ECLI:CZ:US:2003:1.US.714.2000
sp. zn. I. ÚS 714/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne senátem ve složení předseda JUDr. Vladimír Klokočka a soudci JUDr. František Duchoň a JUDr. Vojen Güttler o ústavní stížnosti J. V., a M. B., obou zastoupených advokátem JUDr. K. Z., proti rozsudku Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 10. 12. 1999, sp. zn. 8 C 400/96, a proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 14. 8. 2000, sp. zn. 15 Co 102/2000, takto:
Ústavní stížnost se o d m í t á.
Odůvodnění:
Okresní soud v Pelhřimově v záhlaví označeným rozsudkem ve věci návrhu stěžovatelů (navrhovatelů) proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti ČR (dále jen "odpůrce") o náhradu škody rozhodl tak, že: (I.) odpůrce je povinen zaplatit J. V. částku 134.141 Kč s příslušenstvím, (II.) zamítl návrh na zaplacení další částky J. V. ve výši 2.009.687,50 Kč s příslušenstvím, (III.) odpůrce je povinen zaplatit M. B. částku 140.181 Kč s příslušenstvím a (IV.) zamítl návrh na zaplacení další částky M. B. ve výši 2.012.647,50 Kč s příslušenstvím.
V odůvodnění tohoto rozsudku okresní soud především konstatoval, že stěžovatelé se svými návrhy domáhali náhrady škody, neboť byli usneseními Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 19. 3. 1993 vzati do vazby, leč rozsudkem stejného soudu ze dne 28. 11. 1994, sp. zn. 5 T 77/94, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 2. 1995, sp. zn. 14 To 13/95, byli zproštěni obžaloby. Rozsudkem ze dne 12. 12. 1997, sp. zn. 8 C 400/96, Okresní soud v Pelhřimově rozhodl, že návrh stěžovatelů na náhradu škody je co do základu opodstatněný.
K jednotlivým nárokům stěžovatelů okresní soud uvedl, že vyhověl návrhu na náhradu nákladů nutné obhajoby, avšak pouze ve výši dvojnásobku (a nikoliv trojnásobku) mimosmluvní odměny, neboť dovodil, že se jednalo o úkony právní služby časově více náročné, leč nikoliv mimořádně obtížné. Okresní soud vyhověl rovněž návrhu na náhradu škody, vzniklé výplatou odstupného zaměstnancům stěžovatelů a sociálního a zdravotního pojištění, a škody, způsobené prodejem potravin pod nákupní cenou.
Ohledně nároků stěžovatelů na náhradu škody, vzniklé v souvislosti s jejich podnikatelskou činností, vycházel soud ze znaleckého posudku ing. J. V., podle něhož u stěžovatelů došlo v rozhodném období (17. 3. 1993 - 1. 7. 1993) ke snížení zisku o celkových 34.600 Kč a tuto částku jim proto přiznal.
K návrhu na úhradu ušlého zisku stěžovatelů za období od 17. 3. 1993 do 1. 7. 1996, který měl vzniknout tím, že byla vypovězena nájemní smlouva na provozování "bufé", čímž došlo k trvalé ztrátě provozovny bez náhrady, soud uvedl, že ušlý zisk z této provozovny je zahrnut ve výpočtu ušlého zisku z celého podnikání stěžovatelů a proto soud tomuto nároku nevyhověl.
Okresní soud rovněž nevyhověl návrhu na vrácení zálohy za zaplacenou silniční daň a za splátky Multiservisu, jelikož shledal, že tyto úhrady nepředstavují ani skutečnou škodu, ani ušlý zisk. Ke stejnému závěru dospěl soud ohledně úroků z údajných půjček, poskytnutých stěžovatelům fyzickými osobami, neboť prý v tomto směru stěžovatelé neunesli důkazní břemeno.
Okresní soud konečně uvedl, že z citovaného znaleckého posudku vyplývá, že v průběhu roku 1993 nedošlo k poklesu vnosů stěžovatelů do firmy a k obdobnému závěru dospěl rovněž ohledně nemožnosti uplatnit odpisy ze základu daně za základní prostředky v důsledku ztráty tvorby výnosů, jelikož ztrátu ve formě snížení základu daně prý bylo možno rozpustit v následujících letech.
Krajský soud v Českých Budějovicích napadeným rozsudkem potvrdil citovaný rozsudek okresního soudu v odstavci II. ve výroku o zamítnutí návrhu na zaplacení částky 1.159.280 Kč a na zaplacení příslušenství a v odstavci IV. ve výroku o zamítnutí návrhu na zaplacení částky 1.162.240 Kč a na zaplacení příslušenství z uvedených částek. Zároveň krajský soud zrušil citovaný rozsudek v odstavci I. ve výroku o platební povinnosti odpůrce v částce 31.186 Kč s příslušenstvím, v odstavci II. ve výroku o zamítnutí návrhu na zaplacení částky 850.407,50 Kč s příslušenstvím, v odstavci III. ve výroku o povinnosti odpůrce zaplatit částku 31.186 Kč s příslušenstvím a v odstavci IV. ve výroku o zamítnutí návrhu na zaplacení částky 850.407,50 Kč s příslušenstvím a věc vrátil v tomto rozsahu okresnímu soudu k dalšímu řízení. Krajský soud dále zastavil odvolací řízení o odvolání odpůrce proti výrokům soudu I. stupně v odstavcích prvém o platební povinnosti odpůrce v částce 102.955,- Kč s příslušenstvím a třetím o platební povinnosti odpůrce v částce 108.995,- Kč s příslušenstvím.
V odůvodnění tohoto rozsudku krajský soud především uvedl, že se ohledně nákladů nutné obhajoby zcela ztotožnil se závěry soudu I. stupně ohledně interpretace advokátního tarifu ve vztahu k náročnosti poskytnutých advokátních služeb. Pokud stěžovatelé argumentují tím, že svému právnímu zástupci uhradili částky vyšší, než stanovil advokátní tarif, nelze v této skutečnosti spatřovat příčinnou souvislost mezi vzniklou škodou a protiprávním jednáním odpůrce. K obdobnému závěru dospěl krajský soud rovněž ohledně náhrady za silniční daň, nájemného za televizi a odpisů základních prostředků.
K náhradě ušlého zisku krajský soud konstatoval, že v podáních stěžovatelů chybí bližší zdůvodnění skutkových okolností, za kterých je tento ušlý zisk uplatňován, a také způsob výpočtu žalovaných částek. Znalecký posudek je prý v tomto směru obecný, nepřesvědčivý a nepřezkoumatelný, což odvolací soud konkrétně dokládá. Proto krajský soud dospěl k závěru, že shora citovaný rozsudek okresního soudu je ve výrocích o platební povinnosti odpůrce v částce 31.186 Kč s příslušenstvím vůči každému ze stěžovatelů a ve výrocích o zamítnutí návrhu na zaplacení 850.407,50 Kč s příslušenstvím každému z nich nepřezkoumatelný a že ke zjištění skutkového stavu bude nutno provést další dokazování. Proto odvolací soud v tomto rozsahu rozsudek okresního soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení s podrobnou instrukcí, které důkazní prostředky je nutno využít a které skutkové okolnosti je nezbytné ozřejmit.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti zejména uvádějí, že podle čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod mají právo na náhradu nákladů způsobených nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem. K nákladům obhajoby stěžovatelé tvrdí, že jim stát "vnukl obhajobu", kterou museli zaplatit a následně je prý polemizováno o tom, zda tak učinili důvodně či nikoliv. Stěžovatelé uznali důvodnost trojnásobného navýšení tarifní odměny a vznikla jim proto škoda ve výši skutečně vynaložených nákladů a nikoliv pouze ve dvojnásobku. Ohledně nároků z titulu ušlého zisku stěžovatelé tvrdí, že odvolací soud na jedné straně potvrdil rozsudek I. stupně, kterým byl nárok stěžovatelů zamítnut, mimo jiné s odůvodněním, že se jedná o kategorii ušlého zisku, nicméně na straně druhé odvolání stěžovatelů vyhověl, a to právě v části týkající se ušlého zisku. Proto se stěžovatelé domnívají, že citovaný rozsudek krajského soudu je nepřezkoumatelný.
Ze všech shora uvedených důvodů stěžovatelé navrhují, aby byly napadené rozsudky obecných soudů zrušeny.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod a před jeho podáním je proto nutno vyčerpat všechny procesní prostředky k ochraně práv, které právní řád stěžovatelům poskytuje. Tuto skutečnost Ústavní soud v daném případě uvádí proto, že stěžovatelé v petitu ústavní stížnosti navrhují zrušení obou citovaných rozsudků obecných soudů, ačkoliv je zřejmé, že pouze některé jejich výroky nabyly před podáním ústavní stížnosti právní moci a jsou proto způsobilé přezkumu, prováděného Ústavním soudem v rámci řízení o ústavní stížnosti. Proto Ústavní soud shledal, že ta část ústavní stížnosti, brojící proti zrušujícím a zrušeným výrokům napadených rozsudků (viz rekapitulační část tohoto usnesení), představuje nepřípustný návrh, jelikož řízení před obecnými soudy v tomto rozsahu dále probíhá a nebylo před podáním ústavní stížnosti pravomocně ukončeno ve smyslu ustanovení §72 odst. 1 písm. a) ve spojení s §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Tuto část ústavní stížnosti proto Ústavní soud jako nepřípustnou odmítl [§43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb.].
Ústavní soud se proto dále zabýval ústavností toliko těch částí rozsudků okresního a krajského soudu, které před podáním ústavní stížnosti nabyly právní moci (viz shora). V tomto směru však Ústavní soud připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) a že není součástí soustavy obecných soudů. Nepřísluší mu proto zpravidla ani přehodnocovat dokazování, před nimi prováděné - a to ani kdyby se s ním sám neztotožňoval - pokud jím nejsou porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelů. Tuto okolnost považuje Ústavní soud za nutné v souzené věci zdůraznit, jelikož stěžovateli uplatněné námitky v principu směřují právě do oblasti hodnocení dokazování, provedeného obecnými soudy.
Podstata ústavní stížnosti totiž spočívá ve dvou uplatněných námitkách.
Stěžovatelé především tvrdí, že jim obecné soudy měly přiznat náhradu trojnásobku (a nikoliv pouze dvojnásobku) advokátního tarifu, neboť tuto částku skutečně uhradili svému právnímu zástupci a v této výši jim proto vznikla škoda. K tomu Ústavní soud uvádí, že sedes materiae této námitky spočívá v interpretaci ustanovení §12 odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), podle něhož "u úkonů právní služby mimořádně obtížných, zejména je-li k nim třeba použití cizího práva nebo cizího jazyka, nebo u úkonů právní služby časově náročných může advokát zvýšit mimosmluvní odměnu až na trojnásobek". Jedná se tedy o interpretaci tzv. jednoduchého práva, kdy protiústavní intenzita by zásadně mohla nastat až tehdy, jestliže by obecné soudy svévolně porušily kogentní ustanovení jednoduchého práva (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 269/99, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 17, str. 235). Jak však vyplývá z dikce citovaného ustanovení, obecné soudy se pohybovaly v dispozici uvedené normy, svůj právní závěr v tomto směru náležitě odůvodnily a proto Ústavní soud - respektující své ústavní vymezení - neshledal důvod tento jejich názor z ústavně právního hlediska jakkoliv zpochybňovat.
Jestliže stěžovatelé jako svoji druhou námitku uvádí, že napadený rozsudek krajského soudu je nepřezkoumatelný, neboť odvolací soud ohledně nároků z titulu ušlého zisku vyhověl jejich odvolání jen zčásti, nezbývá Ústavnímu soudu než odkázat na podrobné odůvodnění citovaného rozsudku, v němž krajský soud přesvědčivým způsobem vyložil, z jakých důvodů nebylo možné přiznat odpisy z důvodu ztráty výnosů, jestliže konstatoval, že tuto částku je nutno posuzovat teprve v rámci ušlého zisku. Přitom pro posouzení výše případné náhrady za ušlý zisk vytvořil krajský soud procesní prostor, neboť zrušil shora označenou část rozsudku okresního soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Ústavní soud se proto neztotožňuje s názorem stěžovatelů, že rozsudek krajského soudu je nepřezkoumatelný a opětovně konstatuje, že i tato námitka stěžovatelů svojí podstatou spadá - v tomto konkrétním případě - do oblasti aplikace jednoduchého práva a hodnocení dokazování, což však Ústavnímu soudu s ohledem na jeho ústavní vymezení nepřísluší.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost zčásti jako návrh nepřípustný, zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení §43 odst. 1 písm. e), odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. ledna 2003
JUDr. Vladimír Klokočka předseda senátu