ECLI:CZ:US:2002:2.US.349.2000
sp. zn. II. ÚS 349/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Antonína Procházky ve věci ústavní stížnosti Ing. E. H., správce konk. podstaty úpadce R. K., právně zastoupené JUDr. P.O., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 3. 2000, sp. zn. 15 Co 101/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností Ústavnímu soudu doručenou dne 9. 6. 2000, která byla doplněna podáním, které Ústavní soud obdržel dne 14. 6. 2000, a dále podáním, které Ústavnímu soudu došlo dne 1. 9. 2000, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 3. 2000, sp. zn. 15 Co 101/2000, a to pro porušení čl. 82 odst. 1, čl. 90 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 5. 2000, sp. zn. 20 K 61/99, Ústavní soud zjistil, že uvedeným usnesením byl na majetek dlužníka R. K., podnikatele, prohlášen konkurs. Správcem konkursní podstaty ustanovil soud Ing. E. H.
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 3. 2000, sp. zn. 15 Co 101/2000, byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 12. 11. 1999, č. j. 8 C 324/98-55, kterým byla zamítnuta žaloba R. K. na zaplacení částky 439 003,- Kč s přísl., a dále bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
Protože proti výše uvedenému rozsudku Krajského soudu v Plzni podal R. K. (v řízení před obecným soudem žalobce) dovolání, byl Ústavní soud nucen vyčkat rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o něm.
Usnesením ze dne 27. 3. 2002, č. j. 29 Cdo 1661/2000-100, Nejvyšší soud ČR dovolání žalobce R. K. podle ust. §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř., odmítl jako nepřípustné.
Žalovaná suma, jak uvádí stěžovatel ve své ústavní stížnosti, odpovídá částce, kterou R. K. zaplatil žalované společnosti B., s. r. o., se sídlem v Ostrově, na základě jejích vyúčtování za plnění smlouvy o dílo a smlouvy mandátní.
Na základě smlouvy ze dne 3. 5. 1994, resp. další smlouvy ze dne 3. 6. 1994, se R. K. zavázal pro objednatele T. C. zajistit kompletně veškeré práce spojené s vybudováním stavby nákupního střediska a dále za něj v této záležitosti jednat na úřadech. Sám R. K., jak uvedl soudu, žádnou aktivitu směřující ke splnění závazků ze smlouvy nevyvíjel, ale uzavřel smlouvu o dílo a smlouvu mandátní se subdodavatelem, tj. se žalovanou společností. Pozemek, na němž byla stavba plánována, však byl v katastru nemovitostí veden jako louka, byl součástí zemědělského půdního fondu, byl také součástí již dřívějšího biokoridoru a byl situován uvnitř hranic ochranného pásma městské památkové rezervace. Přestože tedy pozemek nebyl určen k zastavění, objednal R. K. u subdodavatele provedení prací, které byly dle objednávky dodány, zaplaceny a těmto pracím nebyly vytknuty žádné vady. Tyto zhotovené projekty se však staly pro T. C. neupotřebitelné. Proto se R. K. domáhal vrácení zaplacené částky s argumentací vycházející z ust. §551 odst. 1 obchodního zákoníku (dále jen "obch. zák."), podle něhož je zhotovitel povinen upozornit objednatele bez zbytečného odkladu na nevhodnou povahu věcí převzatých od objednatele nebo pokynů daných mu objednatelem k provedení díla, jestliže zhotovitel mohl tuto nevhodnost zjistit při vynaložení odborné péče.
Soud prvního stupně dospěl v odůvodnění svého výše uvedeného rozhodnutí k závěru, že žalobce R. K. již na jaře 1994 věděl, že jsou vážné pochybnosti o možnosti vybudovat stavbu na pozemku T. C., když se žalobce smluvně zavázal realizaci stavby kompletně zajistit. Ve vztahu k objednateli se tedy dopustil porušení povinnosti informovat jej dle §551 odst. 1 obch. zák. a uzavřel smlouvy se subdodavatelem, tj. žalovanou společností a za provedené práce jí zaplatil. Celou situaci zavinil tedy sám R. K., a způsobil též, že jemu samotnému vznikla škoda. Jeho nárok na náhradu škody proti žalované tedy nemůže být důvodný. Tento závěr soudu prvního stupně potvrdil i soud odvolací.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že obecné soudy se sice zabývaly skutkovým dokazováním, avšak při rozhodování zcela opomenuly skutečnost, že v důkazních prostředcích, o než opřely svá rozhodnutí, se vyskytují jednak rozpory, jednak mezery, a nepokusily se tyto rozpory odstranit.
Podle stěžovatele soud prvního stupně nejenže činil neadekvátní právní závěry ke skutkovým zjištěním, ale především učinil nesprávné skutkové závěry, nesprávná skutková zjištění.
Dále je stěžovatel toho názoru, že ačkoliv odvolací soud skutkové závěry soudu prvního stupně zrevidoval, dospěl opět ke skutkovým závěrům, které nemají ani po odvolacím řízení oporu v provedeném dokazování. Odvolací soud tak učinil i přesto, že mezi jednotlivými skutečnostmi vyplývajícími z jednotlivých důkazů jsou jednak rozpory, jednak určité mezery, které brání učinit jisté a nepochybné skutkové závěry poté, co všechny důkazy budou hodnoceny samostatně i ve své souvislosti, a z nich pak učinit jisté a nepochybné závěry právní. Podle stěžovatelova mínění oproti skutkovým zjištěním, která učinil odvolací soud, je třeba učinit skutková zjištění opačná.
Odvolací soud pro účely vymezení rozsahu účelu, předmětu a koneckonců i hodnocení důkazů a posouzení skutkových závěrů z nich vyvozených vyšel podle stěžovatele z nezákonné interpretace ust. §551 odst. 1 obch. zák. Stěžovatel dále uvádí, že pokud současně odvolací soud přehlédl, že v důkazních prostředcích se vyskytují rozpory, a v odůvodnění svého rozhodnutí argumentoval skutečnostmi, které nemají oporu v zákoně, pak také logicky vyvolal situaci, kdy mezi skutkovými zjištěními a jeho úvahami při hodnocení důkazů na jedné straně a právními závěry na straně druhé nemohla vzniknout potřebná provázanost.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření Krajského soudu v Plzni k projednávané věci. Ve svém vyjádření, které bylo Ústavnímu soudu doručeno dne 6. 10. 2000, krajský soud vyjádřil přesvědčení, že v předmětném řízení nedošlo k porušení ústavně zaručených práv účastníka dle hlavy V. Listiny, a v podrobnostech odkázal na obsah spisu ve věci vedené u Okresního soudu v Karlových Varech, pod sp. zn. 8C 324/98.
Po prostudování spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
V ústavní stížnosti stěžovatel soudu prvního stupně vytýká, že učinil nesprávná skutková zjištění. Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu i z obsahu samotné ústavní stížnosti, nesprávná skutková zjištění provedená soudem prvního stupně stěžovatel v odvolacím řízení nenamítal. Ústavní soud v tomto směru odkazuje konkrétně na str. 3 napadeného rozsudku krajského soudu, kde se uvádí: "Především je třeba odkázat na odůvodnění napadeného rozsudku, pokud konstatuje zjištěný skutkový stav, který účastníci nezpochybnili." Protože se uvedená vada - teprve v ústavní stížnosti stěžovatelem namítaná - nacházela v rozhodnutí soudu prvního stupně, posouzení takové námitky bylo pouze věcí odvolacího soudu. Ústavnímu soudu nepřísluší nahrazovat odvolací soud a není ani další odvolací instancí.
Pokud stěžovatel namítá nesprávná skutková zjištění soudu odvolacího, je třeba podotknout, že rozsáhlejší dokazování se před odvolacím soudem neprovádí a v daném případě ani nebylo nutné. Odvolací soud totiž v předmětné věci vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, když důkazní řízení pouze doplnil zjištěním, že žalobce od 29. 3. 1993 podnikal na základě živnostenského listu jako stavitel. Rozhodnutí soudu prvního stupně shledal odvolací soud jako věcně správné. Ústavní soud proto na tomto místě opět odkazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (str. 3 a násl. rozsudku).
Ve své ústavní stížnosti stěžovatel dále napadá hodnocení důkazů soudem. Ústavní soud ve své judikatuře zaujal stanovisko, podle kterého z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů. V souladu s ust. §132 občanského soudního řádu (dále jen" o. s. ř.") hodnotí soud důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti. Ústavnímu soudu v zásadě nepřísluší právo přehodnocovat důkazy obecného soudu ani právo hodnotit, zda je shromáždění konkrétních důkazů účelné či nikoliv. Jestliže obecné soudy respektují kautely, dané ustanoveními o. s. ř., nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. posuzovat skutkový stav zjištěný obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval. Hodnotit důkazy přísluší Ústavnímu soudu pouze tehdy, pokud je sám prováděl. Uvedené konstatování se plně vztahuje na posuzovanou věc. Při hodnocení důkazů se obecné soudy nedostaly do rozporu s ústavními principy řádného a spravedlivého procesu.
Stěžovatel dále v ústavní stížnosti tvrdí, že odvolací soud vyšel z nezákonné interpretace ust. §551 odst. 1 obch. zák. Ústavní soud odkazuje na odůvodnění usnesení dovolacího soudu (str. 4 usnesení), ve kterém se Nejvyšší soud ČR otázkou aplikace předmětného ustanovení na projednávanou věc zabývá. Žádné nedostatky však v postupu odvolacího soudu při aplikaci uvedeného ustanovení, a tedy ani při jeho interpretaci Nejvyšším soudem ČR, zjištěny nebyly.
Ústavní soud ve své judikatuře již několikrát konstatoval, že jeho pravomoc je dána také tam, kde právní závěry obecného soudu jsou v příkrém nesouladu s provedenými skutkovými zjištěními. V projednávané věci však nejde o takový případ. Soud prvního stupně vyvodil z provedených důkazů právní závěr, který s těmito provedenými důkazy není v rozporu. Odvolací soud se s právním hodnocením věci soudem prvního stupně ztotožnil.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že "v odůvodnění rozhodnutí navíc odvolací soud argumentuje skutečnostmi, které nemají oporu v zákoně". Tuto svou úvahu ovšem stěžovatel v ústavní stížnosti podrobněji nerozvádí, a proto není uvedená námitka způsobilá projednání před Ústavním soudem.
Při shrnutí výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že soud prvního stupně dostatečně zjistil skutkový stav věci a tento stav rovněž správně právně posoudil. Proto také odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy, není další odvolací instancí, a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušeny základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy.
Ústavní soud neshledal, že by v projednávané věci v činnosti jednajících soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by měly za následek porušení ústavně zaručených práv nebo svobod, v ústavní stížnosti stěžovatelem konkrétně namítaného práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny, a nedošlo ani k porušení čl. 82 odst. 1 či čl. 90 Ústavy, které ostatně jsou jen pouhou institucionální zárukou výše uvedeného práva na soudní ochranu.
Na základě výše uvedených skutečností byl Ústavní soud nucen podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu ÚS
V Brně dne 16. července 2002