ECLI:CZ:US:2003:1.US.387.02
sp. zn. I. ÚS 387/02
Usnesení
I. ÚS 387/02
Ústavní soud České republiky rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Elišky Wagnerové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. L., zastoupeného JUDr. I.P., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. 2. 2002, č. j. 21 Cdo 574/2001-54, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se ústavní stížností domáhal zrušení usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 2. 2002, č. j. 21 Cdo 574/2001-54, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. 12. 2000, č. j. 23 Co 480/2000-27. Tímto rozsudkem zmíněný krajský soud potvrdil rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 28. 6. 2000, č. j. 19 C 67/2000-16, jímž okresní soud zamítl žalobu, kterou stěžovatel požadoval na žalovaném Českomoravské doly, a. s., K.d., zaplacení odstupného v částce 62 934,- Kč s příslušenstvím. Okresní soud dospěl k závěru, že u stěžovatele nejsou dány podmínky pro vyplacení odstupného, podle §5 odst. 2 písm. b) vyhl. č. 19/1991 Sb., neboť se stěžovatelem nebyl rozvázán pracovní poměr ze strany žalovaného, jak to vyžaduje §2 odst. 4 citované vyhlášky, ale jeho pracovní poměr skončil uplynutím doby, na kterou byl sjednán.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že rozhodnutím Nejvyššího soudu byla porušena jeho základní práva zaručená v čl. 90 Ústavy ČR a čl. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel uvedl, že podal k Okresnímu soudu v Kladně žalobu na zaplacení částky 62 934,- Kč, představující odstupné podle vyhl. č. 19/1991 Sb., z toho důvodu, že se v průběhu pracovního poměru u žalovaného stal, vzhledem ke svému zdravotnímu stavu, dlouhodobě nezpůsobilým pro dosavadní práci horníka. Soud prvního stupně žalobu zamítl proto, že stěžovatel neprokázal, že k rozvázání pracovního poměru došlo ze strany žalovaného, což je jedna ze dvou zákonných podmínek pro přiznání odstupného. Krajský soud v Praze napadený rozsudek potvrdil, zároveň však připustil proti svému rozsudku dovolání (podle občanského soudního řádu ve znění do 31. 12. 2000) k posouzení otázky, zda "v posuzované věci je možno ujednání pracovního poměru na dobu určitou a opětovné prodlužování, v závislosti na pracovním povolení, nutno posuzovat jako pracovní poměr tak, jak byl sjednán, tedy na dobu určitou, nebo na takový pracovní poměr hledět jako na pracovní poměr na dobu neurčitou".
Na tomto základě podal stěžovatel dovolání k Nejvyššímu soudu ČR (dále též "dovolací soud") a tvrdí, že Nejvyšší soud se měl uvedenou právní otázkou zabývat ve smyslu §239 odst. 1 OSŘ a §241 odst. 3 písm. d) OSŘ. Jestliže tak neučinil, došlo z jeho strany k odepření soudní ochrany práv stěžovatele a současně k potvrzení nerovnosti mezi lidmi. Stěžovatel nesouhlasil se závěrem dovolacího soudu, podle kterého je rozhodné, zda k ukončení pracovního poměru došlo rozvázáním ze strany zaměstnavatele. Rovněž nesouhlasil s jeho závěrem, podle kterého právní otázka, pro jejíž řešení odvolací soud dovolání připustil, není pro rozhodnutí ve věci určující. Podle stěžovatele opakovaně prodlužovaný pracovní poměr na dobu určitou musí být, s ohledem na rovnost mezi lidmi, považován za pracovní poměr na dobu neurčitou. V jeho případě tedy došlo ke skončení pracovního poměru nikoliv uplynutím doby, ale rozvázáním ze strany zaměstnavatele, neboť ten mu již nepřiděloval práci.
Ústavní soud zjistil, z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. 12. 2000, č. j. 23 Co 480/2000-27, že uvedený odvolací soud potvrdil rozsudek Okresního soudu v Kladně, jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatele na zaplacení výše uvedeného odstupného. Po provedeném řízení a doplnění dokazování dospěl odvolací soud ke stejnému závěru jako okresní soud, tj. že v posuzované věci nejsou splněny podmínky pro vyplacení odstupného stěžovateli podle ustanovení §5 odst. 2 písm. b) vyhl. č. 19/1991 Sb. Z provedených důkazů nelze dovodit, že by skutečným úmyslem účastníků pracovní smlouvy bylo uzavřít pracovní poměr na dobu neurčitou. Uzavírání pracovních poměrů i několikrát za sebou na dobu určitou, nelze posuzovat jako uzavření pracovního poměru na dobu neurčitou. Odvolací soud připustil proti rozsudku dovolání pro posouzení otázky, zda je ujednání pracovního poměru na dobu určitou a jeho opětovné prodlužování, v závislosti na pracovním povolení, nutno posuzovat jako pracovní poměr tak, jak byl sjednán, tedy na dobu určitou, nebo zda na takový pracovní poměr hledět jako na pracovní poměr na dobu neurčitou.
Z ústavní stížností napadeného usnesení Nejvyššího soudu ČR Ústavní soud zjistil, že dovolání stěžovatele proti výše uvedenému rozsudku Krajského soudu v Praze bylo odmítnuto jako nepřípustné. Dovolací soud dospěl k závěru, že v předmětné věci je přípustnost dovolání nutno posuzovat podle ustanovení §239 odst. 1 OSŘ, které svěřuje odvolacímu soudu oprávnění založit přípustnost dovolání proti svému rozsudku, proti němuž by jinak dovolání nebylo přípustné, jen výjimečně, jde-li o řešení právních otázek a za výslovného předpokladu, že jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Právním posouzením se rozumí činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav. Jde tedy o to, zda byl použit správný právní předpis a zda byl správně vyložen. I v případě, že odvolací soud rozhodne, že dovolání je přípustné, je proti takovému rozsudku dovolání přípustné jen tehdy, jestliže bylo podáno z důvodu uvedeného v §241 odst. 3 písm. d) OSŘ. Pro jiné dovolací důvody přípustnost dovolání nemůže být založena. To znamená, že v případě přípustnosti dovolání podle ustanovení §239 odst. 1 OSŘ může být dovolání podáno jen z důvodu uvedeného v ustanovení §241 odst. 3 písm. d) OSŘ a jen z důvodu té právní otázky, pro jejíž řešení odvolací soud dovolání připustil a která současně musí být pro rozhodnutí věci určující. Za otázku určující nelze považovat otázku, jejíž posouzení samo o sobě nemá na konečné rozhodnutí soudu o věci samé žádný vliv. Podal-li účastník dovolání proti rozsudku odvolacího soudu z důvodu právní otázky, pro jejíž řešení sice odvolací soud dovolání připustil, avšak která není pro posouzení věci určující, pak takové dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, a proto musí být dovolacím soudem odmítnuto.
Dovolací soud se dále zabýval účelem vyhlášky č. 19/1991 Sb. o pracovním uplatnění a hmotném zabezpečení pracovníků v hornictví dlouhodobě nezpůsobilých k dosavadní práci i podmínkami, za nichž lze toto hmotné zabezpečení poskytnout. Dospěl k závěru, že jedním z nároků hmotného zabezpečení je odstupné podle §5 vyhlášky, které se poskytuje za předpokladu, že jde o pracovníka uvedeného v §1 vyhlášky a podle toho, na jakém pracovišti dosud působil, zda byl převeden na jinou práci v podzemí dolu nebo na jinou práci na povrchu dolu, nebo zda s ním byl rozvázán pracovní poměr, jaká byla délka zaměstnání v podzemí dolu a zda mu byl přiznán invalidní důchod. Podle citované vyhlášky nárok na odstupné, jako dávku hmotného zabezpečení pracovníků v hornictví, nevzniká už tím, že pracovník se stal vzhledem ke svému zdravotnímu stavu dlouhodobě nezpůsobilým k dosavadní práci v důsledku této práce. Teprve provedením pracovněprávních úkonů, které byly vyvolány dlouhodobou nezpůsobilostí k pracovníka k výkonu dosavadní práce, jsou splněny všechny předpoklady pro vznik nároku na hmotné zabezpečení pracovníků v hornictví. Nárok na odstupné má dále pracovník, jemuž byl přiznán invalidní důchod. Podle závěru dovolacího soudu soudy obou stupňů správně vycházely z toho, že jednou z rozhodujících okolností pro přiznání plnění podle vyhlášky č. 19/1991 Sb. je zjištění skutečného důvodu, pro který došlo ke skončení pracovního poměru. Protože v projednávané věci nedošlo ke skončení pracovního poměru ze strany žalovaného zaměstnavatele (§2 odst. 4 vyhlášky), není právní otázka, pro jejíž řešení odvolací soud dovolání připustil, určující pro rozhodnutí věci. Pro posouzení existence nároku stěžovatele je rozhodné, zda k ukončení pracovního poměru došlo rozvázáním ze strany zaměstnavatele. Je tedy zcela nerozhodné, zda byl takto ukončen pracovní poměr na dobu určitou či pracovní poměr na dobu neurčitou.
