ECLI:CZ:US:2003:2.US.349.01
sp. zn. II. ÚS 349/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 1. dubna 2003 v senátu, složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů JUDr. L. G., a Ing. L. G., právně zastoupených advokátem JUDr. P. R., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. 3. 2001, sp.zn. 19 Co 291/99, a proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 15. 3. 1999, č.j. 33 C 156/92-121, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 7. 6. 2001, se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, protože se jimi cítili dotčeni ve svých základních právech a svobodách, konkrétně v právu vlastnickém garantovaném čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v právu rovnosti a důstojnosti garantovaném čl. 1 Listiny, v právu nebýt diskriminován, zakotveném v čl. 3 Listiny, v právu na rovnost před zákonem garantovaném čl. 4 Listiny, s tím, že soudy v rozporu s ust. čl. 90 Ústavy ČR neposkytly ochranu jejich právům.
Po odstranění vady spočívající v nepřiložení kopie rozhodnutí o posledním pro- středku, který zákon poskytuje k ochraně práva [§72 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon")], Ústavní soud ústavní stížnost posoudil jako včas podanou [§72 odst. 2 zákona] a protože byla i z hlediska dalších formálních podmínek ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34 zákona], Ústavní soud shledal, že nic nebrání v projednání a rozhodnutí věci samé.
Z napadených rozhodnutí a ze soudního spisu vyplývá následující stav věci. Městský soud v Brně dne 15. 3 1999 [33 C 156/92-121] zamítl návrh na uzavření dohody o vydání věci, který podala právní předchůdkyně stěžovatelů podle zákona č. 87/1991 o mimosoudní rehabilitaci v tehdy účinném znění (dále jen "zákon o mimosoudní rehabilitaci"), s tím, že nejsou splněny podmínky pro vyhovění návrhu podle ust. §1 zákona o mimosoudní rehabilitaci. Na základě odvolání stěžovatelů se věcí zabýval Krajský soud v Brně, který dne 14. 3. 2001 [19 Co 291/99] rozsudek městského soudu potvrdil. Z odůvodnění rozsudku vyplývá, že krajský soud vzal za prokázané, že k převzetí nemovitostí, jejichž vydání bylo požadováno, došlo před 25. 2. 1948. Krajský soud se tedy shodl se soudem městským v tom, že stěžovatelé neprokázali, že by předmětné nemovitosti, v souladu s požadavkem ust. §1 zákona o mimosoudních rehabilitacích, přešly na stát v období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1989 (dále jen "rozhodné období"). Pro úplnost se dodává, že v obou případech šlo o druhé rozhodnutí těchto soudů v předmětné věci, když prvotní zamítavý rozsudek městského soudu ze dne 25. 11. 1993 [33 C 156/92-42] byl k odvolání právní předchůdkyně stěžovatelů zrušen usnesením krajského soudu ze dne 29. 5. 1996 [33 C 156/92-66]. Stěžovatelé napadli rozsudek krajského soudu ze dne 14. 3. 2001 dovoláním, které však bylo jako nepřípustné odmítnuto. Z opisu výměru Národního výboru zemského hlavního města Brna č. 269234/46 [33 C 156/92-76], jímž byly tetě právní předchůdkyně stěžovatelů H. H. (dále jen "původní majitelka") konfiskovány předmětné nemovitosti, je patrno, že byl vydán dne 23. 12. 1946, doručen byl 24. 12. 1946 a právní moci nabyl 23. 1. 1947.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti tvrdí, že předmětné nemovitosti přešly na stát v rozhodném období bez právního důvodu a že tedy návrhu na vydání mělo být vyhověno. O žádosti původní majitelky o zachování státního občanství bylo podle nich rozhodováno až v roce 1949, tedy po 25. 2. 1948. Až do vyřízení její žádosti nemohl být platně vydán konfiskační výměr. Dle jejich názoru je třeba ustanovení zákona č. 87/1991 Sb, dekretů prezidenta republiky č. 33 ze dne 2. 8. 1945 a č. 108 z 25. 10. 1945, vykládat ve svém souhrnu a promítnout sem také vyhl. č. 303/52 Úl. Pokud by totiž žádost původní majitelky o zachování československého občanství byla vyřízena do roku 1948, bezpochyby by byla vyřízena kladně. Pak by zde byla možnost zrušení konfiskačního výměru. Došlo-li však k vyřízení žádosti o zachování občanství až po roce 1948, pak se do vyřízení žádosti promítl vliv komunistického režimu a je třeba vycházet z tohoto, že toto správní rozhodnutí učiněné v rozhodném období se promítlo v nepřehodnocení konfiskačního výměru. V daném případě tak byla správním aktem, učiněným v rozhodném období v rozporu se zásadami demokratické společnosti, způsobena původní majitelce majetková křivda, tak jak to má na mysli ust. §1 zákona o mimosoudních rehabilitacích. Protože soudy v rozporu s ústavně garantovanými právy a svobodami zakotvenými v článcích 1, 3, 4 a 11 Listiny dospěly k závěru, že správní akt nebyl učiněn v rozhodném období, navrhli stěžovatelé závěrem ústavní stížnosti zrušení napadených rozhodnutí.
Na výzvu se k věci vyjádřily Městský soud v Brně a Krajský soud v Brně [§42 odst. 4, §30 odst. 4 zákona]. Předsedkyně senátu městského soudu ve svém vyjádření [ze dne 26. 9. 2002] plně odkázala na rozhodnutí ze dne 15. 3. 1999, s tím, že její stanovisko je neměnné. Předsedkyně senátu krajského soudu ve svém vyjádření [ze dne 26. 9. 2002] vyjádřila přesvědčení, že postupem obecných soudů nedošlo k porušení žádného práva stěžovatelů zaručeného Listinou nebo Ústavou ČR. Konkrétně se nemohla k jednotlivým článkům vyjádřit, protože ústavní stížnost neobsahuje odůvodnění, v čem mělo porušení spočívat. V této části je podle krajského soudu stížnost nepřezkoumatelná a v další části stěžovatelé nesouhlasí se skutkovými a z nich vyplývajícími právními závěry obou soudů. Krajský soud proto navrhl, aby Ústavní soud ČR ústavní stížnost odmítl pro její formální nedostatky.
Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady pro její meritorní projednání [§42 odst. 1 zákona]. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem rozumí, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, je způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatelů.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť stěžovatelům se nepodařilo prokázat porušení svých ústavně zaručených základních práv a svobod.
Stěžovatelé především namítají porušení svého vlastnického práva, jehož ochrana je garantována článkem 11 Listiny. Citované ustanovení však chrání vlastnické právo již konstituované, nikoli tvrzený nárok na ně [viz nález III. US 23/93 in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, Praha 1993/94]. Ústavní stížnost podle svého obsahu uplatňuje právo na řádné soudní projednání neuspokojeného restitučního nároku, proto je v bodě, v němž namítá zásah do vlastnického práva, zjevně neopodstatněná. Stěžovatelé dále namítali porušení práva na rovnost a důstojnost [čl. 1 Listiny], zákazu diskriminace [čl. 3 Listiny], rovnosti před zákonem [čl. 4 Listiny] a neposkytnutí ochrany právům [čl. 90 Ústavy ČR]. Avšak své námitky blíže nerozvedli, nedoprovodili argumenty a Ústavní soud neshledal důvod k aplikaci těchto ustanovení. Proto byla ustavní stížnost rovněž v těchto bodech posouzena jako zjevně neopodstatněná.
Argumentace ústavní stížnosti zřetelně mířila do oblasti práva na spravedlivý proces a soudní ochranu garantovaných v páté hlavě Listiny, a proto byla věc přezkoumána z tohoto hlediska. Podle své ustálené judikatury Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušeny základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. K takovému porušení by mohlo dojít v případě, že by obecné soudy při rozhodování o restitučním nároku nevycházely ze zákonného procesněprávního a hmotněprávního rámce, přičemž procesněprávní rámec je představován především principem řádného a spravedlivého procesu, jenž našel své konkrétní vyjádření v ustanoveních občanského soudního řádu a v příslušných ustanoveních zákona o mimosoudních rehabilitacích.
Zákon o mimosoudních rehabilitacích se vztahuje na zmírnění následků některých majetkových a jiných křivd vzniklých občanskoprávními a pracovněprávními úkony a správními akty, učiněnými v období od 25.února 1948 do 1.ledna 1990 (dále jen "rozhodné období") v rozporu se zásadami demokratické společnosti, respektující práva občanů vyjádřená Chartou Organizace spojených národů, Všeobecnou deklarací lidských práv a navazujícími mezinárodními pakty o občanských, politických, hospodářských, sociálních a kulturních právech [§1 zákona č. 87/1991 o mimosoudních rehabilitacích].
Ústavní soud se ve své judikatuře podrobně zabýval výkladem pojmu správní akt vydaný v rozhodném období, přičemž vždy respektoval výše uvedené omezení své přezkumné činnosti. U správních aktů vydaných na základě dekretů prezidenta republiky z roku 1945 se Ústavní soud ČR cítí být oprávněn k přezkumu pouze tam, kde správní orgán rozhodoval po 25. 2. 1948 (srov. například věc vedenou pod sp. zn. IV. ÚS 117/96 [in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 9, nález č. 103, Praha 1997] a tam uvedenou judikaturu nebo věc III. ÚS 225/96 [in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 7, nález č. 18, Praha 1997] nebo nález pléna Pl. ÚS 45/97 [in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 10, nález č. 41, Praha 1998]). Od své judikatury nemá důvod se odchýlit ani v tomto případě.
Obecné soudy zjistily, že původní majitelce byl předmětný majetek konfiskován na základě dekretu prezidenta republiky č. 108 ze dne 25. 10. 1945. Konfiskační výměr, který byl správním aktem, jež má na mysli zákon o mimosoudní rehabilitaci, nabyl právní moci mimo rozhodné období dne 23. 1. 1947. Toto své zjištění soudy učinily po provedení spravedlivého procesu, kdy stěžovatelé mohli svá práva uplatnit stanoveným postupem. Nemohla obstát ani nově uplatněná námitka definující rozhodnutí o občanství původní majitelky, jako správní akt, na základě kterého jí byl odňat majetek, protože časově následovala, nikoli předcházela, vydání pravomocného konfiskačního výměru. I z tohoto důvodu nemohl být tím správním aktem, kterým byla původní majitelce učiněna majetková křivda.
Ústavní soud přezkoumal, zda byl soudní proces spravedlivý jako celek. Z tohoto hlediska neshledal pochybení, neboť řízení bylo veřejné, strany sporu měly právo vyjadřovat se k jednotlivým důkazům a věc byla projednána obecnými soudy způsobem, u něhož není důvodu k domněnce, že nepostupovaly nezávisle a nestranně. Všechny potřebné otázky byly odvolacím soudem řádně vyloženy a obsáhle odůvodněny. Skutečnost, že soudy vyslovily právní názor, s nímž se stěžovatelé neztotožňují, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti. Ústavní soud již několikrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly (shodně III. ÚS 84/94 [in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, Praha, 1995]). Taková situace však nenastala.
Na základě výše uvedených skutečností Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona odmítl, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné [§43 odst. 3
zákona].
Vojtěch Cepl
předseda senátu
V Brně dne 1. dubna 2003