ECLI:CZ:US:2002:2.US.590.01
sp. zn. II. ÚS 590/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky v právní věci navrhovatelky H. Š., zastoupené advokátem JUDr. V. P., o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11. 9. 2001, sp. zn. 5 Tvo 125/2001, za účasti Nejvyššího soudu České republiky jako účastníka řízení, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která Ústavnímu soudu došla dne 8. 10. 2001 a i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadla stěžovatelka v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího soudu. Namítá, že soud jeho vydáním porušil základní práva stěžovatelky dle čl. 7 odst. 2, čl. 8 odst. 1 a 5 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dle čl. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Navrhla, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 6 Ntv 9/01, z něhož zjistil následující:
Stěžovatelka je stíhána pro trestné činy podvodu dle §250 odst. 1 a 4 trestního zákona a dle §250 odst. 1 a 2 trestního zákona. Obvodní soud pro Prahu 10 ji usnesením ze dne 24. 6. 1999, sp. zn. 1 Nt 287/99, vzal do vazby z důvodů uvedených v §67 odst. 1 písm. a) a c) trestního řádu. Městský soud v Praze ji rozsudkem ze dne 5. 12. 2000, sp. zn. 10 T 6/2000, uznal vinnou trestnými činy podvodu dle §250 odst. 1 a odst. 4 trestního zákona a dle §250 odst. 1 a odst. 2 trestního zákona. Za to ji odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků, pro jehož výkon ji zařadil do věznice s dozorem. Řízení není pravomocně skončeno, neboť stěžovatelka se proti rozsudku odvolala. Dne 13. 8. 2001 podal předseda příslušného odvolacího senátu Vrchního soudu v Praze návrh na prodloužení vazby stěžovatelky. V návrhu uvedl důvody, jež vedly k opakovanému odročování veřejného zasedání nařizovaného k projednání odvolání stěžovatelky a které stály výlučně na straně obhajoby. Vrchní soud v Praze shledal návrh důvodným a usnesením ze dne 13. 8. 2001, sp. zn. 6 Ntv 9/01, prodloužil vazbu stěžovatelky do 31. 12. 2001. V odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že důvody vazby dle §67 odst. 1 písm. a) a c) trestního řádu u stěžovatelky doposud trvají. Vyšel ze skutečnosti, že stěžovatelka v době před vzetím do vazby opustila trvalé bydliště a rodinu. Poté měnila místa svého pobytu, o čemž nepodala zprávu orgánům činným v trestním řízení. Trestnou činností si opatřovala prostředky ke své obživě. Odvolací soud konstatoval, že délka řízení i vazby byla adekvátní složitosti věci i nutnosti provést rozsáhlé dokazování. Uvedl, že průtahy před odvolacím soudem nelze přičítat tomuto soudu, neboť leží výhradně na straně stěžovatelky, resp. jejích obhájců. K opakovanému odročování nařízených veřejných zasedání docházelo totiž výhradně proto, aby stěžovatelka mohla využít svého práva zvolit si obhájce a ten se mohl na obhajobu stěžovatelky kvalifikovaně připravit. Dle názoru vrchního soudu se prodloužením vazby vytváří dostatečný prostor k projednání jejího odvolání. Odvolacímu senátu doporučil, aby zákonnými procesními prostředky vyloučil možnost svévolného prodlužování řízení stěžovatelkou, neboť některé její kroky při realizaci svých procesních práv podezření z takového záměru nutně vzbuzují.
Stěžovatelka podala proti rozhodnutí Vrchního soudu v Praze stížnost. Namítala, že od počátku nebyl dán žádný důvod vazby. Nikdy se součinnosti s orgány činnými v trestním řízení nevyhýbala. Byla údajně nespravedlivě odsouzena dle §250 odst. 4 trestního zákona. Upozornila, že odročování veřejných zasedání způsobily omluvy obhájce nebo výpověď plné moci obhájce. Připomněla, že je vážně nemocná a její zdravotní stav se vazbou zhoršuje.
Nejvyšší soud rozhodl o stížnosti usnesením ze dne 11. 9. 2001, sp. zn. 5 Tvo 125/2001. Zrušil napadené usnesení a vazbu stěžovatelky prodloužil do 15. 11. 2001. V odůvodnění svého rozhodnutí zdůraznil, že stěžovatelka je stíhána pro závažnou úmyslnou majetkovou trestnou činnost. V případě, že bude uznána vinnou, hrozí jí vysoký trest. Soud poukázal na její chování před vzetím do vazby i zjištění pracovníků kriminální policie pro Prahu 10, na základě něhož bylo vyhlášeno k její osobě celostátní pátrání. Upozornil na způsob páchání trestné činnosti stěžovatelky, která se jí dopouštěla po dlouhou dobu a řadou útoků. Dospěl k závěru, že tyto skutečnosti odůvodňují obavu, že stěžovatelka na svobodě uprchne, nebo se bude skrývat, aby se trestnímu stíhání a trestu vyhnula, a že bude pokračovat v trestné činnosti, pro niž je stíhána. Neztotožnil se ovšem s dobou, na niž vrchní soud vazbu prodloužil. Má za to, že odvolací řízení lze realizovat v kratší době, a to do 15. 11. 2001. K námitkám stěžovatelky, jimiž poukazovala na svůj špatný zdravotní stav, uvedl, že by měla o této skutečnosti informovat lékaře v zařízení, v němž vazbu vykonává, aby mohl případně rozhodnout o její léčbě.
Stěžovatelka podala proti rozhodnutí Nejvyššího soudu projednávanou ústavní stížnost. Tvrdí, že soud řádně nezdůvodnil důvodnost a zákonnost vazby. Kdyby byla souzena dle třetího odstavce §250 trestního řádu, hrozilo by jí uložení nižšího trestu a měla by příznivější vyhlídky na podmíněné propuštění. Tím by dnešní obava, že by mohla uprchnout nebo se skrývat, byla nízká, a to i s přihlédnutím k tomu, že je vážně nemocná a jejím prioritním zájmem je léčit se v příslušném nemocničním zařízení. Stěžovatelka uvedla, že trpí velkými bolestmi a její zdravotní stav se pobytem ve vazbě zhoršuje. Její bolesti se rovnají mučivým útrapám, za což dle názoru stěžovatelky odpovídají orgány činné v trestním řízení. Odkázala na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, podle níž podmínky dovolující omezení osobní svobody musí být vždy s přihlédnutím k okolnostem případu vykládány restriktivně, aby účelu trestního řízení bylo dosaženo při minimálních zásazích do ústavou chráněných práv. Odkázala též na nález Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 271/96, dle něhož je povinností soudu řádně zdůvodnit své rozhodnutí.
Ústavní soud vyzval dle ustanovení §32 zákona o Ústavním soudu Nejvyšší soud České republiky, aby se, coby účastník řízení, k projednávané ústavní stížnosti vyjádřil.
Nejvyšší soud ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění napadeného usnesení. Poukázal na ustanovení §18 odst. 3 zákona č. 293/1993 Sb., o výkonu vazby, podle něhož má obviněný právo na zdravotní péči v rozsahu a za podmínek stanovených zvláštním předpisem (§9 odst. 2 zák.č. 20/1966 Sb.) s přihlédnutím k omezením vyplývajícím z účelu vazby. Podle §18 odst. 5 uvedeného zákona, jestliže zdravotní stav obviněného vyžaduje péči, kterou není možno zajistit ve věznici, poskytne se mu ve zdravotnickém zařízení mimo věznici. Z lékařské zprávy, kterou stěžovatelka předložila, nevyplývaly z hlediska zdravotního stavu stěžovatelky takové skutečnosti, které by vylučovaly důvody vazby. Nejvyšší soud považuje ústavní stížnost za neopodstatněnou. Rozhodnutí o ní ponechává na Ústavním soudu.
Ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Porušení ustanovení uvedené hlavy Listiny Ústavní soud v projednávaném případě neshledal.
Ústavní soud připomíná, že výklad zákonných znaků "konkrétních skutečností" ve vztahu k důvodům vazby je především věcí obecných soudů, jež při důkladné znalosti skutkových okolností a důkazní situace musí v kterémkoli stádiu trestního řízení svědomitě posoudit, zda je další trvání vazby opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení nelze dosáhnout jinak. Do těchto úvah a rozhodnutí, plynoucích ze skutkových zjištění, jež jsou známé v době rozhodování o vazbě, je Ústavní soud podle své ustálené judikatury oprávněn zasáhnout jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem nebo jestliže jsou tvrzené důvody vazby v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního řádu.
Stěžovatelka stížnostnímu soudu konkrétně vytýká, že řádně nezdůvodnil důvody dalšího trvání vazby. K samotným důvodům vazby, jejichž existenci jsou orgány činné v trestním řízení povinny zkoumat v každém stádiu trestního stíhání, je zapotřebí uvést, že nelze zcela jednoznačně stanovit, zda nastane následek, který je obsažen v jednotlivých ustanoveních §67 odst. 1 trestního řádu. Požadavek jistoty bez důvodných pochybností není při tomto typu rozhodování vždy reálný. Při rozhodování o vazebních důvodech je ovšem nutno označit a odůvodnit právem požadované konkrétní skutečnosti, které odůvodňují obavu, v daném případě uvedenou v §67 odst. 1 písm. a) a c) trestního řádu (srov. usnesení III. ÚS 185/01, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 22, usn. č. 23).
Ústavní soud má za to, že napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu a jemu předcházející usnesení Vrchního soudu v Praze shora uvedeným požadavkům dostály. Jak konstatoval stížnostní soud, v dané fázi trestního řízení proti stěžovatelce nadále trvá podezření ze spáchání závažné úmyslné majetkové trestné činnosti. V případě, že bude uznána vinnou, hrozí jí uložení vysokého trestu. Tato hrozba je zesílena vyhlášením rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 12. 2000, sp. zn. 10 T 6/2000, kterým jí byl uložen trest odnětí svobody v trvání sedmi roků. Stran označených vazebních důvodů dle §67 odst. 1 písm. a) a c) trestního řádu Ústavní soud nespatřuje ve vydání napadeného rozhodnutí libovůli soudu, jež by spočívala v jeho nedostatečném odůvodnění, nekonkrétnosti či neurčitosti. Již rozhodnutí odvolacího soudu, který rozhodoval o prodloužení vazby a s nímž se stížnostní soud stran důvodů vazby ztotožnil, ve svém odůvodnění obsahuje konkrétní skutečnosti, které vedly soud k obavě, že by se stěžovatelka mohla zachovat při svém propuštění na svobodu způsobem, který předpokládá trestní řád v ustanovení §67 odst. 1 písm. a),c) trestního řádu. Stížnostní soud učiněná skutková zjištění konkretizoval. Je zřejmé, že stěžovatelka se v místě svého bydliště nezdržovala, opustila rodinu a dvě děti a její pobyt nebyl znám. Proto bylo vůči ní vyhlášeno celostátní pátrání. Nelze ani opomenout, že stěžovatelka páchala trestnou činnost řadou postupných útoků a po dlouhou dobu, čímž si opatřovala prostředky k obživě. Obavy soudů, že stěžovatelka na svobodě uprchne nebo se bude skrývat, aby se trestnímu stíhání vyhnula, a že bude pokračovat v trestné činnosti, tak nelze označit za nedůvodné, a to ani s ohledem na námitky stěžovatelky.
Ústavní soud konstatuje, že závěr stížnostního soudu o tom, že důvody vazby u stěžovatelky trvají i nadále, odpovídá vykonaným skutkovým zjištěním, nevybočuje z mezí zákona a je z ústavního hlediska akceptovatelný. Článek 36 Listiny, na nějž stěžovatelka odkazuje, je ustanovením, které garantuje právo na soudní ochranu, přirozeně však je nelze vykládat jako právo na úspěch ve věci. Ústavní soud nedospěl k závěru, že by stížnostní soud porušil v případě stěžovatelky právo na spravedlivé řízení. Jeho rozhodnutí je i v souladu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 271/96, v němž je vysloven požadavek řádně zdůvodnit rozhodnutí o vazbě.
Ústavní soud se nemůže ztotožnit ani s názorem stěžovatelky, že orgány činné v trestním řízení, tedy i obecné soudy, zaujaly vůči ní jako osobě nemocné a trpící nelidský přístup, když ji ponechaly ve vazbě, jíž se její špatný zdravotní stav ještě zhoršuje. Stěžovatelka předložila na podporu svého tvrzení lékařskou zprávu MUDr. R. B. z Revmatologického ústavu Praha ze dne 17. 8. 2001. Nejvyšší soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti poukázal na příslušná ustanovení zákona o výkonu vazby i na možnosti, jež tento zákon upravuje pro případ, kdy zdravotní stav obviněného vyžaduje zdravotní péči, kterou není možno zajistit ve věznici. I když to není z lékařské zprávy přímo patrné, orgány vězeňské služby využily zřejmě možnosti dané ustanovením §18 odst. 5 zákona o výkonu vazby a stěžovatelku převezly na vyšetření do speciálního zdravotnického zařízení mimo věznici. Jak zjistil Ústavní soud z obsahu předložené lékařské zprávy, stěžovatelka trpí revmatoidní artritidou I. stupně. Z lékařské zprávy však nevyplývají z hlediska zdravotního stavu stěžovatelky takové skutečnosti, které by vylučovaly důvody vazby podle §67 odst. 1 písm. a) a c) trestního řádu. Zpráva obsahuje toliko řadu doporučení, jež by měly orgány vězeňské služby ve vztahu ke stěžovatelce respektovat. Tím, že Nejvyšší soud stěžovatelce pouze doporučil, aby se obrátila na vězeňského lékaře, zjevně nejednal v rozporu s článkem 7 odst. 2 Listiny ani s jemu korespondujícím článkem 3 Úmluvy. Podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva (např. věc Valašinas proti Litvě, 1998) musí špatné zacházení, má-li spadat do věcné působnosti článku 3, dosáhnout určité minimální úrovně závažnosti a intenzity. Inkriminované utrpení a pokoření musí přesáhnout to, které je nevyhnutelným prvkem utrpení a pokoření spojených s danou formou legitimního zacházení nebo trestu. Ústavní soud nezjistil žádné skutečnosti, které by svědčily o tom, že by se stěžovatelkou bylo v průběhu výkonu vazby zacházeno způsobem, jenž by porušil zákazy v uvedeném článku Úmluvy. Nedošlo tak k porušení mezinárodního závazku státu, jehož respektování ukládá ustanovení čl. 1 odst. 2 Ústavy. Jak vyplývá z přiložené lékařské zprávy, byla jí poskytnuta lékařská péče, jež odpovídá ustanovení §18 zákona o výkonu vazby. Jiné okolnosti, které by nasvědčovaly tomu, že by stěžovatelka byla vystavena krutému, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení, ústavní stížnost neuvádí. Pokud se stěžovatelka dovolává článku 2 Úmluvy, jenž zaručuje právo na život, Ústavní soud konstatuje, že uvedený článek na danou problematiku nedopadá.
Vzhledem ke všem uvedeným okolnostem Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.
V Brně dne 17. prosince 2002 Vojtěch Cepl
předseda senátu