ECLI:CZ:US:2003:2.US.503.01
sp. zn. II. ÚS 503/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Dagmar Lastovecké a JUDr. Františka Duchoně v právní věci navrhovatelky M. H., zastoupené advokátem JUDr. J. P., o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 6. 2001, čj. 15 Ca 182/01-14, a rozhodnutí Okresního úřadu v Liberci ze dne 19. 4. 2001, čj. PÚ-R-7327/01/Jo, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem a Ministerstva zemědělství České republiky jako účastníků řízení, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která Ústavnímu soudu došla dne 16. 8. 2001 a i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadla stěžovatelka rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního úřadu v Liberci uvedená v záhlaví. Tvrdí, že postupem soudu i správního orgánu bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces dle Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dle článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Navrhla, aby Ústavní soud uvedený rozsudek i rozhodnutí správního orgánu zrušil.
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Krajského soudu v Ústí nad Labem, sp. zn. 15 Ca 182/01, a správní spis bývalého Okresního úřadu v Liberci, z nichž zjistil následující:
Okresní úřad v Liberci vydal dne 6. 6. 2000, pod čj. PÚ-R-6931/00-Še, rozhodnutí, jímž určil, že stěžovatelka není vlastnicí nemovitostí označených ve výroku rozhodnutí. Dospěl k závěru, že je osobou oprávněnou dle ustanovení §4 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě"). Vydání nemovitostí však brání překážka jejich zastavěnosti dle §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, neboť na pozemcích je umístěna trafostanice. Stěžovatelka podala proti tomuto rozhodnutí opravný prostředek, v němž namítala, že pozemek zastavěný není. Krajský soud v Ústí nad Labem přezkoumal rozhodnutí v řízení dle hlavy třetí, části páté občanského soudního řádu. Dospěl k závěru, že doposud provedená skutková zjištění k závěru o překážce zastavěnosti pozemků neopravňují. U jednání před soudem totiž pověřená pracovnice správního orgánu zpochybnila umístění trafostanice na předmětné parcele. Nově také uvedla, že na parcele je vodní zdroj s malou stavbou. Soud proto rozsudkem ze dne 29. 8. 2000, čj. 15 Ca 294/2000-9, rozhodnutí správního orgánu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení s pokynem, aby s ohledem na tvrzení pověřené pracovnice správního orgánu posoudil, zda vydání nemovitostí brání překážka jejich zastavěnosti.
Okresní úřad Liberec vydal dne 19. 4. 2001, pod čj. PÚ-R-7327/01/Jo, rozhodnutí, jímž určil, že stěžovatelka je vlastnicí pozemku v k.ú. Ž., dle geometrického plánu ze dne 12. 2. 2001, a to pozemkové parcely - ostatní plocha o výměře 327 m2 (výrok 1). Dále zřídil na části vydávané pozemkové parcely podle uvedeného geometrického plánu věcné břemeno práva chůze a jízdy ve prospěch vlastníka stavební parcely a stavby na tomto pozemku umístěné (výrok 2). Konečně určil, že stěžovatelka není vlastnicí a má nárok na náhradu za pozemek v k. ú. Ž., který nelze dle §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě vydat, a to stavební parcely ., zast. plocha o výměře 78 m2 (dle uvedeného geometrického plánu), v dřívější evidenci vedené jako louka (výrok 3). V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že při dalším šetření prováděném v intencích zrušujícího rozhodnutí správního soudu zjistil, že uvedený stavební pozemek není zastavěn trafostanicí, ale je na něm umístěna vodárenská stavba. Ke zjištění jejího charakteru svolal na den 31. 1. 2001 místní šetření. Po něm dospěl k závěru, že se jedná o vodní zdroj, jehož funkce byla potvrzena rozhodnutím bývalého Odboru vodního a lesního hospodářství ONV v Liberci ze dne 17. 1. 1969, a to o hydrologický vrt o hloubce 50 metrů, v němž je umístěno ponorné čerpadlo, které výtlačným řadem čerpá vodu do stávající sítě obce. Správní orgán zjistil, že vlastní stavba vodního díla je zděná. Za stavbou je uložen vodní vrt a celá stavba je umístěna na hliněném valu. Val má funkci ochrannou, neboť chrání vrt před mechanickým poškozením a před poškozením v důsledku mrazu. Lze jej tudíž považovat za část pozemku, jež s vlastní stavbou bezprostředně souvisí a je nezbytně nutná k provozování stavby. S přihlédnutím k této okolnosti nechal správní úřad stavbu vodního díla s ochranným valem oddělit geometrickým plánem. Nově vzniklou parcelu stěžovatelce nevydal s tím, že vodní zdroj je stavbou ve smyslu §1 odst. 1 vyhl. č. 85/1976 Sb. a val s ní přímo souvisí. Stěžovatelce přiznal za nevydanou parcelu nárok na náhradní pozemek. Další vzniklou parcelu jí vydal, když na ní zřídil věcné břemeno ve prospěch vlastníka a stavby na ní umístěné.
Stěžovatelka podala proti výroku 3 rozhodnutí správního orgánu, jímž jí nebyla vydána nově vzniklá parcela, opravný prostředek. Vyslovila souhlas s nevydáním té části parcely, která je zastavěna zděnou budovou. Neztotožnila se ovšem s nevydáním hliněného valu, neboť jej nepovažuje za zastavěný pozemek.
Krajský soud v Ústí nad Labem potvrdil rozhodnutí správního orgánu ve výroku v bodě 3) svým rozsudkem ze dne 7. 6. 2001, čj. 15 Ca 182/01-14. Uvedl, že přezkoumal napadený výrok toliko z hlediska důvodu označeného v opravném prostředku. Potvrdil správnost postupu pozemkového úřadu dle ustanovení §11 odst. 1 písm. c), věty druhé zákona o půdě. Dospěl ke stejnému závěru, že část parcely, představující výměru cca 68,85 m2, plní ochrannou funkci před mechanickým poškozením stavby i funkci ochrany vodního zdroje před mrazem. Jde o část pozemku se stavbou bezprostředně související a nezbytně nutnou k provozu stavby. Proto ji nelze stěžovatelce vydat.
Stěžovatelka napadla potvrzující rozsudek i jemu předcházející rozhodnutí správního orgánu projednávanou ústavní stížností. Namítá, že ve správním řízení ani v řízení před soudem nebyl proveden důkaz stavebním povolením, projektovou dokumentací, kolaudačním rozhodnutím ani dokumentací skutečného provedení vlastní stavby. Nebyl proveden ani důkaz znaleckým posudkem, ačkoli se nepochybně jedná o otázku, k jejímuž posouzení je třeba odborných znalostí. Soudu vytýká, že jeho skutkové závěry tak nemají oporu v provedeném dokazování. Na tomto základě stěžovatelka zpochybňuje i rozhodnutí o zřízení věcného břemene. Má za to, že uvedeným postupem soudu i správního orgánu došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces.
Ústavní soud vyzval podle ustanovení §32 zákona o Ústavním soudu účastníky řízení Krajský soud v Ústí nad Labem a Ministerstvo zemědělství ČR, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Krajský soud v Ústí nad Labem vyjádřil přesvědčení, že svůj právní názor k dané problematice předložil dostatečně přesvědčivě v rozsudku, na jehož odůvodnění odkázal. Ani dodatečně nezjistil, že by na něm bylo třeba cokoli měnit.
Pozemkový úřad Ministerstva zemědělství v Liberci (právní nástupce bývalého Okresního úřadu v Liberci) poukázal na to, že stěžovatelka nenapadá jen nevydání hliněného valu, ale zpochybňuje i stavbu vodního zdroje a zřízení věcného břemene. Obdobné stavby ovšem nejsou často dokladovány příslušnou dokumentací, přestože se jedná o stavby jednoznačně veřejného charakteru, jež slouží k zajištění základních lidských potřeb. Bylo tedy na správním orgánu, aby za asistence uživatele a orgánu ochrany životního prostředí prokázal existenci vodohospodářského díla, s nímž bezprostředně souvisí ochranný hliněný val. Věcné břemeno přístupu na vydávanou parcelu umožnilo přístup a příjezd jiného vlastníka k zajištění oprav a údržby vodohospodářské stavby.
Ústavní stížnost zjevně není důvodná.
Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Porušení ustanovení uvedené hlavy Listiny Ústavní soud v projednávaném případě neshledal.
Stěžovatelka polemizuje se skutkovými a následně právními závěry napadených rozhodnutí v otázce výkladu ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě a stran charakteru stavby, jež na předmětné parcele stojí. Nenapadá jen nevydání té části parcely, na níž se nachází hliněný val, nýbrž zpochybňuje i samotnou stavbu vodního zdroje, s níž ochranný val bezprostředně souvisí. V této souvislosti uvedla, že skutkové závěry o charakteru stavby nemají oporu v provedeném dokazování, a zdůraznila absenci znaleckého posudku. Z obsahu spisu Krajského soudu v Ústí nad Labem, sp. zn. 15 Ca 182/01, však nevyplývá, že by uvedené námitky stran samotné stavby vodního díla uplatnila v řízení před soudem a že by navrhovala provedení příslušných důkazů, včetně znaleckého posudku. Ve svém odvolání podaném proti výroku 3) rozhodnutí správního orgánu toliko uvedla, že za zastavěný pozemek, který je povinna vydat, považuje stavbu technického vybavení, nikoli však hliněnou vyvýšeninu kolem ní. Správní soud proto nepochybil, když napadený výrok rozhodnutí přezkoumal pouze z hlediska důvodu označeného v opravném prostředku. Soud není totiž povinen, ani oprávněn sám vyhledávat jiné případné nezákonnosti správního rozhodnutí. Řízení upravené v části páté občanského soudního řádu ovládá dispoziční zásada vyjádřená v ustanoveních §§249 odst. 2 a 250h) odst. 1 občanského soudního řádu. Ani Ústavní soud není oprávněn za situace, kdy stěžovatelka neuplatnila uvedené námitky v řízení před soudem, zabývat se tvrzeným pochybením správního orgánu, namítaným až v ústavní stížnosti. Je při svém rozhodování vázán principem subsidiarity (čl. 4 Ústavy, §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Ve svých dřívějších rozhodnutích (např. III. ÚS 117/2000, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 19, nález č. 111, III. ÚS 326/97, II. ÚS 89/2000) vyslovil, že podmínka vyčerpání procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje, není v případě procesních prostředků, jež jsou ovládány zásadou dispoziční, splněna pouhým uplatněním tohoto prostředku. Je nezbytné namítnout konkrétní pochybení. Za situace, kdy stěžovatelka uplatnila uvedené námitky k samotné stavbě vodního díla až v řízení před Ústavním soudem, nemůže Ústavní soud splnění podmínky vyčerpání všech procesních prostředků uznat. Ze stejného důvodu se nezabýval ani argumentací, jíž stěžovatelka zpochybňuje výrok 2) rozhodnutí správního orgánu o zřízení věcného břemene. Proti uvedenému výroku se totiž vůbec neodvolala a neposkytla tak soudu prostor, aby se jím zabýval. Ústavní stížnost je proto v těchto částech nepřípustná.
Zásadní sporný bod, který stěžovatelka vymezila podaným odvoláním, představuje otázka, zda existuje překážka ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, jež brání ve vydání části parcely identifikované hliněným valem. Stěžovatelka polemizuje se závěrem správního orgánu i soudu, podle nichž je tuto část parcely nutno kvalifikovat jako část pozemku bezprostředně související se stavbou na pozemku postavenou a nezbytně nutnou k provozu stavby. Stěžovatelka se domnívá, že jde o nezastavěnou část pozemku, kterou vydat lze.
Ústavní soud ve svých dřívějších rozhodnutích (např. II. ÚS 747/2000, IV. ÚS 127/99) vyslovil, že je povinností soudu (i správního orgánu) hodnověrným způsobem ozřejmit, zda mají předmětné pozemky skutečně takovou povahu, že je vydat nelze. V posuzovaném případě soud i správní orgán této své povinnosti dostály. Již prvním rozsudkem ze dne 29. 8. 2000 zrušil Krajský soud v Ústí nad Labem předchozí rozhodnutí pozemkového úřadu právě pro nedostatečně zjištěný skutkový stav ve vztahu k otázce zastavěnosti pozemku. Na základě jeho rozhodnutí správní orgán dosavadní podklady pro svá skutková zjištění doplnil. Dne 31. 1. 2001 se konalo místní šetření za přítomnosti účastníků, k jehož výsledkům se stěžovatelka vyjádřila. Ve věci byla vyžádána stanoviska S. Správní orgán své závěry stran charakteru a účelu hliněného valu podrobně rozvedl v napadeném rozhodnutí. Soud se po doplnění dokazování příslušnou fotodokumentací ztotožnil se závěrem správního orgánu, že uvedený val plní ochrannou funkci před mechanickým poškozením stavby a funkci ochrany vodního zdroje před mrazem. Ústavní soud neshledal, že by skutková zjištění soudu i správního orgánu byla v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy. Není tak oprávněn provedené důkazy přehodnocovat a činit z nich odlišné skutkové závěry (srov. např. III. ÚS 84/94).
Ústavní soud se dále zabýval otázkami, zda interpretace a aplikace právních předpisů na zjištěný skutkový stav nevybočily z mezí ústavností a zda byly podmínky pro nevydání příslušné části parcely, na níž se nachází hliněný val, skutečně naplněny. Ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 písm. c), věty druhé, zákona o půdě se za zastavěnou část pozemku, kterou nelze vydat, považuje i část pozemku se stavbou bezprostředně související a nezbytně nutná k provozu stavby. Ústavní soud konstatuje, že správní orgán i soud interpretovaly i aplikovaly citované ustanovení řádně korektně a ústavně konformním způsobem. Uvedly, že hliněný val plní ochrannou funkci vodního zdroje. Dospěly k závěru, že jde o část pozemku, která bezprostředně souvisí se stavbou, je nezbytně nutná k jejímu provozu a nemůže být tudíž vydána.
Ústavní soud tak nedospěl k závěru, že by v projednávaném případě bylo porušeno tvrzené právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny i čl. 6 odst. 1 Úmluvy či jiné ústavně zaručené právo stěžovatelky.
Ústavnímu soudu tak nezbylo, než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti odmítnout zčásti podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není přípustné odvolání.
V Brně dne 3. září 2003 JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu