ECLI:CZ:US:2002:2.US.432.2000
sp. zn. II. ÚS 432/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Antonína Procházky v právní věci navrhovatelky Z. S., zastoupené advokátem JUDr. I. Š., o ústavní stížnosti proti rozhodnutí Okresního úřadu ve Strakonicích, okresního pozemkového úřadu, ze dne 28. 8. 1998, čj. PÚ/581/92/K/2, a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. 5. 2000, čj. 30 Ca 182/98-31, za účasti Okresního úřadu ve Strakonicích, okresního pozemkového úřadu, a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Pozemkového fondu České republiky, územní pracoviště Strakonice, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Návrh se o d m í t á.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, napadla stěžovatelka v záhlaví uvedená rozhodnutí Okresního úřadu ve Strakonicích, okresního pozemkového úřadu (dále též "okresní úřad"), a Krajského soudu v Brně. Domnívá se, že jimi došlo k porušení čl. 4 odst. 3 a 4, čl. 11 odst. 1 a 3 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 1 a čl. 90 Ústavy a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Krajského soudu v Brně, sp. zn. 30 Ca 182/98, z něhož zjistil následující:
Rozhodnutím Okresního úřadu ve Strakonicích ze dne 28. 8. 1998, čj. PÚ/581/92/K/2, bylo rozhodnuto, že stěžovatelka nenabývá vlastnictví k pozemku p.č. 438, role, o výměře 30.751 m2 a p.č. 713, louka, o výměře 5.716 m2, část. st. 3336, zastavěná plocha, v k. ú. a obci S. (dále též "předmětné nemovitosti"). Z odůvodnění vyplývá, že pozemek č. 713/1 spolu s ostatním dědictvím nabyla podle usnesení Státního notářství v Brně ze dne 29. 12. 1957, zn. 6 D 775/57, po J. Š. (dědovi stěžovatelky), původním vlastníku, jeho dcera R. T. Rozhodnutím Státního notářství Brno-město ze dne 10. 1. 1980, zn. 3 D 55/80, nabyla dědictví po paní R. T., zemřelé 16. 4. 1976, stěžovatelka jako dědička ze zákona. Okresní úřad usoudil, že uvedenými rozhodnutími bylo prokázáno, že by stěžovatelka byla oprávněnou osobou podle ustanovení §4 odst. 1 a 2 písm. c) zák. č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a k jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě"), a to za předpokladu, že předmětné nemovitosti přešly na stát nebo jinou právnickou osobu způsobem uvedeným v ustanovení §6 odst. 1 zákona o půdě. Převod nemovitostí byl doložen dvěma kupními smlouvami. Kupní smlouvou ze dne 4. 9. 1950, uzavřenou mezi panem J. Š. a Českou zbrojovkou, n. p., ve S., byl prodán pozemek č. 438. Kupní smlouvou ze dne 13. 11. 1981, uzavřenou mezi Z. S. a O., krajským semenářským podnikem, n. p., T., byly prodány části pozemku p. č. 713/1 o výměře 4.268 m2 a 1.148 m2. Obě kupní smlouvy považovala stěžovatelka za smlouvy uzavřené v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek (§6 odst. 1 písm. k/ zákona o půdě). Okresní úřad uvedl, že v projednávané věci rozhodl již dříve rozhodnutím ze dne 20. 4. 1995, čj. PÚ/581/92/K/Č. Dospěl v něm k závěru, že žádná z podmínek ustanovení §6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě není naplněna. Uvedené rozhodnutí potvrdil Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 16. 4. 1997, čj. 30 Ca 263/95-19. Ústavní soud rozsudek krajského soudu nálezem ze dne 24. 2. 1998, sp. zn. IV. ÚS 222/97, zrušil zejména s tím, že jednoinstanční správní řízení vyžaduje, aby obecné soudy neposuzovaly věc v přezkumném řízení pouze na základě spisu a strana, pokud na tom trvá, má právo na veřejné slyšení. Následně bylo rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 17. 4. 1998, čj. 30 Ca 263/95-40, zrušeno i původní rozhodnutí Okresního úřadu ve Strakonicích ze dne 20. 4. 1995, čj. PÚ/581/92/K/Č.
V navazujícím řízení okresní úřad zjistil, že obě kupní smlouvy byly uzavřeny za nápadně nevýhodných podmínek. V případě první smlouvy k tomu došlo z důvodu omezení smluvní volnosti prodávajícího výnosem Ministerstva financí, čj. 307/67.130/50, v druhém případě pak proto, že podle provedeného znaleckého posudku cena v kupní smlouvě mohla namísto 2.286,40 Kč činit 13.686,40 Kč.
Vzhledem k tomu, že obě podmínky, tedy tíseň a nápadně nevýhodné podmínky musí být při uzavření kupní smlouvy splněny kumulativně, okresní úřad návrhu stěžovatelky nemohl vyhovět. Opětovně totiž shledal, že nebyla naplněna podmínka tísně podle ustanovení §6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě. Uvedl, že podmínku tísně je třeba vykládat s ohledem na účel zákona o půdě výlučně v souvislosti s politickým nátlakem spojeným s obdobím let 1948-1989. Takto charakterizovaná tíseň ovšem nebyla stěžovatelkou ani tvrzena, tím méně pak prokázána. Okresní úřad vycházel z čestného prohlášení stěžovatelky ze dne 22. 11. 1993 a z jejích vyjádření k otázce tísně, podaných v průběhu řízení před okresním úřadem. Stěžovatelka v nich tvrdila, že původní vlastník J. Š. byl opakovaně zván na ONV a tam byl odpovědnými funkcionáři nucen k prodeji. Prodej ovšem odmítal, neboť si byl vědom skutečné ceny pozemku. Krátce před prodejem ovdověl a patrně vědom si toho, že jako "starý jedinec nezmůže nic proti tehdejšímu záměru státu", a pod pohrůžkou vyvlastnění byl k prodeji nemovitosti donucen. K tomu okresní úřad uvedl, že vyvlastnění nelze za tíseň uznat, neboť tento institut zná i současný právní systém. Ke druhé kupní smlouvě s O. Tábor stěžovatelka uvedla, že jí bylo sděleno, že se jedná o pozemky předané do bezplatného a trvalého užívání socialistické zemědělské organizaci. Nemohla postupovat jinak, než pozemek prodat, neboť v opačném případě by se dostala do konfliktu s tehdejší státní mocí. Upozornila, že další pozemky, jež jí po odprodeji zůstaly, nejsou přístupné. Tuto námitku nepovažoval okresní úřad za relevantní, neboť se týká pozemků, jež nejsou předmětem restitučního nároku. Podle okresního úřadu nebylo z vyjádření patrno, že by rodina pana Š. byla stižena politickou persekucí. Stěžovatelka poukazovala na problémy manžela v zaměstnání po vstupu spojeneckých vojsk v roce 1968. K tomu okresní úřad uvedl, že je nelze považovat za tíseň při uzavírání kupní smlouvy mezi stěžovatelkou a O. T. v roce 1981 a poukázal i na velký časový prostor mezi oběma událostmi. Stejně tak okolnost, že děti stěžovatelky nebyly přijaty ke studiu na vysoké škole, nehodnotil okresní úřad jako tíseň, jež by souvisela s uzavřením kupní smlouvy. Ve vyjádření stěžovatelky tak není konkrétní údaj o situaci přímo související s kupními smlouvami. Vyjádření stěžovatelky, jež mělo doložit existenci tísně při uzavírání kupních smluv, okresní úřad zhodnotil jako popis celkové atmosféry, jež plošně postihovala všechny občany bez výjimky.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 11. 5. 2000, čj. 30 Ca 182/98-31, uvedené rozhodnutí okresního úřadu potvrdil. Opravný prostředek stěžovatelky směřoval výlučně do hodnocení podmínky tísně v předmětné věci. Tomu odpovídající závěry okresního úřadu soud považoval za řádně odůvodněné. Okresní úřad vycházel ze všech mu dostupných podkladů a skutečnosti v nich uvedené vyhodnotil tak, že pojem tísně nenaplňují. S tímto závěrem se soud ztotožnil. Uvedl, že soudy opakovaně judikují, že možné vyvlastňovací řízení jako následek neuzavření kupní smlouvy není tísní. Odkaz na nález Ústavního soudu, jež použila stěžovatelka, považoval soud za odkaz obecný. Stěžovatelka také konkrétně netvrdila, které okolnosti v případě kupní smlouvy uzavřené jejím dědečkem mohly vyvolat stav tísně. Všechny skutečnosti, jež uvádí, kromě věku a ovdovění dědečka, jsou obecného charakteru. Nadto ani nemoc, věk či ovdovění nelze považovat za takový sociální stav osoby, jež by na ni doléhal tak těžce, že učiní za nápadně nevýhodných podmínek právní úkon, který by jinak neučinila. V žádném případě se nejedná o stav tísně, který mají na mysli restituční předpisy. Jde o případy tísně, jež jsou běžné v normálním životě a nejsou důvodem k restituci. Naplnění podmínky tísně neshledal soud ani v případě druhé kupní smlouvy z roku 1981. Omezená dispozice s majetkem nebyla dle názoru soudu způsobená represivní politikou státu ve smyslu nálezu Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 85/95, neboť pozemky byly dobrovolně sdružovány v socialistických zemědělských organizacích. Možnost, že se stěžovatelka dostane do konfliktu s tehdejší mocí, či důvod obávat se o sebe a své blízké v souvislosti s nesouhlasem manžela se vstupem spojeneckých vojsk v roce 1968, považoval soud také za natolik obecné, že z nich nelze usoudit důvodnost tvrzených obav. Ani tyto okolnosti tedy soud nepovažoval za tíseň ve smyslu restitučních předpisů. Odmítl konečně i námitku stěžovatelky dovolávající se nepřístupnosti dalších pozemků po prodeji pozemku v roce 1981. Uvedl, že jde o právní problém, jež lze řešit cestou občanskoprávní.
Obě uvedená rozhodnutí napadla stěžovatelka projednávanou ústavní stížností. Je přesvědčena, že příslušný správní orgán i soud nesprávně posoudily existenci tísně jako jedné z podmínek předpokládaných zákonem a nedostatečně zhodnotily skutkové okolnosti. Stěžovatelka považuje za prokazatelné, že uzavření smlouvy není projevem svobodné vůle jejího děda. To je dle jejího názoru zřejmé z toho, že byl několikrát pozván na úřad a nucen k prodeji nemovitostí pod pohrůžkou vyvlastnění. I další okolnosti - pokročilý věk, zdravotní stav, sociální stav a skutečnost, že smlouvu uzavřel za nápadně nevýhodných podmínek - svědčí dle stěžovatelky pro to, že učinil právní úkon, který by jinak neučinil. Děd by bez psychického nátlaku pole neprodal, veřejně totiž prohlašoval, že se pole neprodávají, ale dědí. I okolnost, že zde byly přítomny "nápadně nevýhodné podmínky", dle stěžovatelky svědčí o tom, že byla naplněna i podmínka tísně, byť si je stěžovatelka vědoma toho, že jde o dvě různé podmínky. Správní orgán i soud posuzovaly všechny přednesené a doložené skutečnosti odtrženě a jednotlivě bez zohlednění jejich společného působení na jednání děda. V této souvislosti odkazuje na nález Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 475/97, zejména na výklad pojmu tíseň, který v něm byl použit. I druhá kupní smlouva (z roku 1981) byla podle stěžovatelky uzavřena z donucení. Rodina stěžovatelky měla před uzavřením smlouvy pro postoje manžela stěžovatelky v roce 1968 konflikty s tehdejší mocí. Děti stěžovatelky, přes svá úspěšná studia na střední škole, nebyly přijaty ke studiu na vysokou školu. V době uzavření kupní smlouvy měly sice školní docházku ukončenou (dcera R. je ročník 1956, syn K. ročník 1962), stěžovatelka však měla dostatečné zkušenosti se státní mocí z doby, kdy se děti hlásily na střední školu (dcera nejprve nebyla přijata na střední školu; pak sice ano, ale na vzdálenější gymnázium, stěžovatelka pracovala jako uklízečka a topič, aby dceři vylepšila kádrový profil). Podle stěžovatelky ze všech doložených skutečností i z její vlastní výpovědi jednoznačně vyplývá, že by stěžovatelka v právním státě nemovitosti nikdy nepřevedla, o čemž svědčí nejen nevýhodné podmínky při prodeji, ale také "nelogičnost prodeje nemovitostí". Pozemky, jež zůstaly v jejím vlastnictví, zůstaly bez přístupu. V této souvislosti odkázala na nález Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 85/95, dle něhož je tísní i stav, kdy vlastník nemůže s věcí volně nakládat, neboť je ve své dispozici s předmětem vlastnictví omezován represivní politikou umožňovanou absencí demokratického a právního státu. Nelze souhlasit ani se závěry správního orgánu a soudu, že tvrzení stěžovatelky byla obecná a že konkrétní tíseň nebyla doložena, a to zejména s ohledem na judikaturu Ústavního soudu, dle níž je pojem tísně třeba vykládat v souvislosti s politickým nátlakem v období nesvobody (1948-1989), přičemž politický nátlak nelze chápat jako jednorázový akt, ale jako dlouhodobý proces, jehož výsledkem bylo to, že fyzická osoba učinila právní úkon, který by v právním státě jinak neučinila. Stěžovatelka je tedy přesvědčena, že i druhá kupní smlouva byla uzavřena v tísni, a to s ohledem na praktiky státní moci, jež se dotkly jejího děda při převodu nemovitostí, manžela a rodiny v roce 1968, dětí v čase přijímacího řízení na střední a vysoké školy. Všechny tyto skutečnosti je třeba vnímat komplexně a nikoli odděleně, jak je posuzovaly správní orgán a soud.
Podle ustanovení §32 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyzval Ústavní soud účastníky řízení, Krajský soud v Brně a Okresní úřad Strakonice, okresní pozemkový úřad, a vedlejší účastníky řízení, 1) Okresní úřad Strakonice, finanční referát, 2) Město Strakonice, městský úřad, 3) společnost Jihočeská energetika, a.s., 4) O., semenářský podnik T., st. podnik v likvidaci, a 5) Pozemkový fond ČR, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřily.
Krajský soud v Brně ve svém vyjádření navrhl ústavní stížnost zamítnout. Domnívá se, že právo stěžovatelky na spravedlivý proces porušeno nebylo. Soud se zabýval všemi důvody uvedenými v opravném prostředku, řádně je zhodnotil a odůvodnil. Proto pouze odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku a uvedl, že na v něm vysloveném názoru trvá.
Okresní úřad Strakonice, okresní pozemkový úřad, ve svém vyjádření uvedl, že všechny argumenty, jež stěžovatelka uvádí, byly známy okresnímu úřadu z dřívějšího šetření a byly v odůvodnění napadeného rozhodnutí tohoto orgánu zhodnoceny. Podle okresního úřadu nelze vidět příčinnou souvislost mezi postavením, jež měl manžel stěžovatelky v zaměstnání v roce 1968, a okolnostmi, za nichž uzavírala stěžovatelka kupní smlouvu v roce 1981. V žádném přípise, zaslaném stěžovatelkou v průběhu řízení v projednávané věci, není uveden konkrétní příklad, ze kterého by se dalo dovodit, že díky neochotě uzavřít kupní smlouvu utrpěla stěžovatelka nebo její rodina skutečnou ztrátu či újmu. Podle názoru okresního úřadu tedy tíseň ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě nebyla prokázána.
Pozemkový fond ČR, územní pracoviště Strakonice, podal k ústavní stížnosti vyjádření, v němž poukazuje na skutečnost, že předmětné nemovitosti "byly po výkupu zastavěny a slouží nadále k tomuto účelu".
Okresní úřad Strakonice, finanční referát, se přípisem ze dne 16. 2. 2001 svého postavení vedlejšího účastníka vzdal. Společnost Jihočeská energetika, a.s., se přípisem ze dne 27. 2. 2001 svého postavení vedlejšího účastníka vzdala. Podnik O., semenářský podnik T., st. podnik v likvidaci, se přípisem ze dne 19. 2. 2001 svého postavení vedlejšího účastníka vzdal.
Město Strakonice, městský úřad, se, ač doloženě vyzváno, k ústavní stížnosti ve lhůtě k tomu určené nevyjádřilo.
Ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy ČR), nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy ČR) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů (§132 o.s.ř.); jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují podmínky zakotvené v tomto ustanovení o.s.ř., nepřísluší Ústavnímu soudu hodnocení důkazů obecnými soudy znovu "hodnotit". Tuto zásadu lze prolomit pouze tehdy, jestliže jsou právní závěry obecného soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají. Taková zjištění Ústavní soud v projednávaném případě ovšem neučinil.
Je nutné předeslat, že ústavní stížnost se vyčerpává polemikou s odůvodněním napadených rozhodnutí v otázce hodnocení, zda došlo k naplnění podmínky tísně podle ustanovení §6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě. Stěžovatelka se domnívá, že jak okresní úřad, tak i soud nevyhodnotily předložené skutečnosti správně, a dospěly proto k nesprávnému právnímu závěru, na základě něhož návrh stěžovatelky zamítly. Napadená rozhodnutí se přitom s příslušnými námitkami stěžovatelky dostatečně, srozumitelně a způsobem plně odpovídajícím zákonu (§157 odst. 2 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád) a ústavně konformním vypořádala. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice třetí instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší. Skutečnost, že soudy vyslovily právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, sama o sobě nezakládá důvod způsobilý zajistit ústavní stížnosti úspěch.
Ústavní soud ověřil, že obecný soud ani okresní úřad při interpretaci právních předpisů zjevně nevybočily z mezí ústavnosti. K výkladu pojmu "tíseň" ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě se Ústavní soud vyjádřil ve své bohaté judikatuře. Rozumí "tísní" hospodářský nebo sociální stav, někdy i stav psychický, jenž na jednajícího doléhá takovým způsobem a takovou tíhou, že učiní právní úkon, který by byl jinak neučinil, anebo, u dvoustranných (vícestranných) jednání, úkon neuzavřel. Tíseň musí mít základ v objektivně existujícím a působícím stavu i objektivní důvod a současně se musí stát i pohnutkou pro projev vůle jednající osoby, jež pod její tíhou jedná ke svému neprospěchu (srov. nález sp. zn. II. ÚS 59/95, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 4, C.H. Beck, 1996, str. 64 a 65). Ústavní soud je povinen v daném případě vykládat pojem tísně ve specifickém kontextu restitučního zákonodárství, nikoli tedy v jakémsi jediném, nadodvětvovém pojetí tísně v českém právu (viz např. trestné činy útisku či lichvy). Tíseň v restitučních zákonech je třeba vždy vztahovat k ratio legis těchto zákonů, jež směřuje ke zmírnění následků některých křivd způsobených jednotlivcům totalitním, nedemokratickým režimem v období let 1948-1989. Tento režim se vyznačoval výběrem ekonomicky či sociálně definovaných a determinovaných skupin, které v důsledku určitého společného znaku (např. vlastnictví výrobních prostředků či půdy) považoval za nepřátelské a vyvíjel na ně cílený individualizovaný dlouhodobý nátlak. V důsledku tohoto trvalého nátlaku byly životní aktivita i svoboda vůle těchto tzv. nepřátelských osob (např. příslušníků nepřátelských tříd) vážně ochromeny, v důsledku čehož tyto osoby činily ve vztahu k věcem, které vlastnily, právní úkony, které by v právním státě neučinily (viz např. nález sp. zn. II. ÚS 30/2000, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 18, str. 157 a násl.). Pojem tísně v restitučních předpisech nelze tedy redukovat na přechodný psychický stav osoby způsobený jednorázovým, příležitostným nátlakem orgánů nedemokratického státu, pro nějž to byla jedna z běžných forem činnosti, která vedla k zamýšlenému účelu. Je nutno ho vždy chápat současně na pozadí tísně režimem trvale potlačovaných sociálních skupin, jejichž křivdy zejména mají být působením restitučních zákonů zmírněny. Toto pojetí je v souladu jak s nálezem sp. zn. II. ÚS 475/97 (Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení: sv. 14, C.H. Beck, 2000, str. 235 a násl.), jehož se stěžovatelka dovolává, tak i s výkladem pojmu tíseň tak, jak se odráží v napadených rozhodnutích.
Ústavní soud nedospěl s ohledem na skutková zjištění obecného soudu a okresního úřadu ani k závěru, že by došlo k vybočení z mezí ústavnosti při aplikaci dotčeného právního předpisu. Není zřejmé, že by jednání, předcházející prodeji předmětných nemovitostí, bylo součástí dlouhodobého procesu nátlaku a že by stěžovatelka či její rodina byla považována za příslušníka "nepřátelské třídy". Stěžovatelka jednotlivé situace, jež v ústavní stížnosti popisuje, jistě vnímala tíživě. Tyto situace ve svém celku ovšem podmínku tísně ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě nenaplňovaly, neboť se výrazně nelišily od situací, jimž byli vystaveni běžní občané tehdejší ČSSR. Znak tísně, ve smyslu zamýšleném zákonem o půdě, jak byl výše Ústavním soudem vyložen, tak v projednávaném případě zjevně naplněn nebyl. Odůvodnění obou rozhodnutí také nenasvědčují názoru stěžovatelky, že by rozhodující orgány posuzovaly jednotlivé okolnosti, jež by měly způsobit tíseň, odděleně, nezávisle na sobě, a že by v důsledku toho dospěly k chybnému závěru.
Stěžovatelka dále argumentuje, že byla prodejem části předmětných nemovitostí znevýhodněna, neboť jí byl omezen přístup k jiným nemovitostem, jež vlastní. Samotný fakt, že k uvedené skutečnosti došlo, neznamená dle názoru Ústavního soudu, že by automaticky byla naplněna podmínka tísně. Omezení v dispozičním právu k věci Ústavní soud skutečně zohlednil ve své judikatuře k výkladu pojmu "tíseň", a to v nálezu IV. ÚS 85/95 (Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 4, C.H. Beck, 1996, str. 87 a násl.), na nějž stěžovatelka poukazuje. Vázal ovšem tíseň na represivní politiku, umožněnou neexistencí právního a demokratického státu. V projednávaném případě nebylo ale prokázáno, že by šlo o záměr státu stěžovatelku poškodit a zbavit ji dispozičního práva k dalším nemovitostem. Stěžovatelka měla, jak správně uvedl obecný soud, možnost celou věc řešit občanskoprávní cestou, tedy např. cestou zřízení věcného břemene.
Jak bylo uvedeno, oba rozhodující orgány se všemi námitkami stěžovatelky v předchozím řízení zabývaly a řádně, ústavně konformním způsobem, vyložily, proč podmínku tísně nepovažují za naplněnou. Vycházely přitom z definice pojmu tíseň, jež je kompatibilní s výkladem, který ve své judikatuře zaujal Ústavní soud. Ústavní soud tudíž nedospěl k závěru, že by v souzeném případě došlo k porušení práva na spravedlivé řízení podle čl. 36 Listiny ani dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Čl. 36 Listiny je ustanovením, které garantuje právo na soudní ochranu. Čl. 6 odst. 1 Úmluvy zaručuje každému, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem. Ani jedno z těchto ustanovení přirozeně nelze vykládat jako právo na úspěch ve sporu. V projednávaném případě tak Ústavní soud neshledal důvod, pro který by napadená rozhodnutí zrušil.
Taktéž namítané porušení čl. 90 Ústavy ČR neobstojí, neboť ten je pouhou institucionální zárukou práva na soudní ochranu, zakotveného v hlavě páté Listiny. Nedošlo ani k porušení čl. 11 Listiny. Ústavní soud v této souvislosti odkazuje na svou ustálenou judikaturu, podle níž se právo vlastnit majetek vztahuje pouze na vlastnictví už nabyté, existující, a nikoli pouze na tvrzený nárok na ně (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 115/94, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 3, C.H. Beck, Praha, 1995, str. 295). V tomto směru tedy názoru stěžovatelky také přisvědčit nelze. Ústavní soud nedospěl ani k závěru, že by došlo k porušení jiných ústavně garantovaných práv stěžovatelky.
Vzhledem ke všemu výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. ledna 2002 JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu