ECLI:CZ:US:2003:1.US.717.2000
sp. zn. I. ÚS 717/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne senátem ve složení předseda JUDr. Vladimír Klokočka a soudci JUDr. František Duchoň a JUDr. Vojen Güttler ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky MUDr. A. T., zastoupené advokátem Mgr. F. Š., proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30. 11. 1999, sp. zn. 13 C 85/98, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 9. 2000, sp. zn. 22 Co 299/2000, takto:
Ústavní stížnost se o d m í t á.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 v záhlaví označeným rozsudkem ve věci stěžovatelky (žalobkyně) proti žalovaným K. D. a D. D. o přivolení k výpovědi z nájmu bytu rozhodl tak, že zamítl žalobu se žádostí, aby soud přivolil k výpovědi z nájmu bytu žalovaných k blíže specifikovanému bytu (dále jen "předmětný byt"), kterou dala stěžovatelka žalovaným dne 31. 7. 1998.
V odůvodnění tohoto rozsudku obvodní soud především na základě provedeného dokazování konstatoval, že stěžovatelka je vlastnicí domu, v němž je předmětný byt, jehož společnými nájemci jsou žalovaní. V příčce mezi pokojem a kuchyní tohoto bytu prý byl otvor již v době, kdy byl byt K. D. přidělen, tento otvor K. D. bez souhlasu stěžovatelky a stavebního úřadu zvětšil, později však jej dozdil na původní velikost, "která byla v bytě" již před užíváním bytu žalovanými. Stěžovatelka údajně pro postoj žalovaných nemohla splnit svou povinnost, uloženou odborem výstavby Obvodního úřadu městské části Praha 2 ze dne 2. 6. 1997 a spočívající v odstranění zmíněného otvoru, nicméně zároveň je zřejmé, že dodatečnému povolení stavby tohoto otvoru brání pouze nesouhlas stěžovatelky; je přitom jasné, že předmětná příčka není nosnou zdí a otvor v ní proto nemůže ohrozit ani statiku ani stabilitu domu a nemůže přivodit ohrožení osob či majetku. Obvodní soud proto dospěl k závěru, že s ohledem na prokázaný skutkový stav věci nelze spatřovat v postupu žalovaných natolik hrubé porušení povinností nájemce, jež by zakládalo výpovědní důvod ve smyslu ustanovení §711 odst. 1 písm. d) občanského zákoníku.
Městský soud v Praze napadeným rozsudkem citovaný rozsudek obvodního soudu potvrdil.
V odůvodnění svého rozsudku se městský soud ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu I. stupně a především zdůraznil, že se stěžovatelce nepodařilo prokázat, že příslušný otvor v příčce jako takový vybudoval žalovaný K. D. Protože úpravu otvoru, kterou sám provedl, na výzvu stěžovatelky odstranil, nelze takové porušení povinností nájemce hodnotit jako natolik závažné, aby naplnilo citovaný výpovědní důvod. Jiná je prý ovšem situace v případě, že žalovaní stěžovatelce odmítají zpřístupnit byt, což stěžovatelka tvrdila v průběhu řízení, nicméně toto porušování povinností žalovanými nebylo součástí skutkového odůvodnění výpovědi a proto nebylo možné bez změny žaloby a nové výpovědi z nájmu bytu zkoumat její důvodnost i z hlediska porušování těchto povinností.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti především rekapituluje obsah dosavadního řízení a odvolání, které podala proti napadenému rozsudku obvodního soudu. Zdůrazňuje, že z provedeného dokazování není zřejmé, zda nějaký otvor v příčce existoval již dříve, nezávisle na žalovaných, zejména proto, že původní stavební plány otvor neobsahují a žádná stavební dokumentace obsahující stavební úpravy v tomto smyslu neexistuje. Stěžovatelka prý o žádném otvoru při převzetí domu nevěděla, z čehož usuzuje, že "musel být nutně vytvořen samotnými žalovanými", kteří toto tvrzení nikterak nevyvrátili. K "dozdění" otvoru do původních rozměrů stěžovatelka uvádí, že se ve skutečnosti jednalo o pouhé jeho zakrytí sádrokartonem, tedy nikoliv o rovnocenné zazdění původním materiálem, které navíc prováděl K. D. svépomocí a neodborně, přestože v citovaném rozhodnutí odboru výstavby je obsažena povinnost tak učinit prostřednictvím odborné firmy.
Stěžovatelka s poukazem na ustanovení §694 občanského zákoníku tvrdí, že povinností nájemce je v případě zamýšlených úprav v bytě vyžádat si souhlas pronajímatele a pokud tuto povinnost nájemce poruší, musí mít pronajímatel možnost domáhat se uvedení bytu do původního stavu. Jestliže však nájemce odmítá své povinnosti nadále plnit, musí mít prý pronajímatel možnost uplatnit vůči němu sankci, tzn. výpověď nájemního vztahu. Úvahu obecných soudů, že předmětné stavební úpravy neznamenají tak závažné porušení práv a povinností, aby byl naplněn výpovědní důvod dle §711 odst. 1 písm. d) občanského zákoníku, proto stěžovatelka označila za zcela neopodstatněnou. Navíc prý žalovaní naprosto ignorují výzvy stěžovatelky k jednání a odmítají jí umožnit přístup do bytu za účelem provedení kontroly skutečného stavu stavebních úprav.
Stěžovatelka dále tvrdí, že ve svém odvolání navrhla, aby odvolací soud změnil rozsudek soudu I. stupně a sám ve věci rozhodl tak, že přivolí k výpovědi z nájmu předmětného bytu, a za tím účelem navrhla rovněž doplnění dokazování o pasportizaci bytu z doby, kdy žalovaní byt přebírali. Tento důkaz však odvolací soud neprovedl a přesto rozhodl shora uvedeným způsobem.
Ze všech uvedených důvodů stěžovatelka tvrdí, že obecné soudy náležitě nezjistily skutkový stav věci a nesprávně věc právně zhodnotily. Tím prý porušily ústavně zaručené základní právo stěžovatelky na soudní ochranu, garantované čl. 36 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod. Proto navrhla, aby byly napadené rozsudky obou obecných soudů zrušeny.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) a že není součástí soustavy obecných soudů. Nepřísluší mu proto zpravidla ani přehodnocovat dokazování, před nimi prováděné - a to ani kdyby se s ním sám neztotožňoval - pokud jím nejsou porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelky. Tuto okolnost považuje Ústavní soud za nutné v souzené věci zdůraznit, jelikož podstata stěžovatelkou uplatněných námitek se týká právě hodnocení dokazování, provedeného obecnými soudy. Ústavní soud rovněž uvádí, že argumentace stěžovatelky ve skutečnosti směřuje nikoliv proti údajnému porušení jejích základních práv, nýbrž toliko proti neúspěchu v soudním řízení, což však přirozeně ústavní ochrany nepožívá.
V této souvislosti je rovněž nutno připomenout, že podle konstantní judikatury Ústavního soudu je dán důvod ke zrušení napadeného rozhodnutí obecného soudu toliko tehdy, jestliže učiněné právní závěry jsou v extrémním nesouladu s výsledky provedeného dokazování (tzn. se skutkovým zjištěním), a nemohou z nich ani v žádné z možných interpretací odůvodnění soudního rozhodnutí vyplývat (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 3, str. 257). Ústavní soud se proto dále koncentroval právě na otázku, zda v souzené věci lze mezi právními závěry, obsaženými v napadených rozsudcích obecných soudů, a mezi skutkovým stavem, zjištěným v rámci procesu dokazování, extrémní nesoulad skutečně spatřovat.
V tomto směru Ústavní soud - na základě zjištění, obsažených ve spisu Obvodního soudu pro Prahu, 2 zn. 13 C 857/98, - konstatuje, že se stěžovatelka svým žalobním návrhem domáhala přivolení soudu k výpovědi z nájmu bytu, a to z důvodu upraveného v ustanovení §711 odst. 1 písm. d) občanského zákoníku. Podle tohoto ustanovení může pronajímatel s přivolením soudu vypovědět nájem bytu, "jestliže nájemce hrubě porušuje své povinnosti vyplývající z nájmu bytu, zejména tím, že nezaplatil nájemné nebo úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu za dobu delší než tři měsíce". Hrubé porušování citovaných povinností ze strany žalovaných spatřovala stěžovatelka v tom, že žalovaní neoprávněně provedli shora uvedené stavební práce v předmětném bytu. Ústavní soud tedy dovozuje, že podstata souzené věci spočívá v interpretaci a aplikaci citovaného ustanovení jednoduchého práva, kdy protiústavní intenzita provedeného zásahu orgánu veřejné moci by zásadně mohla nastat až tehdy, jestliže by obecné soudy svévolně porušily kogentní ustanovení jednoduchého práva (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 269/99, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 17, str. 238, 239). K tomu však v daném případě zjevně nedošlo.
Pochybení obecných soudů totiž stěžovatelka shledala především v tom, že prý z provedeného dokazování nebylo zřejmé, zda nějaký otvor v příčce existoval již dříve, tzn. před převzetím bytu do nájmu žalovaným. Jestliže za této situace obvodní soud v odůvodnění napadeného rozsudku vycházel z toho, že v předmětné příčce byl otvor již v době, kdy byl K. D. byt přidělen, a stěžovatelce se nepodařilo prokázat opak, tzn. že tuto příčku vybudoval žalovaný D., nezbývá Ústavnímu soudu než konstatovat, že v daném případě shora zmíněný extrémní nesoulad mezi skutkovým zjištěním a z něho vyvozenými právními závěry není dán.
Rovněž u námitky, že jednání žalovaných naplňuje výpovědní důvod upravený v ustanovení §711 odst. 1 písm. d) občanského zákoníku, dospěl Ústavní soud k závěru, že se jedná - s ohledem na shora uvedené ústavní vymezení a funkci Ústavního soudu v systému dělby moci v České republice - o námitku zjevně neopodstatněnou. Její podstata totiž spočívá toliko v interpretaci jednoduchého práva, zjevně nedosahuje ústavně právní dimenze a Ústavnímu soudu proto nezbývá než konstatovat, že bylo úkolem obecných soudů v rámci jejich zákonem upraveného diskrečního oprávnění v daném případě samostatně posoudit, zda podmínky konkrétního výpovědního důvodu byly splněny či nikoliv. Jestliže obecné soudy dospěly k závěru, že se žalovaní sice dopustili protiprávního jednání (viz rekapitulační část tohoto usnesení), leč že intenzitu této protiústavnosti nelze posuzovat jako hrubé porušení povinností nájemce ve smyslu citovaného ustanovení občanského zákoníku, nemůže Ústavní soud tento závěr přehodnocovat, jelikož v opačném případě by se stavěl do pozice třetí, superrevizní, soudní instance, což mu zjevně nepřísluší.
Ústavní soud se konečně zabýval i námitkou stěžovatelky, že obecné soudy náležitě nezjistily skutkový stav věci a že odvolací soud neprovedl doplnění dokazování o pasportizaci bytu z doby, kdy žalovaný byt přebíral. Ani v tomto směru však Ústavní soud neshledal protiústavní pochybení obecných soudů; to především proto, že stěžovatelka sama v odvolání proti napadenému rozsudku obvodního soudu (č.l. 46) uvedla, že "ve věci není třeba provádět již další rozsáhlejší dokazování" a při jednání před odvolacím soudem její právní zástupce sdělil, že doplnění dokazování o zmíněný pasport bytu ponechává na úvaze soudu (č.l. 57 p.v.). Ústavní soud proto shledal, že v daném případě nedošlo k porušení ústavně zaručených procesních práv stěžovatelky (např. ve smyslu tzv. opomenutého důkazu) a že stěžovatelka ve skutečnosti brojí toliko proti neúspěchu v soudním řízení, což - jak již bylo řečeno - přirozeně ústavní ochrany nepožívá.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. ledna 2003
JUDr. Vladimír Klokočka předseda senátu