ECLI:CZ:US:2002:4.US.623.01
sp. zn. IV. ÚS 623/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského, ve věci ústavní stížnosti G.H., zastoupené JUDr. M.J., proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 8. 2001, č.j. 29 Cdo 2301/2000-153 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 4. 2000, č.j. 25 Co 762/99-133, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 26. 10. 2001 se stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 8. 2001, č.j. 29 Cdo 2301/2000-153, kterým bylo jako nedůvodné zamítnuto její dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 4. 2000, č.j. 25 Co 762/99-133. Uvedeným rozsudkem odvolacího soudu, jehož zrušení se stěžovatelka též domáhala, byl změněn rozsudek soudu prvého stupně tak, že jí bylo pravomocně uloženo zaplatit žalobkyni (T.,) částku 874.144,- Kč, za práce provedené pro státní podnik K., k němuž stěžovatelka (restituentka) nabyla vlastnické právo podle zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby ("zákon o velké privatizaci"), ve znění pozdějších předpisů. Současně stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozsudků.
V odůvodnění ústavní stížnosti, postrádajícím jakoukoliv ústavněprávní argumentaci, stěžovatelka zrekapitulovala dosavadní průběh řízení před obecnými soudy a vyjádřila nesouhlas s právními závěry obecných soudů obsaženými v napadených rozsudcích, tedy, že s vlastnickým právem k privatizovanému majetku přešel na ni, jako nabyvatelku, též předmětný závazek, který je závazkem souvisejícím s privatizovaným majetkem (§15 odst. 1 zákona o velké privatizaci). Je přesvědčena, že použití hmotněprávních ustanovení zákona o velké privatizaci na uspokojení jejích restitučních nároků bylo nezákonným rozšířením podmínek vymezujících a omezujících rozsah a způsob uspokojení restitučních nároků oprávněných osob, a že důsledkem aplikace §15 zákona o velké privatizaci je nerovné postavení osob k restituci oprávněných. Tím dochází k nedovolenému zásahu do práv a svobod těchto osob, zejména do jejich svobody vlastním rozhodnutím zvolit rozsah a způsob uspokojení oprávněných nároků a do jejich smluvní svobody.
Nejvyšší soud ČR, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že ji pokládá za neopodstatněnou. Jádro sporu spočívá v právním posouzení smlouvy ze dne 1. 8. 1993, kterou stěžovatelka, jako nabyvatelka, uzavřela s FNM. Tato smlouva má, jak sama stěžovatelka přiznává dvojakou povahu, a to jak dohody o vydání majetku (část ryze restituční), tak dohody o převodu majetku (část privatizační). Stěžovatelka jako restituentka uplatnila nárok na vrácení majetku znárodněného bez náhrady a smlouva s ní uzavřená je smlouvou podle §2 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, a podle §47 odst. 1 zákona o velké privatizaci. Je namístě, že stěžovatelka v části privatizační musela převzít, resp. převzala, nejen majetek (věci), ale i práva a závazky s tímto majetkem související (§15 zákona o velké privatizaci). Ostatně i restituční předpisy (např. právě zákon č. 87/1991 Sb.) spočívají na principu, že majetek se vydává ve stavu ke dni jeho "vrácení". Rozhodující nicméně je, že zákon č. 87/1991 Sb., odkazuje v §3 odst. 2, věta druhá, oprávněné osoby s jejich restitučními nároky na zákon č. 92/1991 Sb., kterýžto zákon odkazuje zpětně v ust. §47 odst. 3 na zákon č. 87/1991 Sb., avšak jen co do rozsahu, způsobu uplatnění a vypořádání nároku, a to přiměřeně. V daném případě uzavřená smlouva v části privatizační neodporuje zásadě přiměřené aplikace zákona restitučního (o mimosoudní rehabilitaci), a to ani co do způsobu vypořádání (např. poskytnutí akcií namísto vydání majetku in natura). Tak to stanovil schválený privatizační projekt a takové rozhodnutí o privatizaci nemůže soud přezkoumávat (§10 odst. 3 zákona o velké privatizaci). To není žádný zásah do smluvní svobody oprávněné osoby. Se stěžovatelkou nelze souhlasit ani v tom, že se vytváří zřejmá nerovnost v postavení oprávněných osob podle zák.č. 87/1991 Sb., a podle zák.č. 92/1991 Sb. Oba zákony na sebe navazují a jsou vzájemně provázány. Navzájem související ustanovení, včetně zpětných odkazů, vyložil Nejvyšší soud ČR v napadeném rozsudku v souladu s oběma zákony. Naopak výklad dotčených ustanovení obou zákonů, prezentovaný stěžovatelkou, není podle právních závěrů Nejvyššího soudu ČR správný.
Ústavní soud připojil vlastní spis III. ÚS 353/2000, ze kterého zjistil, že ústavní stížnost podaná stěžovatelkou (spolu se současně podaným dovoláním) proti rozhodnutí odvolacího soudu byla Ústavním soudem usnesením ze dne 6. 11. 2001 odmítnuta jako zjevně neopodstatněná. Čtvrtý senát sdílí názory vyjádřené v odůvodnění tohoto usnesení.
Jak plyne z ústavní stížnosti, stěžovatelka fakticky nesouhlasí pouze s právním posouzením věci Nejvyšším soudem ČR , zejména s právním názorem týkajícím se aplikace ust. §15 odst. 1 zák. č. 92/1991 Sb. Ústavní soud dal ve své judikatuře opakovaně a zřetelně najevo, že interpretace předpisů obyčejného práva může mít za následek porušení základních práv a svobod toliko tehdy, pokud by tato interpretace byla v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus). V dané věci takovouto interpretaci Nejvyššímu soudu ČR vytknout nelze. Navíc, jak vyplývá z odůvodnění rozsudku dovolacího soudu, ze znaleckého posudku S.M. ze dne 5. 6. 1997, vyžádaného okresním soudem k zodpovězení otázky, zda pohledávky žalobce souvisejí s majetkem, který stěžovatelka převzala od FNM, jednoznačně vyplývá, že hodnota předmětných pěti faktur je obsažena v rozvaze v položce B. III. 1 v celkové hodnotě závazků z obchodního styku. O tuto částku byla snížena cena převáděného movitého majetku, práv a závazků. Byla-li stěžovatelka přesvědčena, že cena privatizovaného majetku nezohlednila předmětné závazky týkající se provedených prací, měla jako nabyvatelka privatizovaného majetku možnost uplatnit nárok na slevu vzhledem k závazkům, jež na ni přešly, pokud dle jejího názoru nebyly zachyceny v účetnictví a tudíž se nepromítly do kupní ceny (§20 odst. 3 zák.č. 92/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Pokud takto nepostupovala, mohla by být její ústavní stížnost považována i za stížnost nepřípustnou pro nevyčerpání dostupných prostředků ve smyslu §43 odst. 1 písm. e), v návaznosti na ust. §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Ústavní stížnost je takto v podstatě jen nesouhlasem stěžovatelky se závěry obecných soudů a opakováním argumentů uplatněných již v řízení před nimi a nevyplývá z ní nic, co by projednávanou věc posunulo do roviny ústavněprávní. Stěžovatelce nebylo odepřeno právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), stejně tak proces byl veden způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o jeho spravedlivosti. Ústavní soud má za to, že dovolací soud se s námitkami stěžovatelky ohledně nezákonnosti rozsudku odvolacího soudu vyčerpávajícím a ústavně konformním způsobem vyrovnal.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků. Z obdobných důvodů Ústavní soud nevyhověl ani žádosti stěžovatelky o odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. ledna 2002
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu