ECLI:CZ:US:2003:1.US.185.02
sp. zn. I. ÚS 185/02
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Elišky Wagnerové o ústavní stížnosti stěžovatelky K. J., zastoupené Mgr. et Mgr. V. S., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 824/2002 ze dne 13. 3. 2003, proti rozsudku Městského soudu v Praze č.j. 21 Co 18/2000-91 ze dne 12. 2. 2002 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 č.j. 20 C 195/2000-61 ze dne 8. 11. 2001, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelka původně podala ústavní stížnost proti rozsudku Městského soudu v Praze č.j. 21 Co 18/2000-91 ze dne 12. 2. 2002, jímž byl potvrzen ve výroku o věci samé napadený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 č.j. 20 C 195/2000-61 ze dne 8. 11. 2001, kterým byla stěžovatelce jako žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni-obchodní společnosti SCP, a.s., se sídlem v Praze 2, Pod Slovany 2076, částku 337.518,20 Kč s příslušenstvím za pronájem nebytových prostor.
Podle názoru stěžovatelky napadenými rozsudky bylo porušení její základní právo na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy o ochraně základních lidských práv a svobod (dále jen "Úmluva") a právo na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Porušení uvedených práv spatřovala v podstatě v tom, že se soud I. stupně nezabýval jí uváděnými námitkami, zamítl její návrh na provedení důkazu k uváděnými skutečnostem a že odvolací soud rozhodnutí soudu I. stupně potvrdil. Stěžovatelka tvrdila, že vedlejší účastník (žalobce ve sporu před obecnými soudy) jí neumožnil řádné užívání předmětných pronajatých prostor a tato skutečnost zakládá prodlení vedlejšího účastníka s plněním základní povinnosti pronajimatele. Oba soudy se však - stěžovatelkou namítanou -nemožností řádného užívání předmětných prostor nezabývaly a odvolací soud se v odůvodnění svého rozhodnutí rovněž nezabýval nesprávným posouzením této námitky před soudem I. stupně. Dále stěžovatelka tvrdila, že odvolací soud rozhodl o jejím odvolání, aniž by se zabýval "absencí" aktivní legitimace vedlejšího účastníka jako žalobce ve sporu, byť to v odvolání namítala. Existenci aktivní legitimace je přitom soud povinen zkoumat kdykoliv v průběhu řízení a její "absence" vede k zamítnutí návrhu. Vedlejší účastník, jak stěžovatelka uváděla, postoupil veškeré své pohledávky za stěžovatelkou, vyplývající z předmětné nájemní smlouvy, ve prospěch dalšího subjektu, a proto nikdy neměl ve sporu aktivní legitimaci, k čemuž byly povinny ex officio přihlédnout soud I. stupně i soud odvolací. Stěžovatelka proto navrhla, aby Ústavní soud oba napadené rozsudky zrušil.
Stěžovatelka oznámila Ústavnímu soudu, že proti rozhodnutí odvolacího soudu podala současně i dovolání a navrhla, aby Ústavní soud do rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání řízení o ústavní stížnosti přerušil.
Ústavní soud usnesením č.j. I. ÚS 185/02-7 ze dne 8. 10. 2002 řízení o ústavní stížnosti přerušil.
Stěžovatelka dále návrhem ze dne 14. 4. 2003 doplnila a rozšířila ústavní stížnost i proti usnesení Nejvyššího soudu ČR č.j. 26 Cdo 824/2002-108 ze dne 13. 3. 2003 a navrhla pokračování v přerušeném řízení. Uvedla, že Nejvyšší soud nepřipustil její dovolání, protože podle jeho názoru stěžovatelkou "v průběhu řízení opakovaně namítaný nedostatek aktivní věcné legitimace není podmínkou řízení vzhledem k tomu, že skutečnost, o níž byl stěžovatelkou namítaný nedostatek aktivní věcné legitimace žalobce opírán (postoupení vymáhané pohledávky), nastala údajně již před vyhlášením rozsudku soudu I. stupně". Pro takový závěr však prý dovolací soud neměl odpovídající oporu v obsahu spisu. Porušení práva na spravedlivý proces a na soudní ochranu spatřovala proto stěžovatelka v tom, že dovolací soud stejně jako odvolací soud rozhodovaly o právech a povinnostech stěžovatelky, aniž by se zabývaly skutečností jim v době rozhodování již známou, a to hmotně právní "nepřítomností" aktivní věcné legitimace žalobce, kterou stěžovatelka namítala ihned, jakmile se o ní po vyhlášení rozhodnutí soudu I. stupně dozvěděla. Stěžovatelka poukazovala na to, že rozhodnutí obecných soudů v době jeho vyhlašování neodpovídala hmotněprávnímu postavení účastníků, což je nepřípustné. Skutečnosti, které jsou mezi stěžovatelkou a žalobcem sporné, prý dále obecné soudy nevyhodnotily spolehlivě. Stěžovatelka proto navrhla, aby Ústavní soud všechna napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil a současně žádala, aby Ústavní soud rozhodl o odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí vzhledem k exekuci prováděné na její majetek.
K výzvě Ústavního soudu podal vyjádření k ústavní stížnosti Nejvyšší soud ČR, který uvedl, že pokud jde o právní argumentaci dovolacího soudu, odkazuje na písemné odůvodnění stížností napadeného usnesení Nejvyššího soudu. Dále uvedl, že na ústním jednání netrvá.
K výzvě Ústavního soudu podal vyjádření Městský soud v Praze, který prohlásil, že ústavní stížnost je nedůvodná. Městský soud v Praze prý svým postupem, který byl zcela v souladu s příslušnými procesními předpisy, neporušil žádné z ústavní práv stěžovatelky. Navrhoval proto ústavní stížnost zamítnout a vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání.
K výzvě Ústavního soudu podal vyjádření i Obvodní soud pro Prahu 4. V něm uvedl, že ústavní stížnost nepovažuje za opodstatněnou a odkázal na závěry rozhodnutí soudu I. stupně ze dne 8. 11. 2001 (č.l. 61) a soudu II. stupně ze dne 12. 2. 2002 (č.l. 91), kterým byl rozsudek potvrzen ve věci samé jako věcně správný. Dále obvodní soud prohlásil, že z obsahu ústavní stížnosti lze dovodit, že stěžovatelka se obrací na Ústavní soud ČR ve snaze zvrátit rozhodnutí obecných soudů všech instancí, leč z důvodů právních a věcných, nikoliv pro porušení práv zaručených Ústavou či Listinou. S tím se nelze ztotožnit, neboť i Ústavní soud ve svých nálezech sám mnohokrát konstatoval, že "není součástí obecných soudů ve smyslu čl. 91 Ústavy ČR a nevykonává přezkumné pravomoci". Dále Obvodní soud pro Prahu 4 vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem.
II.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud dále vyžádal spis sp. zn. 20 C 195/2000 vedený u Obvodního soudu pro Prahu 4. Ze spisového materiálu zjistil, že proti stěžovatelce, která měla v řízení před obecnými soudy postavení žalované, podal žalobce SCP, a.s., se sídlem v Praze 2, Pod Slovany 2076, návrh na vydání platebního rozkazu o zaplacení částky 337.518,20 Kč s příslušenstvím; návrh odůvodnil tak, že účastníci uzavřeli dne 3. 12. 1998 smlouvu o nájmu nebytových prostor, jejímž účelem bylo užívání nebytových prostor v nákupním centru Spektrum Česlice za sjednané nájemné ve výši 32 DM za 1 m2 výměry těchto prostor plus poplatky za služby spojené s jejich užíváním. Nájemní poměr byl ukončen výpovědí žalobce k 31. 10. 1999. Žalobce vyfakturoval nájemné a poplatky za služby a započítal stěžovatelkou složenou kauci. Po tomto započtení zůstala neuhrazena výše uvedená částka, která byla předmětem žaloby. Obvodní soud pro Prahu vydal na předmětnou částku platební rozkaz č.j. 1 RO 3037/99-9 ze dne 6. 4. 2000, proti němuž podala stěžovatelka odpor a navrhla jeho zrušení. Tvrdila, že v dubnu 1999 začala být žalobcem natolik omezována ve svých právech, že bylo vyloučeno, aby dané prostory mohla provozovat. Tím, že jí žalobce znemožnil užívání nebytových prostor, popřel její základní právo z nájemní smlouvy, a proto se stěžovatelka necítila být povinna k úhradě nájemného.
Pro provedeném řízení rozhodl Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem č.j. 20 C 195/2000-61 ze dne 8. 11. 2001 tak, že žalobě vyhověl v plném rozsahu. V odůvodnění rozsudku rozvedl zjištěný skutkový stav, z něhož dovodil právní závěry, že nájemní smlouva byla řádně uzavřena, byl vymezen účel nájmu - provozování prodejny oblečení pro volný čas se sortimentem zahrnujícím ve smlouvě uvedené značky; využití předmětu nájmu k jiným účelům než sjednaným bylo ve smlouvě zakázáno. Stěžovatelka se v průběhu trvání nájemního vztahu pokusila tento vztah ukončit z důvodu nízkých tržeb, její návrh však žalobce neakceptoval. Stěžovatelka se poté rozhodla změnit sortiment prodeje, leč žalobce se změnou rovněž nesouhlasil. Dále soud prováděl dokazování o tom, zda bylo stěžovatelce bráněno ve využívání prodejny, a dospěl k závěru, že nebylo prokázáno, že by stěžovatelka nemohla užívat nebytové prostory z důvodů na straně žalobce. Soud I. stupně zamítl návrh stěžovatelky na výslech pracovníků bezpečnostní služby a na provedení důkazu provozními záznamy o výkonu služby a své rozhodnutí o zamítnutí těchto důkazních návrhů dostatečně odůvodnil.
K odvolání stěžovatelky rozhodoval ve věci Městský soud v Praze. Stěžovatelka v odvolání soudu I. stupně vytýkala neúplné zjištění skutkového stavu, protože nebyly provedeny jí navržené důkazy. Dále trvala na tom, že od dubna 1999 jí žalobce znemožnil užívat nebytové prostory a uváděla skutečnosti, které porušení povinnosti žalobce prokazovaly. V odvolacím řízení pak stěžovatelka následně namítla neplatnost nájemní smlouvy, protože v době jejího uzavření neměla nemovitost přiděleno číslo popisné. Dále namítla nedostatek aktivní legitimace žalobce, neboť mezi ním a bankou Austria Creditanstalt došlo 3. 12. 1998 k postoupení pohledávek. Namítla též slevu nájemného za měsíc říjen 1999, kdy žalobce uplatnil své zadržovací právo, a slevu od května 1999, protože v té době bylo před prodejnou umístěno lešení. Konečně vznesla nárok na zaplacení částky 90.000,-Kč za bezdůvodné obohacení, které žalobci vzniklo investicemi stěžovatelky do prostor, které využívala. Žalobce ve svém vyjádření uvedl, že nájemní smlouva byla uzavírána až po kolaudaci, a proto prostory mohly být pronajaty. Vyjádřil se rovněž k uplatněným slevám a uvedl, že postoupení pohledávky bylo pouze zajišťovacím institutem ve vztahu k bance. Městský soud v Praze pak rozsudkem č.j. 21 Co 18/2000-91 ze dne 12. 2. 2002 rozsudek soudu I. stupně ve výroku o věci samé potvrdil. Uvedl, že soud I. stupně před vyhlášením napadeného rozhodnutí správně účastníky poučil podle ustanovení §119a a §205a občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř."), že musí uvést všechny rozhodné skutečnosti a že důkazy musí být označeny dříve, než soud vyhlásí rozhodnutí, neboť později označené skutečnosti a důkazy jsou odvolacím důvodem jen za podmínek uvedených v ustanovení §205a o.s.ř. Po tomto poučení stěžovatelka navrhla provedení důkazu fotodokumentací a tento důkaz byl soudem I. stupně proveden. Jiné návrhy na provedení důkazů právní zástupce stěžovatelky výslovně neměl. Dále odvolací soud prohlásil, že návrhy na doplnění dokazování uplatněné v odvolacím řízení nebyly svým charakterem těmi důkazy, které mohla stěžovatelka uplatnit podle ustanovení §205a o.s.ř.; proto k těmto důkazům ve smyslu §213 odst. 3 o.s.ř. nepřihlížel. Odvolací soud dále konstatoval, že soud I. stupně si pro své rozhodnutí opatřil dostatek skutkových zjištění. Dále upozornil na to, že s ohledem na platnou právní úpravu probíhá toto řízení v systému neúplné apelace, takže skutkový základ věci vycházející z uplatněných rozhodných skutečností, který byl vybudován před soudem I. stupně, nesmí být v odvolacím řízení změněn. V tomto systému řízení není úkolem odvolacího soudu rozhodnout, zda je napadené rozhodnutí založeno na zcela správném a úplném zjištění skutkového stavu věci, ale zda je založeno na skutkovém stavu věci, zjištěném správně a úplně se zřetelem k tomu, co účastníci během řízení před soudem I. stupně uvedli nebo co jinak vyšlo za řízení v prvním stupni najevo. Skutečnost, která byla známa již v řízení před soudem I. stupně, může být v odvolacím řízení uplatněna pouze tehdy, jestliže se promítne do odvolacích důvodů podle §205 odst. 2 písm. c) popř. e) o.s.ř. Stěžovatelka však v odvolacím řízení uplatňovala naprosto nová tvrzení, včetně slev a zápočtů, leč žádné toto tvrzení ani navrhované důkazy takový odvolací důvod zakládat nemohou. Stejně tak je v odvolacím řízení nepřípustné případné započtení jako procesní obrana v řízení. Odvolací soud proto uzavřel, že soud I. stupně (s odkazem na výše uvedené) zjistil správně a úplně skutkový stav tak, jak byl účastníky řízení prokazován a z něj vyvodil i správný právní závěr. Odvolací soud konečně uvedl, že nepřípustně nově uplatňovanou skutečností ze strany stěžovatelky je i tvrzený přechod práv žalobce na jiný subjekt, neboť (ostatně) z jí předloženého dokladu vyplývá, že se jedná o postoupení pohledávky ze dne 3. 12. 1998. (Pozn.: Žaloba byla podána 12.11.1999 a napadený rozsudek obvodního soudu byl vydán 8.11.2001 po čtyřech ústních jednáních.)
Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, v němž uplatněné dovolací důvody označila odkazem na ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. Odvolacímu soudu vytýkala, že ve věci rozhodl, aniž se zabýval námitkou nedostatku věcné legitimace žalobce, kterou žalovaná vznesla při jednání konaném dne 12. 2. 2002. Dále mu vytýkala, že se nezabýval její námitkou, týkající se nemožnosti řádného užívání předmětných nebytových prostor z důvodů na straně žalobce, který jí v užívání bránil. Závěrem pak stěžovatelka požadovala, aby dovolací soud připustil dovolání, zejména "k vyřešení otázky zásadního právního významu, zda je odvolací soud povinen přihlédnout k absenci aktivní legitimace ve sporu i v případě, že její absence nebyla v prvoinstančním řízení namítána", a dále k "otázce požadavku na zdůvodnění postupu soudu a vypořádání se s argumenty odvolatele při rozhodování o odvolání".
Nejvyšší soud ČR posuzoval především přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu. Konstatoval, že ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá, jelikož rozsudek soudu I. stupně, potvrzený napadeným rozsudkem odvolacího soudu, je jeho prvním rozhodnutím ve věci. Dále posuzoval přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. se zřetelem k tomu, zda stěžovatelkou formulovaná otázka, týkající se uplatnění neexistence aktivní legitimace, má zásadní právní význam. Konstatoval, že mezi podmínky řízení na straně účastníků patří (mimo jiné) i způsobilost být účastníkem řízení, kterou je soud povinen zkoumat kdykoliv za řízení, a její nedostatek je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je ustálena v názoru, že od způsobilosti být účastníkem řízení, jako institutu vymezeného právem procesním, je nutno odlišovat tzv. věcnou legitimaci jako stav plynoucí z hmotného práva, která není podmínkou řízení; její nedostatek je pouze důvodem pro zamítnutí žaloby. Věcně legitimován je ten, kdo je podle hmotného práva skutečně nositelem tvrzeného subjektivního práva (aktivní věcná legitimace) nebo tvrzené subjektivní povinnosti (pasivní věcná legitimace), o které v řízení jde. Pro posouzení, zda je dána věcná legitimace, jsou rozhodné skutkové okolnosti, z nichž vyplývá hmotněprávní vztah účastníka k právu či k povinnosti, jež jsou předmětem řízení; tyto okolnosti jsou předmětem dokazování, na které se v řízení sporném vztahují ustanovení §120 odst. 3, §119a, jakož i §205a o.s.ř. Z toho dovolací soud vyvodil, že právní otázku, zda je soud povinen zkoumat aktivní věcnou legitimaci kdykoliv za řízení, nelze považovat za otázku zásadního právního významu ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. Dále uvedl, že není-li aktivní věcná legitimace podmínkou řízení, nemůže obstát ani námitka, že by skutečnosti, pro její posouzení rozhodné, bylo možno uplatnit až v odvolacím řízení ve smyslu ustanovení §205a odst. 1 písm. a) o.s.ř.; vzhledem k tomu, že skutečnost, o níž je nedostatek aktivní věcné legitimace opírán (smlouva o postoupení pohledávky ze dne 3. 12. 1998), nastala již před vyhlášením rozsudku soudu I. stupně (8. 11. 2001), nelze ji podřadit ani pod ustanovení §205a odst. 1 písm. e) o.s.ř. Ostatně námitka stěžovatelky o nedostatku aktivní věcné legitimace žalobce je založena na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění odvolacího soudu, resp. na kritice postupu soudu při jejich zjišťování. Námitka proti skutkovému stavu věci nemůže být pro posouzení přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. právně relevantní. Dovolací soud konečně dovodil, že otázkou zásadního právního významu není ani stěžovatelkou označená "otázka požadavku na zdůvodnění postupu soudu a vypořádání se s argumenty odvolatele při rozhodování o odvolání". Vzhledem k uvedenému Nejvyšší soud ČR uzavřel, že dovolání není přípustné a usnesením č.j. 26 Cdo 824/2002-108 ze dne 13. 3. 2003 je odmítl.
III.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a v zásadě mu proto nepřísluší právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, či jiným zásahem soudu k porušení základních práv a svobod stěžovatele chráněných ústavním pořádkem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jádrem ústavní stížnosti je polemika stěžovatelky s hodnocením zjištěného skutkového stavu a s jeho právním posouzením. Stěžovatelka především namítala, že se obecné soudy I. a II. stupně se nezabývaly jí namítanou nemožností řádného užívání předmětných prostor. K této námitce Ústavní soud uvádí, že její podstata tkví právě ve zjištění skutkového stavu a v jeho právním posouzení. Ze spisu je patrno, že soud I. stupně provedl zjištění skutkového stavu v rozsahu návrhů účastníků řízení, a pokud některé stěžovatelkou navrhované důkazy neprovedl, vypořádal se s tím dostatečně v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Ústavní soud opětovně zdůrazňuje, že hodnocení důkazů je zásadně věcí obecného soudu, který je přitom veden zásadou volného hodnocení důkazů ve smyslu §132 o.s.ř. V souladu s tímto ustanovením je povinen hodnotit každý důkaz jednotlivě i ve vzájemných souvislostech a na základě takového hodnocení potom vyvodit příslušné právní závěry. Pokud obecný soud postupuje v intencích této zásady, nepřísluší Ústavnímu soudu do procesu hodnocení důkazů zasahovat. Zasáhnout do tohoto procesu by mohl jedině tehdy, pokud by došlo k tzv. extrémnímu rozporu mezi zjištěným skutkovým stavem a vyvozenými právními závěry; to však v souzené věci nenastalo, takže v tomto směru postupem obecných soudů k porušení práva na spravedlivý proces nedošlo.
Druhá námitka stěžovatelky vůči rozhodnutím odvolacího a dovolacího soudu tkví v tom, že se prý tyto soudy nezabývaly neexistencí aktivní legitimace žalobce v předmětném řízení. Ústavní soud posoudil uvedenou námitku, zejména pak její rozbor uvedený v odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu ČR, a dovozuje, že ani se zřetelem k ní nelze usuzovat na protiústavnost rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud zde přisvědčuje právnímu rozboru dovolacího soudu, především pak rozlišení mezi způsobilostí být účastníkem řízení (§19 o.s.ř.) a tzv. věcnou legitimací. Způsobilost být účastníkem řízení je procesní podmínkou řízení, kterou je soud povinen zkoumat kdykoliv za řízení, a její neexistence je neodstranitelným nedostatkem podmínek řízení. Skutečnosti nebo důkazy, které nebyly uplatněny před soudem I. stupně a týkají se právě podmínky řízení (způsobilosti být účastníkem řízení), by byly - v případě odvolání proti rozsudku ve věci samé - odvolacím důvodem podle §205a odst. 1 písm. a) o.s.ř.. Oproti tomu pro posouzení, zda je dána věcná legitimace, jsou rozhodné skutkové okolnosti, z nichž vyplývá hmotněprávní vztah účastníka k právu či povinnosti, a jsou předmětem dokazování, na něž se vztahují ustanovení §120 odst. 3, §119a, jakož i §205a o.s.ř. Ústavní soud dále poukazuje především na zásadu koncentrace řízení a na povinnost účastníků označit a uvést všechny navrhované skutečnosti a důkazy dříve, než soud I. stupně rozhodne ve věci samé. Proto se stěžovatelka nemohla s úspěchem dovolat ani ustanovení §250a odst. 1 písm. e) o.s.ř., neboť jí tvrzená neexistence věcné legitimace na straně žalobce nenastala (nevznikla) po vyhlášení napadeného rozsudku soudu prvního stupně, nýbrž již před tím, dokonce ještě před zahájením řízení před obecnými soudy. Údaj stěžovatelky, že se o nedostatku žalobcovy věcné legitimace dozvěděla až po rozhodnutí soudu prvního stupně, je pak z hlediska uvedeného ustanovení §205 odst. 1 písm. e) o.s.ř. irelevantní; tato okolnost by však mohla být - ovšem při splnění všech zákonných podmínek - důvodem obnovy řízení podle ustanovení §228 odst. 1 písm. a, b) o.s.ř. (srov. též Bureš, Drápal, Krčmář, Mazanec, Občanský soudní řád, Komentář II. díl, str. 924, vydáno v r. 2003).
Jinak lze odkázat na napadené usnesení Nejvyššího soudu, které je řádně a přesvědčivě odůvodněno a z ústavněprávního hlediska je nelze zpochybňovat. To se týká i ostatních napadených rozhodnutí, tedy citovaných rozsudků Obvodního soudu pro Prahu 4 a Městského soudu v Praze.
Za tohoto stavu nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. října 2003
JUDr. František Duchoň
předseda senátu