ECLI:CZ:US:2003:1.US.177.01
sp. zn. I. ÚS 177/01
Nález
Nález Ústavního soudu (I. senátu) ze dne 3. června 2003 sp. zn. I. ÚS 177/01 ve věci ústavní stížnosti Ing. F. T. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě z 18. 12. 2000 sp. zn. 22 Ca 253/2000, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního úřadu ve Vsetíně - okresního pozemkového úřadu - z 20. 3. 2000 č. j. PÚ: 4046-5/92-201, kterým bylo určeno, že stěžovatel není vlastníkem pozemků.
Výrok
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 12. 2000 sp. zn. 22 Ca 253/2000 se zrušuje.
Odůvodnění:
I.
Okresní úřad ve Vsetíně - okresní pozemkový úřad - rozhodnutím ze dne 20. 3. 2000 č. j. PÚ: 4046-5/92-201 určil, že stěžovatel není vlastníkem blíže specifikovaných pozemků, zapsaných v obci a k. ú. V. (dále jen "předmětné pozemky").
Krajský soud v Ostravě napadeným rozsudkem citované rozhodnutí okresního úřadu potvrdil.
V odůvodnění tohoto rozsudku krajský soud konstatoval, že smyslem zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, (dále jen "zákon o půdě") - který byl v této věci aplikován - je zmírnění následků toliko některých majetkových křivd, které byly spáchány v rozhodném období. V daném případě byly předmětné pozemky převedeny na stát kupní smlouvou, kterou dne 15. 12. 1959 uzavřela právní předchůdkyně stěžovatele J. T. (jeho matka). Předpokladem úspěšného uplatnění restitučního nároku byl tehdy důkaz, že kupní smlouva byla uzavřena v tísni a současně za nápadně nevýhodných podmínek. Protože však krajský soud dospěl k závěru, že se stěžovateli nepodařilo prokázat existenci tísně při uzavírání předmětné kupní smlouvy, nezabýval se již dále naplněním zmíněných nápadně nevýhodných podmínek, neboť to považoval za nadbytečné.
II.
Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti shora označenému rozsudku Krajského soudu v Ostravě a tvrdí, že orgány veřejné moci porušily jeho základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Poukazuje především na údajné průtahy v této restituční věci a dále tvrdí, že krajský soud vyložil pojem "tíseň" v jeho neprospěch. Stěžovatel uvádí, že prokázat existenci tísně s časovým odstupem 40 let je velmi obtížné, nicméně se domnívá, že svojí výpovědí a dále výpovědí svědků J. S. a W. F. dostatečně ozřejmil, v jaké situaci právní předchůdkyně stěžovatele v době prodeje předmětných pozemků byla. Stěžovatel navíc poukazuje i na chybějící souhlas F. T. (manžela původní vlastnice J. T.) s prodejem pozemků, ačkoliv prý tento souhlas byl nutný.
Stěžovatel dále upozorňuje na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 30/2000, v němž Ústavní soud především uvedl, že pojem "tíseň" v restitučních předpisech nemůže být interpretován způsobem běžným v občanskoprávním nebo správním řízení, nýbrž že je nutno jej chápat v kontextu celkového politického nátlaku v rozhodném období. J. T. byla údajně živnostnicí, předmětné pozemky sloužily její rodině jako doplňkový zdroj obživy, a proto by se prý dobrovolně nevzdala majetku, který nutně potřebovala. Stěžovatel nesouhlasí ani s tím, že se krajský soud vůbec nevypořádal s předpokladem nápadně nevýhodných podmínek a dovolává se rovněž nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 375/99, dle něhož se ve skutečně právním státě nikdo dobrovolně majetku nezbavuje.
Stěžovatel konečně polemizuje s tvrzením krajského soudu, že rozhodnutí Ústavního soudu v jiných právních věcech pro něj nejsou přímo závazná, neboť se domnívá, že právě Ústavní soud je povolán k tomu, "aby svými jednotlivými nálezy usměrňoval mnohdy roztříštěnou soudní praxi tak, aby rozhodnutí soudu byla v souladu s Ústavou jako předpisem nejvyšší právní síly ve státě".
Stěžovatel souhlasil s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem.
III.
Protože Ústavní soud shledal, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, přistoupil k jejímu meritornímu projednání a rozhodnutí. Za tímto účelem si vyžádal předmětný správní a soudní spis a vyjádření účastníka řízení - Krajského soudu v Ostravě a vedlejšího účastníka - Okresního úřadu ve Vsetíně - okresního pozemkového úřadu.
Krajský soud v Ostravě ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvádí, že námitky stěžovatele nepovažuje za důvodné, neboť stěžovatel měl možnost domáhat se svého práva stanoveným postupem u nezávislého a nestranného soudu, čehož také využil. Stěžovatel se prý proto ve skutečnosti domáhá přezkumu napadeného rozsudku Ústavním soudem "ve smyslu soudu čtvrté instance", což mu však nepřísluší. K otázce vlastnického práva krajský soud odkazuje na konstantní judikaturu Ústavního soudu, podle které se toto právo nevztahuje na restituční spory, jelikož chrání právo již existující, a nikoliv pouhý tvrzený nárok na ně. Krajský soud konečně sdělil, že s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem souhlasí.
Okresní úřad ve Vsetíně, okresní pozemkový úřad, ve svém vyjádření konstatuje, že stěžovatel neprokázal splnění podmínky tísně a nápadně nevýhodných podmínek při uzavírání předmětné kupní smlouvy jeho právní předchůdkyní. Okresní úřad se postavení vedlejšího účastníka v řízení před Ústavním soudem vzdal.
Vedlejší účastníci Pozemkový fond České republiky a město V. se postavení vedlejšího účastníka v tomto řízení vzdali.
IV.
Ústavní soud i v této souzené věci považuje za vhodné zdůraznit, že ústavní stížnost - zakotvená v čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") - představuje procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod. Úkolem Ústavního soudu je ve smyslu čl. 83 Ústavy ochrana ústavnosti, a nikoliv běžné zákonnosti. Ústavní soud proto není zásadně oprávněn zpochybňovat hodnocení důkazů prováděné obecnými soudy ani interpretaci a aplikaci jednoduchého práva, pokud nedosáhne zjevných rysů protiústavnosti, tzn. jestliže např. nevykazuje znaky svévole (kupř. právní hodnocení věci je v extrémním rozporu s výsledky provedeného dokazování) či pokud se nejedná o porušení kogentních ustanovení právních předpisů. Ústavní soud tedy není další běžnou instancí v hierarchickém systému obecných soudů, jak správně ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvádí Krajský soud v Ostravě, a při posuzování své ingerence do rozhodovací činnosti obecných soudů se proto přísně drží sebeomezujícího principu minimalizace zásahů (self restraint).
Ústavní soud však shledal, že v této souzené věci je ústavní stížnost důvodná.
Ústavní soud konstatuje, že napadené rozhodnutí krajského soudu je budováno na závěru, že se stěžovateli nepodařilo prokázat existenci tísně při uzavírání předmětné kupní smlouvy (ve smyslu zákona o půdě), takže se již pro nadbytečnost nezabýval otázkou existence nápadně nevýhodných podmínek, tedy druhého předpokladu uplatněného restitučního důvodu.
K tomu Ústavní soud především odkazuje na svoji konstantní judikaturu k otázce splnění podmínky tísně (jíž se dovolává i stěžovatel), v níž především zdůraznil, že "se nemůže jednat o interpretaci běžně užívanou v občanskoprávním nebo ve správním řízení. Restituční zákony hodnotící dobu totality vyžadují interpretaci odpovídající této době. Pojem tísně je proto třeba interpretovat v širších souvislostech, a tedy i v souvislosti s politickým nátlakem let 1948 - 1989. Tento politický nátlak nebyl zde chápán jako jednorázový akt, ale jako dlouhodobý proces, jehož výsledkem bylo to, že fyzická osoba jako vlastník věci učinila ve vztahu k ní právní úkon, který by v právním státě neučinila" (nález sp. zn. II. ÚS 30/2000, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 18, str. 157).
V souzené věci Ústavní soud - respektující své shora vymezené postavení - nezpochybňuje výsledky provedeného dokazování a za východisko svých úvah bere proto stejná skutková zjištění jako krajský soud. Ten v odůvodnění napadeného rozsudku vycházel z toho, že sjednaná kupní cena za předmětné pozemky činila 1,60 Kč za 1 m2, tzn. celkově 3 760 Kč. Podle znaleckého posudku V. O. byla tato cena nižší než minimální cena přepočtená ze stopceny ve výši 3 Kč za 1 m2. Soud dále konstatoval, že stěžovatel a svědci W. F. a J. S. předložili správnímu orgánu čestná prohlášení a W. F. vypověděl, že stěžovatelova matka plakávala a naříkala, že jí komunisté ukradli pole, že rodina T. měla malé hospodářství a na pozemcích pěstovala obilí a brambory, což zlepšovalo jejich sociální situaci, neboť práce hrobníka p. T. nebyla nijak výnosná. Obdobné skutečnosti uvedl rovněž J. S., přičemž však způsob jednání před uzavřením kupní smlouvy znal toliko z doslechu od J. T. a od vlastní matky.
Krajský soud interpretoval tíseň jako objektivní hospodářský nebo sociální, někdy i psychický stav, který takovým způsobem doléhá na člověka uzavírajícího smlouvu, že jej omezuje ve svobodě rozhodování natolik, že učiní právní úkon, který by jinak neučinil. Tíseň musí mít základ v reálně existujícím stavu a musí se stát "pohnutkou pro nesvobodný projev jeho vůle".
V daném případě však krajský soud vycházel z toho, že oba rodiče stěžovatele byli v pracovním poměru, v němž vykonávali hrobnické práce, "takže je nelze označit za příslušníky společenské třídy, proti které byl zaměřen třídní boj". Na existenci tísně při uzavírání předmětné kupní smlouvy prý nelze usuzovat ani z výpovědi citovaných svědků, neboť jmenovaní nemají žádné konkrétní vlastní poznatky o okolnostech uzavření této smlouvy a jejich informace jsou zprostředkovány od J. T. nebo od jejich matek, které se s J. T. stýkaly.
S tímto způsobem hodnocení zjištěných skutkových okolností případu se Ústavní soud neztotožňuje a spatřuje v něm extrémní nesoulad se skutkovými zjištěními, který vykazuje zjevné rysy protiústavnosti. Jak totiž Ústavní soud judikoval již dříve, v případě tísně se nejedná výhradně o duševní stav jednající osoby. "Jedná se o stav svobody projevu vůle, jehož omezení, resp. podmínění netkví pouze ve vnitřních příčinách jednající osoby, nýbrž a převážně v příčinách vnějších. Nutno proto každý případ posuzovat individuálně s přihlédnutím k času, místu a podmínkám jednající osoby. Pojem tísně je nutno interpretovat v souvislosti s politickým nátlakem spojeným s obdobím let 1948 až 1989. Jiná interpretace by zakládala nerovnost právních následků ve vztahu k jiným, v tísni uzavřeným úkonům, a tím rozpor s ústavním principem rovnosti. Podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 59/95 (Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 4, str. 63) při posuzování naplnění znaku tísně ve smyslu restitučních předpisů je třeba mít na paměti, že ve skutečném právním státě se nikdo dobrovolně majetku nezbavuje, a proto bude vědomí nedostatku zákonné ochrany soukromého vlastnictví oním objektivně působícím a existujícím stavem, tedy vnější příčinou tísně, a to pak i pohnutkou pro projev vůle jednající osoby tak, že jedná ke svému neprospěchu. Již vyloučení jakékoli dispozice s tímto majetkem v případě jeho převzetí státem hrubým způsobem narušuje jeden ze základních principů vlastnictví" (nález sp. zn. II. ÚS 375/99, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 17, str. 115).
