ECLI:CZ:US:2002:2.US.557.01
sp. zn. II. ÚS 557/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Antonína Procházky v právní věci navrhovatele R. J., zastoupeného advokátem Mgr. J. M., o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. 6. 2001, čj. 13 To 199/2001-79, za účasti Krajského soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která Ústavnímu soudu došla dne 19. 9. 2001 a i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel rozsudek Krajského soudu v Praze uvedený v záhlaví. Tvrdí, že soud jeho vydáním porušil základní práva stěžovatele zaručená Ústavou a Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zejména článkem 39 Listiny, z něhož vyplývá, že pouze zákon stanoví, které jednání je trestným činem. Navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí soudu zrušil a do té doby odložil jeho vykonatelnost.
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu v Mladé Boleslavi, sp. zn. 2 T 28/2001, z něhož zjistil následující:
Okresní soud v Mladé Boleslavi uznal rozsudkem ze dne 23. 4. 2001, čj. 2 T 28/2001-73, stěžovatele vinným trestným činem podvodu dle §250 odst. 1, 2 trestního zákona a odsoudil ho k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců. Povolil podmíněný odklad výkonu uloženého trestu na zkušební dobu dvou let. Dále mu uložil peněžitý trest ve výši 50.000,- Kč a pro případ jeho zmaření stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců. Vedle uložených trestů mu stanovil povinnost k náhradě škody. Dle skutkových zjištění nalézacího soudu se stěžovatel trestného činu dopustil tím, že dal na jaře 1998 do novin inzerát na prodej zahradního domku, bez vědomí O. B. zprostředkoval jeho převod z původních majitelů manželů P. a R. Z. na manžele T., od nichž převzal částku 140.000,- Kč, kterou si ponechal. Učinil tak, i když věděl, že domek má být převeden na O. B., která z toho důvodu zaplatila v roce 1996 P. Z. částku 100.000,- Kč. Tím se ke škodě O. B. obohatil. V odůvodnění svého rozhodnutí soud prvého stupně uvedl, že neuvěřil obhajobě stěžovatele. Jeho vinu vzal za prokázanou zejména z výpovědí svědkyň B., S. a M. a z písemné dohody o poskytnutí půjčky, uzavřené mezi poškozenou O. B. a P. Z.
Stěžovatel se proti rozsudku ihned po jeho vyhlášení odvolal. V jeho písemném odůvodnění podrobně rozebral obsah potvrzení o půjčce a svědecké výpovědi poškozené a dalších vyslechnutých osob. Zdůrazňoval jejich rozpory a porovnával je s výpověďmi učiněnými v probíhajícím občanskoprávním řízení, vedeném u téhož soudu pod sp. zn. 5C 194/2000. Soudu vytýkal, že provedené důkazy zhodnotil nesprávně. Setrval na obhajobě, že částku 100.000,- Kč jemu a bývalé manželce poškozená poskytla jako dar na úhradu kupní ceny zahradního domku, nikoli na půjčku pro P. Z. Proto se považoval za jednoho z vlastníků nemovitosti a tomu odpovídalo i jeho další chování. Penězi z prodeje domku kompenzoval výdaje na domek a na dovolenou, které vynaložil již před jeho prodejem.
O odvolání stěžovatele rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 6. 2001, čj. 13 To 199/2001-79. Napadený rozsudek částečně zrušil ve výroku o trestu. Zachoval výrok o vině a o náhradě škody a ve věci znovu rozhodl tak, že stěžovatele odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců. Výkon trestu podmíněně odložil na zkušební dobu dvou let. Dále mu uložil peněžitý trest ve výši 50.000,- Kč. Pro případ, že by nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců. V odůvodnění rozsudku konstatoval, že skutková zjištění učiněná nalézacím soudem mají oporu ve výsledcích provedeného dokazování. Bylo nesporně prokázáno, že stěžovatel poté, co o vlastní vůli uveřejnil inzerát v novinách, zprostředkoval převod zahradního domku. Při jednání se zájemci o koupi vystupoval jako vlastník. Tvrdil, že dům koupil od původního majitele a je s ním finančně vyrovnán, i když nebyl proveden převod. On sám však s původními majiteli žádnou smlouvu neuzavřel a pokud tvrdil, že na jeho koupi dostali spolu s bývalou manželkou od její matky částku 100.000,- Kč, byla jeho obhajoba vyvrácena. Odvolací soud uvedl, že nalézací soud nepochybil, když uvěřil svědectví poškozené a vycházel z logiky jejího tvrzení o tom, že ke stěžovateli, který se již jednou rozvedl s její dcerou, neměla důvěru, a žádný dar by mu proto neposkytla. Údajné darování nelze dovodit ani z výpovědi svědka Z., který tvrdil, že se před ním poškozená zmínila o tom, že domek chce koupit pro děti, aby měly kam jezdit, neboť z takového tvrzení ještě nelze dovodit její úmysl peníze na dům jim darovat. Dodatečně sepsané potvrzení, jež poškozená předložila pro účely trestního řízení, odvolací soud zhodnotil jako zmatečné. Je však z něho patrné, že se jím snažila dosáhnout možnosti získat zpět své peníze, když již nemohl být legalizován převod domku na její osobu. Z neměnné výpovědi poškozené, podporované svědectvím její dcery o tom, že předmětnou finanční částku na koupi domku manželům J. svěřila jen proto, aby ji předali Z., mohl nalézací soud učinit spolehlivý závěr, že z její strany nešlo o poskytnutí daru stěžovateli a její dceři. Odvolací soud se ztotožnil i s právním posouzením jednání stěžovatele, který předstíráním okolností, jež neodpovídaly skutečnému stavu, uvedl kupující manžele T. v omyl. V důsledku jejich důvěry získal částku 140.000,- Kč, kterou si ponechal pro potřebu, ačkoli věděl, že nejméně 100.000,- Kč patří poškozené B. Ve vztahu k ní se obohatil o částku 100.000,- Kč. Odvolací soud vyslovil souhlas i s druhem uložených trestů. Pro pochybení soudu při stanovení náhradního trestu odnětí svobody však napadený rozsudek ve výroku o trestu zrušil. Shledal, že původní výměra náhradního trestu je nepřiměřeně přísným postihem, a snížil ji na dobu pěti měsíců.
Stěžovatel napadl rozsudek odvolacího soudu projednávanou ústavní stížností. Uvedl v ní, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu vychází z důkazů provedených před soudem prvého stupně, a to zejména z těch skutečností, které vypovídají v jeho neprospěch. Pro závěr, že stěžovatel použil peníze získané prodejem nemovitosti pro vlastní potřebu, si soud neobstaral žádný podklad, když jeho návrh na doplnění dokazování výslechem otce zamítl. Nesprávnost skutkových závěrů se dle jeho přesvědčení odrazila v nesprávném právním posouzení věci.
V další části ústavní stížnosti rozebírá jednotlivé důkazy, jež odvolací soud použil pro závěr o vině, a uvádí, že ani jeden z provedených důkazů neprokazuje, z čeho soudy dovodily závěr o povinnosti svědka Z. převést nemovitost na poškozenou. Prokázána nebyla ani skutečnost, že uvedl v omyl manžele T. tím, že předstíral okolnosti, jež neodpovídaly skutečnému stavu, a využil omylu svědka Z. o tom, že předané peníze byly darem od poškozené. Poukazuje na text potvrzení, z něhož vyplývá, že B. půjčila svědku Z. částku 100.000,- Kč. Povinnost vrátit vypůjčené prostředky má tudíž tento svědek a nikoli stěžovatel. Potvrzení bylo sepsáno dodatečně a soudy se měly zabývat tím, za jakých okolností bylo podepsáno. Okolnosti, za nichž jim poškozená předala finanční částku, následné předání této částky svědku Z. a rodinné vztahy jsou dle názoru stěžovatele nejpodstatnější pro posouzení společenské nebezpečnosti jeho jednání a musí ji snižovat pod zákonem vyžadovaný stupeň nepatrnosti. Poškozená se navíc může domáhat svých nároků cestou občanskoprávní, i když její situace by byla v rámci dokazování značně nejistá. Stěžovatel je přesvědčen, že odvolací soud porušil zákon v jeho neprospěch, neboť při posouzení skutkového stavu vyšel z výpovědi poškozené a nezhodnotil správně další důkazy, zejména potvrzení o předání peněz. Nevěrohodnost jeho výpovědi nemůže být navíc hodnocena v jeho neprospěch a nelze tím odůvodnit, že se dopustil trestného činu. Tím, že podíl na výtěžku z daru nezaplatil své bývalé manželce, ještě neznamená, že se dopustil trestného činu, neboť k zaplacení nebyl vyzván, resp. nebyla proti němu podána žaloba na zaplacení podílu. V tomto směru považuje závěr odvolacího soudu za nelogický, neboť, pokud by tak jeho bývalá manželka učinila, vyvrátila by tím svá tvrzení i výpověď poškozené, že nedošlo k poskytnutí daru. Dle názoru stěžovatele se odvolací soud nedostatečně zabýval věrohodností svědeckých výpovědí poškozené a svědkyně S., neboť obě jsou v rodinném vztahu a jejich zájem na výsledku řízení je zcela zřejmý. Uvedl, že poškozená si musí být vědoma toho, že v občanskoprávním řízení nemusí být s ohledem na dodatečně opatřené potvrzení o předání peněz úspěšná. V daném případě se však nemůže jednat o trestný čin, neboť není dán materiální znak trestného činu. Soud tak porušil právo stěžovatele ve smyslu článku 39 Listiny.
Ústavní soud vyzval dle §32 zákona o Ústavním soudu Krajský soud v Praze coby účastníka řízení, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřil. Krajský soud v Praze ve svém vyjádření poukázal na to, že ústavní stížnost je koncipována jako další opravný prostředek, v němž stěžovatel v zásadě uplatňuje stejné námitky jako v řízení před oběma stupni obecných soudů. Soud se jimi zabýval a v odůvodnění rozhodnutí vyložil, proč se s nimi neztotožnil. Z uvedených důvodů považuje podanou stížnost za neopodstatněnou.
Ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví. Není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe přejímat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy).
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti zpochybňuje hodnocení důkazů svědčících o trestnosti jeho jednání a poukazuje na skutečnosti, které dle jeho přesvědčení snižují stupeň nebezpečnosti činu pro společnost pod zákonem stanovenou hranici.
Ze zásady vyjádřené v článku 39 Listiny, na jehož porušení stěžovatel poukazuje, vyplývá, že jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem. Trestní zákon ve svých ustanoveních vymezuje jednotlivé skutkové podstaty představující právní způsob vyjádření příslušného trestného činu uvedením jeho formálních znaků. Definice trestného činu uvedená v ustanovení §3 odst. 1 trestního zákona považuje za pojmový znak trestného činu i jeho materiální stránku, jež spočívá v nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Aby se jednalo o trestný čin, musí být oba uvedené znaky naplněny. Trestní zákon tento požadavek vyslovuje explicitně v ustanovení §3 odst. 2, v němž uvádí, že čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, není trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu. Podle čtvrtého odstavce tohoto ustanovení je stupeň nebezpečnosti činu pro společnost určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a pohnutkou.
Při posuzování otázky, zda skutek je či není trestným činem, je třeba postupovat tak, že orgán činný v trestním řízení učiní nejprve potřebná zjištění o rozhodných skutkových okolnostech, dále učiní závěr o tom, zda zjištěné skutkové okolnosti naplňují formální znaky trestného činu, a poté se vypořádá s tím, zda skutek vykazuje takový stupeň společenské nebezpečnosti, který je materiální podmínkou trestnosti (srov. Rt 20/98). Ústavní soud má za to, že obecné soudy se těmito zásadami řídily. Jejich závěr o trestnosti jednání stěžovatele je nutno akceptovat. V přípravném řízení bylo shromážděno dostatečné množství důkazů potřebných pro zjištění skutkového stavu, jež soud prvého stupně předepsaným způsobem provedl (§2 odst. 5 trestního řádu). Provedené důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 trestního řádu vyhodnotil a dovodil z nich závěr o vině stěžovatele. V odůvodnění svého rozsudku vyložil, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se řídil při jejich hodnocení (§125 trestního řádu). Neopomenul ani otázku zhodnocení stupně společenské nebezpečnosti, jenž je v daném případě dán zájmem na ochraně vlastnictví a majetku, který stěžovatel svým jednáním porušil. Nalézací soud neshledal žádnou okolnost, která by svědčila ve prospěch stěžovatele, k jeho tíži posoudil naopak výši způsobené škody 100.000,- Kč i jeho předchozí odsouzení. Odvolací soud potvrdil správnost a úplnost skutkových zjištění učiněných nalézacím soudem a odkázal rovněž na jeho správné právní závěry. Dle jeho přesvědčení nalézací soud nepochybil ani v tom, když stěžovateli uložil podmíněný trest odnětí svobody kumulovaný s peněžitým trestem, neboť tím dal patřičný výraz všem okolnostem případu, osobě stěžovatele a konkrétnímu stupni nebezpečnosti jeho jednání pro společnost.
Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu přehodnocovat jimi prováděné dokazování. Zasáhnout může pouze v případě, kdy při hodnocení důkazů došlo k porušení ústavnosti. Ústavní soud totiž opakovaně judikoval, že rozhodnutí obecného soudu by bylo možno považovat za protiústavní, pokud by byly jeho právní závěry v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. IV. ÚS 575/2000). Tento princip Ústavní soud respektoval a zabýval se toliko posouzením otázky, zda způsobem prováděného dokazování a jeho hodnocením nebyly porušeny stěžovatelovy základní práva a svobody. To však Ústavní soud neshledal a dovodil, že s podstatou stěžovatelových námitek se vypořádal soud druhého stupně v rámci odvolacího řízení. Skutečnost, že se stěžovatel s jeho závěry neztotožňuje a nabízí argumenty, které dle jeho názoru snižují stupeň nebezpečnosti jeho jednání pod hranici trestnosti, není sama o sobě důvodem ke zrušení napadeného rozhodnutí.
Ústavní soud nemůže přisvědčit námitce stěžovatele, že v rozhodné době byl manželem dcery poškozené, a tudíž okolnosti, za nichž došlo k předání částky 100.000,- Kč, a účel, k němuž měla být použita, musí snižovat společenskou nebezpečnost jeho jednání pod zákonem vyžadovaný stupeň nepatrnosti. Rodinný či jiný příbuzenský vztah mezi pachatelem trestného činu a osobou tímto činem poškozenou není sám o sobě okolností, kterou by bylo možné hodnotit ve prospěch pachatele a která by snad měla vést k oslabení veřejného zájmu na trestním postihu. Ve prospěch stěžovatele nelze hodnotit ani okolnosti předání peněz a jejich účel, neboť jeho obhajoba, že peníze dostal s bývalou manželkou darem od poškozené na zakoupení zahradního domku, byla svědecky vyvrácena. Prokázán byl naopak skutkový děj, popsaný v odůvodnění rozsudků obou stupňů. Nalézací soud vysvětlil, proč neuvěřil verzi stěžovatele. Podrobně se zabýval jednotlivými důkazy i zjištěnými rozpory. Odvolací soud pak podrobně hodnotil dodatečně sepsané potvrzení o předání peněz. Jak již Ústavní soud vyslovil v řadě svých rozhodnutí, je věcí obecného soudu, jak s rozpory mezi provedenými důkazy naloží, což vyplývá ze zásady vyjádřené v §2 odst. 6 trestního řádu. Je však povinen své stanovisko přiměřeně odůvodnit (srov. I. ÚS 362/96). Této povinnosti obecné soudy dostály.
Ústavní soud zkoumal, zda i v dalších aspektech bylo respektováno stěžovatelovo právo na spravedlivý proces. Ani v tomto směru neshledal ze strany obecných soudů žádné pochybení. Rozhodnutí obecného soudu, jež bylo napadeno ústavní stížností, nevybočuje z mezí zákona. Závěr o vině stěžovatele je z ústavního hlediska akceptovatelný a není v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Ústavní soud tak nedospěl k závěru, že by došlo k porušení ustanovení článku 39 Listiny ani jiných ústavně zaručených práv stěžovatele. Za dané situace není oprávněn zasahovat do nezávislého rozhodování obecných soudů.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný. Ze stejného důvodu nevyhověl návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.
V Brně dne 23. července 2002 JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu