ECLI:CZ:US:2003:1.US.405.03
sp. zn. I. ÚS 405/03
Usnesení
I. ÚS 405/03
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 23. září 2003 v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. Z., zastoupeného Mgr. E. L., advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 4. 2003, č. j. 42 Co 73/2003 - 75, a proti rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 14. 11. 2002, č. j. 28 C 359/2002 - 27, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel napadl ústavní stížností ve lhůtě stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu") v záhlaví citované rozsudky obecných soudů, neboť se domnívá, že jimi bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina").
V záhlaví citovaným rozsudkem Okresní soud v Karviné zavázal stěžovatele zaplatit žalobci, S. b. d. T., částku ve výši 7 525,- Kč s poplatkem z prodlení ve výši 2,5 promile denně od 6. 8. 1999 do 5. 6. 2002 z částky 7 310,- Kč ve výši 9 720,- Kč a s poplatkem z prodlení ve výši 2,5 promile z částky 7 525,- Kč za každý den prodlení, nejméně 25,- Kč za každý i započatý měsíc prodlení od 6. 6. 2002 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku (odst. I. výroku). Současně zavázal stěžovatele zaplatit žalobci na nákladech řízení částku 7 074,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám zástupce žalobce (odst. II. výroku).
Proti rozsudku Okresního soudu v Karviné podal stěžovatel odvolání, o němž rozhodl svým rozsudkem Krajský soud v Ostravě tak, že rozsudek okresního soudu v odst. I. výroku potvrdil a v odst. II. výroku rozsudek okresního soudu změnil tak, že stěžovatel je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 1 999,- Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám právního zástupce žalobce. V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud především uvedl, že odvolání stěžovatele není důvodné. Odvolací soud hodnotil skutková zjištění soudu prvého stupně jako správná a úplná, a stejně tak i aplikace právního ustanovení na zjištěný skutkový stav byla shledána bezvadnou. Odvolací soud se ztotožnil i s právními závěry prvostupňového soudu. Dále se vyjádřil, proč shledal důkazní návrhy v odvolacím řízení navrhované účastníky nepřípustnými a vyjádřil se k námitkám stěžovatele ohledně neplatnosti usnesení shromáždění delegátů stavebního bytového družstva ze dne 13. 5. 1999. Odstavec II. výroku odvolací soud změnil z důvodu, že soud I. stupně při přiznání odměny advokátce žalobce přehlédl její žádost o odměnu za zastupování ve výši 1 000,- Kč a dále 2 režijní paušály.
Proti výše citovaným rozsudkům obecných soudů podal stěžovatel ústavní stížnost, neboť má za to, že mu těmito rozhodnutími bylo upřeno právo domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, což spatřuje zejména v tom, že jak soud I. stupně, tak soud odvolací, se při svém rozhodování nezabýval tvrzeními, námitkami a důkazními návrhy jím uplatněnými. Stěžovatel je srozuměn s tím, že se právně neúčinnou formou domáhal zneplatnění výše uvedeného usnesení shromáždění delegátů stavebního bytového družstva ze dne 13. 5. 1999, nicméně tvrdí, že vzhledem k nemožnosti získat potřebné důkazní materiály zmeškal zákonnou lhůtu k podání příslušné žaloby a poukazuje na neústavně formulované ustanovení §242 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění platném ke dni 13. 5. 1999. Na základě výše uvedeného a vzhledem k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny navrhuje stěžovatel, aby Ústavní soud České republiky vydal nález, kterým v záhlaví citované rozsudky obecných soudů zruší.
Ústavní soud shledal, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti a že nic nebrání posouzení její důvodnosti.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněná ústavním pořádkem České republiky.
Namítá-li stěžovatel v ústavní stížnosti zásah do jeho práv plynoucích z ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny, Ústavní soud již mnohokrát judikoval, že k porušení práva zakotveného v tomto článku Listiny by došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. I. ÚS 2/93, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., Praha, C. H. Beck 1994, str. 273). Ústavní soud po prostudování obou napadených rozhodnutí nezjistil, že by stěžovateli bylo nějak bráněno dovolávat se svých práv u obecných soudů. Je zcela evidentní, že obecné soudy jednaly v souladu s procesními předpisy, stěžovateli nebylo znemožněno podat opravný prostředek, odvolací soud se odvoláním pečlivě zabýval a celkově přezkoumal řízení a rozhodnutí soudu prvního stupně.
Pokud stěžovatel namítá, že se oba soudy nezabývaly dostatečně jeho tvrzeními a návrhy, Ústavní soud konstatuje, že se může zabývat hodnocením důkazů obecným soudem jen tehdy, pokud zjistí, že soud postupoval libovolně, tj. že jeho závěry jsou zjevně neudržitelné ve vztahu ke skutkovým zjištěním, nebo že významně porušil procesní principy obsažené v ústavním pořádku nebo jde o rozhodnutí očividně nespravedlivé.
Odvolací soud se nezabýval důkazními návrhy v odvolacím řízení navrženými účastníky, neboť je shledal dle §205a o. s. ř. nepřípustnými. K tomu Ústavní soud dodává, že odvolání ve sporném řízení je založeno na principu neúplné apelace. Tento systém má za cíl zvýšit odpovědnost účastníků řízení tak, aby všechny rozhodné skutečnosti a potřebné důkazy uplatnily již před soudem prvostupňovým, a neponechávali si je až na řízení odvolací. Pokud tedy stěžovatel navrhl ve svém odvolání provést důkazy, které tu existovaly v době řízení před prvostupňovým soudem, a přesto nebyly stěžovatelem před tímto soudem uplatněny, nemohou být ani uplatněny v řízení odvolacím. Odvolací soud se dostatečně vyjádřil i k neprovedení dalšího důkazu, jenž stěžovatel navrhoval, neboť jej shledal nadbytečným.
Ústavní soud shledal, že odvolací soud se stejně bezvadně vypořádal i s námitkami stěžovatele ohledně aplikace ustanovení §242 odst. 1 obchodního zákoníku. Je tedy zřejmé, že oba soudy se detailně vypořádaly se všemi námitkami stěžovatele a postupovaly v souladu s příslušnými procesními ustanoveními, do nichž se promítají principy upravené v čl. 36 odst. 1 Listiny. Proto Ústavní soud nedospěl k závěru, že by neprovedením důkazů byly porušeny zásady spravedlivého procesu.
Vzhledem k výše uvedenému nezbylo Ústavnímu soudu než návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. září 2003
JUDr. František Duchoň, v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu