ECLI:CZ:US:2002:4.US.290.02
sp. zn. IV. ÚS 290/02
Usnesení
IV. ÚS 290/02
Ústavní soud České republiky rozhodl dnešního dne soudcem zpravodajem, JUDr. Eliškou Wagnerovou ve věci ústavní stížnosti Z. G., zastoupené Mgr. Z. P., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 2. 2002, sp. zn. 29 Ca 541/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V záhlaví citovaným usnesením Krajský soud v Brně zastavil řízení o přezkoumání rozhodnutí správního orgánu a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Žalobou podanou krajskému soudu dne 14. 12. 2000 se stěžovatelka domáhala přezkoumání rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 20. 11. 2000, č. j. 8515/00/FŘ/140, jakož i jemu předcházejícího rozhodnutí Finančního úřadu Brno II ze dne 19. 7. 2000, č. j. 81462/00/289960/6019.
Výše uvedeným rozhodnutím finančního ředitelství bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky proti rozhodnutí finančního úřadu, který zamítl žádost stěžovatelky o vrácení daně na základě ustanovení §50 odst. 6 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 337/1992 Sb."). Předmětem daně z převodu nemovitostí byl úplatný převod k nemovitostem popsaným v odůvodnění rozhodnutí finančního ředitelství. Daň z převodu nemovitostí byla vyměřena stěžovatelce ve výši 13 855,- Kč platebním výměrem č. j. FÚ II/960/66C/96 ze dne 30. 1. 1996, platební výměr byl na základě plné moci doručen dne 1. 2. 1966 Mgr. Z. P. Dne 9. 5. 2000 byla finančnímu úřadu doručena žádost stěžovatelky o vrácení uhrazené daně z převodu nemovitostí v návaznosti na nález Ústavního soudu ČR ze dne 30. 11. 1999, sp. zn. II. ÚS 485/98. Po posouzení věci správce daně dle ustanovení §64 odst. 4 zákona č. 337/1992 Sb. žádost o vrácení daně zamítl z důvodu, že stěžovatelce nevznikl přeplatek na dani z převodu nemovitosti. Stěžovatelka podala proti tomuto rozhodnutí odvolání, které finanční ředitelství jako nedůvodné zamítlo s tím, že stěžovatelce žádný daňový přeplatek nevznikl, jelikož platební výměr vydaný v rámci vyměřovacího řízení (na jehož základě stěžovatelka daň uhradila) nebyl zrušen či změněn a daň stěžovatelce nebyla zcela či zčásti prominuta.
V odůvodnění v záhlaví uvedeného napadeného usnesení krajský soud uvedl, že z obsahu žaloby jednoznačně vyplývá, že stěžovatelka nesouhlasí se závěry obou správních orgánů, které rozhodly ve smyslu ustanovení §64 odst. 4 zákona č. 337/1992 Sb., že jí žádný vratitelný daňový přeplatek nevznikl. Dále shledal, že v daném případě jde o rozhodnutí, které nelze soudem v rámci správního soudnictví přezkoumat, neboť má svůj základ v právu procesním (podle něj však nejde o takový typ procesního rozhodnutí, které by vylučovalo přezkum ve smyslu ustanovení §248 odst. 2 písm. e) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění do 31. 12. 2002 (v odůvodnění chybně uvedeno "zákona č. 337/1992 Sb.") a nedošlo jím k žádným změnám z hlediska práva hmotného v pozici stěžovatelky. Uvádí, že pokud se stěžovatelka domnívala, že její daňová povinnost v souvislosti s úplatným převodem vlastnického práva k bytu po právu nevznikla (a zaplatila-li v této souvislosti určitou částku, v níž posléze vidí daňový přeplatek), měla tuto námitku uplatnit v rámci vyměřovacího řízení, popř. využít institutu mimořádných opravných prostředků dle části páté zákona č. 337/1992 Sb., neboť pouze v rámci vyměřovacího řízení může být tato otázka řešena.
V záhlaví citované usnesení napadla stěžovatelka včas podanou ústavní stížností. V ní zejména uvádí, že závěr krajského soudu ohledně nepřezkoumatelnosti rozhodnutí finančního ředitelství v její věci je nesprávný. Dále nesouhlasí s názorem krajského soudu, že v dané věci šlo o rozhodnutí, které nezasahuje do jejího hmotněprávního oprávnění a uvádí, že krajský soud nesprávně aplikoval právní předpis. Stěžovatelka má za to, že postupem Krajského soudu v Brně byl porušen čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), tedy právo na soudní a jinou právní ochranu a navrhuje, aby Ústavní soud ČR nálezem v záhlaví uvedené usnesení Krajského soudu v Brně zrušil a dále vydal usnesení, na jehož základě by byl účastník tohoto řízení povinen nahradit stěžovatelce náklady tohoto řízení k rukám jejího advokáta do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
K ústavní stížnosti se vyjádřil účastník řízení - Krajský soud v Brně, v němž jednak odkazuje na odůvodnění svého napadeného rozhodnutí a dále se soud vyjádřil, že měla-li stěžovatelka již v rámci vyměřovacího řízení za to, že je platebním výměrem vydaným správcem daně krácena na svých právech, měla proti tomuto rozhodnutí brojit již v rámci tohoto správního řízení. Z těchto důvodů soud považuje tvrzení stěžovatelky o odepření soudní ochrany, garantované jí článkem 36 odst. 1 a 2 Listiny za zcela nedůvodné a navrhl, aby Ústavní soud ČR ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Úkolem Ústavního soudu ČR je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena základní práva a svobody chráněná ústavním pořádkem České republiky. Ústavní soud ČR zásadně není povolán ani k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a může tak činit toliko tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. Jak již bylo Ústavním soudem ČR judikováno, "základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá porušení základního práva a svobody" (nález sp. zn. III. ÚS 269/99, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 17, str. 235). Se zřetelem k tomu Ústavní soud ČR hodnotil, zda postup krajského soudu při interpretaci a aplikaci citovaného zákonného ustanovení nelze v souzené věci považovat za porušení kogentní normy jednoduchého práva a - v konečném důsledku - i za porušení ústavně zaručeného základního práva stěžovatele na soudní ochranu.
V tomto směru Ústavní soud ČR konstatuje, že Krajský soud v Brně v napadeném usnesení správně vycházel z toho, že při rozhodování o přeplatku půjde o zásah do hmotných práv daňového subjektu v případě, je-li na vrácení přeplatku právní nárok a správce daně nesplní povinnost mu zákonem ve lhůtě k tomu stanovené dle ustanovení §64 odst. 4, věta první, zákona č. 337/1992 Sb. Jak dále správně uvedl, stěžovatelka měla možnost uplatnit své námitky v rámci vyměřovacího řízení, popřípadě využít institutu mimořádných opravných prostředků.
Stěžovatelka požádala o vrácení zaplacené daně z převodu nemovitostí za rok 1995 až dne 9. 5. 2000 v návaznosti na nález Ústavního soudu ČR ze dne 30. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 485/98. K tomu je třeba zdůraznit, že výše citovaným nálezem Ústavního soudu ČR došlo ke zrušení rozhodnutí orgánů veřejné moci, která ovšem zavazovala pouze jeden subjekt. Nelze se tedy odvolávat na příslušný nález jako na důvod, proč by měla být zrušena rozhodnutí, tedy individuální právní akty, jiných orgánů veřejné moci, jenž byla učiněna dle tehdy platných právních předpisů.
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu ve znění pozdějších předpisů).
Stěžovatelka měla v rámci daňového řízení, které proběhlo v roce 1995, možnost využít všech řádných i mimořádných opravných prostředků, jakož i správní žalobu či posléze ústavní stížnost, k ochraně svých práv. V tomto případě je ale zřejmé, že stěžovatelka tyto prostředky ve smyslu zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, nevyčerpala.
Vzhledem k výše uvedenému soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl dle §43 odst. 1 e) ve spojení s §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu ČR se nelze odvolat.
V Brně dne 8. července 2002
JUDr. Eliška Wagnerová
soudce zpravodaj