ECLI:CZ:US:2002:3.US.379.01
sp. zn. III. ÚS 379/01
Usnesení
III. ÚS 379/01
Ústavní soud rozhodl dne 14. března 2002, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka, ve věci ústavní stížnosti mjr. JUDr. Z.V., zastoupeného JUDr. M.K., proti 1. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. dubna 2001, č. j. 28 Ca 4/2000-215, 2. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. prosince 2000, č. j. 38 Ca 296/97-59, 3. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. června 1995, sp. zn. 38 Ca 40/95, 4. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. října 1995, č. j. 38 Ca 174/95-28, 5. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. prosince 1996, č. j. 38 Ca 391/95-23, 6. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. května 1997, č. j. 38 Ca 85/96-10, 7. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. června 1997, č. j. 38 Ca 189/96-31, 8. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. července 1997, č. j. 38 Ca 240/96-25, 9. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. února 1998, sp. zn. 38 Ca 296/97, 10. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. září 2000, č. j. 28 Ca 259/99-83, 11. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. srpna 2000, č. j. 28 Ca 324/99-102, 12. rozhodnutí ředitele Policie České republiky, ze dne 14. listopadu 1994, 13. rozhodnutí ředitele Policie České republiky, ze dne 5. ledna 1995, č. j. 2/95, 14. rozhodnutí ředitele Policie České republiky, ze dne 13. února 1995, č. j. 8/96, 15. rozhodnutí ředitele Policie České republiky, ze dne 13. února 1996, č. j. 9/96, 16. rozhodnutí ředitele Policie České republiky, ze dne 10. dubna 1996, č. j. 124/96, 17. rozhodnutí ředitele Policie České republiky, ze dne 12. dubna 1996, č. j. 778/96, 18. rozhodnutí ředitele Policie České republiky, ze dne 26. dubna 1996, č. j. 802/96, 19. rozhodnutí ředitele Policie České republiky, ze dne 24. června 1996, č. j. 913/96, 20. rozhodnutí ředitele Policie České republiky, ze dne 26. dubna 1999, č. j. 15/99, 21. oznámení ředitele Policie České republiky, ze dne 13. května 1999, č. j. 24/99, 22. rozhodnutí ředitele Policie České republiky, ze dne 18. června 1999, č. j. 105/99, 23. rozhodnutí ředitele Policie České republiky, ze dne 23. srpna 1999, 24. rozhodnutí ředitele Policie České republiky, ze dne 20. října 1999, č. j. 601/99, 25. rozhodnutí ředitele Policie České republiky, ze dne 26. října 1999, č. j. 192/99, 26. oznámení ředitele Policie České republiky, ze dne 10. prosince 1999, č. j. 217/1999, 27. rozhodnutí ředitele Policie České republiky, ze dne 15. prosince 1999, č. j. 738/99, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Návrhem podaným k doručení Ústavnímu soudu dne 18. června 2001 se stěžovatel domáhá zrušení výše označených rozhodnutí orgánů veřejné moci. Uvedenými rozhodnutími se cítí být dotčen v základních právech a svobodách, plynoucích z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Dle §43 odst. 1 písm. b) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, je návrh Ústavním soudem odmítnut, je-li podán po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem, jíž v řízení o ústavních stížnostech je lhůta dle §72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
Jelikož předmětná ústavní stížnost byla ve vztahu k rozhodnutím orgánů veřejné moci, ve znělce tohoto rozhodnutí označeným pod č. 3 až 27 podána po uvedené lhůtě, byl tímto v této její části naplněn důvod jejího odmítnutí pro opožděnost ve smyslu §43 odst. 1 písm. b) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů. V této souvislosti Ústavní soud toliko připomíná, že o řadě z daných rozhodnutí již usnesením o odmítnutí návrhu rozhodl (viz zejména usnesení sp. zn. IV. ÚS 307/95, III. ÚS 129/98, IV. ÚS 495/2000,
IV. ÚS 603/2000, III. ÚS 633/2000).
Dle §43 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, Ústavní soud návrh odmítne, neodstranil-li navrhovatel vady návrhu ve lhůtě mu k tomu určené. Výzvou Ústavního soudu ze dne 11. února 2002 byla stěžovateli kromě jiného stanovena povinnost odstranit vadu návrhu dle §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu. Jelikož ve vztahu k rozhodnutí orgánu veřejné moci, označeného ve znělce tohoto rozhodnutí pod č. 2, stěžovatel tuto vadu neodstranil, byl tímto v této části naplněn důvod odmítnutí předmětné ústavní stížnosti dle §43 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, ústavní stížnost odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný.
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 25. dubna 2001, č. j. 28 Ca 4/2000-215, byla zamítnuta žaloba stěžovatele na přezkoumání rozhodnutí ředitele Policie České republiky, ze dne 15. prosince 1999, č. j. 738/99, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno rozhodnutí ředitele Policie České republiky, ze dne 26. října 1999, č. j. 192/99, kterým byl stěžovatel propuštěn ze služebního poměru příslušníka Policie České republiky.
V ústavní stížnosti do uvedeného rozhodnutí se zejména namítá absence důvodů propuštění ze služebního poměru příslušníka Policie České republiky, jejich prekluze, vyplynuly-li z hodnocení jeho služebního působení, ve vztahu k postupu obecného soudu pak nespojení předmětné věci s další věcí stěžovatele, vedenou u Městského soudu v Praze.
Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, není vrcholem jejich soustavy a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, to ovšem jen potud, pokud soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod (III. ÚS 23/93, IV. ÚS 23/93 a další). Kromě toho Ústavní soud zaujal stanovisko, podle kterého z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.); jestliže obecné soudy respektují kautely dané ustanovením §132 o. s. ř., nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (III ÚS 23/93). Uvedené konstatování se plně vztahuje i na posuzovanou věc. Při hodnocení důkazů se obecné soudy nedostaly do rozporu s ústavními principy řádného a spravedlivého procesu. Závěry plynoucí z tohoto hodnocení, tj. posouzení podřazení daného případu pod příslušná zákonná ustanovení (v daném případě zákona č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky, ve znění pozdějších předpisů), jsou pak součástí nezávislosti soudního rozhodování.
Městský soud v Praze při posuzování předmětné věci plně respektoval i další kautely, plynoucí z o. s. ř., a svoje rozhodnutí řádně, přiléhavě a vyčerpávajícím způsobem odůvodnil.
Z těchto důvodů nutno posuzovat návrh stěžovatele na zrušení v ústavní stížnosti napadeného rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 25. dubna 2001, č. j. 28 Ca 4/2000-215, za zjevně neopodstatněný, čímž byl naplněn důvod jeho odmítnutí podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č.182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. března 2002