ECLI:CZ:US:2002:2.US.623.01
sp. zn. II. ÚS 623/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky v právní věci navrhovatelky J. B., zastoupené advokátem Mgr. J. Č., o ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2001, čj. 18 Co 474/2000-113, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 5. 9. 2001, čj. 28 Cdo 1422/2001-131, za účasti Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu ČR, jako účastníků řízení, a V. C., zastoupené advokátem JUDr. R. J., jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatelka se svým podáním domáhá, zejména s odvoláním na porušení čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod a čl. 90 Ústavy ČR, zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, kterým bylo pro opožděnost odmítnuto dovolání stěžovatelky proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2001, čj. 18 Co 474/2000-113, a také zrušení uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze. Dle názoru stěžovatelky ji městský soud především opomněl poučit o jejím právu podat dovolání. Uvedený postup stěžovatelka vnímá jako zásah do svého práva na soudní ochranu. Pokud Nejvyšší soud následně odmítl dovolání stěžovatelky pro vady, jež byly ovšem způsobeny porušením ústavně zaručeného základního práva stěžovatelky ze strany městského soudu, porušil její základní právo na spravedlivý proces. Stěžovatelka se rovněž domnívá, že lhůtu k podání dovolání dodržela. Lhůta k podání dovolání (k tomu dle stěžovatelky došlo 15. 6. 2001) se podle ní totiž řídila již ustanovením §240 odst. 1 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o.s.ř."), ve znění účinném od 1. 1. 2001 (tedy po novele zákonem č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dále jen "zák. č. 30/2000 Sb."), neboť nová úprava je pro stěžovatelku příznivější. Platnost pravidla, že nového zákona se použije tehdy, je-li to pro občana příznivější, překračuje dle názoru stěžovatelky hranice trestního práva a uvedené pravidlo plně dopadá i na vztah mezi soudem a účastníkem řízení. Právo účastníka řízení podat opravný prostředek představuje možnost právně relevantním způsobem kritizovat rozhodnutí určitého soudu. Pokud dojde k rozšíření podmínek pro realizaci takového oprávnění, je z hlediska principů výkonu státní moci třeba takovou příznivější úpravu aplikovat bezvýjimečně na všechny případy, kdy je taková aplikace ještě "dost dobře možná". Odchylné ustanovení přechodných ustanovení zákona, kterým byla příslušná změna provedena, je z tohoto hlediska v rozporu s čl. 2 odst. 3 Ústavy a s čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1, 2 a 4 Listiny. Nejvyšší soud ČR i tím, že odmítl dovolání stěžovatelky s odkazem na protiústavní přechodná ustanovení zákona č. 30/2000 Sb., porušil její právo na spravedlivý proces a soudní ochranu. K porušení práv stěžovatelky v odvolacím řízení mělo dojít tím, že soud nerespektoval princip "rovnosti zbraní". Zabýval se nedostatečně tvrzením uvedeným stěžovatelkou, nevypořádal se se všemi jejími námitkami a ve svém rozhodnutí je prostě opomněl.
Ústavní soud si ve věci vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 3, sp. zn. 4 C 412/98, z něhož zjistil následující:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2001, čj. 18 Co 474/2000-113, byl doručen právnímu zástupci stěžovatelky dne 25. 4. 2001. Stěžovatelka napadla uvedené rozhodnutí dovoláním, které dovolací soud usnesením ze dne 5. 9. 2001, čj. 28 Cdo 1422/2001-131, pro opožděnost odmítl. V odůvodnění zejména uvedl, že při posuzování dovolání vycházel z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 15 a 17 zák. č. 30/2000 Sb. Uvedená přechodná ustanovení kogentně ukládají odvolacím soudům i soudu dovolacímu, jak postupovat v řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí již před účinností zákona č. 30/2000 Sb. Z rozsudku odvolacího soudu vyplývá, že postupoval při projednání odvolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 8. 3. 2000, čj. 4 C 412/98-75, podle dosavadních právních předpisů, tj. podle o.s.ř. ve znění před novelou zák. č. 30/2000 Sb. Dovolací soud musel proto rovněž v řízení o dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2001, čj. 18 Co 474/2000-113, postupovat podle ustanovení dosavadních právních předpisů, včetně ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., dle něhož účastník mohl podat dovolání do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu. Jednoměsíční lhůta v projednávaném případě dodržena nebyla.
Podle ustanovení §32 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyzval Ústavní soud Nejvyšší soud ČR, Městský soud v Praze, Š. Č. a V. C., aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřily.
Nejvyšší soud ve svém vyjádření uvedl, že přechodná ustanovení zák. č. 30/2000 Sb., obsažená v bodech 15 a 17 hlavy první, části dvanácté, tohoto zákona, jsou svým obsahem a slovním zněním kogentní povahy. Proto při jejich použití nebylo možné dospět k jinému závěru. Odvolací soud dle názoru Nejvyššího soudu správně ve smyslu ustanovení bodu 15 přechodných ustanovení zák. č. 30/2000 Sb. odkazoval na ustanovení o.s.ř. ve znění před jeho novelizací zákonem č. 30/2000 Sb. a zněním svého rozhodnutí nezavdal důvod k pochybnostem o tom, že by na danou právní věc bylo třeba aplikovat novelizovaná ustanovení o.s.ř.
Městský soud v Praze ve svém vyjádření shrnul průběh dosavadního řízení a v podrobnostech odkázal na odůvodnění svého rozsudku. Uvedl, že na svých závěrech trvá a navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl.
K projednávané ústavní stížnosti se vyjádřila i vedlejší účastnice Vlasta C., zastoupená advokátem JUDr. R. J. K výkladu čl. 15 a 17 zák. č. 30/2000 Sb. uvádí, že tato ustanovení jsou v souladu s principem právního státu, vyjádřeného zásadou zákazu retroaktivity a právní jistoty. Pokud by zákonodárce umožnil aplikaci nových podmínek odvolacího a dovolacího řízení i pro řízení zahájená přede dnem 1. 1. 2001, došlo by k omezení práv odvolatele a dovolatele a došlo by k porušení principu rovnosti stran v soudním řízení. K postupu odvolacího soudu v souvislosti s jeho poučovací povinností ve smyslu §5 o.s.ř. vedlejší účastnice uvedla, že odvolací soud postupoval v souladu s o.s.ř. ve znění před novelou zák. č. 30/2000 Sb. Z jeho ustanovení §157 odst. 1 vyplývala obecná poučovací povinnost soudu v případě opravných prostředků pouze ohledně možnosti podat řádný opravný prostředek, nikoli opravný prostředek mimořádný. Odvolací soud proto nemohl svým postupem porušit zákon, kterým je vázán, jak mylně tvrdí stěžovatelka. K námitkám stěžovatelky, jež se vztahují k řízení před odvolacím soudem, poukázala vedlejší účastnice na obsah spisu Obvodního osudu pro Prahu 3, sp. zn. 4 C 412/98, z něhož má vyplývat, že se soud prvního stupně i soud odvolací námitkami stěžovatelky zabývaly a vyzývaly ji opakovaně k předložení důkazů. Vedlejší účastnice se domnívá, že napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení základních práv a svobod stěžovatelky, a proto navrhuje, aby Ústavní soud ČR ústavní stížnost zamítl.
Jak bylo výše uvedeno, ústavní stížnost byla zaslána k vyjádření také paní Š. Č., jež v řízení před obecnými soudy figurovala jako žalobkyně spolu se stěžovatelkou, a kterou proto Ústavní soud považoval dle ustanovení §76 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, za vedlejší účastnici řízení před Ústavním soudem. Dle informace pošty adresátka ovšem zemřela. O ověření této skutečnosti požádal Ústavní soud Ministerstvo vnitra ČR, které přípisem ze dne 29. 7. 2002 sdělilo, že vedlejší účastnice zemřela dne 19. 6. 2001. K úmrtí vedlejší účastnice tak došlo ještě před zahájením řízení před Ústavním soudem, tj. před podáním návrhu dne 25. 10. 2001. Š. Č. proto postavení vedlejší účastnice nemá, neboť od počátku řízení nebyla dána její způsobilost být účastníkem řízení.
Ústavní stížnost v části, kterou napadá usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2001, 28 Cdo 1422/2001-131, není důvodná.
Podstata ústavní stížnosti v části, jíž stěžovatelka napadá rozhodnutí dovolacího soudu, spočívá v tvrzení, že Nejvyšší soud napadeným usnesením chybně interpretuje a aplikuje přechodná ustanovení zákona č. 30/2000 Sb. (konkrétně ustanovení o použití dosavadních právních předpisů), resp. v tvrzení, že ustanovení, jež nerespektuje princip, dle něhož se "nového zákona použije, je-li to pro občana příznivější" je v rozporu s čl. 2 odst. 3 Ústavy a s čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1, 2 a 4 Listiny. Stěžovatelka dále tvrdí, že dovolací soud porušil její ústavně chráněná práva i tím, že její dovolání odmítl pro vady, způsobené chybným poučením odvolacího soudu o opravných prostředcích. Uvedené námitky stěžovatelky, týkající se údajného pochybení Nejvyššího soudu, nejsou opodstatněné.
Ustanovení bodu 17, hlavy první, části dvanácté, zák. č. 30/2000 Sb. zní takto:
"Dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů."
Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je výlučně ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Přestože je součástí soudní moci, upravené v hlavě čtvrté Ústavy, je vyčleněn ze soustavy obecných soudů, není jim proto ani nadřízen a nepřísluší mu zpravidla přehodnocovat jimi prováděné dokazování, pokud jím nedojde k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele (stěžovatelky). Není zásadně povolán ani k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a může tak činit pouze tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. Jak totiž Ústavní soud judikoval, "základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá porušení základního práva a svobody." (Nález sp. zn. III. ÚS 269/99, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 17, str. 235). Se zřetelem k tomu Ústavní soud hodnotil, zda postup Nejvyššího soudu ČR při interpretaci a aplikaci citovaného zákonného ustanovení nelze v souzené věci považovat za porušení kogentní normy jednoduchého práva a - v konečném důsledku - i za porušení ústavně zaručeného základního práva stěžovatelky na soudní ochranu.
Ústavní soud v daném ohledu konstatuje, že Nejvyšší soud ČR v napadeném usnesení vycházel správně z toho, že odvolání proti rozhodnutím soudu prvního stupně vydaným přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (bod 15 citovaného ustanovení zákona č. 30/2000 Sb.). Protože v souzené věci řízení před soudem prvního stupně probíhalo podle dosavadních právních předpisů a též rozhodnutí soudu prvního stupně bylo vydáno ještě přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. (dne 8. 3. 2000), muselo být rovněž předmětné odvolání posuzováno podle znění o.s.ř., platného před změnou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. Za této situace proto Nejvyšší soud nepochybil, když hodnotil dovolání podané stěžovatelkou podle úpravy platné před 31. 12. 2000 a nikoli podle úpravy pozdější, jelikož předchozí řízení (tj. řízení před odvolacím soudem) proběhlo ještě podle dosavadních právních předpisů ve smyslu části dvanácté, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb. Pokud tedy Nejvyšší soud předmětné dovolání posoudil jako opožděné, protože bylo podáno až po marném uplynutí lhůty jednoho měsíce upravené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. ve znění před účinností zákona č. 30/2000 Sb. - přičemž podle odst. 2 stejného ustanovení nemohl zmeškání této lhůty prominout - nezbývá Ústavnímu soudu než konstatovat, že Nejvyšší soud postupoval v souladu s citovanými kogentními ustanoveními "jednoduchého práva". V napadeném usnesení nelze proto spatřovat protiústavní zásah do základních práv stěžovatelky.
Pokud se stěžovatelka domnívala, že některá z přechodných ustanovení zák. č. 30/2000 Sb. jsou v rozporu s ústavním zákonem, jak v ústavní stížnosti naznačuje, měla možnost za podmínek uvedených v ustanovení §74 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, podat spolu s ústavní stížností návrh na jejich zrušení, což ovšem neučinila. Ústavní soud tak neshledal důvod se uvedenou námitkou zabývat.
Ani další námitku stěžovatelky, týkající se údajně chybného poučení odvolacím soudem, neshledal Ústavní soud coby opodstatněnou. Jak ze spisu zjistil, rozsudek odvolacího soudu poučení obsahoval, a to ve znění: "Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné". Otázka, zda povinnost obecných soudů poskytnout účastníkům řízení poučení o jejich procesních právech zahrnovala podle o.s.ř. do jeho novely zák. č. 30/2000 Sb. i povinnost odvolacího soudu poučit účastníka řízení o možnosti podat proti svému rozhodnutí mimořádný opravný prostředek, jakým je dovolání, byla v soudní praxi řešena rozdílně. Podle usnesení Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 312/97 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 9, str. 463 a násl.), odvolací soud povinnost poskytnout účastníku poučení o možnosti podat dovolání nemá. V citovaném rozhodnutí Ústavní soud uvedl, že povinnost soudu poučit účastníky řízení o možnosti podat dovolání není stanovena v žádném ustanovení o.s.ř. Poukázal na rozdíl mezi funkcí institutů odvolání a dovolání. Odvolání má povahu řádného opravného prostředku, který je přípustný vůči každému rozsudku. Naproti tomu dovolání má charakter mimořádného opravného prostředku, jehož přípustnost je výslovně vymezena v příslušných ustanoveních o.s.ř. Možnost využití tohoto prostředku závisí na tom, zda jsou splněny zákonné podmínky pro jeho podání. Ze skutečnosti, že v písemném vyhotovení rozsudku odvolacího soudu nebylo obsaženo poučení o možnosti podat dovolání, nelze proto vyvozovat, že tímto postupem byla účastníkovi znemožněna soudní ochrana. Z toho vyplývá, že bylo na stěžovatelce, která byla ostatně v dané době kvalifikovaně právně zastoupena, aby zvolila adekvátní právní prostředky k prosazení svých zájmů.
Ústavní soud nepomíjí ani své dřívější, odlišné rozhodnutí v dané otázce. Ve svém nálezu, sp. zn. III. ÚS 65/93 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 1, str. 213 a násl.), vyslovil právní názor, že ve smyslu ust. §5 o.s.ř. mají obecné soudy povinnost poskytovat účastníkům řízení poučení o jejich procesních právech a povinnostech, přičemž občanské soudní řízení je jednou ze záruk zákonnosti (ust. §3 o.s.ř.); má-li být splněn uvedený účel, je třeba poučovací povinnost vztáhnout nejen na řízení dle části čtvrté hlavy první o.s.ř., v němž řízení zpravidla končí, ale též na řízení dle téže části hlavy třetí o.s.ř., to ovšem potud, pokud zákon bez omezujících podmínek další opravný prostředek (dovolání) připouští. Stěžovatelka v projednáva-né věci podala dovolání s tím, že je přípustné dle §237 odst. 1 písm. c) a §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. Vzhledem ke shora podané argumentaci stran nezbytnosti aplikace zák. č. 30/2000 Sb., novely o.s.ř., ve zde projednávané věci, je Ústavní soud přesvědčen, že stěžovatelka ve skutečnosti odkazuje na ustanovení ve znění po novele zákonem č. 30/2000 Sb. a nemíní tato ustanovení ve znění předchozím. Jak ovšem z výše uvedeného vyplývá, i přípustnost dovolání by se v projednávané věci řídila předchozí právní úpravou, tedy o.s.ř. ve znění před novelou zák. č. 30/2000 Sb. Zejména vzhledem k tomu, že rozhodnutím odvolacího soudu bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvého stupně, odvolání by přípustné nebylo [§238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. před novelou zák. č. 30/2000 Sb.]. Nešlo ani o případ, kdy by byl potvrzen rozsudek soudu prvého stupně, jímž soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§238 odst. 1 písm. b) ve znění před novelou]. Ústavní soud se domnívá, že dovolání ze zákona, bez omezujících podmínek, přípustné nebylo. Evidentně tedy nejde o případ, na který dopadalo rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 65/93.
Zbývající část ústavní stížnosti, jíž je napaden rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2001, čj. 18 Co 474/2000-113, považuje Ústavní soud za návrh podaný po lhůtě k tomu určené. Dle ust. §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1), a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti. Rozsudek Městského soudu v Praze byl právnímu zástupci stěžovatelky doručen dne 25. 4. 2001, zatímco stěžovatelka podala ústavní stížnost k přepravě až dne 25. 10. 2001, tedy evidentně po lhůtě k tomu určené.
Na základě uvedených skutečností nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost odmítnout zčásti podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání, a zčásti podle ustanovení §43 odst. 2 písm a) citovaného zákona, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. srpna 2002 Vojtěch Cepl
předseda senátu