ECLI:CZ:US:2002:4.US.649.02
sp. zn. IV. ÚS 649/02
Usnesení
IV. ÚS 649/02
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského ve věci ústavní stížnosti stěžovatele K. T., zastoupeného Mgr. L. H., advokátem, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 5 To 107/02, a usnesení státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 2. 8. 2002, sp. zn. 2 VZv 7/2002, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 8. 10. 2002 a následně doplněnou podáním ze dne 4. 11. 2002, napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí orgánů veřejné moci (usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 5 To 107/02, pouze v rozsahu jeho výroku pod bodem I.) s tvrzením, že jimi bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených základních práv zakotvených v čl. 8 odst. 1, odst. 2, odst. 5 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, neboť před jejich vydáním mu nebylo, resp. jeho obhájcům, umožněno nahlédnout do kompletního vyšetřovacího spisu, v kteréžto souvislosti odkázal taktéž na rozhodnutí Evropského soudu pro Lidská práva ve věci Lietzow v. Německo. Dále namítal, že označené orgány veřejné moci nesprávně, a tudíž protiústavně interpretovaly ust. §71 odst. 3 tr. řádu. Pro uvedené posléze navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí nálezem zrušil.
Státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze usnesením ze dne 2. 8. 2002, sp. zn. 2 VZv 7/2002, rozhodl, že se stěžovatel (obviněný), trestně stíhaný pro podezření ze spáchání trestného činu podvodu ve smyslu §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák., podle §71 odst. 3 tr. řádu ponechává nadále ve vazbě, která na něj byla uvalena usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. 5. 2002, sp. zn. 43 Nt 139/2002, z důvodu uvedeného v ust. §67 pím. a) tr. řádu, přičemž lhůta trvání vazby začala v daném případě plynout dne 9. 5. 2002. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 5 To 107/02, stížnost stěžovatele do citovaného rozhodnutí státního zástupce zamítl (ústavní stížností napadeným výrokem I.) a dále nepřijal jeho písemný slib (II.), návrh na dohled probačního úředníka (III.) a rovněž nepřijal stěžovatelovu nabídku peněžité záruky (IV.). Co do odůvodnění svého rozhodnutí, kterým nepřisvědčil námitkám stěžovatele, poznamenal, že ust. §71 odst. 3 tr. řádu stanovuje podle jeho názoru pouze nejzazší termín předmětného rozhodnutí státního zástupce o prodloužení vazby, tj. pět pracovních dnů po uplynutí tříměsíční lhůty. Proto neshledal důvodnými výhrady stěžovatele založené na konstatování, že rozhodnutí státního zástupce ze dne 2. 8. 2002, když jeho vazba započala dne 9. 5. 2002, je vydáno pro předčasnost v rozporu s citovaným ustanovením. K vlastnímu vazebnímu důvodu uvedl, že z dosavadního dokazování vyplývá, že trestnou činností měla být způsobena škoda přesahující částku 1 miliardy Kč a zjištění o charakteru trestné činnosti, způsobu jejího provedení a motivace jednání stěžovatele plně odůvodňuje závěr, že by při propuštění z vazby na svobodu mohl uprchnout nebo se skrývat, aby se vyhnul trestnímu stíhání a vysokému trestu, který mu hrozí, neboť jednak je třeba prověřit okolnosti týkající se jeho cestovních pasů, když se jeví pravděpodobným, že disponuje dalším pasem a v případě propuštění z vazby na svobodu by mohl legálně z území České republiky vycestovat, jednak uplatněný vazební důvod je posilován i zjištěním, že stěžovatel disponuje majetkem v cizině (rekreační chatou ve Španělsku), kde rovněž i investuje. K výčtu ve věci doposud shromážděných důkazů uvedenému v přezkoumávaném rozhodnutí konečně k námitkám stěžovatele uvedl, že jím státní zástupce vytváří předpoklad pro objektivní zvážení všech okolností majících vliv na posouzení vazby, když jeho odůvodnění je logické, přesvědčivé a proto i správné. Konečně rovněž konstatoval, že námitky upínající se k neumožnění nahlédnout stěžovateli či jeho obhájci do vyšetřovacího spisu nemají návaznost na rozhodování o důvodech vazby, proto se jimi v daném případě nezabýval. Tyto své závěry poté zopakoval i ve vyjádření k ústavní stížnosti, když současně navrhl její odmítnutí (event. zamítnutí). S výhradami stěžovatele se neztotožnilo ani Vrchní státní zastupitelství v Praze, které ve svém zevrubném vyjádření ze dne 1. 11. 2002 zrekapitulovalo danou trestní věc i své úvahy ve vztahu k rozhodování o prodloužení vazby.
Citovaná rozhodnutí orgánů veřejné moci napadl stěžovatel projednávanou ústavní stížností a s odkazem na porušení shora označených ústavně zaručených základních práv se domáhal jejich zrušení. V podrobném a precizním jejím odůvodnění konstatoval své jednotlivé výhrady proti postupu v dané věci rozhodujících orgánů veřejné moci a poukazoval na svou fragmentovitou a co do času na jeho prostudování nedostatečnou možnost nahlížet do vyšetřovacího spisu, jakož i na již zmíněnou nesprávnou interpretaci a následnou aplikaci ust. §71 odst. 3 tr. řádu. V předmětných rozhodnutích potom nejsou dle jeho názoru předloženy konkrétní skutečnosti odůvodňující obavu ve smyslu útěkové vazby [§67 písm. a) tr. řádu].
Po zvážení všech rozhodných skutečností, vycházeje z odůvodnění ústavní stížnosti, jejích příloh, podaných vyjádření a zejména napadených rozhodnutí, dospěl Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost není důvodná.
Stran námitek týkajících se nedostatečného zdůvodnění konkrétních skutečností, odůvodňujících obavu z následků uváděných v ust. §67 písm. a) tr. řádu, je možno odkázat v plném rozsahu na odůvodnění napadených rozhodnutí. Jak plyne z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu, výklad zákonných znaků "konkrétních skutečností" ve vztahu k důvodům vazby je především věcí soudů obecných, které při důkladné znalosti skutkových okolností a důkazní situace té které věci, musí svědomitě posoudit v kterémkoli stádiu řízení, zda je vazba opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů v trestním řízení činných nelze dosáhnout jinak. Pro výklad tohoto znaku, resp. pro aplikaci již citovaného zákonného ustanovení, proto nejsou a ani nemohou být dána objektivní a neměnná kritéria, která je naopak třeba vyvodit vždy z povahy konkrétní a individualizované věci včetně osoby obviněného, jeho osobních poměrů, rozsahu potřebného dokazování apod. Do těchto úvah (a rozhodnutí jimi podložených) plynoucích ze skutkových zjištění v době rozhodování obecných soudů o vazbě známých, se Ústavní soud ve smyslu své, dnes již ustálené judikatury, cítí oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (čl. 8 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod) buď vůbec, nebo jestliže tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby jsou v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku České republiky, případně s mezinárodními smlouvami ve smyslu čl. 10 Ústavy ČR (k tomuto srov. např. nález Ústavního soudu ve věci, sp. zn. III. ÚS 18/96, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení, sv. 6, č. 88, vydání 1., Praha, C.H.Beck 1997). Takové závěry odůvodňující a zakládající ingerenci Ústavního soudu ve vztahu k ústavní stížností napadeným rozhodnutím učinit evidentně nelze. Státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze a posléze i Vrchní soud v Praze přesvědčivým a konkrétním způsobem odůvodnily své stanovisko ve vztahu k naplnění podmínek podmiňujících uvalení a následné prodloužení tzv. útěkové vazby ve smyslu ust. §67 písm. a) tr. řádu a požadavkům kladeným na obsah takovýchto usnesení uvedeným v ust. §134 odst. 2 tr. řádu řádně dostály.
Ve vztahu k oprávnění nahlížet do spisu (§41 odst. 2, §65 odst. 1 tr. řádu) Ústavní soud uvádí, že je mu přirozeně známo rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva Lietzow v. Německo ze dne 13. 2. 2001. Stěžovatel však nikterak nereflektuje odlišné aspekty tehdy řešeného případu a nyní projednávané ústavní stížnosti. V uvedené kauze se jednalo o vazbu koluzní, tehdy trestně stíhanému byla zamítnuta žádost o nahlédnutí do spisu, stran kteréhož rozhodnutí tento poté podal žádost o jeho soudní přezkoumání, kterou soud prohlásil za nepřípustnou a výpovědi svědků, s nimiž se nemohl obviněný v důsledku odepření nahlédnutí do spisu seznámit, sehrály klíčovou a zcela zásadní roli v rozhodnutí o prodloužení jeho koluzní vazby. Nahlíženo na věc stěžovatele z pohledu výše uvedených rozhodovacích důvodů Vrchního státního zastupitelství v Praze a Vrchního soudu v Praze stran rozhodování o prodloužení vazby, je třeba za daného stavu konstatovat, že v jeho konkrétní věci nedošlo k porušení práva na obhajobu nerealizací oprávnění nahlédnout do veškerého spisového materiálu, když částečně v rámci faktických možností mu toto právo, jak sám uvádí, bylo umožněno. Zcela již Ústavní soud odhlíží od toho, že nevyužil - ač tak učinit mohl - svých práv žádat státního zástupce o přezkoumání postupu vyšetřovatele ve smyslu §65 odst. 2 tr. řádu (§157a tr. řádu).
Výhrada týkající se výkladu ust. §71 odst. 3 tr. řádu má potom v projednávané věci svou relevanci toliko v oblasti práva jednoduchého (zákonného), nikoliv již z pohledu ústavněprávního. Podle tohoto ustanovení "Jestliže doba trvání vazby v přípravném řízení dosáhne tří měsíců, je státní zástupce povinen do pěti pracovních dnů po uplynutí této doby rozhodnout, zda se obviněný ponechává i nadále ve vazbě, nebo zda se z vazby propouští na svobodu." Z jazykového i logického výkladu se podává, že prvá věta je konstruována jako výrok o podmínce, která svým splněním a teprve poté předvídá nastoupení následku uvedeného ve větě další, jímž je oprávnění a povinnost státního zástupce v takto ohraničené lhůtě, tj. po uplynutí tří měsíců a nejpozději ve lhůtě do pěti pracovních dnů po uplynutí této doby (lhůta stanovená a momento ad momentum), rozhodnout ať již negativním či pozitivním způsobem o vazbě, resp. o jejím prodloužení či propuštění obviněného na svobodu. Potud se Ústavní soud s tvrzením stěžovatele ztotožnil. Nicméně v intencích materiálního chápání ústavně zaručených práv a s přihlédnutím k jejich podstatě a smyslu nemohl současně nevidět, že tímto pochybením v rovině práva jednoduchého nebylo zasaženo do jeho základních práv. V předmětném jednání státního zástupce nelze podle přesvědčení Ústavního soudu shledat žádné prvky svévole, kterými by byl stěžovatel ve světle okolností jeho projednávané věci a konkrétních skutečností vymezujících uplatněný vazební důvod [§67 písm. a) tr. řádu] s ohledem na předčasné rozhodování o prodloužení vazby dotčen na svém právu zakotveném v čl. 8 odst. 1, odst. 2 a odst. 5 Listiny základních práv a svobod.
Pro takto vyložené úvahy dospěl Ústavní soud k závěru, že státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze a Vrchní soud v Praze svým postupem do ústavně zaručených základních práv stěžovatele nezasáhly, a proto ústavní stížnost pro její zjevnou neopodstatněnost podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. listopadu 2002
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu