ECLI:CZ:US:2003:2.US.599.01
sp. zn. II. ÚS 599/01
Nález
Nález Ústavního soudu (II. senátu) ze dne 18. února 2003 sp. zn. II. ÚS 599/01 ve věci ústavní stížnosti Mgr. Ing. P. L. proti usnesení Okresního soudu v Ostravě ze 13. 7. 2001 sp. zn. Nt 3305/2001 a usnesení Krajského soudu v Ostravě z 31. 7. 2001 sp. zn. 1 To 703/2001, jimiž bylo rozhodnuto o vzetí stěžovatele do vazby.
Výrok
Usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 13. 7. 2001 č. j. Nt 3305/2001-9 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 7. 2001 č. j. 1 To 703/2001-40 se zrušují.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která Ústavnímu soudu došla dne 15. 10. 2001 a i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví uvedená usnesení Okresního soudu v Ostravě a Krajského soudu v Ostravě. Tvrdí, že obě rozhodnutí zasáhla do jeho základních práv garantovaných článkem 8 odst. 1, 2 a 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a dále čl. 5 odst. 1 a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu v Ostravě sp. zn. Nt 3305/2001, z něhož zjistil následující:
Stěžovatel je stíhán pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1 trestního zákona a trestný čin útisku podle §237 trestního zákona. Okresní soud v Ostravě vzal usnesením ze dne 13. 7. 2001 č. j. Nt 3305/2001-9 stěžovatele do vazby z důvodu §67 odst. 1 písm. b) trestního řádu. Soud vyšel ze skutečnosti, že stěžovateli bylo sděleno obvinění pro trestnou činnost, jíž se měl dopouštět jako advokát při výkonu své advokátní praxe. Stalo se tak ve vztahu k obviněným D. H. a Z. S., jimž byl ustanoven obhájcem v jejich trestních věcech. Soud konstatoval, že v počátečním stadiu vyšetřování je zapotřebí vyslechnout další osoby z okruhu obviněných, jimž byl stěžovatel ustanoven obhájcem. Nelze přitom vyloučit, že pokud by byl ponechán na svobodě, mohl by tyto osoby ovlivňovat ke svému prospěchu. Při zkoumání podmínek §67 odst. 2 trestního řádu vyšel soud u prvního skutku z výpovědi poškozeného D. H. Dospěl k závěru, že dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek, pro nějž bylo stěžovateli sděleno obvinění, byl spáchán, má všechny znaky trestného činu a jsou zřejmé důvody k podezření, že jej spáchal stěžovatel. Soud uvedl, že otázku právní kvalifikace není v dané fázi trestního řízení oprávněn přezkoumávat. Na rozdíl od návrhu státního zástupce soud neshledal důvod vazby podle §67 odst. 1 písm. c) trestního řádu. Ke druhému trestnému činu konstatoval, že kromě oznámení Z. S. se ve spise nenacházejí žádné procesně použitelné důkazy.
Stěžovatel si proti usnesení podal stížnost. Upozornil v ní na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 188/99 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 16, č. 156) a na povinnost soudu řádně odůvodnit rozhodnutí o uvalení vazby. Poukázal na věrohodnost osoby poškozeného D. H., z jehož výpovědi orgány činné v trestním řízení dovodily obvinění. Lze z ní však dovodit pouze to, že převzal od svého klienta finanční částku, což není protiprávní. Položil otázku, v jakém procesním vztahu je žádost vyšetřovatele o zaslání seznamu obviněných, jimž byl stěžovatel ustanoven obhájcem, k řízení o sdělení obvinění a uvalení vazby.
Krajský soud v Ostravě rozhodl o stížnosti usnesením ze dne 31. 7. 2001 sp. zn. 1 To 703/2001. Stížnost jako nedůvodnou zamítl. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně i s odůvodněním jeho rozhodnutí. Upozornil, že s ohledem na systematické zařazení zásady volného hodnocení důkazů v úvodu obecných ustanovení trestního řádu je nutno tuto zásadu použít i při rozhodování podle §67 a násl. trestního řádu. Uvedl, že aktivity D. H., který přišel na schůzku se stěžovatelem vybaven magnetofonovým záznamníkem, nepovažuje za nezvyklé. Ten vypověděl, že měl pochybnosti o správnosti postupu svého obhájce a chtěl si obsah rozhovoru zaznamenat. Z toho nelze usuzovat na nevěrohodnost jeho výpovědi. K námitce stěžovatele, že požadavek obhájce na úhradu nákladů obhajoby v hotovosti nemůže být protiprávní, uvedl, že takovou námitku by stěžovatel lépe uplatnil, kdyby při zmiňované schůzce vystavil poškozenému doklad o převzetí peněz. K jeho další námitce uvedl, že sdělení obvinění musí vystihovat podstatu toho, co vytýkaný trestný čin představuje. Není možné v něm uvádět doslovné výroky obviněných či svědků. Zmíněný seznam klientů stěžovatele, jejž si vyžádal vyšetřovatel, lze považovat za písemný důkaz ve věci stěžovatele. Jeho ověřením ve smyslu nyní sdělených obvinění se zjistí, není-li podezření širší a nejde-li o pokračování v páchání trestné činnosti, pro niž bylo stěžovateli sděleno obvinění. Osoby uvedené na seznamu jsou nepochybně potencionálními svědky. Mohly by se k uvedené problematice vyslovit. Je proto potřebné, aby jimi poskytnuté údaje nebyly stěžovatelem ovlivněny.
Stěžovatel napadl rozhodnutí obou obecných soudů projednávanou ústavní stížností. Spatřuje protiústavnost napadených usnesení v tom, že mu byla sdělena obvinění, byť v té době nic nenasvědčovalo tomu, že předmětné skutky mají všechny znaky trestného činu. Nebyl dle jeho názoru dán ani vazební důvod podle §67 odst. 1 písm. b) trestního řádu, který soudy spatřovaly v tom, že by stěžovatel mohl působit na dosud nevyslechnuté osoby a ovlivňovat je. Stěžovatel přitom poukázal na žádost vyšetřovatele, jíž se obrací na soud, aby mu poskytl seznam obviněných, jimž byl stěžovatel soudem v posledním roce ustanoven obhájcem ex offo. Má za to, že zákonodárce, jenž volil formulaci uvedenou v §67 odst. 1 písm. b) trestního řádu, měl na mysli svědky, kteří se mohou vyjádřit ke konkrétnímu sdělení obvinění. V posuzovaném případě však bylo stěžovateli sděleno obvinění ve vztahu k poškozeným D. H. a Z. S. V den, kdy se rozhodlo o stížnosti proti usnesení o vzetí do vazby, oba svědkové byli již vyslechnuti. Stěžovatel je přesvědčen, že důvody vazby jsou dány vždy toliko ke konkrétnímu sdělení obvinění a případná podezření či odhalení včetně potřeby "prověřování" nemohou důvod vazby odůvodnit. Obecné soudy tak zlegalizovaly postup policie, která vyhledává klienty stěžovatele na základě seznamu, ovlivňuje je svými postoji, a hodnotí jejich výpovědi jako v úvahu přicházejících svědků. Stěžovatel je držen ve vazbě pro případ, že se policie něčeho dopátrá. Stěžovatel rovněž nepovažuje rozhodnutí obecných soudů za řádně zdůvodněná. Považuje za kusé zvláště odůvodnění usnesení stížnostního soudu. Základem pro sdělení obvinění se staly velmi nepřesné a nekonkrétní údaje, jež vyplynuly z původně podaného vysvětlení poškozeného Z. S. Námitky stěžovatele obecné soudy nevzaly na vědomí. Stěžovatel spatřuje v celém případě "nadstandardní" postup policie, její zainteresovanost a osobní angažovanost, což je patrné i z výpovědi poškozeného D. H. Trestné činy, pro něž byl obviněn, stěžovatel považuje za činy menší společenské nebezpečnosti a poukazuje na spíše nízký trest, který mu hrozí. Je osobou doposud občansky a trestně zachovalou. Vzetím do vazby vznikla jemu i jeho advokátní praxi nejen morální, ale též finanční újma.
Ústavní soud vyzval podle §32 zákona o Ústavním soudu účastníky řízení Okresní soud v Ostravě a Krajský soud v Ostravě a vedlejší účastníky řízení Okresní státní zastupitelství v Ostravě a Krajské státní zastupitelství v Ostravě, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Okresní soud v Ostravě uvedl, že při rozhodování o vazbě stěžovatele vyšel z návrhu státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Ostravě a ze spisového materiálu Městského úřadu vyšetřování v Ostravě. Shledal důvody vazby podle §67 odst. 1 písm. b) trestního řádu podložené skutkovými zjištěními podle §67 odst. 2 trestního řádu. V dalším odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.
Krajský soud v Ostravě uvedl, že vycházel ze stížnosti, kterou písemně odůvodnil obhájce stěžovatele. Jinou písemně zdůvodněnou stížnost neměl při svém rozhodování k dispozici. V odůvodnění svého rozhodnutí zaujal i stanovisko k seznamu klientů stěžovatele. K tomu považuje za nutné dodat, že u pokračujícího trestného činu není procesně způsobilý důkaz odvislý od toho, zda ve sděleném obvinění jsou či nejsou uvedeni všichni poškození, kteří pak zpravidla zaujmou též pozici svědka.
Okresní státní zastupitelství v Ostravě a Krajské státní zastupitelství v Ostravě se výslovně vzdala postavení vedlejších účastníků v řízení před Ústavním soudem.
Podaná ústavní stížnost je důvodná.
Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy [srov. čl. 81 a 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]. Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Na druhé straně je však oprávněn a povinen posoudit, zda bylo řízení jako celek spravedlivé a zda v něm nebyly porušeny ústavně zaručené základní práva nebo svobody stěžovatele.
Při posuzování ústavnosti zásahů orgánů veřejné moci do osobní svobody jednotlivce bere Ústavní soud na zřetel to, že ochrana osobní svobody představuje jedno z nejvýznamnějších základních lidských práv. O tom svědčí i systematické zařazení tohoto práva do hlavy druhé oddílu prvního Listiny, označeného "Základní lidská práva a svobody". Je zřejmé, že ústavní výjimky z uvedeného práva je třeba vykládat způsobem restriktivním a zásahy do něj musí být činěny citlivě a přiměřeně.
Podle čl. 8 odst. 1 Listiny je osobní svoboda zaručena. Podle odstavce druhého téhož článku nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak, než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Speciální ustanovení čl. 8 odst. 5 Listiny stanoví, že nikdo nesmí být vzat do vazby, leč z důvodů a na dobu stanovenou zákonem a na základě rozhodnutí soudu. Dle ustálené judikatury Ústavního soudu i obecných soudů je vzetí do vazby přípustné, jen pokud jsou zjištěny konkrétní skutečnosti, jež odůvodňují některou z obav uvedenou v §67 odst. 1 písm. a), b) a c) trestního řádu.
Ústavní soud připomíná, že výklad zákonných znaků "konkrétních skutečností" ve vztahu k důvodům vazby je především věcí obecných soudů, jež při důkladné znalosti skutkových okolností a důkazní situace musí v kterémkoli stadiu trestního řízení svědomitě posoudit, zda je vzetí do vazby opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení nelze dosáhnout jinak. Do těchto úvah a rozhodnutí plynoucích ze skutkových zjištění, jež jsou známa v době rozhodování o vazbě, je ovšem Ústavní soud oprávněn v některých případech zasáhnout, a to tehdy, nejsou-li rozhodnutí obecných soudů o vazbě podložena zákonnými důvody nebo jestliže jsou tvrzené důvody vazby v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního řádu (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, č. 34).
Konkrétní skutečnosti, jež odůvodňují vazební důvod podle §67 odst. 1 písm. b) trestního řádu, musí spočívat v předpokládané aktivní činnosti obviněného směřující k maření skutečností závažných pro trestní stíhání. Takové skutečnosti musí být zjištěny postupem přípustným podle trestního řádu. Pod ně lze zařadit obavu z působení obviněného na dosud nevyslechnuté svědky, tj. jejich ovlivňování, se záměrem mařit objasňování skutečností závažných pro dané trestní stíhání. Z toho vyplývá, že výpověď dosud nevyslechnutého konkrétního svědka se musí vztahovat k tomu trestnému činu, pro nějž bylo sděleno obvinění.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovateli bylo sděleno obvinění pro dva skutky kvalifikované jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1 trestního zákona a trestný čin útisku podle §237 trestního zákona. Obecné soudy shledaly při rozhodování o vazbě stěžovatele existenci vazebního důvodu zakládajícího tzv. koluzní vazbu podle ustanovení §67 odst. 1 písm. b) trestního řádu. Odůvodnily ji obavou z toho, že by stěžovatel mohl působit na dosud nevyslechnuté osoby a ovlivňovat je ke svému prospěchu. Tyto osoby blíže nekonkretizovaly. V dané fázi trestního řízení vystupovali jako svědkové a poškození D. H. (v případě prvního skutku) a Z. S. (v případě druhého skutku). Poškozený D. H. byl vyslechnut jako svědek dne 12. 7. 2001 a poškozený Z. S. 27. 7. 2001. V době, kdy soud druhého stupně rozhodoval o stížnosti stěžovatele proti usnesení o vzetí do vazby, byli již oba jmenovaní svědkové vyslechnuti. Ve vztahu k nim nelze tudíž koluzní důvod vazby uplatňovat.
Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že soud prvního stupně opřel daný vazební důvod o obavu, že by stěžovatel mohl ovlivňovat i další osoby z okruhu obviněných, jimž byl stěžovatel ustanoven obhájcem. Stížnostní soud se s jeho názorem ztotožnil.
