ECLI:CZ:US:2003:1.US.499.01
sp. zn. I. ÚS 499/01
Nález
Nález Ústavního soudu (I. senátu) ze dne 27. května 2003 sp. zn. I. ÚS 499/01 ve věci ústavní stížnosti J. D. proti rozsudku Městského soudu v Brně z 29. 12. 2000 sp. zn. 29 C 271/98, kterým byla zamítnuta stěžovatelova žaloba proti rozhodnutí Krajského dopravního inspektorátu v Brně z 15. 10. 1998 č. j. PJM-383-3/DS-odv-98, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí Dopravního inspektorátu Městského ředitelství Policie České republiky Brno z 10. 9. 1998 č. j. MRBM-440/DI-Př-98, kterým byla stěžovateli uložena pokuta a zákaz řízení všech motorových vozidel, jelikož se dopustil přestupku na úseku ochrany před alkoholismem a jinými toxikomániemi.
Výrok
Rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 29. 12. 2000 sp. zn. 29 C 271/98 se zrušuje.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností se stěžovatel s odvoláním na tvrzené porušení čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky, jakož i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhal zrušení rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 29. 12. 2000 sp. zn. 29 C 271/98. Tímto rozsudkem byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí Krajského dopravního inspektorátu v Brně ze dne 15. 10. 1998 č. j. PJM-383-3/DS-odv-98, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí o přestupku vydanému Dopravním inspektorátem Městského ředitelství Policie České republiky Brno ze dne 10. 9. 1998 č. j. MRBM-440/DI-Př-98. Uvedeným rozhodnutím byla stěžovateli uložena pokuta ve výši 15 000 Kč, a zákaz řízení všech motorových vozidel na dobu 24 měsíců, jelikož se dopustil přestupku na úseku ochrany před alkoholismem a jinými toxikomániemi podle §30 odst. 1 písm. g) a ch) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů.
Zásadní námitkou stěžovatele v dané věci je, že o jeho žalobě proti uvedenému správnímu rozhodnutí, rozhodl Městský soud v Brně rozsudkem v řízení, ve kterém nenařídil jednání - tedy bez stěžovatelovy přítomnosti. V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že v žalobě poukazoval na nesprávná a nedostatečná skutková zjištění a řadu procesních pochybení správních orgánů, která měla vliv na zákonnost i věcnou správnost rozhodnutí. Za této situace stěžovatel předpokládal, že soud jeho žalobu řádně v jeho přítomnosti projedná; ten mu však osobní účast na jednání znemožnil, neboť jej vůbec nepředvolal a rozhodl bez něj. Stěžovatel zdůraznil, že soud ve věci zcela ignoroval nález Ústavního soudu, kterým bylo s účinností od 1. 5. 1997 zrušeno jako neústavní ustanovení §250f občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř.") - nález sp. zn. Pl. ÚS 18/96, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 6, nález č. 85; vyhlášen pod č. 269/1996 Sb.).
Městský soud v Brně k žádosti o vyjádření k ústavní stížnosti pouze stručně uvedl, že jeho vyjádření je obsaženo v rozsudku samém. Policie České republiky, Správa Jihomoravského kraje, uvedla, že jelikož kompetence v dané oblasti přešly na Ministerstvo dopravy a spojů, necítí se dále příslušná se k věci vyjadřovat. Městské ředitelství Brno Policie České republiky rovněž konstatovalo přesun kompetencí v řízení o přestupcích - v této věci na Magistrát města Brna. Ministerstvo dopravy a spojů ani Magistrát města Brna se k ústavní stížnosti nijak nevyjádřili. Zde je namístě poznamenat, že podstatou ústavní stížnosti je především pochybení obecného soudu a vyjádření správních orgánů by tedy mohlo mít pouze zcela vedlejší význam.
II.
Po přezkoumání shromážděných podkladů pro rozhodnutí, zejména napadeného rozsudku Městského soudu v Brně a příslušného spisového materiálu tohoto soudu (spis sp. zn. 29 C 271/98), Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost je důvodná.
Z uvedených materiálů vyplývá, že stěžovatelova správní žaloba obsahovala výčet tvrzených pochybení správního orgánu a rozsáhlou argumentaci, vyjadřující nesouhlas s jejich závěry. S těmito námitkami se soud vypořádal pouze povrchně. Hlavním důvodem, pro který Ústavní soud podané ústavní stížnosti vyhověl, však je skutečnost, že Městský soud v Brně - jak je zřejmé z odůvodnění napadeného rozsudku - vycházel z toho, že může rozhodnout bez nařízení jednání, jelikož ve věci jde jen o otázku právního posouzení. Aplikoval tak ustanovení §250f o. s. ř. ve znění, které Ústavní soud nálezem ze dne 24. 9. 1996 sp. zn. Pl. ÚS 18/96, vyhlášeným pod č. 269/1996 Sb., ke dni 1. 5. 1997 zrušil.
Ústavní soud v citovaném nálezu mj. konstatoval, že neústavnost zrušeného ustanovení vyplývá zejména ze samotné podstaty existující úpravy správního soudnictví v České republice realizujícího se v jednoinstančním řízení bez možnosti řádných či mimořádných opravných prostředků, kdy správní senáty obecných soudů všech stupňů jsou prvním, ale také jediným soudním tribunálem, u kterého je realizováno právo na soudní ochranu. Pokud tehdejší platná právní úprava umožňovala při této organizaci správního soudnictví jednání nenařídit, přičemž záleželo jen na úvaze soudu, a názor účastníků na potřebnost či nutnost jejich slyšení byl právně bezvýznamný, pak takový stav nerespektoval ustanovení čl. 38 odst. Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. To, že Městský soud v Brně zrušení §250f o. s. ř. pro daný případ zjevně nezaznamenal, je natolik zásadním pochybením, že Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnosti vyhovět a napadené rozhodnutí zrušit, aniž se dále zabýval dalšími tvrzeními stěžovatele. Věc je o to závažnější, že stejné pochybení vůči témuž soudu byl nucen konstatovat již v nálezu ze dne 2. 1. 2001 sp. zn. IV. ÚS 255/2000 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 21, nález č. 1). Zdůraznil zde, že s účinností od 1. 5. 1997 již není relevantní, zda ve věci projednávané v režimu správního soudnictví jde či nejde jen o posouzení právní otázky. Rozhodnout bez jednání lze jen za podmínek §250f, ve znění upraveném zákonem č. 202/1997 Sb. Aplikací neexistujícího ustanovení právní normy tak byla porušena stěžovatelova ústavně zaručená základní práva na spravedlivý proces, na rovnost účastníků řízení a na projednání věci v jeho přítomnosti, zakotvená v čl. 36, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Vzhledem k tomu, co bylo uvedeno výše, není od věci připomenout, že Ústavní soud nálezem sp. zn. Pl. ÚS 16/99 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 22, nález č. 96; vyhlášen pod č. 276/2001 Sb.) celou část pátou občanského soudního řádu ke dni 31. 12. 2002 zrušil. Podrobně se zde vyjádřil k celému problematickému systému správního soudnictví v České republice, kde zejména neexistence nezávislého orgánu, který by rozhodoval "o právu samém", ve spojení s omezenou jurisdikcí soudů je v rozporu se závazky, které pro Českou republiku vyplývají z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, požadujícího nutnost zajištění plnohodnotného fair procesu. Ústavní soud proto stěžovateli zcela vyhověl a napadené rozhodnutí obecného soudu pro rozpor s citovanými ústavně zaručenými základními právy zrušil.