Rovněž v souzené věci měl proto krajský soud akcentovat především skutečnost, že již samotný prodej předmětných nemovitostí matkou stěžovatele v době komunistické totality za cenu výrazně nižší než byla cena odpovídající tehdy platným předpisům (srov. posudek znalce založený ve správním spisu) vyvolává - z hlediska uplatněného restitučního důvodu - opodstatněné pochybnosti. V daném případě rovněž nelze opomíjet, že k uzavření předmětné kupní smlouvy došlo již v roce 1959, takže stěžovatel (jako oprávněná osoba ve smyslu zákona o půdě) byl - pokud jde o přímé důkazy tísně a nápadně nevýhodných podmínek - velmi handicapován. Jestliže tedy svědci J. S. (dne 3. 2. 1999) a W. F. (dne 29. 10. 1999) před okresním úřadem vypověděli, že rodina T. užívala předmětné pozemky k vlastní zemědělské činnosti, že jejich sociální situace nebyla dobrá a že od J. T. a vlastních matek vědí, že by J. T. tyto pozemky nikdy dobrovolně neprodala, nelze tyto výpovědi odmítnout jen proto, že se jedná o informace zprostředkované; je totiž zřejmé, že s ohledem na značný časový odstup přímá svědectví a informace již objektivně (zřejmě) možné získat není. Ústavní soud nemíní přehlédnout ani skutečnost, že se krajský soud nevypořádal s námitkou ohledně porušení knihovního zákazu zcizení a zatížení předmětných pozemků bez souhlasu manžela J. T. - F. T.; je sice zřejmé, že tato okolnost má přímou právní relevanci zejména z hlediska případného posuzování platnosti předmětné kupní smlouvy, nicméně měla být vzata v úvahu i při hodnocení tísně při uzavírání této smlouvy.
Za tohoto stavu spatřuje Ústavní soud nedostatek napadeného rozsudku v tom, že se krajský soud nezabýval otázkou existence nápadně nevýhodných podmínek při uzavírání předmětné kupní smlouvy, byť bylo znaleckým posudkem prokázáno (viz výše), že k prodeji pozemků došlo za podstatně nižší cenu, než stanovily tehdy platné předpisy. Krajský soud považoval tuto otázku za nadbytečnou, neboť dospěl k závěru, že nebyla naplněna podmínka tísně při uzavírání kupní smlouvy. Zde Ústavní soud odkazuje na svoji ustálenou judikaturu k otázce přezkoumatelnosti a přesvědčivosti rozhodnutí obecných soudů, podle níž "Z hlediska stanoveného postupu (čl. 36 odst. 1 Listiny) je požadavek řádného a vyčerpávajícího zdůvodnění rozhodnutí orgánů veřejné moci jednou ze základních podmínek ústavně souladného rozhodnutí." (nález sp. zn. III. ÚS 103/99, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 17, str. 121). "Nezávislost rozhodování obecných soudů se uskutečňuje v ústavním a zákonném procesněprávním a hmotněprávním rámci. Procesněprávní rámec představují především principy řádného a spravedlivého procesu, jak vyplývají z čl. 36 a násl. Listiny, jakož i z čl. 1 Ústavy. Jedním z těchto principů, představujícím součást práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu, a vylučujícím libovůli při rozhodování, je i povinnost soudů své rozsudky odůvodnit (§157 odst. 1 o. s. ř.), a to způsobem zakotveným v ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř. Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé" (nález sp. zn. III. ÚS 94/97, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 8, str. 287).
Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 12. 2000 sp. zn. 22 Ca 253/2000 zrušil pro jeho rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Naopak nedůvodnou shledal Ústavní soud argumentaci ohledně tvrzeného porušení čl. 38 odst. 2 Listiny. Ta by měla relevanci v případě napadení tzv. jiného zásahu orgánu veřejné moci, jestliže by brojila proti průtahům v soudním (případně správním) řízení. Za procesního stavu, kdy již ve věci soud rozhodl, však tyto námitky zjevně nejsou případné.