ECLI:CZ:US:2003:1.US.629.02
sp. zn. I. ÚS 629/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera o ústavní stížnosti obchodní společnosti S., s.r.o., zastoupené advokátkou JUDr. Z. P., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8.8.2002, sp.zn. 27 Co 51/2001, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně v záhlaví uvedeným rozsudkem ve věci stěžovatelky (žalobce) proti žalovanému J. Z. o 38.136,20 Kč s příslušenstvím rozhodl o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 22.11.2000, č.j. 7C 74/99-55, tak, že rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o povinnosti žalovaného zaplatit stěžovatelce 38.136,20 Kč s 18 % úrokem změnil a žalobu zamítl. Současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, a uložil stěžovatelce povinnost zaplatit žalovanému na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 5.151,60 Kč.
V odůvodnění tohoto rozsudku krajský soud konstatoval, že stěžovatelka v žalobě uvedla, že pro žalovaného a pro pana V., kteří spolu uzavřeli smlouvu o sdružení, prováděla na základě smlouvy o dílo č. 96/01 dodávku a montáž elektroinstalace. Po provedení těchto prací vystavila fakturu č. 96010 na 92.183,- Kč. Stěžovatelka vedle toho provedla i další práce, které předmětem uvedené faktury nebyly; celková dlužná částka byla uznána dohodou ze dne 5.2.1997 podepsanou žalovaným, podle níž účastníci sdružení dlužili stěžovatelce částku 103.895,- Kč. Pan V. část dlužné částky zaplatil, proto se stěžovatelka domáhala zaplacení zbytku dluhu ve výši žalované částky na žalovaném, a to s odkazem na ustanovení §835 odst. 2 občanského zákoníku, podle kterého jsou účastnící sdružení ze závazku vůči třetím osobám zavázáni společně a nerozdílně. Žalovaný namítal, že tato zbývající částka byla již vyrovnána po dohodě s panem P. (jednatelem stěžovatelky) zápočtem za provedenou opravu osobního automobilu. Soud prvního stupně po provedení listinných důkazů - smlouvou o dílo, uznáním závazku, vymáhanou fakturou, smlouvou o sdružení, důkazy prokazujícími splnění smlouvy o dílo a důkazy o částečných platbách druhého účastníka sdružení - rozhodl tak, že výše uvedeným rozsudkem žalobě vyhověl. V odvolání proti rozsudku okresního soudu poukázal žalovaný na dopis stěžovatelky ze dne 7.7.1997, jímž mu bylo oznámeno, že pohledávka vůči němu byla prodána firmě I. U. (pan I. G.). Poté, co odvolací soud zopakoval část listinných důkazů provedených soudem prvního stupně, doplnil dokazování originálem dopisu stěžovatelky ze dne 7.7.1997, z něhož zjistil, že stěžovatelka informuje sdružení žalovaného a pana V. o odprodeji pohledávky ve výši 73.995,- Kč firmě I. U., panu I. G. Tento dopis byl podepsán jednateli stěžovatelky B. Ž. a F. P. a dále advokátem JUDr. F. V přípise je uvedena rekapitulace dluhu ve výši 103.895,- Kč, z toho odečtena úhrada ve výši 29.900,- Kč, což dává částku 73.995,- Kč. Částka uvedená v položce "rekapitulace" je totožná s částkou uvedenou na uznání závazku žalovaného ze dne 5.2.1997. Na základě tohoto důkazu odvolací soud konstatoval, že žalobce (stěžovatelka) jako postupitel postoupil svoji pohledávku vůči žalovanému třetí osobě. Tím žalovanému zanikla povinnost platit dlužnou částku ve prospěch stěžovatelky, takže ke dni podání žaloby stěžovatelka neměla aktivní legitimaci k jejímu podání. Na uvedené skutečnosti by prý nic nezměnila ani okolnost, zda skutečně došlo k uzavření smlouvy o postoupení pohledávky a s jakým obsahem. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně změnil (§220 odst. 2 o.s.ř.) tak, že žalobu pro nedostatek aktivní legitimace zamítl.
Proti rozsudku Krajského soudu v Brně podala stěžovatelka ústavní stížnost, v níž tvrdí, že napadeným rozsudkem bylo porušeno její právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Namítala nejdříve, že v rozsudku odvolacího soudu nebylo uvedeno poučení o možnosti podat proti němu dovolání, čímž prý soud porušil svou povinnost stanovenou v §5 o.s.ř. Zároveň však stěžovatelka uvedla, že v daném případě není k ochraně jejích práv poskytnut žádný právní prostředek, neboť ustanovení §238 odst. 2 písm. a) o.s.ř. neumožňuje podat dovolání v obchodních věcech, je-li předmětem žaloby plnění nižší než 50.000,- Kč. Toto ustanovení prý nezajišťuje rovnou právní ochranu všech nároků, jestliže rozlišuje nároky nad 50.000,- Kč, které právní ochranu požívají, zatímco nároky do 50.000,- Kč nikoliv. Odvolací soud dle názoru stěžovatelky dále porušil ustanovení §229 odst. 1 písm. b), c) a odst. 3 o.s.ř. Pokud zjistil, že žalobce svoji pohledávku postoupil, měl prý v souladu s principy singulární sukcese jednat s jeho právním nástupcem. Důkazem, že došlo k postoupení pohledávky, je smlouva o postoupení pohledávky uzavřená dle §534 a násl. (poznámka: míněno zřejmě dle §524 a násl.) občanského zákoníku; tento důkaz však soud neprovedl. Podle ustanovení §530 občanského zákoníku může na žádost postupníka postupitel (tj. žalobce) vymáhat postoupený nárok svým jménem na účet postupníka. Odvolací soud však nezjistil, kdo má v řízení vystupovat jako účastník řízení. Stěžovatelka se domnívá, že postupem odvolacího soudu jí byla jako účastníku řízení odňata možnost jednat před soudem, neboť soud prý nevyšetřil, kdo je žalobcem, zda došlo k postoupení pohledávky (k singulární sukcesi), zda došlo k situaci dle ustanovení §530 občanského zákoníku a podobně. K porušení §530 občanského zákoníku prý došlo tím, že soud nezjistil, kdo je aktivně legitimován v soudním sporu, zda postupitel - žalobce či postupník jako jeho právní nástupce z možného postoupení pohledávky. Soud prý měl také zjistit, zda jsou dány důvody dle ustanovení §107 o.s.ř. či zda došlo k situaci dle §107a o.s.ř.
Stěžovatelka proto navrhla, aby Ústavní soud napadený rozsudek Krajského soudu v Brně zrušil.
Ústavní soud považuje za nutné zdůraznit, že jeho úkolem je pouze ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Přestože je součástí soudní moci upravené v hlavě čtvrté Ústavy, je vyčleněn ze soustavy obecných soudů, není jim proto ani nadřízen a nepřísluší mu zpravidla přehodnocovat jimi prováděné dokazování, pokud jím nedojde k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele. Ústavní soud tedy není zásadně povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a může tak činit toliko tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. Jak totiž Ústavní soud judikoval, "základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá porušení základního práva a svobody" (nález sp. zn. III. ÚS 269/99, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 17, str. 235).
V této souvislosti již Ústavní soud vícekrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 3, C. H. Beck, 1995, str. 257).
Podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice stěžovatelky s právním závěrem Krajského soudu v Brně, jejž tento soud vyvodil ze zjištěného skutkového stavu věci na základě provedených důkazů; především šlo o důkaz písemným oznámením stěžovatelky ze dne 7.7.1997 o odprodeji pohledávky (č.l. 63 příslušného soudního spisu). Ústavní soud však zásadně není oprávněn zasahovat do procesu dokazování před obecnými soudy, zejména do hodnocení důkazů, pokud obecné soudy postupovaly v souladu s platnou zákonnou úpravou a přitom respektovaly hranice vyplývající ze zásady volného hodnocení důkazů, jež je zformulována v §132 občanského soudního řádu.
V souladu s výše uvedenými východisky se Ústavní soud posuzovanou věcí zabýval a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Námitka stěžovatelky, že v rozsudku odvolacího soudu nebylo uvedeno poučení o možnosti podat dovolání, je nepřípadná, jestliže odvolací soud rozhodoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000, tj. před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (srov. bod 17, hlavy I., části 12 uvedené novely). Poučovací povinnost soudů týkající se dovolání byla zakotvena až zákonem č. 30/2000 Sb. s účinností od 1.1.2001 (§240 odst. 3 o.s.ř.). V daném případě dovolání podle ustanovení §238 odst. 2 písm. a) o.s.ř. (ve znění před cit. novelou) přípustné nebylo. Tvrzení stěžovatelky, že uvedené ustanovení o.s.ř. nezajišťuje rovnou právní ochranu všech nároků, nemá pro posouzení ústavní stížnosti žádnou relevanci. Je v zásadě věcí zákonodárce, jaké podmínky a předpoklady pro přípustnost dovolání stanoví. Návrh na zrušení (kteréhokoli) ustanovení zákona by stěžovatelka mohla spolu s ústavní stížností podat podle §74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, pouze tehdy, jestliže by uplatněním takového ustanovení nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti. To se však nestalo a sama stěžovatelka takový návrh ani nepodala.
Námitka, že odvolací soud porušil ustanovení §229 odst. 1 písm. b), c) a §229 odst. 3 o.s.ř., není srozumitelná. Ustanovení §229 o.s.ř. ve znění účinném do 31.12.2000 se týkalo přípustnosti obnovy řízení, §229 o.s.ř. ve znění účinném po 1.1.2001 upravuje žalobu pro zmatečnost. Žádné z těchto ustanovení zjevně nemá vztah k souzené věci. Domněnka stěžovatelky, že soud měl poté, co bylo prokázáno postoupení pohledávky, "v souladu s principy singulární sukcese" jednat s právním nástupcem stěžovatelky, je též mylná; žalobcem v daném případě byla pouze S., s.r.o.
Stěžovatelka dále vytýkala odvolacímu soudu neprovedení důkazu smlouvou o postoupení pohledávky, aniž by však takový důkaz sama v řízení navrhovala. Byla to právě stěžovatelka, která zůstala v odvolacím řízení pasivní a jednání před Krajským soudem v Brně dne 8.8.2002 se bez uvedení důvodu nezúčastnila. Otázku aplikace §530 občanského zákoníku tak stěžovatelka poprvé vznesla - v rozporu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu - až v ústavní stížnosti a v předcházejícím řízení ani netvrdila ani neprokázala souhlas postupníka s vymáháním dluhu postupitelem, tj. stěžovatelkou. Za daného stavu Ústavní soud - vědom si toho, že mu nepřísluší řešit otázky výkladu a aplikace běžného práva - nespatřuje v postupu odvolacího soudu žádné pochybení takového rázu, které by znamenalo zásah do ústavněprávní roviny. Dospěl-li odvolací soud na základě provedených důkazů k závěru, že stěžovatelka ke dni podání žaloby neměla aktivní věcnou legitimaci, nebylo jeho povinností dále zjišťovat, zda je ve věci aktivně legitimován někdo jiný. Z právního závěru o nedostatku aktivní legitimace nelze dovozovat, že by stěžovatelce byla odňata možnost jednat před soudem; žádná tomu nasvědčující okolnost ze soudního spisu nevyplynula. Nepřípadné jsou též odkazy stěžovatelky na aplikaci §107 a §107a o.s.ř. Ustanovení §107 o.s.ř. ve znění do 31.12.2000 řeší pouze případy ztráty způsobilosti být účastníkem řízení. Ustanovení §107a o.s.ř. zavedené novelou č. 30/2000 Sb. s účinností od 1.1.2001 pak nebylo možné použít především proto, že v odvolacím řízení bylo - v souladu s přechodnými ustanoveními zákona č. 30/2000 Sb. - rozhodováno podle o.s.ř. ve znění účinném před 1.1.2001.
Ústavní soud tedy v rozhodnutí odvolacího soudu neshledal extrémní nesoulad mezi právními závěry a vykonanými skutkovými zjištěními ve smyslu výše citované judikatury, jenž by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod; nezjistil ani tzv. protiústavní mezeru v dokazování. Ve skutečnosti, že se stěžovatelka neztotožňuje s právním závěrem obecného soudu, nelze spatřovat porušení jejích ústavně zaručených práv účastníka řízení, a to tím spíše, jestliže si negativní výsledek sporu přivodila také svojí procesní pasivitou během odvolacího řízení.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Náhradu nákladů právního zastoupení Ústavní soud vedlejšímu účastníkovi J.Z. nepřiznal. Podle §62 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., platí totiž zásada, že náklady řízení, které vzniknou účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, hradí účastník nebo vedlejší účastník, pokud tento zákon nestanoví jinak. Ustanovení §62 odst. 4 citovaného zákona sice stanoví, že Ústavní soud může v odůvodněných případech podle výsledku řízení usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení, leč toto ustanovení je třeba - jako výjimku ze zásady - vykládat restriktivně. V souzené věci vedlejší účastník svůj návrh konkrétně neodůvodnil a ani Ústavní soud sám neshledal náležitý důvod, aby se od uvedené obecné zásady odchýlil.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. února 2003
JUDr. Vladimír Klokočka
předseda senátu Ústavního soudu