ECLI:CZ:US:2002:4.US.432.02
sp. zn. IV. ÚS 432/02
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl ve věci ústavní stížnosti I., a.s., zastoupené JUDr. M.B., advokátem, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 11. 2001, čj. B 5222, F 41934/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 27. 6. 2002 se stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 11. 2001, čj. B 5222, F 41934/2000, kterým bylo přerušeno řízení ve věci zápisu výmazu obchodní společnosti I., a.s., z obchodního rejstříku, z důvodu dle §109 odst. 2 písm. c) o.s.ř., tedy, že ve věci probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu.
Stěžovatelka tvrdí, že postupem Městského soudu v Praze bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo na projednání věci bez zbytečných průtahů zakotvené v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a tím i její právo na soudní a jinou právní ochranu zakotvené v Listině. Uvedla, že sice nevyčerpala všechny procesní prostředky, které zákon k ochraně jejích práv poskytuje, že však její stížnost svým významem podstatně přesahuje její vlastní zájmy a že zákonná roční lhůta k podání ústavní stížnosti byla zachována. Poukázala na nález Ústavního soudu ze dne 9. 10. 1996 ve věci sp. zn. Pl. ÚS 15/96 a uvedla, že problémy, jež nastaly v důsledku napadeného usnesení, se netýkají pouze jí, ale i dalších investičních fondů.
Po přezkoumání, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální podmínky stanovené zákonem, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je podána po lhůtě stanovené pro její podání. Podle ustanovení §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, přičemž za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy (§75 odst. 1 zákona). Napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 11. 2001 nabylo právní moci 4. 12. 2001, ústavní stížnost byla podána k poštovní přepravě 26. 6. 2002, tudíž evidentně po uplynutí stanovené lhůty. Šedesátidenní lhůta obsažená v ust. §72 odst. 2 zákona je nepřekročitelná, její marné uplynutí zákon neumožňuje jakkoliv zhojit, a tímto zákonem je Ústavní soud vázán (čl. 88 odst. 1 a 2 Ústavy České republiky).
Pokud jde o argumentaci stěžovatelky přesahem vlastních zájmů, dovolávající se aplikace ust. §75 odst. 2 zákona za situace, kdy proti napadenému usnesení nepodala vůbec odvolání, je nutno uvést, že cit. ustanovení se v žádném případě nedotýká běhu lhůty podle §72 odst. 2 zákona. Ustanovení §75 odst. 2 zákona sice Ústavnímu soudu umožňuje přijmout ústavní stížnost i tehdy, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje, neumožňuje mu však prominutí ani prodloužení lhůty, jejíž běh a délku upravuje kogentní ustanovení §72 odst. 2 zákona (viz např. usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV.ÚS 110/94, uveřejněné jako usnesení č. 21 ve Svazku č. 2 Sbírky usnesení a nálezů Ústavního soudu). Jinak řečeno, ustanovení §75 odst. 2 zákona nepředstavuje pro stěžovatele jakousi "pojistku" pro případy, kdy ve stanovené lhůtě nepodal opravný prostředek
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud návrh podle §43 odst. 1 písm. b) zákona odmítl jako návrh podaný opožděně.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. srpna 2002
JUDr. Pavel Varvařovský
soudce zpravodaj