ECLI:CZ:US:2003:1.US.741.2000
sp. zn. I. ÚS 741/2000
Usnesení
.
Ústavní soud rozhodl dnešního dne senátem ve složení předseda JUDr. Vladimír Klokočka a soudci JUDr. František Duchoň a JUDr. Vojen Güttler ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Jednota Ch., zastoupeného advokátem JUDr. P. B., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 9. 2000, sp. zn. 12 Co 881/2000, a proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 9. 2000, sp. zn. 13 Co 880/2000, takto:
Ústavní stížnost se o d m í t á.
Odůvodnění:
Okresní soud v Chebu usnesením ze dne 8. 8. 2000, č.j. 16 E 1661/2000-13, ve věci stěžovatele (oprávněný) proti povinným - Fr. F. a J. T. o výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva na nemovitostech rozhodl tak, že zamítl návrh na nařízení výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva na blíže specifikovaných nemovitostech v k.ú. A.
Okresní soud v Chebu usnesením ze dne 8. 8. 2000, sp. zn. 16 E 1665/2000, rozhodl mezi týmiž účastníky tak, že návrh na nařízení výkonu rozhodnutí prodejem sposluvlastnického podílu na týchž nemovitostech zamítl.
V odůvodnění obou usnesení okresní soud uvedl, že se stěžovatel svými návrhy ze dne 20. 6. 2000 domáhal výkonu rozhodnutí Okresního soudu v Chebu ze dne 3. 2. 2000, sp. zn. 20 Ro 101/2000, k uspokojení pohledávky ve výši 25.412 Kč s příslušenstvím, a výkonu rozhodnutí stejného soudu ze dne 22. 2. 2000, sp. zn. 20 Ro 103/2000, k uspokojení pohledávky ve výši 129.912 Kč s příslušenstvím. Okresní soud však z podkladů Katastrálního úřadu v Chebu zjistil, že povinní převedli kupní smlouvou ze dne 6. 3. 2000 předmětné nemovitosti na kupujícího B., s.r.o., přičemž vklad práva byl v katastru zapsán dne 30. 6. 2000 s účinky k 19. 4. 2000. Protože dle ustanovení §338b odst. 1 občanského soudního řádu (o.s.ř.) může být nařízen výkon rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva, jen je-li prokázáno, že nemovitost je ve vlastnictví povinného a jelikož prokázání vlastnického práva k nemovitosti se vztahuje ke dni zahájení řízení (tzn. ke dni podání návrhu na nařízení exekuce) a protože v daném případě byly oba návrhy stěžovatele doručeny soudu až dne 20. 6. 2000, okresní soud návrh zamítl, jelikož shledal, že citovaná zákonná podmínka pro nařízení výkonu rozhodnutí není splněna. Stejně okresní soud postupoval u návrhu na výkon rozhodnutí prodejem spoluvlastnického podílu s poukazem na shodně znějící ustanovení §335 odst. 1 o.s.ř.
Krajský soud v Plzni napadenými usneseními citovaná usnesení Okresního soudu v Chebu potvrdil.
V odůvodnění svých usnesení se krajský soud ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu I. stupně a především zdůraznil, že v době podání návrhu stěžovatele soudu byli povinní obligačně vázáni uzavřenou smlouvou o prodeji předmětných nemovitostí a rovněž byl v té době již podán návrh na vklad dle této smlouvy. Je pravdou, že k přechodu vlastnického práva dochází vkladem do katastru nemovitostí, tzn. vkladem do katastru na základě rozhodnutí katastrálního úřadu. Vkladem se prý však situace mění, neboť za vlastníka nemovitosti se považuje nabyvatel, a to již od okamžiku doručení návrhu na vklad katastrálnímu úřadu. V souzené věci proto 30. 6. 2000 došlo k zápisu vkladu práva do katastru s právními účinky již od 19. 4. 2000 a za vlastníka bylo tedy nutno považovat nového nabyvatele a nikoliv povinné osoby. Okresní soud v Chebu prý proto rozhodl správně, jelikož povinní v době doručení návrhu stěžovatele soudu již nebyli vlastníky předmětných nemovitostí a své vlastnické právo k nim pozbyli zpětně ke dni 19. 4. 2000.
Stěžovatel v ústavní stížnosti především namítá, že Krajský soud v Plzni porušil napadenými usneseními jeho základní práva, garantovaná čl. 90 Ústavy ČR, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Zmíněnou protiústavnost stěžovatel spatřuje v tom, že obecné soudy řeší rozdílně právní otázku stanovení okamžiku přechodu vlastnictví. Stěžovatel se domnívá, že krajský soud v odůvodnění napadených usnesení dospěl k odlišnému právnímu závěru, jestliže ve věci sp. zn. 12 Co 881/2000 judikoval, že k přechodu vlastnického práva došlo ke dni provedení vkladu vlastnického práva (19. 4. 2000) a povinní tak nebyli vlastníky předmětných nemovitostí v den podání návrhu na výkon rozhodnutí, zatímco v usnesení sp. zn. 13 Co 880/2000 prý uvedl, že povinní byli ke dni podání návrhu soudu vlastníky nemovitostí.
Stěžovatel zastává názor, že kupní smlouvou vzniká nabyvateli toliko závazkový nárok požadovat na prodávajícím převedení vlastnického práva k nemovitosti, které však vzniká až rozhodnutím katastrálního úřadu. Do tohoto rozhodnutí je prodávající stále vlastníkem nemovitosti a v daném případě prý proto v době podání návrhu na výkon rozhodnutí povinné osoby svého vlastnického práva k předmětným nemovitostem ještě nepozbyli.
Proto stěžovatel navrhl, aby byla napadená usnesení krajského soudu jako protiústavní zrušena.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) a že není součástí soustavy obecných soudů. Nepřísluší mu proto zpravidla ani přehodnocovat dokazování, před nimi prováděné - a to ani kdyby se s ním sám neztotožňoval - pokud jím nejsou porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Úkolem Ústavního soudu rovněž není sjednocování judikatury obecných soudů, jak (nepřímo) žádá stěžovatel.
Stěžovatel totiž zejména tvrdí, že Krajský soud v Plzni v obou napadených usneseních dospěl k odlišnému právnímu názoru ohledně časového okamžiku přechodu vlastnického práva k předmětným nemovitostem. S tímto názorem se však Ústavní soud nemohl ztotožnit. Z usnesení sp. zn. 13 Co 880/2000 totiž vyplývá, že "vlastnické právo tedy vznikne až vkladem do katastru nemovitostí na základě rozhodnutí katastrálního úřadu. Vkladem se však situace mění, za vlastníka se považuje nabyvatel, a to již od okamžiku doručení návrhu na vklad katastrálnímu úřadu." V usnesení sp. zn. 12 Co 881/2000 krajský soud judikoval, že "závěr soudu I. stupně, že povinní nebyli ke dni podání návrhu na zahájení řízení o výkon rozhodnutí vlastníky předmětných nemovitostí přesto, že vklad práva vlastnického pro kupujícího dle kupní smlouvy z 6. 3. 2000 ... byl zapsán až 30. 6. 2000, je závěrem správným." Jde však toliko o otázku nepřesné formulace naposledy citovaného usnesení. V obou případech totiž krajský soud aplikoval ustanovení §2 odst. 3 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem ve znění pozdějších předpisů, podle něhož "právní účinky vkladu vznikají na základě pravomocného rozhodnutí o jeho povolení ke dni, kdy návrh na vklad byl doručen příslušnému orgánu republiky."
Ústavní soud tedy konstatuje, že v případě obou napadených usnesení krajský soud dospěl ke stejnému právnímu závěru (byť odlišně formulovanému), jehož podstata spočívá v tom, že právní účinky vkladu do katastru nemovitostí vznikají zpětně ke dni doručení příslušného návrhu, tzn., že v souzené věci povinné osoby přestaly být vlastníky předmětných nemovitostí ke dni 19. 4. 2000. Protože návrhy na nařízení exekuce byly okresnímu soudu doručeny až dne 20. 6. 2000, nemohlo jim být vyhověno, neboť v tomto okamžiku již povinné osoby nebyly vlastníky nemovitostí. Ústavní soud proto shledal, že podstata souzené věci spočívá v interpretaci a aplikaci citovaného ustanovení jednoduchého práva, kdy protiústavní intenzita by zásadně mohla nastat až tehdy, jestliže by obecné soudy svévolně porušily kogentní ustanovení jednoduchého práva (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 269/99, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 17, str. 235). K tomu však v daném případě zjevně nedošlo.
Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že neshledal relevantní ani stěžovatelovu námitku ohledně doby rozhodování okresního soudu o jeho návrhu na exekuční rozhodnutí a argumentující porušením čl. 38 odst. 2 Listiny, podle něhož má každý (mimo jiné) právo na rozhodování bez zbytečných průtahů. Jestliže totiž stěžovatel tvrdí, že kdyby okresní soud rozhodl v době od 20. 6. 2000 do 30. 6. 2000, bylo by jeho návrhu zřejmě vyhověno, jelikož v té době povinné osoby ještě byly vlastníky předmětných nemovitostí, není možné této námitce přisvědčit, neboť již z odůvodnění citovaných usnesení okresního soudu je zřejmé, že okresní soud posuzoval důvodnost návrhu z hlediska časového okamžiku ke dni doručení návrhu na zahájení řízení a nikoliv až ke dni vlastního rozhodování.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. ledna 2003
JUDr. Vladimír Klokočka předseda senátu