Po zhodnocení výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, protože žádné ze základních práv, zakotvených v Listině základních práv a svobod, jejichž porušení stěžovatel namítá, porušeno nebylo.
Úkolem Ústavního soudu je poskytovat ochranu základních práv a svobod zakotvených v Ústavě ČR a v Listině základních práv a svobod. Ústavní soud však není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Nemůže tudíž vykonávat přezkumný dohled nad jejich činností, pokud postupují v souladu s Ústavou, Listinou základních práv a svobod a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy. Úkolem Ústavního soudu není zabývat se případným porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných občanským soudním řádem, občanským zákoníkem, trestním zákoníkem a dalšími předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základních práv a svobod.
Ústavní soud se nesdílí názor stěžovatele, že mu nebyla poskytnuta náležitá soudní ochrana. Po posouzení ústavnosti postupu v řízení před Nejvyšším soudem ČR dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva stěžovatele nebyla porušena. V průběhu řízení před odvolacím i dovolacím soudem byla státní moc uplatněna v souladu se zákonem, především v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu. Ústavní soud posoudil, jako zcela správný, závěr Nejvyššího soudu ČR, který se v odůvodnění svého rozhodnutí důsledně zabýval všemi podmínkami přípustnosti dovolání, a uzavřel že dovolání v předmětné věci není přípustné, neboť nebyly splněny podmínky ustanovení §239 odst. 1 OSŘ.
Podle názoru Ústavního soudu nebyla porušena ani zásada rovnosti v právech, zakotvená v čl. 1 Listiny základních práv a svobod. Zde je třeba poukázat na ustanovení čl. 4 Listiny, podle něhož mohou být povinnosti ukládány pouze na základě zákona a v jeho mezích, a jen při zachování základních práv a svobod. Meze základních práv a svobod mohou být za podmínek stanovených Listinou upraveny pouze zákonem, přičemž zákonná omezení základních práv a svobod musí platit stejně pro všechny případy, které splňují stanovené podmínky. Dále čl. 26 Listiny zakotvuje právo každého na svobodnou volbu povolání a přípravu k němu a právo každého opatřovat si prostředky k obživě vlastní prací. Odst. 4 cit. článku stanoví, že zákon může stanovit odchylnou úpravu pro cizince.
K námitkám stěžovatele lze navíc uvést, že zákoník práce nestanoví pro uzavírání pracovních smluv s cizinci žádná omezení. Lze tedy i s cizím státním příslušníkem sjednat pracovní poměr na dobu neurčitou, přičemž podle ustanovení §42 odst. 3 zákoníku práce pracovní poměr cizinců končí, pokud k jeho skončení nedošlo jiným způsobem dnem, kterým má skončit jejich pobyt na území České republiky podle vykonatelného rozhodnutí o odnětí povolení k pobytu. Opakované sjednávání pracovního poměru na dobu určitou je tedy záležitostí dohody mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem, v daném případě cizincem.
Podle závěru Ústavního soudu tedy zásada rovnosti v právech stěžovatele byla zachována a rovněž mu byla poskytnuta náležitá soudní ochrana. Nedošlo tedy k porušení čl. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny ani čl. 90 Ústavy ČR.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost stěžovatele usnesením odmítl, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 30. září 2003
JUDr. František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu