ECLI:CZ:US:2002:3.US.253.02
sp. zn. III. ÚS 253/02
Usnesení
III. ÚS 253/02
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatele F. T., zastoupeného JUDr. B. M., advokátem, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. března 2000, sp. zn. 3 To 117/99, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 7. května 1999, sp. zn. 29 T 19/97, spolu s návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, mimo ústní jednání dne 15. května 2002 soudcem zpravodajem JUDr. Vlastimilem Ševčíkem, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, svěřenou k poštovní přepravě Ústavnímu soudu dne 22. dubna 2002, napadl stěžovatel ve své trestní věci pravomocný rozsudek Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 7. května 1999 (29 T 19/97) ve znění usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. března 2000 (3 To 117/99) a tvrdil, že oba jmenované obecné soudy svými rozhodnutími "provedly v jeho neprospěch nesprávnou právní kvalifikaci", a to
"v souvislosti s vadami a nejasnostmi a neúplností skutkových zjištění" a posléze - aniž by uvedl v čem a čím byla porušena jeho ústavně zaručená práva (§34 odst. 1, §72 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) navrhl, aby Ústavní soud obě rozhodnutí obecných soudů svým nálezem zrušil, když současně požádal o odložení jejich vykonatelnosti.
Ústavní stížnost je nepřípustná.
Podle zjištění Ústavního soudu (č. l. 5 spisu Ústavního soudu) rozhodnutí obecných soudů, proti nimž ústavní stížnost směřuje, vešla do právní moci dnem 29. března 2000, a proto - jestliže ústavní stížnost byla podána dne 22. dubna 2002, stalo se tak očividně po uplynutí zákonem stanovené 60denní lhůty (§72 odst. 2 zákona); takto podaná ústavní stížnost je proto opožděná.
Na správnosti tohoto závěru nic nemění skutečnost, že se stěžovatel snažil (neúspěšně) zvrátit pravomocná rozhodnutí obecných soudů podnětem ministru spravedlnosti k podání stížnosti pro porušení zákona; Ústavní soud totiž již dříve ve své ustálené rozhodovací praxi vyložil důvody, proč takový podnět nelze ve smyslu zákona o Ústavním soudu
(č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů) pokládat za poslední procesní prostředek, který zákon stěžovateli k ochraně ústavně zaručených práv poskytuje (k tomu srov. např. usn. č. I. ÚS 13/92 in Sbírka usnesení a nálezů Ústavního soudu ČSFR - svazek č. 1, usn. č. 5,
ročník 1992, usn. č. III. ÚS 124/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 2., vydání 1., usn. č. 4, Praha 1995, a další); protože jde o konstantní judikaturu Ústavního soudu obecně přístupnou, pro odůvodnění tohoto rozhodnutí zcela postačí stěžovatele na ni odkázat, aniž by se jevila potřeba k důvodům dříve vyloženým cokoli dodávat.
Pro takto vyložené důvody bylo o stěžovatelově ústavní stížnosti, jako o ústavní stížnosti opožděné, rozhodnuto odmítavým výrokem [§43 odst. 1 písm. b) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno, když pro odklad vykonatelnosti ústavní stížnosti napadených rozhodnutí nebyly shledány ani věcné ani zákonné důvody, stejně jako se nejevilo účelné vyzývati stěžovatele k odstranění formálních vad jeho podání (§72 odst. 4 zákona).
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 15. května 2002