Obecné soudy vymezují ovšem vazební důvod podle §67 odst. 1 písm. b) trestního řádu pouze ve vztahu k potencionálním svědkům, kteří, pokud budou ztotožněni, by se mohli vyjádřit k další případné trestné činnosti stěžovatele. Nicméně, pro jinou trestnou činnost stěžovatel nebyl v době rozhodování o vazbě trestně stíhán. Obecné soudy nemohou tudíž zakládat důvod koluzní vazby na prosté potřebě provedení výslechů toliko neurčitě vymezeného okruhu svědků k případné další trestné činnosti stěžovatele, pro niž mu nebylo sděleno obvinění. Obava z možného ovlivňování těchto potencionálních svědků je navíc hypotetická, nikoli reálně hrozící (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 257/2000, Sbírka nálezů a rozhodnutí Ústavního soudu, sv. 21, nález č. 18).
Obecné soudy by mohly opřít koluzní důvod vazby o potřebu vyslechnout konkrétní svědky k možnému dalšímu trestnému jednání stěžovatele pouze v případě, existuje-li podezření ze spáchání pokračujícího trestného činu. Podle ustanovení §89 odst. 3 trestního řádu se pokračováním v trestném činu rozumí takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují stejnou skutkovou podstatu trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou časovou souvislostí. V daném případě je však stěžovatel stíhán pro dva různé trestné činy, jež jsou odlišně právně kvalifikované a jež měl spáchat v časovém odstupu asi jednoho roku. Zjevně se tudíž nejedná o jeden pokračující skutek. Pokud soudy počítaly s možností, že jeden z uvedených trestných činů by mohl být pokračováním v trestné činnosti, pak odůvodnění jejich rozhodnutí zůstalo u prosté, nedoložené domněnky. Nelze z nich dovodit, z jakých skutečností vyplývá podezření soudů, že se stěžovatel dopustil dalších útoků, o jaké útoky a ke kterému trestnému činu by se vztahovaly. Ústavní soud nevylučuje, že spisový materiál, z něhož obecné soudy při rozhodování o vazbě stěžovatele vycházely, obsahuje konkrétní podklady, z nichž takové podezření vyplynulo. Ty se však v každém případě neodrazily v odůvodnění napadených rozhodnutí. Z tohoto pohledu jsou tato rozhodnutí nepřezkoumatelná.
Ústavní soud je nucen konstatovat, že koluzní vazební důvod byl použit v rozporu nejen s ustanovením §67 odst. 1 písm. b) trestního řádu, nýbrž i s trestněprocesní zásadou, jež plyne z ustanovení §2 odst. 4 trestního řádu a jež orgánům činným v trestním řízení ukládá povinnost projednávat trestní věci tak, aby byla plně šetřena občanská práva zaručená Ústavou, tj. důsledně se držet při aplikaci zajišťovacích procesních prostředků požadavku subsidiarity.
Zjištěná a popsaná pochybení obecných soudů, jejichž usnesení jsou předmětem ústavní stížnosti, mají dle názoru Ústavního soudu ústavní rozměr a představují i porušení závazku, který pro Českou republiku vyplývá z mezinárodního práva (čl. 1 odst. 2 Ústavy). Nejsou v souladu s ústavním principem zdrženlivosti ve smyslu čl. 4 odst. 4 Listiny. Podle něj musí být při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod šetřeno jejich podstaty a smyslu. Taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena. Rozhodnutím obecných soudů bylo dotčeno i ústavně zaručené právo na řádný zákonný proces ve smyslu čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny ve spojení s čl. 90 Ústavy. Tím, že rozhodnutí obecných soudů neobsahují konkrétní skutečnosti a důkazy, o něž soudy své závěry opřely, jsou napadená rozhodnutí nepřezkoumatelná. Tím porušují ústavní princip zákazu libovůle v rozhodování a jsou v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny i s čl. 6 odst. 1 Úmluvy, jež garantují právo na spravedlivé soudní řízení.
Ústavní soud se nezabýval stěžovatelovou námitkou, jež zpochybňuje samu trestněprávní kvalifikaci skutků, za něž je stěžovatel trestně stíhán. K posouzení toho, zda předmětné skutky naplňují znaky trestných činů, jsou oprávněny orgány činné v trestním řízení, které v daném ohledu stále provádějí dokazování. Ústavnímu soudu nepřísluší v této fázi řízení dosavadní postup orgánů činných v trestním řízení v tomto směru přezkoumávat (srov. např. sp. zn. I. ÚS 645/99, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 18, nález č. 94).
Ústavnímu soudu proto nezbylo, než obě napadená rozhodnutí Okresního soudu v Ostravě a Krajského soudu v Ostravě podle §82 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušit.