ECLI:CZ:US:2002:4.US.541.02
sp. zn. IV. ÚS 541/02
Usnesení
IV. ÚS 541/02
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. H. zastoupeného JUDr. T. M., advokátem, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 7. 2002, sp. zn. 6 To 83/02, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 6. 2002, sp. zn. 40 T 9/2001, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 5. 2002, sp. zn. 6 To 62/02, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze usnesením ze dne 20. 6. 2002, sp. zn. 40 T 9/2001, podle §71 odst. 6 ve spojení s ust. §71 odst. 4 tr. řádu rozhodl, že se stěžovatel (obžalovaný) ponechává ve vazbě, neboť u něj trvá důvod vazby ve smyslu ust. §67 písm. a) tr. řádu. V souladu se zákonným imperativem plynoucím z citovaných ustanovení v dané lhůtě přezkoumal, zda u stěžovatele trvá důvod útěkové vazby a dospěl k závěru, že tento je dán, neboť se v případě stěžovatele, trestně stíhaného pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin podvodu dle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák., jímž měl s dalším spoluobžalovaným mj. vylákat od poškozených částku nejméně 38 mil. Kč, jedná o velmi závažnou hospodářskou trestnou činnost, která podstatným způsobem převyšuje hranici škody velkého rozsahu (§89 odst. 11 tr. zák.). Podle zjištění soudu je stěžovatel prakticky bez stálého bydliště, místo pobytu před vzetím do vazby měnil a v místě trvalého bydliště se nezdržoval. Dosud zjištěné skutečnosti rovněž nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán a má všechny znaky trestného činu, za nějž stěžovateli hrozí vysoký trest. Z výpovědi svědků, které byly učiněny jak v průběhu přípravného řízení, tak i v řízení před soudem, jakož i z písemných materiálů, které má k dispozici, lze podle přesvědčení soudu považovat za prokázané, že to byl právě stěžovatel (a další spoluobžalovaný), kdo nakládal s finančními prostředky vkladatelů (1. F.záložny, spořitelního a úvěrového družstva), nevedl řádně účetnictví a toto případně i zkresloval. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 10. 7. 2002, sp. zn. 6 To 83/02, stížnost stěžovatele do citovaného rozhodnutí městského soudu podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl, když nepřisvědčil námitkám stěžovatele o absenci skutečností zakládajících vazební důvod dle §67 písm. a) tr. řádu.
Ve vztahu k této vazbě Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 14. 5. 2002, sp. zn. 6 To 62/02, ke stížnosti státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze podané v neprospěch stěžovatele, zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 4. 2002, sp. zn. 40 T 9/2001, jímž byla přijata matkou stěžovatele nabídnutá peněžitá záruka ve výši 1. 000. 000,- Kč a určeno, aby byla složena na konto městského soudu do 25. 4. 2002 [§73a odst. 2 písm. a) tr. řádu]. Stížnostní soud se tak neztotožnil se závěry městského soudu přihlédnuvšího k rozhodnutí Okresního úřadu v Klatovech ze dne 2. 4. 2002 o odnětí cestovního pasu stěžovateli, když konstatoval, že nebyla náležitě hodnocena závažnost jeho trestně stíhaného jednání, jímž měl způsobit poškozením vkladatelů 1. F. záložny, spořitelního a úvěrového družstva, škodu velkého rozsahu, a to ve smyslu návrhu obžaloby ve výši nejméně 38. 058. 125,- Kč, přičemž mu z tohoto důvodu hrozí trest odnětí svobody v rozpětí trestní sazby od pěti do dvanácti roků. Za tohoto stavu věci Vrchní soud v Praze dovodil, že v případě přijetí uvedené peněžní záruky hrozí s ohledem na předpokládanou celkovou způsobenou škodu obava z jednání předvídaného v ust. §67 písm. a) tr. řádu, v kterémžto jednání by stěžovateli pro přijetí nízké peněžní záruky nebránilo ani to, že mu byl odebrán cestovní pas. Na základě těchto důvodů proto státním zástupcem napadené usnesení městského soudu zrušil a rozhodl, že se nabídnutá peněžitá záruka nepřijímá [§73a odst. 2 písm. b) tr. řádu].
Konstatované usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 6. 2002, sp. zn. 40 T 9/2001, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 7. 2002, sp. zn. 6 To 83/02, a rovněž usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 5. 2002, sp. zn. 6 To 62/02, napadl stěžovatel včas podanou ústavní stížnosti a s poukazem na dotčení na svých ústavně zaručených základních právech zakotvených v čl. 1 a 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 90 Ústavy ČR se posléze domáhal, aby je Ústavní soud nálezem zrušil.
V odůvodnění ústavní stížnosti v obecné rovině polemizuje s rozhodovacími důvody obecných soudů, když dovozuje, že jejich závěry spočívají na nedostatečných skutkových zjištěních a od nich se odvíjejícího nesprávného hodnocení důkazní situace, kterému tudíž neodpovídají ani jejich následné právní úvahy; neboť konkrétně jednak policejnímu orgánu bylo (údajně) známo, kde se zdržuje, i když to nebylo na adrese trvalého bydliště, když se s rodinou zdržoval v pronajatém bytě a policie měla k dispozici i číslo na jeho mobilní telefon, jednak odůvodnění vazebních rozhodnutí obecných soudů vycházejí podle jeho přesvědčení toliko z domněnek nebo ze sice možných, nikoliv však výlučných eventualit, bez odkazu na konkrétní okolnosti. Akcentuje zejména požadavek řádného a vyčerpávajícího odůvodnění rozhodnutí orgánů veřejné moci co do stanoveného postupu jako jedné ze základních podmínek ústavně souladného rozhodnutí (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), kterému podle jeho názoru napadená usnesení nedostála.
Vrchní soud v Praze podal na základě výzvy Ústavního soudu k ústavní stížnosti vyjádření, v němž odkázal na odůvodnění předmětných rozhodnutí.
Po přezkoumání obsahu ústavní stížnosti a shora citovaných usnesení, dospěl Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost není důvodná.
Pokud stěžovatel namítá nedostatečné zdůvodnění konkrétních skutečností odůvodňujících obavu z následků uváděných v ust. §67 písm. a) tr. řádu, je možno odkázat v plném rozsahu na odůvodnění napadených rozhodnutí. Jak plyne z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu, výklad zákonných znaků "konkrétních skutečností" ve vztahu k důvodům vazby je především věcí soudů obecných, které při důkladné znalosti skutkových okolností a důkazní situace té které věci, musí svědomitě posoudit v kterémkoli stádiu řízení, zda je vazba opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů v trestním řízení činných nelze dosáhnout jinak. Pro výklad tohoto znaku, resp. pro aplikaci již citovaného zákonného ustanovení, proto nejsou a ani nemohou být dána objektivní a neměnná kritéria, která je naopak třeba vyvodit vždy z povahy konkrétní a individualizované věci včetně osoby obviněného, jeho osobních poměrů, rozsahu potřebného dokazování apod. Do těchto úvah (a rozhodnutí jimi podložených) plynoucích ze skutkových zjištění v době rozhodování obecných soudů o vazbě známých, se Ústavní soud ve smyslu své, dnes již ustálené judikatury, cítí oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (čl. 8 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod) buď vůbec, nebo jestliže tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby jsou v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku České republiky, případně s mezinárodními smlouvami ve smyslu čl. 10 Ústavy ČR (k tomuto srov. např. nález Ústavního soudu ve věci, sp. zn. III. ÚS 18/96, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení, sv. 6, č. 88, vydání 1., Praha, C.H.Beck 1997).
Takové závěry odůvodňující a zakládající ingerenci Ústavního soudu stran ústavní stížností napadených rozhodnutí učinit evidentně nelze. Městský soud v Praze a posléze i Vrchní soud v Praze své stanovisko ve vztahu k naplnění podmínek podmiňujících prodloužení tzv. útěkové vazby ve smyslu ust. §67 písm. a) tr. řádu (§71 odst. 4, odst. 6 tr. řádu) přezkoumatelným způsobem odůvodnily a požadavkům kladeným na obsah takovýchto usnesení uvedeným v ust. §134 odst. 2 tr. řádu řádně dostály. V napadených rozhodnutích obecné soudy rovněž vyložily, z jakých důvodů převyšuje v projednávané věci zájem na objasňování trestného činu a dosažení účelu trestního řízení zájem na svobodě jednotlivce. Posoudit konkrétní okolnosti každého případu s ohledem na dosavadní skutková zjištění náleží nepochybně především obecným soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy ČR), stejně jako hodnocení v této fázi trestního řízení ve věci provedených důkazů toliko co do jejich relevance ve smyslu podřazení z nich plynoucích skutkových zjištění pod ust. §67 písm. a) tr. řádu, aniž by tím jakkoliv prejudikovaly konečné rozhodnutí v otázce viny a trestu. Pakliže obecné soudy rozhodly způsobem, vůči němuž má stěžovatel výhrady, nelze z tohoto bez dalšího dovozovat dotčení na jeho právu na spravedlivý proces, jak v ústavní stížnosti namítá. Řečené závěry potom platí mutatis mutandis i ohledně rozhodování Vrchního soudu v Praze o nepřijetí nabídnuté peněžité záruky (usnesení ze dne 14. 5. 2002, sp. zn. 6 To 62/02).
Pro takto vyložené důvody dospěl Ústavní soud k závěru, že stěžovatel brojí proti napadeným rozhodnutím obecných soudů zjevně neopodstatněně, a proto ústavní stížnost podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. listopadu 2002
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu