ECLI:CZ:US:2002:3.US.460.02
sp. zn. III. ÚS 460/02
Usnesení
III. ÚS 460/02
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. U., zastoupeného JUDr. V. D., advokátem, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. dubna 2002, sp. zn. 67 To 230/2002, s žádostí o přednostní vyřízení, mimo ústní jednání dne 14. srpna 2002 soudcem zpravodajem JUDr. Vlastimilem Ševčíkem, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona], s výjimkou substituční doložky v plné moci (§31 odst. 1 zákona), napadl stěžovatel ve své trestní věci usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. dubna 2002
(67 To 230/2002), kterým bylo zrušeno rozhodnutí Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 4. dubna 2002 (Kzv 2254/2000), který znovu rozhodl o ponechání stěžovatele i nadále ve vazbě [§67 písm.a), b) tr. ř.], a zároveň nařídil státní zástupkyni Městského státního zastupitelství v Praze provést opravu napadeného usnesení ve smyslu ustanovení §131 tr. ř.
Stěžovatel v ústavní stížnosti brojil proti postupu orgánů činných v trestním řízení a tvrdil, že rozhodnutí, která byla nálezem Ústavního soudu zrušena (IV. ÚS 697/01), byla vydána orgánem, který nebyl k jeho vydání oprávněný a jednalo se o paakt státního orgánu, který nemohl způsobit právní změnu trvání vazby na výkon trestu. Dle názoru stěžovatele je nezbytné počítat dobu strávenou ve výkonu trestu do doby trvání vazby a byla překročena lhůta jednoho roku (maximální trvání vazby v §71 odst. 8, 9 tr. ř.).
Stěžovatel tvrdil, že tímto napadeným rozhodnutím obecného soudu - stručně
shrnuto - byla nezákonným způsobem omezena jeho osobní svoboda stěžovatele v rozporu s ustanoveními trestního zákona, trestního řádu i čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a s odkazem (blíže nezdůvodněným) na ústavně zaručené právo na soudní ochranu
(čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) stěžovatel posléze navrhl, aby rozhodnutí obecného soudu, jak vpředu je označeno, bylo nálezem Ústavního soudu zrušeno.
Ústavní stížnost je dílem opožděná, dílem nepřípustná.
Předmětem řízení před obecnými soudy byl opravný prostředek stěžovatele proti rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 29. dubna 2002 (67 To 230/2002), kterým bylo zrušeno rozhodnutí Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 4. dubna 2002
(Kzv 2254/2000), nové rozhodnutí o ponechání stěžovatele nadále ve vazbě §67
písm. a), b) tr. ř. Zároveň pak obecný soud nařídil státní zástupkyni Městského státního zastupitelství v Praze provést opravu napadeného usnesení ve smyslu ustanovení §131 tr. ř., ta rozhodla svým usnesením ze dne 9. května 2002 podle ustanovení §131 odst. 1 tr. ř.,
o opravě opisu usnesení, a současně proti předmětnému usnesení připustila stížnost k Vrchnímu státnímu zastupitelství v Praze. Stěžovatel jako obviněný prostřednictvím svého obhájce podal stížnost proti tomuto usnesení ze dne 9. května 2002, kde opakoval totožné námitky jako proti usnesení ze dne 4. dubna 2002, proto jeho stížnost byla jako nepřípustná zamítnuta usnesením Městského soudu v Praze ze dne 10. června 2002 (67 To 314/2002).
Ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů ode dne doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně ústavně zaručeného práva poskytuje (§72 odst. 2 zákona); takovýmto rozhodnutím v posuzované věci je usnesení odvolacího soudu.
Podle zjištění Ústavního soudu (č. l. 5 spisu Ústavního soudu), v rozporu s tvrzením stěžovatele (předložil kopii doručenky pouze z 3. června 2002), ústavní stížností napadené rozhodnutí obecného soudu, jako rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§72 odst. 2 zákona), mu bylo doručeno prostřednictvím právního zástupce dne 7. května 2002 a opakovaně dne 3.června 2002. Lhůta k podání ústavní stížnosti počala běžet dnem 7. května 2002 (úterý) a byla-li svěřena k poštovní přepravě dne 3. července 2002 (středa), je zřejmé, že zákonem stanovená lhůta nebyla zachována a že se tak stalo 65. den po jeho doručení a takto podaná ústavní stížnost je opožděná.
Mimo to ústavní stížnost stěžovatele napadá v rozporu se zákonem (§72 odst. 2 zákona) rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 29. dubna 2002, které není konečným rozhodnutím ve věci; stěžovatelova věc skončila totiž před obecnými soudy nikoli rozhodnutím odvolacího soudu dne 29. dubna 2002, ale až rozhodnutím odvolacího soudu ze dne 10. června 2002 (67 To 314/2002), a proto lze napadené rozhodnutí obecného soudu z hlediska ochrany ústavnosti (čl. 83 úst. zák. č. 1/1993 Sb.) podrobit přezkumu jen ve spojení s posledním rozhodnutím odvolacího soudu, které samo musí být ústavní stížností napadeno; jiný postup zakládá pro meritorní posouzení ústavní stížnosti překážku nepřípustnosti [§43 odst. 1 písm. e) zákona].
Z důvodů takto rozvedených bylo o procesně vadně podané ústavní stížnosti stěžovatele rozhodnuto odmítavým výrokem [§43 odst. 1 písm. b), písm. e) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je zřejmé, aniž by se - pro povahu vyložených důvodů - jevilo účelné nebo nutné zvláště se zabývat návrhem stěžovatele vzneseným ve smyslu ustanovení §39 zákona a případně vést jej k odstranění vad ve vykázané plné moci jeho zástupce.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 14. srpna 2002