ECLI:CZ:US:2003:1.US.572.02
sp. zn. I. ÚS 572/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera o ústavní stížnosti B. J., zastoupené advokátem JUDr. J. Š., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20.6.2002, sp.zn. 26 Co 129/2002, a proti rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 29.11.2001, sp.zn. 5 C 300/95, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v Trutnově v záhlaví uvedeným rozsudkem ve věci žalobce V.Z. proti stěžovatelce (žalované), o vydání věci nebo zaplacení 8.000,-Kč, rozhodl ve výroku sub I. tak, že návrh na uložení povinnosti vydat žalobci blíže specifikované modřínové fošny zamítl. Ve výroku sub II. uložil stěžovatelce povinnost zaplatit žalobci částku 8.000,- Kč. V ostatních výrocích rozhodl o povinnosti stěžovatelky nahradit žalobci jeho náklady řízení a nahradit náklady řízení vzniklé České republice.
V odůvodnění tohoto rozsudku okresní soud uvedl, že vzal za prokázáno, že O. J. (zemřelý manžel stěžovatelky) neprávem zadržel fošny (specifikované ve výroku rozsudku) patřící žalobci. Porušil tím právní povinnost nezasahovat do vlastnického práva jiného, a proto odpovídá za škodu, kterou žalobci způsobil. Závazky O. J. přešly podle §470 občanského zákoníku na stěžovatelku. Protože nebylo prokázáno, že stěžovatelka nadále předmětné fošny zadržuje, byl návrh žalobce na jejich vydání zamítnut. Soud však vyhověl alternativnímu návrhu na náhradu škody ve výši 8.000,- Kč. Cena zadržených fošen podle zjištění okresního soudu měla činit 8.784,- Kč.
Krajský soud v Hradci Králové v záhlaví uvedeným rozsudkem rozsudek okresního soudu v části výroku sub II., jíž bylo stěžovatelce uloženo zaplatit žalobci 4.996,- Kč, potvrdil. Ve zbývající části výroku sub II. ohledně částky 3.004,- Kč rozsudek okresního soudu změnil tak, že návrh žalobce zamítl. Současně rozhodl o povinnosti stěžovatelky nahradit žalobci náklady řízení před soudy obou stupňů.
V odůvodnění tohoto rozsudku krajský soud konstatoval, že okresní soud provedl vyčerpávající dokazování k existenci fošen, k jejich vlastnictví žalobcem, množství, druhu a rozměrům, jakož i k tomu, zda se nacházely v garáži domu č.p. 39 v B. ulici v Náchodě v době poté, co žalobce ztratil do garáže přístup. Okresní soud provedené důkazy - jak listiny, tak výpovědi svědků - podrobně zhodnotil v souladu s ustanovením §132 o.s.ř., přičemž se vypořádal i s rozpory mezi důkazy tvrzenými stěžovatelkou. Odvolací soud se proto se skutkovými závěry okresního soudu ztotožnil. Za správný považuje i právní závěr okresního soudu, že žalobce má právo na náhradu škody za fošny, které mu byly právním předchůdcem stěžovatelky protiprávně zadrženy. K určitému pochybení na straně okresního soudu došlo prý pouze při ocenění fošen. Podle názoru odvolacího soudu fošny měly být oceněny nikoli k datu zpracování posudku, jak se před okresním soudem stalo, ale k datu 14.9.1995, kdy byl původně žalovaný manžel stěžovatelky žalobcem poprvé (prostřednictvím žaloby) k vydání fošen vyzván. Pokud této výzvě nevyhověl a zadržené fošny nevydal, dopustil se protiprávního jednání, v jehož důsledku vznikla žalobci škoda. Škodu je třeba hradit dle její výše (cenové úrovně) ke dni vzniku škody. Podle doplnění znaleckého posudku by prodejní cena předmětných fošen ke dni 14.9.1995 činila 8.326,50 Kč. Okresní soud údajně dále pochybil v tom, že znalci neuložil ocenit fošny "neomítané", ačkoli z dokladu o nákupu fošen vyplynulo, že právě o takové fošny se jednalo. Z dodatku znaleckého posudku k ceně fošen bylo zjištěno, že cena tzv. neomítaných fošen by byla o 40 % nižší. Proto krajský soud uložil stěžovatelce povinnost zaplatit žalobci 4.996,- Kč, tj. 60 % z částky 8.326,50 Kč. Námitkou stěžovatelky vůči kvalitě dřeva, která měla být snížena nevhodným skladováním, se odvolací soud nezabýval s odkazem na §205a odst. 1 o.s.ř., neboť poprvé byla tato námitka uplatněna až v odvolacím řízení.
Oba rozsudky obecných soudů napadla stěžovatelka ústavní stížností. Uvedla, že soudy jednaly nejen v rozporu se zákonem, ale že vybočily i z mezí a pravidel spravedlivého procesu. Stěžovatelka je přesvědčena, že z provedených důkazů nelze zcela nepochybným způsobem vyvodit závěr, že předmětné fošny měla v rozhodné době u sebe. Ke skutkovým okolnostem případu prohlásila, že dům č.p. 39 se st. parc. č. 44 v k.ú. M. P., kde se podle tvrzení žalobce měly předmětné fošny nacházet, odkoupila z jedné poloviny spolu se svým manželem od D. H., která měla všechny jí užívané prostory vyklidit. Třebaže stěžovatelka se svým manželem vlastnila uvedenou nemovitost, nebyl jim umožněn přístup do všech jejích prostor. Naopak žalobce, který měl podle D. H. zajistit předání nemovitosti dle kupní smlouvy, měl ve své dispozici klíče od veškerých prostor včetně garáže a pohyboval se po celém areálu nemovitosti. Dne 8.3.1994 byly O. J., stěžovatelkou a žalobcem v rámci předání nemovitosti prohlédnuty všechny prostory a při této prohlídce žádné fošny nalezeny nebyly. Předání skončilo tím, že žalobce předal J. bez výhrad klíče; o tom, že by měl v nemovitosti nějaké fošny, se prý v průběhu předání nijak nezmínil. Ani v dopisech sepsaných žalobcem v souvislosti s předáním není zmínka o tom, že by měl žalobce v nemovitosti nějaké věci. Z obsahu těchto dopisů vyplývá, že došlo k předání všech prostor, aniž žalobce vznesl nějaké námitky. Podle svědecké výpovědi svědka F. je údajně nesporné, že žalobce v únoru roku 1994 odvážel z objektu různé dřevo, mimo jiné i fošny. Výpovědi svědků, kteří pomáhali při stěhování D. H., jsou nevěrohodné a účelové. Svědci vypovídali o něčem, co nebylo možné vidět, jejich výpovědi vzbuzují i další pochybnosti. Neexistuje prý důkaz o tom, o jaký druh dřeva, množství a kvalitu šlo. Věrohodnost tvrzení žalobce je prý snižována i tím, že se domáhá vydání věci až po 14 letech poté, kdy bylo dřevo v objektu uloženo, přičemž vyklizení a předání nemovitosti probíhalo za jeho aktivní účasti. Žalobcem předložená faktura ze dne 20.2.1981, jejímž předmětem byly žalované fošny, zněla na částku 1.412,- Kč. Stěžovatelka se domnívá, že vzhledem k nevhodnému skladování předmětných fošen (několik let byly uloženy venku) musela být jejich hodnota v době podání žaloby téměř nulová. Ze znaleckého posudku přitom vyplývá, že znalec hodnocení provedl za předpokladu řádného uskladnění materiálu a jeho nenarušené kvality od doby pořízení. Je tedy zřejmé, že ani cena dřeva ve smyslu výše eventuálního nároku nebyla věcně správně stanovena. Stěžovatelka nesouhlasí s názorem krajského soudu, že se nemohl zabývat její námitkou ohledně snížení kvality dřeva nevhodným skladováním vzhledem k tomu, že tato námitka byla uplatněna poprvé až v odvolacím řízení. Soudy rozhodují na základě zjištěného skutkového stavu věci, bylo jejich povinností správně vyhodnotit důkazy, tedy i znalecký posudek ve vztahu ke způsobu skladování dřeva. Podle názoru stěžovatelky budí skutková zjištění obecných soudů pochybnosti, důkazní materiály jsou vnitřně rozporné, v řízení nebyly prokázány základní skutečnosti důležité pro rozhodnutí. Soudy opřely své závěry o nepřesvědčivá skutková zjištění, která jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Proto nelze dovodit, že žalobce unesl důkazní břemeno pro úspěšné uplatnění svého nároku.
Stěžovatelka tvrdí, že oběma rozsudky obecných soudů bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Námitky stěžovatelky směřují proti nesprávným skutkovým závěrům, vadnému hodnocení důkazů i proti nesprávnému právnímu posouzení. Obecné soudy svým postupem jednaly nejen v rozporu se zákonem (§153, §132, §157 odst. 2 o.s.ř.), ale v důsledku povahy a intenzity namítaných vad porušily též pravidla spravedlivého procesu. Proto stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud oba napadené rozsudky - rozsudek Okresního soudu v Trutnově a rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové - zrušil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud považuje za nutné zdůraznit, že jeho úkolem je pouze ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Přestože je součástí soudní moci upravené v hlavě čtvrté Ústavy, je vyčleněn ze soustavy obecných soudů, není jim proto ani nadřízen a nepřísluší mu zpravidla přehodnocovat jimi prováděné dokazování, pokud jím nedojde k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele. Ústavní soud tedy není zásadně povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a může tak činit toliko tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. Jak totiž Ústavní soud judikoval, "základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá porušení základního práva a svobody" (nález sp. zn. III. ÚS 269/99, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 17, str. 235).
V této souvislosti Ústavní soud opakovaně konstatoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 3, C. H. Beck, 1995, str. 257).
Z těchto obecnějších východisek vycházel Ústavní soud rovněž v souzené věci.
Podstatou ústavní stížnosti je polemika stěžovatelky s hodnocením důkazů, které ve věci provedl soud prvního stupně a poté i odvolací soud. Stěžovatelka v ústavní stížnosti v podstatné části opakuje námitky, které již uplatnila v řízení před obecnými soudy a s nimiž se tyto soudy adekvátním způsobem vypořádaly.
Z ústavního principu nezávislosti soudů podle čl. 82 Ústavy ČR vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, která je vyjádřena v §132 občanského soudního řádu. Jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují meze vyplývající ze zásady volného hodnocení důkazů, není Ústavní soud oprávněn "hodnotit" hodnocení důkazů provedené obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval. V tomto směru Ústavní soud z příslušného spisu Okresního soudu v Trutnově, sp.zn. 5 C 300/95, nezjistil v postupu obecných soudů pochybení takového rázu, jež by zasahovalo do roviny ústavnosti.
Z odůvodnění napadených rozsudků dostatečně zřetelně vyplývá, které skutečnosti vzaly obecné soudy za prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřely svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídily. Uspokojivě se vypořádaly také s rozpory, které mezi jednotlivými důkazy vyvstaly. Podle názoru Ústavního soudu takto pojatá argumentace nikterak nevybočuje z mezí volného hodnocení důkazů a nesvědčí o extrémním nesouladu mezi provedenými důkazy, skutkovými zjištěními a právními závěry soudů.
Ústavní soud nepovažoval za nutné detailně přezkoumávat všechny námitky stěžovatelky směřující do hodnocení jednotlivých důkazů, neboť tyto námitky učinila stěžovatelka již obsahem svého odvolání. Jejich dalším reprodukováním v ústavní stížnosti staví Ústavní soud do pozice třetí instance v systému všeobecného soudnictví, která mu s ohledem na vymezení jeho funkce v Ústavě ČR nepřísluší. Jde-li o námitku týkající se případného snížení ceny řeziva v důsledku jeho nevhodného uskladnění, dlužno konstatovat, že se tato námitka opírá o skutečnosti, které stěžovatelce evidentně musely být známy již v průběhu řízení před soudem prvního stupně. Ve znaleckém posudku ze dne 7.10.2000 bylo výslovně uvedeno, že hodnocení řeziva je prováděno za předpokladu jeho řádného uskladnění. Zmíněná námitka se tedy nemohla stát - se zřetelem na ustanovení §205a odst. 1 o.s.ř. (ve znění novely provedené zákonem č. 30/2000 Sb. s účinností od 1.1.2001) - odvolacím důvodem. Ústavní soud zdůrazňuje, že rozhodnutí o rozsahu dokazování potřebného ke zjištění skutkového stavu věci (§153 o.s.ř.) spadá v zásadě do kompetence obecných soudů, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad ve smyslu výše uvedené judikatury, jenž by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. O takový případ se však v souzené věci nejedná.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl. Ve vztahu k výroku sub I. rozsudku Okresního soudu v Trutnově byla ústavní stížnost odmítnuta podle §43 odst. 1 písm. c) a písm.e) cit. zákona.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. května 2003
JUDr. Vladimír Klokočka
předseda senátu Ústavního soudu