ECLI:CZ:US:2002:2.US.35.01
sp. zn. II. ÚS 35/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky v právní věci navrhovatelky S., spol. s r.o., zastoupené advokátem Mgr. R. S., o ústavní stížnosti proti rozsudku Okresního soudu Plzeň - město ze dne 20. 4. 2000, čj. 11 C 108/98-158, a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 10. 2000, čj. 15 Co 645/2000-177, za účasti Okresního soudu Plzeň - město a Krajského soudu v Plzni jako účastníků řízení, a R. P., zastoupeného advokátkou JUDr. D. M., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která Ústavnímu soudu došla dne 18. 1. 2001 a i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadla stěžovatelka v záhlaví uvedené rozsudky Okresního soudu Plzeň - město a Krajského soudu v Plzni. Tvrdí, že oba obecné soudy porušily její ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu dle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Nerespektovaly ani ústavně garantovanou rovnost účastníků řízení dle článku 37 odst. 3 Listiny. Stěžovatelka proto navrhla, aby Ústavní soud obě napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu Plzeň - město, sp. zn. 11 C 108/98, z něhož zjistil následující:
Okresní soud Plzeň - město rozhodl rozsudkem ze dne 20. 4. 2000, čj. 11 C 108/98-158, o povinnosti stěžovatelky (v rozsudku označená jako první odpůrce) zaplatit navrhovateli R. P. (dále jen "vedlejší účastník") částku 274.550,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok I. rozsudku). Návrh vůči druhému a třetímu odpůrci zamítl (výrok II. rozsudku). Dále rozhodl o vzniklých nákladech řízení (výrok III., IV. a V. rozsudku). V odůvodnění konstatoval, že vedlejší účastník se domáhal po stěžovatelce zaplacení náhrady škody, jež mu vznikla na jeho automobilu, když při nehodě dne 15. 11. 1996 havaroval, aniž by tomu mohl zabránit. Soud uvedl, že vedlejší účastník prokázal, že mu na vozidle vznikla škoda. Znaleckým posudkem prokázal i její výši. Z dokazování vyplynulo, že stěžovatelka prováděla stavební práce na stavbě vodovodu Chlumčany a předmětného dne navážela za použití dvou nákladních aut beton na stavbu. Auta zajížděla z vozovky na stavbu a po vyklopení nákladu opět vyjížděla na vozovku. Soud připustil, že stěžovatelka v průběhu prací čistila vozovku, což potvrdili její zaměstnanci, kteří vypověděli, že nákladní automobily při vyjíždění z pole na vozovku směrem od stavby vytvářely pás bahna. Policejním protokolem o nehodě a výpovědí svědkyně Z. bylo zjištěno, že vozovka byla v době nehody velmi silně znečištěna hustým ujetým nánosem bláta a kluzká. Soud dospěl k závěru, že tato situace způsobila závadu ve sjízdnosti vozovky, za což odpovídá stěžovatelka. Proto ve vztahu k ní návrhu vyhověl a současně zamítl návrh proti druhému a třetímu odpůrci.
Stěžovatelka se proti rozsudku odvolala. V odvolání vyslovila nesouhlas s hodnocením důkazů. Namítala, že jí soud neprokázal porušení právní povinnosti. Poukázala na to, že znečištění vozovky mohlo mít s ohledem na časový odstup doby autonehody od doby, kdy stěžovatelka opustila staveniště, mnoho různých vysvětlení, jimiž se soud nezabýval.
Krajský soud v Plzni potvrdil svým rozsudkem ze dne 30. 10. 2000, čj. 15 Co 645/2000-177, rozhodnutí soudu prvního stupně v části napadené odvoláním a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Uvedl, že soud prvního stupně provedl důkazní řízení v rozsahu, který tvoří spolehlivý podklad pro posouzení věci. Provedené důkazy řádně zhodnotil a dospěl ke skutkovým závěrům, z nichž vychází i odvolací soud. Upozornil na to, že na místě dopravní nehody nebylo v žádném směru dopravní značení, které by upozorňovalo na místo znečištění vozovky za zatáčkou. Konstatoval, že příčinou vzniku škody vedlejšího účastníka byla závada ve sjízdnosti vozovky způsobená nánosem bahna. Jiná příčina prokázána nebyla. Poukázal na ustanovení §9 odst. 5 zákona č. 27/1984 Sb. a na smlouvu o dílo ze dne 10. 10. 1996, z nichž vyplývá, že povinnost odstranit závadu ve sjízdnosti a uvést vozovku do původního stavu měla stěžovatelka. Její tvrzení, že vozovka byla po skončení směny po 16.00 hod uklizena, vyvrátil policejní protokol o nehodě v silničním provozu, z něhož vyplývá, že v době nehody kolem 21.15 hod byl úsek vozovky znečištěn blátem v celé její šíři a v délce 70 metrů. Odvolací soud se neztotožnil s právním hodnocením odpovědnosti stěžovatelky a věc posoudil dle obecných ustanovení o odpovědnosti za škodu, nikoli podle zvláštní odpovědnosti za vznik škody z provozní činnosti, s tím, že jízda vozidel na stavbu a ze stavby není provozní činností. Jestliže bylo zjištěno, že stěžovatelka zcela nepochybně zavinila znečištění vozovky bahnem v průběhu pracovní směny a takto vzniklé znečištění bylo příčinou dopravní nehody, při níž vznikla škoda, není závěr soudu prvního stupně, že za znečištění i v době nehody odpovídá stěžovatelka, dle názoru odvolacího soudu nelogický. Stěžovatelce se nepodařilo odpovědnosti za vznik škody zprostit.
Stěžovatelka napadla rozhodnutí obou obecných soudů projednávanou ústavní stížností. Tvrdí, že závěry obecných soudů jsou v daném případě v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Soudy tyto důkazy zhodnotily vadně, což vedlo k nesprávnému právnímu a ústavně nesouladnému posouzení. Soudy vyslovily přesvědčení, že stěžovatelku usvědčuje stav, v němž se nacházela vozovka v době dopravní nehody, kdy ovšem již nejméně šest hodin nebyla vozovka stěžovatelkou využívána. Soudy měly alespoň připustit, že v mezidobí mohlo být bahno zaneseno na vozovku v důsledku jiných skutečností. Má za to, že jestliže bahnem z pozemku, na němž stěžovatelka prováděla stavební práce, byla znečištěna vozovka, nelze připustit názor, že jediným vysvětlením je nedostatečné plnění povinností, zvlášť pokud důkazy vypovídají o opaku. Stěžovatel- ka se ohrazuje proti postupu obecných soudů, jež svá rozhodnutí nepodkládají důkazy. Bylo věcí vedlejšího účastníka, aby unesl důkazní břemeno svých tvrzení. Odvolací soud mylně požadoval od stěžovatelky splnění její povinnosti zprostit se odpovědnosti důkazem, že ji nezavinila, neboť vedlejšímu účastníku se nepodařilo prokázat, že by stěžovatelka vůbec porušila nějakou povinnost. Odkazuje na nálezy ve věci III. ÚS 367/99 a III. ÚS 258/99. Stěžovatelka proto tvrdí, že obecné soudy jednaly nejen v rozporu s §132 a §153 občanského soudního řádu a nerespektovaly ustanovení o rovnosti účastníků řízení dle §18 o.s.ř. a článku 37 odst. 3 Listiny, ale porušily i jeho ústavně zaručené právo na spravedlivé soudní řízení.
Ústavní soud vyzval podle ustanovení §32 zákona o Ústavním soudu účastníky řízení Okresní soud Plzeň - město a Krajský soud v Plzni i vedlejšího účastníka řízení R. P., aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Okresní soud Plzeň - město odkázal ve svém vyjádření na obsah spisu, zejména na odůvodnění rozsudku, k němuž nemá co dodat. Pokládá ústavní stížnost za nedůvodnou a navrhuje, aby ji Ústavní soud zcela zamítl.
Krajský soud v Plzni rovněž setrval na svých závěrech, jež vyslovil v odůvodnění rozsudku. Má za to, že podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s výsledky občanskoprávního sporu, jenž sám o sobě nemůže zakládat porušení ústavních práv a svobod. Stěžovatelka uplatňuje dle názoru soudu obdobné námitky, které uvedla v řízení před obecnými soudy a s nimiž se soudy vypořádaly. Tvrdí-li, že byla zkrácena na svém právu na spravedlivý proces tím, že obecné soudy dospěly k jinému právnímu závěru, pak nezbývá, než její tvrzení hodnotit jako pouhou polemiku se závěry soudů. Navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta.
Vedlejší účastník R. P. ve svém vyjádření poukázal na skutečnost, že stěžovatelka prováděla stavební práce ve vzdálenosti asi 40 metrů od silnice a stavba částečně zasahovala do silničního ochranného pásma. Komunikaci používala pro vjezd a výjezd svých vozidel ze stavby. Její vozidla se otáčela v poli a poté vynášela na přilehlou silnici značné množství bahna. I když stěžovatelka tvrdí, že bláto ze silnice řádně uklízela lopatami a košťaty, vedlejší účastník na této vozovce havaroval přímo proti místu, kde přes den vyjížděla vozidla stěžovatelky. Dle policejního protokolu a výslechu svědků byla vozovka v době nehody znečištěna značným množstvím bahna. Stěžovatelka přesto tvrdí, že neporušila žádnou povinnost. Vedlejší účastník poukazuje na smlouvu o dílo, již uzavřela stěžovatelka s druhým odpůrcem a v níž se zavázala respektovat podmínky obsažené ve staveb- ním povolení i ve všech vydaných správních rozhodnutích. V územním rozhodnutí z 10. 5. 1996 se uvádí, že ke zřízení sjezdu ze silnice je nutné požádat silniční správní orgán o udělení souhlasu. Jak vyplynulo ze sdělení Referátu dopravy a silničního hospodářství OÚ Plzeň - Jih ze dne 13. 1. 2000 a ze dne 23. 10. 2000, o takový souhlas stěžovatelka nepožádala. Povinnost požádat silniční správní orgán o využívání již existujícího sjezdu na pole ukládá stěžovatelce i silniční zákon. Jelikož silniční správní orgán nebyl informován o využití sjezdu ze silnice, nemohl ani určit podmínky jeho využívání, zejména stanovit příslušné dopravní značení, jež by řidiče upozornilo na časté vyjíždění vozidel ze stavby. Kdyby byla na vozovce umístěna alespoň předpisům vyhovující dopravní značka, jež omezuje rychlost jízdy, byl by mohl vedlejší účastník na tuto situaci přiměřeně reagovat. Vedlejší účastník odkázal na písemné vyjádření Správy a údržby silnic St. Plzenec, z něhož vyplývá, že nenese odpovědnost za znečištění vozovky, neboť nebyl upozorněn stěžovatelkou na nut- nost umístění dopravního značení v místě výjezdu vozidel ze stavby na silnici. Rovněž z vyjádření OÚ Chlumčany vyplynulo, že v den dopravní nehody byla vozovka značně znečištěná a kluzká. Dle názoru vedlejšího účastníka porušila stěžovatelka i §9 písm. f), §14 odst. 2 a §16 odst. 1 písm. a), písm. c) vyhl. č. 35/1984 Sb., kterou se provádí silniční zákon. Pokud stěžovatelka tvrdí, že vozovku po každém vyjetí vozidla čistila košťaty a lopatami, má vedlejší účastník ověřeno z jiných staveb, že uvedené čištění vozovky je zcela nedostatečné, neboť vozovku i kola aut je třeba čistit vodou, která však na stavbě nebyla. Obecné soudy proto správně dovodily závěr, že vozovka sice čištěna byla, ale nedostatečně. Vedlejší účastník upozornil také na okolnost, že stěžovatelka nezajistila, aby se bahno nedostalo na vozovku samovolným vytékáním z výjezdu ze staveniště. Předmětný výjezd na silnici se nachází v mírném svahu, takže při deštivém počasí, které v době dopravní nehody bylo, mohlo bahno z pole vytékat na silnici. Stěžovatelka tak porušila článek VI., odst 3 smlouvy o dílo. Z uvedených důvodů má vedlejší účastník za to, že ústavní stížnost je zavádějící a neopodstatněná. Soudy rozhodovaly nestranně, nezávisle a spravedlivě. Stěžovatelka měla možnost se vyjádřit k prováděným důkazům a činit návrhy. Žádné důkazy však nenavrhovala. I nyní se dovolává práva na spravedlivý proces, aniž by uváděla konkrétní skutečnosti, které by demonstrovaly extrémní nesoulad skutkových zjištění s prove- denými důkazy. Opomněla ve své stížnosti uvést, že při používání komunikace v souvislosti se stavbou musí především dodržovat platné zákony a rozhodnutí příslušných orgánů. Vedlejší účastník se domnívá, že obecné soudy neporušily stěžovatelčino právo na soudní ochranu. Neporušily ani zásadu volného hodnocení důkazů, neboť stěžovatelka neprokázala, že vozovku čistila dostatečně a že ji zabezpečila tak, aby nedocházelo k jejímu znečišťování i po skončení směny. Vedlejší účastník konečně uvádí, že tvrzení stěžovatelky o porušení rovnosti účastníků je obecné a není z něho patrno, v čem toto porušení spatřuje. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl.
Ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Porušení ustanovení uvedené hlavy Listiny Ústavní soud v projednávaném případě neshledal.
Ústavní soud především konstatuje, že ústavní stížnost postrádá ústavní rozměr. Stěžovatelka v ní polemizuje se závěry obecných soudů. V podstatě se tak domáhá přezkoumání jejich rozhodnutí, k čemuž ovšem Ústavní soud není oprávněn, neboť není dalším stupněm v hierarchii obecných soudů a do jejich nezávislého rozhodování nemůže zasahovat.
Ústavní soud opakovaně judikoval, že rozhodnutí obecných soudů lze považovat za protiústavní pouze tehdy, pokud jsou jeho právní závěry v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud posuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí pouze za předpokladu, že jimi je porušeno ústavně zaručené právo. Po prostudování spisu však Ústavní soud ke svému zrušujícímu zákroku důvod neshledal.
Stěžovatelka zpochybňuje zejména hodnocení důkazů obecnými soudy a tvrdí, že v důsledku toho soudy dospěly k nesprávnému právnímu závěru. Jejich extrémní vybočení z pravidel soudního řízení způsobilo dle jejího přesvědčení porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny. Ústavní soud připomíná, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů. Jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektovaly podmínky zakotvené v ustanovení §132 občanského soudního řádu, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "přehodnocovat" jejich hodnocení důkazů (srov. např. nález III. ÚS 23/93 nebo nález II. ÚS 404/98, na nějž stěžovatelka odkazuje v ústavní stížnosti).
Jak vyplývá z odůvodnění rozsudků i z obsahu spisu, nalézací soud se podrobně zabýval nárokem vedlejšího účastníka, a to i z pohledu námitek stěžovatel- ky. Zkoumal jednotlivé předpoklady odpovědnosti za škodu. Přihlédl ke shodným stanoviskům účastníků a za nespornou označil skutečnost, že vedlejšímu účastníku vznikla škoda na vozidle, jejíž příčinou byla závada ve sjízdnosti vozovky způsobená nánosem bahna. Jiné příčiny vzniku nehody, které by se zcela nebo zčásti podílely na vzniku škody, nebyly tvrzeny ani prokázány. Dále vzal soud za prokázané, že bahno na vozovku nanášela v průběhu dne nákladní vozidla stěžovatelky. Stěžovatelka byla povinna na základě smluvního ujednání i příslušných ustanovení silničního zákona tuto závadu ve sjízdnosti odstranit. Nalézací soud přisvědčil stěžovatelce, že vozovku průběžně uklízela, což vyplynulo z dokazování. Při svém závěru, že tak nečinila dostatečným způsobem, vyšel z protokolu o nehodě v silničním provozu a z výpovědi svědkyně Z., která místem projížděla bezprostředně po nehodě. Tato svědkyně vypověděla, že vozovka byla v těchto místech silně znečištěna i v jiných dnech před nehodou a bylo nutno tudy projíždět opatrně. Věděla, že v těchto místech probíhá stavba, a proto vždy snížila rychlost, i když jí to žádné značení nepřikazovalo. Za dané situace nelze považovat za nelogický či extrémní závěr nalézacího soudu (s nímž se ztotožnil i soud odvolací) o tom, že pokud bylo zjištěno, že stěžovatelka zcela nepochybně zavinila znečištění vozovky bahnem v průběhu pracovní směny, a toto znečištění bylo příčinou dopravní nehody, při níž vznikla škoda, odpovídá za znečištění vozovky i v době dopravní nehody. Takový závěr má dostatečnou oporu v provedeném dokazování, a je tudíž akceptovatelný i z ústavního hlediska. Ústavní soud připomíná, že občanské soudní řízení je ovládáno zásadou projednací. Účastníci jsou povinni tvrdit skutečnosti, z nichž pro sebe vyvozují příznivé právní důsledky. K těmto tvrzením jsou povinni nabídnout soudu důkazy (§120 občanského soudního řádu). Vedlejšímu účastníku se podařilo dle konstatování odvolacího soudu prokázat naplnění jednotlivých předpokladů odpovědnosti stěžovatelky za vzniklou škodu. Pokud stěžovatelka namítá, že žádnou povinnost neporušila, Ústavní soud odkazuje na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, jenž se touto námitkou podrobně zabýval. Rovněž vedlejší účastník ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl vyčerpávající výčet povinností, které pro stěžovatelku vyplývaly ze smlouvy o dílo i z příslušných právních předpisů a které nesplnila.
Stěžovatelka poukazuje na objektivní okolnosti, které mohly způsobit nesjízdnost vozovky a kterými se soudy nezabývaly. Ústavní soud z obsahu spisu nezjistil, že by v průběhu řízení před obecnými soudy nějaké konkrétní skutečnosti namítala. I když bylo její povinností, vyplývající z dikce ustanovení §420 odst. 3 občanského zákoníku, zprostit se odpovědnosti za škodu důkazem, že ji nezavinila, žádný takový důkaz nenavrhla. Ani v ústavní stížnosti neuvádí konkrétní skutečnosti či důkazy, které by svědčily o tom, že se bahno dostalo na vozovku působením jiných činitelů než jejím zaviněním. Za této situace závěr obecných soudů o odpovědnosti stěžovatelky za vzniklou škodu nevybočuje z mezí zákona a je z ústavního hlediska akceptovatelný. Odkaz stěžovatelky na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 367/99 a III. ÚS 258/99 je nepřípadný. V dané věci nebylo řízení před obecnými soudy totiž zatíženo žádnou výraznou procesní vadou, ani nebyla zjištěna libovůle soudů při rozhodování sporu.
Právní závěry obecných soudů jsou výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů, jež jsou v mezích ústavnosti a prima facie nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Článek 36 Listiny, jehož se stěžovatelka dovolává, je ustanovením, které garantuje právo na soudní ochranu, nelze je však vykládat jako právo na úspěch ve sporu.
Ústavní soud tak nedospěl k závěru, že by v projednávané věci soudy porušily právo na spravedlivé řízení.
Stěžovatelka se dovolává i práva na rovnost účastníků v řízení. Zásada rovnosti účastníků před soudem, zakotvená v článku 37 odst. 3 Listiny a v článku 96 odst. 1 Ústavy je provedena v §18 občanského soudního řízení a promítá se i do dalších ustanovení občanského soudního řádu. K provedení této zásady se soudům ukládá povinnost zajistit účastníkům stejné možnosti k uplatnění jejich práv. Z obsahu spisu nevyplývají žádné skutečnosti, jež by nasvědčovaly tomu, že byl některý z účastníků zvýhodněn či měl při rozhodování věci příznivější postavení. Nalézací soud provedl všechny navrhované důkazy, s nimiž se také v odůvodnění svého rozsudku ústavně přijatelným způsobem vypořádal. Skutečnost, že důkazy stěžovatelky zhodnotil pro ni nepříznivým způsobem, samo o sobě neznamená, že tím porušil zásadu rovnosti účastníků či jiné její ústavně zaručené právo.
Vzhledem ke všemu uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. listopadu 2002 Vojtěch Cepl
předseda senátu