ECLI:CZ:US:2003:1.US.649.02
sp. zn. I. ÚS 649/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele S., státní podnik v likvidaci, zastoupeného JUDr. M. Š., advokátem, o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 29. 8. 2002, čj. 36 Co 332/2002 - 31, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Okresní soud v České Lípě (dále "okresní soud") usnesením ze dne 14. 6. 2002, čj. 10 Nc 4081/2002 - 8, nařídil předběžné opatření, kterým uložil žalovanému s. p. v likvidaci S. (tedy stěžovateli) povinnost zdržet se uzavírání nájemních smluv, jejichž předmětem by byl pozemek v rozhodnutí blíže určený, jehož podílovými spoluvlastníky jsou 4 žalobci - fyzické osoby.
K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 29. 8. 2002, čj. 36 Co 332/2002 - 31, usnesení okresního soudu potvrdil.
Stěžovatel se včasnou ústavní stížností domáhal zrušení shora uvedeného usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, s odůvodněním, že nesprávným výkladem ustanovení §118 až §120 občanského zákona došlo k porušení článku 11 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel zejména polemizuje s názorem krajského soudu, podle kterého jsou zpevněné povrchy na pozemku par. č. 939/1 součástí tohoto pozemku. Podle stěžovatele se jedná o celou řadu staveb, které jsou součástí a příslušenstvím staveb v jeho vlastnictví na jeho pozemcích. Podle stěžovatele je závěr krajského soudu v rozporu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 16/93 a rozsudkem Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 3 Cz 3/90.
Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas a splňuje předepsané obsahové i formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.
Z vyžádaného spisu Okresního soudu v České Lípě (dále též "okresní soud"), sp. zn. 10 Nc 4081/2002, Ústavní soud zjistil, že okresní soud usnesením ze dne 14. 6. 2002, čj. 10 Nc 4081/2002 - 8, uložil stěžovateli předběžným opatřením zdržet se, do právní moci soudního rozhodnutí o žalobě na ochranu vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 12 C 101/2002, uzavírání nájemních smluv, jejichž předmětem by byl pozemek - ostatní plocha - zapsaný v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v České Lípě na listu vlastnictví č. 2093 pro obec N. B. a katastrální území A. u Nového Boru pod parcelním číslem 939/1. Z odůvodnění usnesení vyplývá, že stěžovatel má právo hospodaření ke stavbám na pozemcích sousedících s výše uvedeným pozemkem parc. č. 939/1. Stěžovatel, jako vlastník staveb na těchto sousedních pozemcích, je na základě práva odpovídajícího věcnému břemenu oprávněn užívat část pozemku parc. č. 939/1 pro chůzi a jízdu za účelem přístupu k těmto stavbám. Stěžovatel na výše označeném pozemku pronajal zpevněnou manipulační plochu. Uzavřením této nájemní smlouvy stěžovatel zasáhl do práv vlastníků pozemku parc. č. 939/1. I když jsou nájemní smlouvy uzavřené stěžovatelem se třetími osobami neplatné [§39 a §123 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů], mohla by vlastníkům pozemku parc. č. 939/1 vzniknout škoda v podobě nákladů na vyklizení třetích osob nebo ve formě ušlého zisku. Tím byla, podle okresního soudu, dána potřeba zatímní úpravy poměrů účastníků, proto předběžné opatření nařídil [§74 a násl., §102 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů].
Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 29. 8. 2002, čj. 36 Co 332/2002 -31, usnesení okresního soudu jako věcně správné potvrdil poté, co se ztotožnil s jeho právní argumentací.
Na základě výzvy Ústavního soudu Okresní soud v České Lípě ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění svého usnesení. Krajský soud v Ústí nad Labem se v uložené lhůtě nevyjádřil.
Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou. Ústavní soud ve své judikatuře již opakovaně uvedl, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR), a není tedy oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti. Proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., C. H. Beck, Praha 1994, str. 40]. To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy ČR). Ani skutečnost, že obecný soud se opřel o právní názor (resp. výklad zákona, jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti [viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., C. H. Beck, Praha 1995, str. 281].
Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou, zda je přípustná ústavní stížnost proti usnesení o vydání předběžného opatření, jde-li o zatímní úpravu poměrů účastníků. Z dosavadní judikatury Ústavního soudu k této problematice vyplývá, že přípustnou je [viz nález sp. zn. I. ÚS 375/2000 (nepublikován); nález sp. zn. II. ÚS 221/98 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 16., C. H. Beck, Praha 2000, str. 171; viz nález sp. zn. I. ÚS 31/97 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 8., C. H. Beck, Praha 1998, str. 183.] Předběžné opatření je totiž způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených práv nebo svobod, neboť se jím dočasně omezují vlastnická práva, konkrétně ta jejich složka, která spočívá v dispozicích s majetkem. Jedná se o rozhodnutí, které již nemůže být napraveno v návaznosti na konečné rozhodnutí o výsledku sporu.
Další otázkou, kterou v dané věci Ústavní soud posuzoval, je namítané porušení vlastnického práva stěžovatele. Podle ustanovení §2 odst. 2 zákona č. 77/1997 Sb., o státním podniku (dále "zákon o státním podniku"), ve znění pozdějších předpisů, má státní podnik právo hospodařit s majetkem České republiky (dále "státu") a nemá vlastní majetek. S majetkem státu provozuje podnikatelskou činnost vlastním jménem a na vlastní odpovědnost. S tím souvisí i využití všech procesních prostředků, které právní řád k ochraně oprávněných zájmů a práv poskytuje. Státní podnik je tedy oprávněn podat v souzené věci ústavní stížnost. Ochrana vlastnického práva zaručená čl. 11 Listiny však nesvědčí jemu, ale přímo státu jako vlastníkovi. V případném soudním sporu pak vystupuje samostatně státní podnik [§16 odst. 2 zákona o státním podniku].
Námitka stěžovatele, že stanovisko krajského soudu je v rozporu s nálezem Ústavního soudu České republiky sp. zn. Pl. ÚS 16/93, není namístě, protože uvedený nález se ani vzdáleně netýká problému řešeného napadeným rozhodnutím o předběžném opatření.
Vydání rozhodnutí o předběžném opatření zcela přísluší obecným soudům, které mohou nejlépe posoudit, zda je nutno v konkrétním případě tento institut, umožňující prozatímní úpravu poměrů účastníků řízení, využít. Jedná se o situace, kdy zájmům účastníků řízení hrozí nebezpečí porušení jejich práv, a kdy je tedy třeba poskytnout ochranu jejich zájmům. V konkrétním případě stěžovatel uzavřel nájemní smlouvu s fyzickou osobou více jak tři roky poté, co se žalobci stali vlastníky uvedeného pozemku. Stěžovatel má k uvedenému pozemku pouze právo chůze a jízdy na účelem přístupu ke stavbám, které na uvedeném pozemku vlastní. V rozhodnutí o předběžném opatření, vydaném v souzené věci, neshledal Ústavní soud porušení čl. 11 odst. 1 a odst. 3 Listiny, jak jsou namítány stěžovatelem, ani porušení jiných ústavně zaručených základních práv a svobod. V řízení před obecnými soudy tedy nedošlo k žádnému porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.
Z uvedených důvodů posoudil Ústavní soud návrh ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněný, čímž byl naplněn důvod jeho odmítnutí podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. ledna 2003
JUDr. Vladimír Klokočka
předseda I. senátu Ústavního soudu