ECLI:CZ:US:2003:1.US.250.02
sp. zn. I. ÚS 250/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatelů Ing. J. K., a M. K., obou zastoupených advokátem JUDr. J. C., proti rozsudku Okresního soudu v České Lípě ze dne 7.2.2002, sp.zn. 15 C 693/2001, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v České Lípě v záhlaví uvedeným rozsudkem ve věci stěžovatelů (žalobců) proti žalovanému Okresnímu stavebnímu bytovému družstvu Česká Lípa o zaplacení částky 277,92 Kč s příslušenstvím rozhodl tak, že uložil stěžovatelům povinnost zaplatit společně a nerozdílně žalovanému částku 206,30 Kč spolu s úrokem z prodlení a na náhradu nákladů řízení částku 600,- Kč.
V odůvodnění tohoto rozsudku okresní soud uvedl, že se stěžovatelé domáhali zaplacení částky 277,92 Kč z titulu přeplatku na vyúčtování zálohových plateb spojených s užíváním bytu za rok 1999. Žalovaný nárok stěžovatelů uznal a předložil protinávrh, jímž se domáhal zaplacení částky 484,25 Kč jako dluhu, který stěžovatelům vznikl z titulu vyúčtování zálohových plateb za rok 1998. Stěžovatelé neunesli důkazní břemeno a neprokázali, že by vyúčtování za rok 1998 mělo závažné nedostatky na úkor stěžovatelů. Vzájemné pohledávky účastníků ve výši 277,92 Kč tedy zanikly započtením podle §580 občanského zákoníku a zbývající část nároku uplatněného žalovaným vůči stěžovatelům, tj. zaplacení částky 206,30 Kč s příslušenstvím, přiznal soud žalovanému. V poučení okresní soud uvedl, že proti jeho rozsudku podle §202 odst. 2 o.s.ř. není odvolání přípustné.
Proti citovanému rozsudku okresního soudu podali stěžovatelé ústavní stížnost, v níž uvádějí, že na věc se vztahují ustanovení §97 a §98 o.s.ř. Soud prý postupoval v rozporu s ustanoveními občanského soudního řádu, neboť prý protinávrh žalovaného neposoudil jako vzájemný návrh a pohledávku započetl. Správně měl však na protinávrh aplikovat ustanovení §97 odst. 3 o.s.ř., takže původní žalobce (stěžovatelé) by se ve věci stal žalovaným a původní žalovaný by se stal žalobcem. O protinávrhu by bylo rozhodnuto samostatným rozsudkem a došlo by mj. i k přiznání nákladů řízení odděleně u obou žalob. Stěžovatelé tvrdí, že postupem obecného soudu došlo k porušení jejich základního práva zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť jim bylo znemožněno domáhat se svého práva stanoveným postupem u nezávislého a nestranného soudu. Proto stěžovatelé navrhují, aby Ústavní soud napadený rozsudek Okresního soudu v České Lípě zrušil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud považuje za nutné zdůraznit, že jeho úkolem je pouze ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Přestože je součástí soudní moci upravené v hlavě čtvrté Ústavy, je vyčleněn ze soustavy obecných soudů, není jim proto ani nadřízen a nepřísluší mu zpravidla přehodnocovat jimi prováděné dokazování, pokud jím nedojde k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele. Ústavní soud není zásadně povolán ani k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a může tak činit toliko tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. Jak totiž Ústavní soud judikoval, "základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např.přepjatý formalismus), pak zakládá porušení základního práva a svobody" (nález sp. zn. III. ÚS 269/99, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 17, str. 235).
Podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice stěžovatelů s postupem Okresního soudu v České Lípě, který rozhodl o vzájemném návrhu, jejž uplatnil v řízení žalovaný. Stěžovatelé se domnívají, že postup podle ustanovení §97 a §98 o.s.ř. v daném případě neumožňoval rozhodnout o započtení vzájemných pohledávek účastníků v jednom řízení.
Ústavní soud konstatuje, že ve věci jde toliko o otázku výkladu a aplikace běžného práva a námitky stěžovatelů zjevně nedosahují ústavněprávní intenzity nezbytné pro případný kasační zásah Ústavního soudu. Nebylo zjištěno, že by postup okresního soudu při aplikaci zákonných ustanovení upravujících podmínky uplatnění tzv. vzájemného návrhu vykazoval rysy svévole či extrémně formalistického přístupu ve smyslu výše citované judikatury. Ustanovení §97 o.s.ř. připouští, aby se žalovaný bránil proti nároku žalobce vzájemným návrhem, aniž by se musel domáhat uplatnění svého subjektivního práva samostatně v jiném soudním řízení. Ustanovení §98 o.s.ř. předpokládá, že vzájemným návrhem může být i projev žalovaného, jímž proti žalobci uplatňuje svou pohledávku k započtení. Stěžovatelé v ústavní stížnosti ani netvrdí, že by byli v průběhu řízení před okresním soudem navrhovali, aby byl vzájemný návrh žalovaného vyloučen k samostatnému řízení. V procesním postupu okresního soudu tedy Ústavní soud nespatřuje takový rozpor se zákonem, jenž by mohl znamenat vybočení z mezí ústavnosti. Argumentace obsažená v ústavní stížnosti je navíc značně nejasná a nepřesvědčivá a svědčí spíše o nepochopení smyslu a účelu právní úpravy institutu vzájemného návrhu na straně stěžovatelů.
Za tohoto stavu Ústavní soud neshledal důvod, aby právní závěry, k nimž dospěl Okresní soud v České Lípě, z ústavněprávního hlediska zpochybňoval. Ústavní stížnost totiž brojí v zásadě jen proti neúspěchu v řízení před obecným soudem, přičemž citované základní právo stěžovatelů dle čl. 36 odst. 1 Listiny, jehož se dovolávají, napadeným rozsudkem zjevně porušeno nebylo.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. května 2003
JUDr. Vladimír Klokočka
předseda senátu Ústavního soudu