšetřovatel neporušil žádná práva stěžovatele, když nevyhověl jeho požadavku na zaslání spisu Okresnímu úřadu vyšetřování v Táboře. Stěžovatel byl řádně předvolán k seznámení s výsledky vyšetřování, a pokud se nedostavil, nebylo povinností vyšetřovatele akceptovat jeho návrh na zaslání spisu do jiného okresu. Stran jeho další námitky, že nebyl seznámen se spisem poté, co byl vrácen k doplnění dokazování, uvedl, že ze spisu je patrné, že vyšetřovatel žádné doplnění dokazování neučinil, a nebylo proto nutné provádět další seznámení s výsledky vyšetřování.
Stěžovatel napadl rozhodnutí obou obecných soudů projednávanou ústavní stížností. Namítá v ní, že mu soudy neprokázaly, že by předmětný skutek spáchal. Nesprávně hodnotily provedené důkazy a neprovedly důkazy, které navrhoval. Dovodily trestnost skutku z pouhého zjištění, že zaměstnancům stěžovatele byly z hrubých mezd účetně sraženy příslušné částky a nebyly následně odvedeny orgánům sociálního a zdravotního pojištění. Rozhodly tak v rozporu s právními názory Nejvyššího soudu, dle něhož nestačí zjistit a ověřit výši neodvedených částek, ale je nezbytné ověřovat důvody, jež k takovému opomenutí vedly. Trestnost je podmíněna skutečností, že plátce měl k dispozici potřebné finanční prostředky. Soudy měly proto zkoumat, zda jeho podnik v příslušné době vůbec disponoval odpovídajícími finančními prostředky, na jaké účely byly tyto prostředky použity a jaký byl úmysl plátce při momentálním neodvedení. V této souvislosti měl být proveden důkaz znaleckým posudkem z oboru ekonomiky a soud měl dovyslechnout již dříve slyšené svědky, popřípadě vyslechnout další osoby. Stěžovatel namítá, že nebyla objektivně doložena výše dlužného pojistného. Soudy vyšly z údajů orgánů sociálního a zdravotního pojištění, aniž by ověřily jejich správnost. Domnívá se dále, že soudy též nesprávně hodnotily provedené důkazy, pokud stěžovatele označily za pachatele. Poukazuje na to, že oblast daní a odvodů náležela do působnosti obchodně ekonomického náměstka. Z firemních dokladů je nutno dovodit případnou trestní odpovědnost jiných osob. Soudy mu ani neprokázaly úmysl nezaplatit pojistné vůbec. I v tomto směru mělo být dokazování doplněno o zjištění, v jakém rozsahu by byly dluhy na pojistném uspokojeny v případě, že by nedošlo ke změně zákona o konkurzu a vyrovnání. Stěžovatel konečně namítá, že se soudy nevypořádaly s procesními námitkami. Tvrdí, že tím, že mu nebylo umožněno, aby se seznámil s výsledky vyšetřování, došlo k neodstranitelné procesní vadě, kterou lze zhojit pouze tím, že spis bude vrácen do přípravného řízení.
Ústavní soud vyzval podle ustanovení §32 zákona o Ústavním soudu účastníky řízení Okresní soud v Karviné a Krajský soud v Ostravě, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Okresní soud v Karviné ve svém vyjádření uvedl, že Ústavní soud nemůže přezkoumávat hodnocení důkazů a právní závěry obecných soudů. Má za to, že ústavní stížnost, jež vykazuje spíše znaky odvolání, je nedůvodná.
Krajský soud v Ostravě ve svém vyjádření uvedl, že stěžovatel v ústavní stížnosti znovu opakuje a podrobně rozvádí námitky, které již vznášel v odvolání. Poukázal proto na odůvodnění svého rozhodnutí, v němž se jimi zabýval a vyjádřil k nim své stanovisko. Navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost spolu s návrhem na odklad vykonatelnosti zamítl jako nedůvodnou.
Ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není další běžnou instancí v systému všeobecného soudnictví. Není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe přejímat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy).
Stěžovatel zpochybňuje ve své ústavní stížnosti hodnocení důkazů a zdůrazňuje, že se soudy některými skutečnostmi nezabývaly nebo se s nimi dostatečným způsobem nevypořádaly. Tím měly porušit jeho ústavně zaručená práva, jež obsahově spadají do rámce práva na soudní a jinou právní ochranu dle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny. Ústavní soud považuje za nutné uvést, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho úkolem není skutkově a právně objasňovat věci, což je naopak svěřeno do pravomoci obecných soudů. Nepřísluší mu ani hodnotit provedené důkazy. Je toliko oprávněn posoudit, zda postup obecných soudů v konkrétním případě nevybočil z ústavních mezí a zda takovým postupem nebyly porušeny stěžovatelovy základní práva a svobody zakotvené v Listině či garantované Ústavou. K porušení těchto práv a následnému zásahu Ústavního soudu by mohlo dojít tehdy, pokud by byl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry soudů a vykonanými skutkovými zjištěními (srov. III. ÚS 84/94, IV. ÚS 575/2000). O takový případ však v projednávané věci nejde.
Stěžovatel především tvrdí, že obecné soudy dovodily trestnost skutku z pouhého zjištění, že příslušné finanční částky byly sraženy z hrubých mezd jeho zaměstnanců, ale nebyly odvedeny orgánům sociálního a zdravotního pojištění. Nezjišťovaly důvody, které stěžovatele k jeho jednání vedly, tj, zda měl k dispozici potřebné peníze, ani jeho úmysl. V této souvislosti poukázal na judikaturu Nejvyššího soudu, kterou obecné soudy údajně nerespektovaly.
Jak Ústavní soud zjistil z odůvodnění napadených rozhodnutí, vyšly obecné soudy při právní kvalifikaci z toho, že jednání stěžovatele naplňuje po objektivní stránce skutkovou podstatu trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 trestního zákona, neboť bylo prokázáno, že stěžovatel měl v rozhodné době k dispozici jak finanční prostředky na tzv. čisté mzdy, tak i další prostředky, z nichž mohl příslušné odvody na sociální zabezpečení a důchodové pojištění provést. Vycházely přitom z výpovědi správce konkursní podstaty JUDr. B. a z listinných důkazů - výdajových pokladních dokladů. Z těchto důkazů vyplynulo, že stěžovatel v rozhodné době prováděl opakované osobní výběry z pokladny podniku, jež se pohybovaly v částkách několika tisíců až milionů korun. Soudy vyšly ze zjištění, že v rozhodné době pro osobní potřeby prokazatelně vybral asi 17 milionů korun, což je částka výrazně převyšující škodu způsobenou neodvedením příslušných finančních prostředků, jež byly pro účely sociálního a zdravotního pojištění sraženy z hrubých mezd zaměstnanců. Dle výpovědi správce konkurzní podstaty lze z účetnictví firmy stěžovatele dovodit, že suma vybraná pro osobní účely byla ve skutečnosti ještě vyšší, chybí k tomu ale konkrétní doklady. Obecné soudy proto řádně prokázaly, proč neuvěřily obhajobě stěžovatele, že odvody neplnil z důvodu špatné finanční situace podniku. Úmysl stěžovatele dovodily soudy z jeho tvrzení učiněného v přípravném řízení, kdy výslovně uvedl, že věděl o tom, že firma neodvádí příslušné platby, a na výslovný dotaz Ing. D. reagoval tím, že platit nebudou. I další námitka, týkající se údajné povinnosti Ing. D. při odvádění dávek, byla vyvrácena provedenými důkazy a zjištěním, že pouze stěžovatel měl podpisové právo k dispozici s účty podniku. Za této situace by bylo nadbytečné zjišťovat celkovou hospodářskou situaci firmy způsobem, který navrhuje stěžovatel. Takový postup by byl nutný v případě, kdyby soudy neměly k dispozici jiné důkazy o finanční situaci stěžovatele (k takovému závěru směřuje i judikatura Nejvyššího soudu, na niž stěžovatel poukazuje). V projednávané věci však bylo shromážděno dostatek důkazů, z nichž vyplynulo, že stěžovatel měl v rozhodné době finanční prostředky na to, aby mohl za své zaměstnance pojistné na zdravotní pojištění a sociální zabezpečení řádně odvádět. Lze shrnout, že závěry obecných soudů o trestní odpovědnosti stěžovatele nevybočují z mezí zákona a jsou z ústavního hlediska akceptovatelné. Oba soudy své závěry řádně a srozumitelně, vyčerpávajícím a ústavně konformním způsobem odůvodnily. Vypořádaly se i se všemi námitkami, které stěžovatel uplatňuje v ústavní stížnosti. Odvolací soud také vysvětlil, proč neakceptoval návrhy stěžovatele na doplnění dokazování. Ústavní soud připomíná, že ze zásad řádného procesu nevyplývá povinnost soudu provést všechny důkazy, které jsou v řízení navrhovány, ale tento soud musí ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů je neprovedl (viz nález I. ÚS 362/96). Své povinnosti odvolací soud dostál.
Za nejzávažnější námitku stěžovatele považuje Ústavní soud jeho tvrzení, že mu bylo nesprávným postupem vyšetřovatele upřeno právo seznámit se s výsledky vyšetřování. Stejnou námitku uplatnil i v řízení před odvolacím soudem. V této souvislosti odvolací soud uvedl, že stěžovatel doložil korespondenci, týkající se jeho žádosti, aby spis byl zaslán Okresnímu úřadu v Táboře. S argumentací odvolacího soudu v tomto ohledu se Ústavní soud neztotožňuje. Odkazuje na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (srov. např. Imbrioscia, 38). Evropský soud v ní při výkladu článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") zastává stanovisko, že požadavky upravené v tomto článku, zejména v odstavci třetím, mohou hrát roli i ve stádiu, jež předchází řízení před soudem. Nerespektování těchto požadavků může vážně ohrozit spravedlivou povahu celého řízení.
Podle článku 6 odst. 3 písm. b) Úmluvy má obviněný právo mít přiměřený čas a možnosti k přípravě své obhajoby. Ústavní soud vychází z ustanovení §166 trestního řádu, podle něhož je vyšetřovatel povinen při skončení vyšetřování předložit obviněnému k prostudování spis. Na tuto možnost obviněného upozorní nejméně tři dny předem. Z obsahu spisu (č.l. 310) Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl výzvou, doručenou mu 13. 4. 1999, předvolán k prostudování spisu na den 21. 4. 1999 v 8,30 hod. Byl upozorněn na použitelnost fikce, že v případě, pokud se bez řádné omluvy nedostaví, bude se předpokládat, že se svého práva seznámit se se spisem zříká. Stěžovatel reagoval na předvolání žádostí, sepsanou ihned dne 13. 4. 1999 (č.l. 311 spisu). Odkazuje v ní na nedostatek finančních prostředků a značnou vzdálenost svého trvalého bydliště od úřadu vyšetřování a žádá o zaslání spisu na příslušný úřad do Tábora. Výslovně uvádí, že se nezříká práva prostudovat spis. Vyšetřovatel obdržel žádost stěžovatele nejpozději dne 20. 4. 1999, kdy stěžovateli písemně sděluje (č.l. 309 spisu), že jeho žádost neakceptuje s poukazem na hrozící průtah v přípravném řízení. Z výše uvedených zjištění lze dovodit, že stěžovatel byl sice řádně a včas k úkonu předvolán, ale nebyl již včas informován o tom, že žádosti nebylo vyhověno a že termín seznámení se spisem se nemění.
Ústavní soud má za to, že vyšetřovatel za situace, kdy mu bylo známo, že se stěžovatel nezříká svého práva, měl odročit úkon na pozdější termín. I kdyby totiž vyrozumění o zamítnutí žádosti odešlo hned 20. 4. 1999, musel ho stěžovatel obdržet až poté, kdy mělo 21. 4. 1999 ráno proběhnout seznámení. Došlo tak ke střetu práva na přípravu obhajoby /čl. 6 odst. 3 písm. b) Úmluvy/ se zákonnou povinností vyšetřovatele vyřídit věc bez průtahů. V takové situaci měl vyšetřovatel respektovat nerušený výkon ústavně garantovaného práva stěžovatele na přípravu obhajoby. Ostatně, vzhledem k zákonem upravené minimální třídenní lhůtě, v níž musí být obviněný vyrozuměn o svém právu seznámit se s výsledky vyšetřování, by se přípravné řízení prodloužilo pouze nepatrně.
Ústavní soud proto shledal námitku stěžovatele prima facie jako důvodnou. Zabýval se dále tím, zda byl daný procesní postup vyšetřovatele natolik závažný a nenapravitelný, že byl způsobilý zasáhnout do ústavně zaručeného práva stěžovatele na spravedlivý proces. Vyšel ze zjištění, že stěžovatel byl včas k úkonu předvolán. Pro případ, že by se nemohl dostavit, byl poučen, že se musí řádně omluvit a uvést důvody. Jeho žádost o zaslání spisu do jiného okresu není zjevně "řádnou omluvou". Proto měl být přiměřeně bdělý a aktivní při zjišťování osudu své žádosti.
Především však nelze opomenout, že stěžovatel měl možnost seznámit se s obsahem spisu poté, co byl spolu s obžalobou zaslán Okresnímu soudu v Karviné. Tam mohl uplatnit svou námitku, že se spisem nebyl seznámen, což by bylo důvodem pro předběžné projednání obžaloby a pro postup dle §188 odst. 1 písm. e) trestního řádu. Jak vyplývá z obsahu spisu, stěžovatel neměl v řízení před soudem prvého stupně obhájce. Důsledně však využíval procesních prostředků na ochranu svých práv a v řízení byl aktivní. Možnosti seznámit se s obsahem spisu využil až na úrovni odvolacího řízení. Konečně dlužno uvést, že se všemi důkazy obsaženými ve spise byl stěžovatel seznámen v průběhu hlavního líčení, kdy soud prvého stupně znovu prováděl důkazy výslechem svědků a dne 2. 11. 2000 přečetl listinné důkazy. Stěžovatel měl právo klást svědkům otázky a vyjadřovat se k listinám, čehož ostatně plně využíval.
Ústavní soud proto konstatuje, že uvedené pochybení vyšetřovatele nebylo způsobilé porušit v konečném důsledku právo stěžovatele na přípravu obhajoby z hlediska článku 6 odst. 3 písm. b) Úmluvy, ani ohrozit spravedlivost řízení jako celku.
Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozsudky byla porušena stěžovatelova práva uvedená v ústavní stížnosti či že by nebylo respektováno jeho právo na spravedlivý proces. Obecné soudy postupovaly v souladu s obsahem hlavy páté Listiny. Za dané situace tak není Ústavní soud oprávněn zasahovat do jejich nezávislého rozhodování.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný. Ze stejného důvodu nevyhověl návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.
V Brně dne 19. srpna 2002 Vojtěch Cepl
předseda senátu