ECLI:CZ:US:2003:1.US.304.03
sp. zn. I. ÚS 304/03
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Elišky Wagnerové ve věci ústavní stížnosti MUDr. K. M., zastoupeného JUDr. K. S., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 3. 2003, čj. 26 Cdo 1878/2002 - 69, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 3. 2003, čj. 26 Cdo 1878/2002 - 69, jímž bylo odmítnuto jeho dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 3. 2002, čj. 18 Co 98/2002 - 46. Tímto rozsudkem byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 13. 6. 2001, čj. 16 C 1/2001 - 14, kterým byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit žalobcům částku 609 751,-- Kč a náklady řízení do tří dnů od právní moci rozsudku.
Podle názoru stěžovatele Nejvyšší soud ČR (dále také "dovolací soud") nejednal v souladu se zákonem a porušil právo stěžovatele na spravedlivý proces, když potvrdil rozsudek pro uznání, vydaný okresním soudem za situace, kdy tento rozsudek nebyl jako "rozsudek pro uznání" označen a považoval to za pouhou formalitu. Dovolací soud se podle názoru stěžovatele nezabýval ani nepravým podpisem na výzvě okresního soudu ani doložkou právní moci na výzvě doručované stěžovateli. Podle stanoviska stěžovatele není lhostejné, jakého druhu rozsudek je a vzhledem k tomu, že řádné opravné prostředky jsou diferencovaně přípustny u rozsudku pro uznání, pro zmeškání apod., nelze druh rozsudku vyvozovat pouze z odůvodnění rozhodnutí, ale je třeba toto na rozsudku řádně vyznačit.
Ústavní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti stěžovatelova podání a zjistil, že ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatel, oprávněný k jejímu podání, byl řádně zastoupen a vyčerpal všechny prostředky, které zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Ústavní stížnost tak byla shledána přípustnou.
V souladu s ustanovením §42 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků řízení.
Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření k ústavní stížnosti plně odkázal na odůvodnění svého usnesení.
Vedlejší účastníci ing. J. H. a I. H. ve svém vyjádření uvedli, že rozsudek pro uznání, který byl vydán Okresním soudem Karlovy Vary a potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Plzni, vycházel z objektivních důkazů a z opakovaných uznání dluhu stěžovatelem. Ze spisu okresního soudu vyplývá, že tento soud opakovaně doručoval stěžovateli zásilku, a to i do jeho vlastních rukou, v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu (dále jen "OSŘ"). Podle názoru vedlejších účastníků označení rozsudku "pro uznání" v jeho záhlaví není nezbytným předpokladem a zákonným označením. V odůvodnění rozsudku je jednoznačně uveden zákonný důvod jeho vydání spolu s označením.
Ze spisu Okresního soudu v Karlových Varech, sp. zn. 16 C 1/2001, Ústavní soud zjistil, že soud, na základě žaloby ing. J. H. a I. H. o zaplacení částky 609 751,-- Kč, vyzval stěžovatele, aby se k žalobě vyjádřil ve stanovené lhůtě. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel ani po urgenci soudu k žalobě nevyjádřil, vydal okresní soud, v souladu s ustanovením §114b OSŘ, usnesení, jímž uložil stěžovateli, aby se ve lhůtě 30 dnů od doručení usnesení ve věci písemně vyjádřil. Zároveň jej poučil, v souladu s příslušnými ustanoveními OSŘ, o jeho právech a povinnostech i o následcích, pokud tato výzva soudu zůstane ve stanovené lhůtě bez vyjádření. Toto usnesení okresní soud řádně odůvodnil a zaslal jej stěžovateli na doručenku s hnědým pruhem. Z ní vyplývá, že stěžovatel zásilku převzal, avšak své vyjádření ve lhůtě soudu nezaslal. Na to okresní soud zaslal usnesení stěžovateli opakovaně do vlastních rukou. Stěžovatel i tuto zásilku vlastnoručně převzal dne 5. 5. 2001, ale opět se nevyjádřil. Poté Okresní soud v Karlových Varech vydal dne 13. 6. 2001 výše uvedený rozsudek, jímž stěžovateli uložil povinnost zaplatit žalobcům částku 609 751,-- Kč a náklady řízení. V odůvodnění rozsudku soud uvedl, že podle ustanovení §114b odst. 5 a §153a OSŘ ve věci rozhodl rozsudkem pro uznání, neboť stěžovatel se ve stanovené lhůtě ve věci nevyjádřil. V souladu s ustanovením §153a odst. 4 soud rozhodl bez nařízení jednání.
Z rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 3. 2002, čj. 18 Co 98/2002 - 46, bylo zjištěno, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. V odůvodnění svého rozsudku uvedl, že v předmětné věci byly naplněny kvalifikované předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání. Ztotožnil se s názorem okresního soudu, podle kterého byl v dané věci, s ohledem na všechny skutečnosti, postup podle §114b odst. 1 OSŘ správný. Uzavřel, že i když v záhlaví napadeného rozsudku není výslovně uvedeno, že se jedná o rozsudek pro uznání, tato skutečnost z napadeného rozsudku nepochybně vyplývá a sama o sobě nemůže být důvodem pro jeho zrušení .
Z ústavní stížností napadeného usnesení Nejvyššího soudu ČR bylo zjištěno, že dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Plzni odmítl jako nepřípustné podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ. Dovolací soud neshledal rozsudek odvolacího soudu po právní stránce zásadně významným, neboť právní otázky, na nichž napadené rozhodnutí spočívá, nebyly řešeny v rozporu s příslušnou procesněprávní úpravou. Dovolací soud shledal bezvýznamnými námitky stěžovatele, že žalovaná částka nebyla uplatněna na základě relevantních důkazů a že řízení bylo kusé a dokazování neúplné. Vydání rozsudku pro uznání nepředchází žádné dokazování. Jsou-li splněny všechny zákonné podmínky fikce, zakotvené v ustanovení §114b odst. 5 OSŘ, že žalovaný uznává nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, je soud povinen rozhodnout o nároku, který je předmětem sporu podle této zákonné fikce uznání, bez ohledu na to, zda dosavadní výsledky řízení prokazují oprávněnost nároku. Dovolací soud vyslovil souhlas se závěrem odvolacího soudu, že usnesení okresního soudu bylo stěžovateli doručeno řádným a kvalifikovaným způsobem. V důsledku toho začala stěžovateli běžet třicetidenní lhůta k písemnému vyjádření ve věci, s jejímž marným uplynutím je spojen vznik fikce uznání závazku. Dovolací soud rovněž odmítl námitku stěžovatele, že rozsudek nebyl v záhlaví řádně označen jako rozsudek pro uznání. Tato skutečnost nemohla mít, podle názoru dovolacího soudu, žádný význam v rámci přezkumu věci odvolacím soudem, který se zabýval pouze posouzením zákonem stanovených podmínek pro vydání rozsudku pro uznání.
Po zhodnocení všech výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že Nejvyšší soud ČR nezachoval rámec spravedlivého procesu, aproboval-li rozsudek pro uznání, když tento rozsudek nebyl takto označen. Rovněž se nezabýval ani nepravým podpisem na výzvě ani doložkou právní moci na výzvě doručené stěžovateli. Vzhledem k tomu, že stěžovatel blíže porušení svých ústavních práv nerozvedl, lze dovodit, že usnesením dovolacího soudu mělo být porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Úkolem Ústavního soudu je poskytovat ochranu základních práv a svobod zakotvených v Ústavě ČR a v Listině základních práv a svobod. Ústavní soud však není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Nemůže tudíž vykonávat přezkumný dohled nad jejich činností, pokud postupují v souladu s Ústavou ČR, Listinou základních práv a svobod a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy ČR. Úkolem Ústavního soudu není zabývat se případným porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných občanským soudním řádem, občanským zákoníkem, trestním zákoníkem a dalšími předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základních práv a svobod.
Ústavní soud se neztotožnil s tvrzením stěžovatele, že mu nebyla poskytnuta náležitá soudní ochrana. Po posouzení ústavnosti postupu v řízení před krajským soudem a Nejvyšším soudem ČR, dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva stěžovatele nebyla porušena. V průběhu řízení před odvolacím i dovolacím soudem byla státní moc uplatněna v souladu s příslušnými ustanoveními OSŘ. Ústavní soud posoudil jako zcela správný závěr obecných soudů, že v předmětné věci byly splněny všechny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání tak, jak je stanoví OSŘ. Své právní závěry obecné soudy ve svých rozhodnutích řádně odůvodnily. Nedošlo tedy k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením návrh odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. září 2003 JUDr. František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu