Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 27.08.2002, sp. zn. II. ÚS 459/2000 [ nález / MALENOVSKÝ / výz-3 ], paralelní citace: N 106/27 SbNU 189 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2002:2.US.459.2000

sp. zn. II. ÚS 459/2000 Nález Ústavní soud rozhodl v senátě v právní věci navrhovatele R. M., o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 4. 2000, čj. 30 Ca 107/99-48, rozhodnutím Celního ředitelství v Plzni ze dne 10. 2. 1999, čj. 424/1-69/99, 424/1-70/99, 424/1-71/99, a ze dne 30. 9. 1999, čj. 7114/1-1117/1/99, 7114/1-1117/2/99, 7114/1-1117/3/99 a rozhodnutím Celního úřadu v Rozvadově ze dne 25. 11. 1998, čj. 98/169, 98/168 a 98/175, a ze dne 17. 6. 1999, čj. 2158900063, 2158900064 a 2158900065, za účasti Krajského soudu v Plzni, Celního ředitelství v Plzni a Celního úřadu v Rozvadově, jako účastníků řízení, takto: 1. Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 4. 2000, čj. 30 Ca 107/99-48, 2. rozhodnutí Celního ředitelství v Plzni ze dne 10. 2. 1999, čj. 424/1-69/99, 424/1-70/99, 424/1-71/99, a ze dne 30. 9. 1999, čj. 7114/1-1117/1/99, 7114/1-1117/2/99 a 7114/1-1117/3/99, 3. rozhodnutí Celního úřadu v Rozvadově ze dne 25. 11. 1998, čj. 98/169, 98/168, 98/175, a ze dne 17. 6. 1999, čj. 2158900063, 2158900064 a 2158900065, se zrušují. Odůvodnění: Včas podanou ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 1. 8. 2000 a i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí Krajského soudu v Plzni, Celního ředitelství v Plzni a Celního úřadu v Rozvadově. Tvrdí, že orgány veřejné moci jejich vydáním porušily jeho právo na soudní a jinou právní ochranu. Navrhl, aby Ústavní soud všechna v záhlaví uvedená rozhodnutí zrušil a do té doby odložil jejich vykonatelnost. Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spisy Krajského soudu v Plzni, Celního ředitelství v Plzni a Celního úřadu v Rozvadově, z nichž zjistil následující skutkové a právní okolnosti případu: Stěžovatel jako zaměstnanec dopravní firmy F. N. - U. přepravoval pro tuto firmu zboží od nakládky v Itálii až po přepřah nákladu v Plzni k tahačům další firmy B., s.r.o., J. Zboží bylo určeno firmě B., Polsko. Celní úřad v Rozvadově propustil na základě celních prohlášení, podaných stěžovatelem ve dnech 24. 1. - 6. 2. 1998, do režimu tranzitu zboží deklarované v odstavci 31 jako 135 sudů ethylalkoholu. V odstavci 53 byl vepsán celní úřad určení Cínovec. Ve všech deklaracích byl jako hlavní povinný uveden M. R., zastoupený M. R. - řidičem (odst. 50) a ve stejném odstavci je jeho vlastnoruční podpis. K jednotlivým celním prohlášením byly připojeny záruční listiny přijaté Celním úřadem Rozvadov, jež dokumentují převzetí záruky obchodní společností C. T., spol. s r.o., I. S., na případný dluh, který vznikne porušením předpisu v režimu tranzitu, do kterého bylo zboží propuštěno pro deklaranta M. R. Součástí byly rovněž listy deklarace, provázející zásilku v režimu tranzitu od celního úřadu odeslání k celnímu úřadu určení. Je na nich vyznačeno datum dodání zboží ke kontrole celnímu úřadu určení, otisk razítka Celního úřadu Cínovec a evidenční číslo. Šetřením Policie ČR, Krajského úřadu vyšetřování Plzeň, bylo zjištěno, že předmětné kamiony neopustily ČR a zboží bylo vzato do evidence Celního úřadu Cínovec pouze fiktivně za úplatu. Ze spisového materiálu vyplývá, že celníci, kteří předmětné kamiony projednávali, jsou vazebně stíháni pro trestný čin zneužití pravomoci veřejného činitele. Celní úřad Cínovec proto sdělil Celnímu úřadu v Rozvadově, že potvrzení o ukončení režimu tranzitu je nutno považovat za neplatné. Dne 25. 11. 1998 vydal Celní úřad Rozvadov pod čj. 98/168, 98/169 a 98/175 obsahově stejná rozhodnutí, jimiž s odvoláním na §241 zákona č. 13/1993 Sb., celní zákon (dále jen "celní zákon"), vyměřil stěžovateli z dovezeného zboží clo a daň z přidané hodnoty s odůvodněním, že dle §140 odst. 2 celního zákona je jako hlavní povinný odpovědným za splnění povinností, jež vyplývají z režimu tranzitu. V daném případě nesplnil povinnost předložit zboží celnímu úřadu určení, čímž vznikl ve smyslu §241 celního zákona při dovozu celní dluh, který celní úřad vyměřil. Stěžovatel se proti těmto rozhodnutím odvolal. Namítal, že ho celní orgán bez dalšího považoval za hlavního povinného, i když z plné moci a korespondence s jeho zaměstnavatelem vyplývá, že jako řidič a zaměstnanec firmy F. N. - U. jednal s celními orgány jen jako zástupce. Nelze mu vytýkat porušení celního zákona, neboť příkaz zaměstnavatele, o jehož protiprávnosti nemohl mít vědomost, mu znemožnil splnění povinnosti dopravit zboží bez zbytečného odkladu k celnímu úřadu určení. O jeho odvolání rozhodlo Celní ředitelství v Plzni třemi samostatnými rozhodnutími ze dne 10. 2. 1999, označenými v záhlaví nálezu. V jejich odůvodnění se konstatuje, že stěžovatel jako hlavní povinný byl odpovědným za splnění povinností vyplývajících z režimu tranzitu. Celní úřad Rozvadov vydal dne 17. 6. 1999 pod čj. 2158900063, 2158900064 a 2158900065 další tři rozhodnutí označená jako dodatečné platební výměry cla a daní. Dovyměřil jimi dle §46 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb. rozdíl na cle a daních. Uvedený postup vyplynul dle závěrů úřadu ze zjištění, že dovážen nebyl denaturovaný ethylalkohol, nýbrž nedenaturovaný ethylalkohol, evidovaný dle jiné položky celního sazebníku a zatížený mimo jiné spotřební daní. I proti těmto rozhodnutím se stěžovatel odvolal. Na svou obranu uváděl, že není hlavním povinným ani daňovým subjektem, a není proto povinen platit clo, spotřební daň ani daň z přidané hodnoty. Celní ředitelství v Plzni jeho odvolání dne 30. 9. 1999 zamítlo s odůvodněním, že jako dopravce věděl, jaké zboží přepravuje, neboť doklady s takto označeným zbožím vlastnoručně podepsal. Coby hlavní povinný byl zavázán ke splnění povinností, vyplývajících z propuštění zboží do režimu tranzitu. Protože zboží zůstalo v tuzemsku a vznikl celní dluh, který byl původně vyměřen z denaturovaného lihu, ač byl dovezen líh čistý, došlo důvodně k dovyměření celního dluhu. Správními žalobami, podanými u Krajského soudu v Plzni, se stěžovatel domáhal přezkoumání napadených rozhodnutí Celního ředitelství v Plzni. Namítal v nich, že dopravcem dováženého zboží byla firma F. N. - U., která mu vystavila plnou moc k provádění celních služeb pro vývoz a dovoz zboží. Obchodní společnost C. T., spol. s r.o., však vyplnila jednotlivé celní deklarace v rozporu se zmíněnou plnou mocí, když ho uvedla jako hlavního povinného, zatímco on byl pouze zaměstnancem dopravce. Skutečnost, že zboží nebylo předloženo celnímu úřadu určení, zavinili pracovníci celnice a další dopravce, přičemž jejich jednání je předmětem trestního vyšetřování. On sám se žádného protiprávního jednání nedopustil, což je potvrzeno i rozhodnutími Celního úřadu v Českých Budějovicích, kterými byla zrušena rozhodnutí o celním přestupku stěžovatele. Zdůraznil, že napadená rozhodnutí byla vydána v rozporu s příslušnými ustanoveními celního zákona a v rozporu se zjištěnými skutečnostmi. Dle jeho názoru správní orgány nezjistily přesně a úplně skutečný stav věci a neopatřily si potřebné podklady pro rozhodnutí. Uvedl, že rozhodnutím o vyměření dluhu byl porušen zákon, zejména ustanovení §264 a §270 celního zákona v souvislosti s ustanovením §139 a §140 celního zákona a ustanovení §32 a násl. správního řádu. Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 27. 4. 2000, čj. 30 Ca 107/99-48, žalobu stěžovatele zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí upozornil na to, že soud je oprávněn posuzovat pouze zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy, nikoli jeho věcnou správnost. Soud nemůže správní rozhodnutí přezkoumávat nad rámec vymezený žalobou a sám vyhledávat právní vady rozhodnutí. Dle ustanovení §249 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.") musí být v žalobě jako její podstatná náležitost uvedeny důvody, v nichž je spatřována nezákonnost správního rozhodnutí. Tato žalobní výhrada má obsahovat tvrzení o porušení konkrétního ustanovení obecně závazného právního předpisu hmotně právní nebo procesně právní povahy a toto tvrzení musí být zdůvodněno. V případě rozporu zdůvodnění tvrzení se zákonným ustanovením konkrétního předpisu není soud povinen odstraňovat vady, ale uvedený nesoulad se promítne do výsledku přezkumného řízení. Krajský soud v této souvislosti uvedl, že stěžovateli byl vyměřen celní dluh dle ustanovení §241 celního zákona, a přicházelo by tudíž v úvahu použití §243 odst. 1 celního zákona. Z obsahu žaloby a celních spisů však nevyplývá, že by stěžovatel jako příčinu nesplnění povinností z režimu tranzitu uváděl úplné zničení nebo nenahraditelnou ztrátu zboží. Rovněž nespojoval vytýkané porušení povinností s povolením celního úřadu. Soud proto uzavřel, že ustanovení §243 odst. 1 celního zákona nebylo aplikováno a s ohledem na průběh celého řízení ani být nemělo. Proto k jeho porušení nedošlo. Obdobně nebyl a nemohl být aplikován ani §32 správního řádu, když se v dané věci jednalo o vyměření cla a daní, pro něž platí výlučně zákon o správě daní a poplatků. Z povahy věci vyplývá, že nemohla být použita ustanovení §264 a §270 celního zákona, neboť předmětem řízení nebylo posoudit žádost o odklad platby cla a daní, o posečkání či o zaplacení ve splátkách. Pak musela být neúspěšná logicky i výhrada vedlejší, udávající porušení ustanovení §139 a §140 celního zákona. Soud proto dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí vytýkanými nezákonnostmi netrpí. Stěžovatel napadl rozsudek Krajského soudu v Plzni a související rozhodnutí Celního ředitelství v Plzni a Celního úřadu v Rozvadově projednávanou ústavní stížností. Namítá v ní, že v řízení vedeném dle §249 odst. 2 o.s.ř. není povinností žalobce uvádět konkrétní ustanovení, které mělo být porušeno. Soudu by měl postačovat popis jednání nebo skutečností, v nichž je spatřováno pochybení. Právní kvalifikaci tohoto jednání by měl učinit až soud. Ze znění §244, §245 a §247 o.s.ř. vyplývá povinnost soudu zabývat se komplexně zákonností napadeného rozhodnutí. Stěžovatel poukazuje na postup soudu, který v rozsudku posuzuje napadené rozhodnutí z důvodů přezkoumatelnosti a nulity správního aktu, ačkoli to stěžovatel nenamítal. Naopak námitkou, že stěžovatel není povinným daňovým subjektem, se soud nezabýval. I když stěžovatel pochybil v označení procesního předpisu, podle něhož byly vydány celní výměry, z jeho podání bylo jednoznačně patrné, v čem spatřuje nezákonnost rozhodnutí. Soud se však touto námitkou nezabýval a v odůvodnění pouze konstatoval jeho pochybení. Stěžovatel zdůraznil, že v soudním i ve správním řízení především namítal, že není deklarantem a hlavním povinným ve smyslu celního zákona. Jako zaměstnanec firmy F. N. - U. vykonával práci řidiče v mezinárodní dopravě. Jednal vždy za svého zaměstnavatele a zaměstnavatel byl tou osobou, která do ČR zmíněný náklad dovezla. V celním řízení jednal rovněž jménem svého zaměstnavatele, a to na základě plné moci pro celní řízení. Jako řidič v mezinárodní dopravě běžně používá pro vyplňování celních dokladů specializované firmy. Na základě pokynu zaměstnavatele nechal u firmy C. T., spol. s r.o., vyplnit jednotlivé celní deklarace. Pro celní orgány byla rozhodující skutečnost, že firma vyplnila do kolonky č. 50 jméno a adresu stěžovatele s poznámkou, že se jedná o řidiče. Právě v údaji o tom, že v kolonce je vykázána funkce řidiče, spatřuje stěžovatel jednoznačné potvrzení, že jednal jménem svého zaměstnavatele. Celní úřad však údaj vyložil jako prohlášení se za hlavního povinného. Soud na tuto námitku nereagoval a nezkoumal, zda byl hlavním povinným stěžovatel či naopak jeho zaměstnavatel. Tím, že se odmítl zabývat jeho námitkou, porušil právo stěžovatele na spravedlivý proces. Ústavní soud vyzval dle §32 zákona o Ústavním soudu účastníky řízení, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili. Krajský soud v Plzni ve svém velmi obsáhlém a pečlivě zpracovaném vyjádření upozornil, že výlučným hlediskem, dle něhož je soud zákonem povolán posuzovat akt aplikace práva veřejného orgánu, je jeho zákonnost. Znění ustanovení §247 odst. 1 a zejména §249 odst. 1 a §250h odst. 1 o.s.ř. svědčí jednoznačně pro závěr, že řízení podle §§247 - 250k o.s.ř. je ovládáno zásadou dispoziční. Je tudíž věcí žalobce, aby meze přezkumu vymezil jak kvantitativně, označením napadených výroků, tak kvalitativně, uvedením žalobních bodů. Zdůraznil, že v řízení podle celé páté části o.s.ř. jde o přezkum zákonnosti, tj. o přezkum souladu napadeného rozhodnutí a správního řízení, jež mu předcházelo s konkrétními hmotně i procesně právními předpisy, které byly správními orgány aplikovány. Pokud žalobce v žalobě neformuluje své námitky zákonem uvedeným způsobem, nelze jeho opravný prostředek věcně vyřídit. Soud není povinen ani oprávněn sám vyhledávat možné nezákonnosti správního aktu. Není mu koncepčně přisouzeno postavení další instance ve správním řízení, nýbrž je povolán pouze k přezkumu zákonnosti pravomocného rozhodnutí. Přesné vymezení žalobní výhrady popisnou, ale i paragrafovou částí je právním prostředkem, který zamezuje nadměrnému a neodůvodněnému zpochybňování nastoleného právního stavu. Takový výklad není rozhodně k tíži stěžovatele, jenž musí být, pokud nemá právnické vzdělání, zastoupen advokátem. Celní ředitelství v Plzni ve svém vyjádření zdůraznilo, že stěžovatel vystupoval v celním řízení jako hlavní povinný, podepsal celní prohlášení a stal se deklarantem ve smyslu §107 celního zákona. Pokud tvrdí, že jednal za zaměstnavatele, nic nebránilo tomu, aby do odstavce č. 50 celního prohlášení uvedl jako hlavního povinného svého zaměstnavatele a sebe označil jako zástupce. Pokud tento údaj vyplňovala spediční firma v rámci své komerční činnosti, jistě tak činila na podkladě údajů poskytnutých klientem. Skutečnosti uváděné stěžovatelem jsou pro uplatnění celních předpisů právně irelevantní. Celní úřad Rozvadov ve svém vyjádření uvedl, že přijal písemné celní prohlášení na propuštění zboží do režimu tranzitu, podané R. M. Jmenovaný se stal v souladu s celními předpisy deklarantem - hlavním povinným v režimu tranzitu. Celní úřad neměl důvod osobu deklaranta zpochybňovat. Pokud stěžovatel namítá, že jednal jménem svého zaměstnavatele, mohl celní prohlášení učinit jeho jménem. Stěžovatel však celní prohlášení učinil jménem vlastním. Ústavní stížnost je důvodná. Ústavní soud především odkazuje na svůj nález ze dne 11. 10. 2001, sp. zn. IV. ÚS 460/2000, jímž vyhověl ústavní stížnosti L. K. ve věci návrhu na zrušení rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 4. 2000, čj. 30 Ca 106/99-49. Ústavní stížnost v citované věci podal spolupracovník stěžovatele, který prováděl pro svého zaměstnavatele přepravu zboží za shodných podmínek jako stěžovatel. Obsahem jeho ústavní stížnosti jsou totožné námitky s těmi, které uplatnil stěžovatel v nyní projednávané věci. Ústavní soud v dané věci zrušil napadený rozsudek i všechna mu předcházející správní rozhodnutí celních orgánů a konstatoval, že příslušné orgány jejich vydáním porušily právo na spravedlivý proces. Ústavní soud nemá důvod se od svých právních závěrů, k nimž ve věci IV. ÚS 460/2000 dospěl, odchylovat. Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Na druhé straně je však oprávněn a povinen posoudit, zda bylo řízení jako celek spravedlivé a zda v něm nebyly porušeny základní práva nebo svobody stěžovatele zaručené ústavním zákonem. Dle judikatury Ústavního soudu (srov. IV. ÚS 325/99) jsou zákonem stanovené podmínky přístupu občana k soudu ve správních věcech velmi rigidní a formální, jsou vázány lhůtou a stojí na principu koncentrace řízení. Účelem části páté občanského soudního řádu je zajistit přístup občana k soudu ve správních věcech a současně právo každého, aby se svých práv mohl domáhat u nestranného a nezávislého soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny), a to v případech upravených v článku 36 odst. 2 Listiny. Podmínky stanovené zákonem pro uplatnění tohoto práva mají zajistit, aby se občan na soud obracel kvalifikovaně, byla respektována zásada efektivity soudního řízení a tím byla usnadněna realizace dalšího ústavního práva - práva na to, aby byla věc projednána v přiměřené lhůtě, bez zbytečných průtahů (čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 38 odst. 2 Listiny). Z obsahu odůvodnění rozhodnutí Krajského soudu v Plzni však vyplývá, že správní soud se výše uvedenými principy neřídil a přes svá tvrzení obsažená v rozsudku a ve vyjádření k ústavní stížnosti správní rozhodnutí nepřezkoumal. Ve svém rozhodnutí se zaměřil pouze na podrobný rozbor neaplikovatelnosti stěžovatelem zmiňovaných ustanovení celního zákona na skutkový děj projednávaného případu. Z dispoziční zásady vyjádřené v ustanovení §249 odst. 2 o.s.ř., kterou je správní soudnictví ovládáno, vyplývá, že žaloba musí kromě obecných náležitostí obsahovat označení rozhodnutí správního orgánu, jež napadá, dále vyjádření, v jakém rozsahu se toto rozhodnutí napadá, uvedení důvodů, v čem žalobce spatřuje nezákonnost rozhodnutí správního orgánu, a jaký konečný návrh činí. Žalobce je přitom povinen tvrdit, že byl zkrácen na svých právech a že vydáním napadeného rozhodnutí byl porušen zákon či jiný právní předpis. Ze znění zákona však nelze dovodit, že tvrzení o porušení zákona musí být podloženo odkazem na konkrétní ustanovení toho kterého právního předpisu. Z podaných správních žalob a doplňujících podání je zřejmé, že stěžovatel zcela jednoznačně namítal, že ve věci byl nedostatečně zjištěn skutkový stav a že on sám byl celními orgány neoprávněně označen jako hlavní povinný, ačkoli se při jednání s těmito orgány řídil pokyny svého zaměstnavatele, na základě jehož pokynů a poskytnuté plné moci zařídil, aby bylo příslušnou specializovanou firmou zajištěno proclení zboží s tím, že k záměně podpoložky celního sazebníku u deklarovaného zboží došlo záměrně ze strany spediční firmy a bez jeho vědomí. Stěžovatel rovněž namítal, že nemohl nést odpovědnost za nesplnění podmínek režimu tranzitu, když skutečnost, že zboží nebylo předloženo celnímu úřadu určení, nezavinil on, nýbrž další dopravce, kterému, opět dle pokynů svého zaměstnavatele, náklad zboží předal. Sám nijak neovlivnil ani nezavinil, že pracovníci Celního úřadu Cínovec vystavili potvrzení o fiktivním přechodu zboží z území ČR. Poukazoval dále na to, že nebyl proveden důkaz plnou mocí, kterou mu vystavil zaměstnavatel, z níž je patrné, že nemohl být hlavním povinným. Potvrzení celního úřadu o ukončení tranzitu pak byla prohlášena za neplatná, aniž byl o tomto závěru opatřen jakýkoli důkaz. Ústavní soud má za to, že stěžovatelovy žaloby, byť ne zcela přesným způsobem, obsáhly problematiku věci a splňovaly požadavky kladené na ně ustanovením §249 o.s.ř. Mohly tak být v rámci soudního přezkumu soudně projednány. Na tom nic nemění skutečnost, že stěžovatel k výzvě soudu odkázal na porušení konkrétních ustanovení celního zákona, k jejichž porušení z povahy věci nemohlo dojít. Ústavní soud dává stěžovateli za pravdu, že z jeho návrhu bylo dostatečně zřejmé, v čem spatřuje nezákonnost rozhodnutí celních orgánů. Otázka právní kvalifikace pak náleží výlučně soudu, který o správní žalobě rozhoduje. Ústavní soud považuje uvedená pochybení soudu za tím více závažnější, že z napadených rozhodnutí celních orgánů a vyjádření celních orgánů vyplývá, že nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav věci. I v tomto směru je tedy námitka stěžovatele opodstatněná. Stěžovatel již ve vysvětlení podaném k výzvě Celního úřadu Rozvadov dne 15. 8. 1998 tvrdil, že ve věci vystupoval pouze jako řidič a na základě plné moci jednal jménem a ve prospěch firmy F. N. - U. O dané skutečnosti mělo svědčit i písemné sdělení majitele firmy, z něhož údajně vyplynulo, že veškeré další celní záležitosti vyřizovala sama firma, včetně zajištění potvrzení o dodání zboží celnímu úřadu určení. Tvrzení stěžovatele je potvrzeno přípisem firmy F. N. - U. z 10. 8. 1998. Celnímu úřadu bylo rovněž známo, že proti celníkům Celního úřadu Cínovec, organizátorům dovozu, a osobám, které se podílely na nezákonném dovozu, bylo zahájeno trestní stíhání ve věci přepravovaného zboží a jeho fiktivního propuštění přes hranice. Pokud jde o napadená rozhodnutí o doměření spotřební daně, je v nich konstatováno, že stěžovatel dopravil do tuzemska jiné zboží, než jaké bylo navrženo do režimu tranzitu. Odpovědnost stěžovatele s odvoláním na jeho postavení hlavního povinného je dovozována pouze na základě dokladů poskytnutých výrobcem lihu, ze kterých mělo vyplynout, že v průběhu přepravy od výrobce na státní hranici došlo k výměně dokladů o přepravovaném zboží. Celním orgánům bylo taktéž známo, že stěžovatel nebyl v souvislosti s projednávanou věcí trestně stíhán. Vyplynulo to ze sdělení Policie ČR, Krajského úřadu vyšetřování v Plzni ze dne 1. 3. 1999. Pokud byl původně stíhán pro přestupek, z obsahu spisového materiálu je zřejmé, že rozhodnutí, kterým byla v přestupkovém řízení stěžovateli uložena pokuta ve výši 1.000,- Kč, bylo nadřízeným správním orgánem zrušeno. Ústavní soud je přesvědčen, že v dané věci s ohledem na její složitost a možnou protiprávnost jednání osob, zúčastněných na nezákonném dovozu zboží, nelze stanovit povinnost k úhradě vyměřeného celního dluhu stěžovateli jen na základě formální aplikace příslušných ustanovení celního zákona na údaje obsažené v celním prohlášení. Všechny zjištěné okolnosti nasvědčují tomu, že to byly jiné osoby, které se dopustily protiprávního jednání, které spočívalo v nedodání zboží do celního úřadu určení, vyhotovení fiktivního potvrzení o vývozu zboží za hranice České republiky a uvedení jiného zboží v celní deklaraci, než zboží skutečně dovezeného. Ústavní soud zastává názor, že v dané věci nelze přistoupit na formalistický způsob, jakým se celní orgány vypořádaly s případem. Z takového pojetí věci by vyplývalo, že stát nazírá na tentýž skutkový děj dvojím pohledem. Na jedné straně je porušení právních předpisů, vedoucí ke vzniku celního dluhu, kladeno za vinu osobám odlišným od stěžovatele, proti nimž je vedeno trestní stíhání, a současně je z téhož skutku dovozována, a to na základě neúplně zjištěného skutkového stavu a formálně aplikovaných ustanovení celního zákona, odpovědnost stěžovatele za vznik celního dluhu ve výši přesahující částku 25 milionů korun, přičemž je mu vzniklý nedoplatek dáván k úhradě. Nelze přitom vyloučit, že se na trestné činnosti podíleli sami zaměstnanci příslušného státního orgánu, a tento orgán rovněž vystupuje v trestním řízení vedeném proti organizátorům dovozu a celníkům Celního úřadu Cínovec jako poškozená strana. S ohledem na uvedené skutečnosti má Ústavní soud za to, že napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni i mu předcházející správní rozhodnutí Celního úřadu v Rozvadově a Celního ředitelství v Plzni porušily právo stěžovatele na spravedlivý proces podle článku 36 odst. 1 Listiny. Krajský soud tím, že nevycházel při svém rozhodování z obsahu a smyslu celé žaloby, ale omezil se jen na posouzení použitelnosti stěžovatelem označených ustanovení celního zákona, odepřel stěžovateli přístup ke spravedlnosti, který oprávněně požadoval vzhledem k tomu, že příslušné celní orgány předtím rozhodly v jeho věci na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu a bez přihlédnutí k širším souvislostem zcela formálně aplikovaly příslušná ustanovení celního zákona. Ústavní soud proto vyhověl ústavní stížnosti a napadená rozhodnutí Krajského soudu v Plzni, Celního ředitelství v Plzni a Celního úřadu v Rozvadově podle §82 odst. 1, odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil. Návrh na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí se s ohledem na daný stav věci jeví nadbytečným. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není přípustné odvolání. V Brně dne 27. srpna 2002