ECLI:CZ:US:2002:2.US.733.01
sp. zn. II. ÚS 733/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Antonína Procházky, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. O. M., zastoupeného JUDr. J. L., proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 27. 6. 2001, č.j. 9 C 229/98-65, spojeného s návrhem na zrušení ustanovení §202 odst. 2 občanského soudního řádu, ve znění zákona č. 30/2000 Sb., mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel se ústavní stížností ze dne 14. 12. 2001, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 20. 12. 2001, domáhá zrušení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 27. 6. 2001, č.j. 9 C 229/98-65, kterým byla podle jeho názoru porušena jeho základní práva vyplývající z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel spolu s ústavní stížností podal návrh na zrušení ustanovení §202 odst. 2 občanského soudního řádu, ve znění zákona č. 30/2000 Sb., neboť právě v důsledku jeho novelizace bylo toto ustanovení v řízení soudem použito a tím bylo zasaženo do jeho výše zmíněných základních práv.
Z přiložené kopie rubrikovaného rozsudku a z odůvodnění ústavní stížnosti vyplývají tyto skutkové a právní okolnosti případu. Napadené rozhodnutí bylo vydáno v řízení o zaplacení pokuty ve výši 200,- Kč a jízdného ve výši 6,- Kč, tedy celkem částky 206,- Kč, kterou měl stěžovatel zaplatit žalobci, když se dne 24. 6. 1997 v 11.00 hodin na lince č. 22 hromadné dopravy provozované žalobcem nemohl prokázat platným jízdním dokladem. Stěžovatel namítal, že došlo ke zneužití jeho osobních údajů, když v minulosti byl uživatelem studentské slevy u žalobce, odkud byly získány tyto údaje. Podle soudu je prokázáno, že byly získány přepravním kontrolorem. Dále namítal, že je klientem advokátní kanceláře, která jej zastupuje v jiném řízení, přičemž tato kancelář současně zastupuje žalobce. Zde se soud ztotožnil se stanoviskem Kontrolní rady ČAK, že nebyl dán důvod k ukončení zastupování. Konečně soud neuznal obranu stěžovatele, že uvedený den pracoval na počítači na stanovách jedné společnosti, přičemž předmětný soubor byl vytvořen v 9.04 hodin a poslední tisk byl ve 21.31 hodin. Podle soudu z toho nelze dovodit, že byl u počítače celý den, stejně jako kdo tento soubor sepisoval.
Ústavní stížnost byla podána včas a stěžovatel byl řádně zastoupen ve smyslu ustanovení §30 odst. 1 a §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Návrh byl přípustný a Ústavní soud byl k jeho projednání příslušný. Ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou, neboť na přípustnost ústavní stížnosti a možnost jejího projednání nemá vliv, že stěžovatel v dané věci podal odvolání a požádal odvolací soud o přerušení řízení do doby, než bude věc rozhodnuta Ústavním soudem. Pro posouzení, zda byly vyčerpány procesní prostředky, které zákon poskytuje, je rozhodující platný právní stav.
Věc byla Ústavním soudem posouzena z hlediska její opodstatněnosti. Opodstatněností ústavní stížnosti je třeba v řízení před Ústavním soudem rozumět to, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, porušilo, nikoli pouze zasáhlo, základní práva a svobody stěžovatele. Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů a posouzením právního stavu, došel Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v tomto směru zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel vznáší námitky k právním závěrům obecného soudu, které se týkají výkladu obyčejných právních předpisů, jako je v daném případě občanský zákoník (smlouva o přepravě osob), zákon o advokacii, občanský soudní řád a vyhláška o městském přepravním řádu. Přezkoumávání takových otázek Ústavnímu soudu nepřísluší. Pokud stěžovatel věc přednáší Ústavnímu soudu, činí tak vůči orgánu soudní ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), v jehož působnosti není poskytovat ochranu právům bez rozdílu jejich povahy, neboť to je v kompetenci obecných soudů (čl. 4 a čl. 90 Ústavy ČR). Ústavní soud není další instancí, která by mohla rozhodovat ve sporu vyplývajícím ze závazkových vztahů. Jde o výklad obyčejných zákonů a obecný soud své právní názory řádně odůvodnil.
Z hlediska rozhodování Ústavního soudu proto zůstává základní námitkou stěžovatele hrubé porušení rovnosti účastníků řízení, tedy čl. 37 odst. 3 Listiny. To mělo spočívat v tom, že soud připustil, aby žalobce byl zastupován stejnou advokátní kanceláří, která až do 1. 3. 2000 zastupovala současně i žalovaného. K tomu je třeba uvést, že šlo o zastupování ve věci trestního řízení proti R., a.s. S ohledem na tyto okolnosti Ústavní soud závěr obecného soudu nepovažuje za porušení uvedeného ustanovení Listiny a stěžovatel konečně ani kromě obecného tvrzení neuvádí, v čem konkrétně byla jeho rovnost v řízení vůči žalobci hrubě porušena.
Dále stěžovatel namítá, že současná právní úprava mu znemožňuje podat řádný opravný prostředek. Poukazuje na to, že příslušenství pohledávky (soudní poplatek a náklady právního zastoupení) obvykle přesahují samotnou pohledávku několikanásobně, v případě stěžovatele se jedná o 1.925,- Kč. Stěžovatel však předkládá seznam dalších 20 pohledávek téhož žalobce, kdy měl být zadržen kontrolorem bez platného jízdního dokladu. Částky se pohybují od 1.186,- do 1.606,- Kč, celkem však jde o 27.377,- Kč. To již podle stěžovatele je schopno značně zasáhnout do jeho práv. Kdyby neměl možnost podat řádný opravný prostředek, byl by na svých základních právech značně poškozován. Stěžovatel se tak paradoxně může odvolat do výroku o nákladech řízení, nemůže však argumentovat tím, že soud v meritu věci nerozhodl správně. Může se proto pouze obrátit na Ústavní soud. Proto je §202 odst. 2 o.s.ř. rovněž v rozporu s §1 o.s.ř., podle kterého o.s.ř. slouží k tomu, aby byla zajištěna spravedlivá ochrana práv a oprávněných zájmů účastníků. Konečně stěžovatel poukázal na judikaturu Ústavního soudu, kde bylo podobné vyloučení možnosti soudního přezkumu v případě přestupků a pořádkových pokut uznáno za neústavní a zrušeno.
K těmto námitkám Ústavní soud zaujal toto stanovisko. Předně poukazuje na to, že sama skutečnost, že předmětem sporu je bagatelní částka, nemůže vést k trivializaci základních práv a svobod v situaci, kdy postup obecných soudů nebo některého z nich nese znaky libovůle (nález IV. ÚS 544/98 - Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 15, č. 109, s. 75). V dané věci se však s názorem stěžovatele nemohl ztotožnit, i když šlo o tzv. bagatelní částku, neboť znaky svévole a porušení základních ústavních zásad řádného procesu v rozhodnutí obecného soudu nebyly shledány. Argumentace stěžovatele v podstatě směřuje proti výluce možnosti odvolání podle §202 odst. 2 o.s.ř. v případě rozsudků, jimiž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 2000,- Kč. Pokud stěžovatel uvádí další možná rozhodnutí a součet mu hrozících částek, nemohl se jimi Ústavní soud zabývat, neboť nešlo o předmět řízení ve věci Obvodního soudu pro Prahu 5, sp. zn. 9 C 229/98. Proto Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost v tomto konkrétním případě odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb.
Vzhledem k odmítnutí ústavní stížnosti se Ústavní soud nemohl zabývat návrhem na zrušení napadeného ustanovení §202 odst. 2 o.s.ř. Jde o návrh pouze akcesorický, který sdílí právní osudy odmítnuté ústavní stížnosti. V případě jejího odmítnutí nejsou dány ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu podmínky k projednání takového připojeného návrhu.
K tomu jen Ústavní soud podotýká, že vyloučení odvolání podle §202 odst. 2 o.s.ř. nebylo bezprostřední příčinou neúspěchu stěžovatele ve sporu. Obecný soud provedl dokazování a o nepřípustnosti odvolání stěžovatele pouze poučil, což není důvod pro zrušení takového rozhodnutí z důvodu porušení jeho základních práv a svobod. V kompetenci Ústavního soudu je rozhodování o ústavnosti pravomocných rozhodnutí (jejich výroků), nikoli o poučeních v těchto rozhodnutích. Stěžovatel sám uvádí, že odvolání podal a odvolací soud o něm dosud nerozhodl. S ohledem na platný právní stav se však tímto postupem stěžovatele nestala ústavní stížnost nepřípustnou. V projednávané věci však těžiště soudního rozhodnutí spočívalo v jiných okolnostech a nebylo bezprostředně založeno na aplikaci §202 odst. 2 o.s.ř., takže zde nebyly naplněny podmínky §74 zákona o Ústavním soudu a Ústavní soud se proto ústavností §202 odst. 2 o.s.ř. nemohl meritorně zabývat.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. února 2002 JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu