ECLI:CZ:US:2003:2.US.608.01
sp. zn. II. ÚS 608/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Františka Duchoně v právní věci navrhovatelů 1) I. Č. a 2) M. Č., zastoupených advokátem JUDr. PhDr. O. C., o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. 7. 2001, čj. 25 Cdo 620/2001-74, za účasti Nejvyššího soudu České republiky jako účastníka řízení a Ministerstva financí České republiky jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která Ústavnímu soudu došla dne 18. 10. 2001 a i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadli stěžovatelé rozhodnutí Nejvyššího soudu uvedené v záhlaví. Tvrdí, že jeho vydáním byli zkráceni na svém ústavně zaručeném právu na soudní ochranu dle článku 36 Listiny. Navrhli, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 1, z něhož zjistil následující:
Obvodní soud pro Prahu 1 zamítl rozsudkem ze dne 24. 5. 2000, čj. 16 C 84/95-41, žalobu, jíž se stěžovatelé domáhali, aby jim vedlejší účastník zaplatil částku 454.620,- Kč s příslušenstvím. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že vedlejší účastník není ve sporu pasivně legitimován, neboť na něho nebyly nikdy převedeny částky, jež stěžovatelé žalobou požadovali. I kdyby ovšem na straně vedlejšího účastníka došlo k neoprávněnému majetkovému prospěchu, byl soud povinen přihlédnout k námitce vedlejšího účastníka, již vznesl dle ustanovení §107 občanského zákoníku, neboť nárok stěžovatelů je promlčen. Soud dále uvedl, že případ lze posoudit i jako škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. I pak musel přihlédnout k námitce promlčení vznesené vedlejším účastníkem dle ustanovení §106 odst. 1 občanského zákoníku.
Stěžovatelé se proti rozsudku soudu prvního stupně odvolali. Nesouhlasili se závěrem soudu stran nedostatku pasivní legitimace vedlejšího účastníka i stran promlčení svého nároku. Upozornili na to, že částka, kterou požadovali žalobou, nečiní 454.620,- Kč, ale pouze 354.620,- Kč.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 11. 2000, čj. 13 Co 368/2000-62, potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně. Upozornil na skutečnost, že již v roce 1985 se stěžovatelé soudní cestou domáhali vydání vkladní knížky s obnosem 233.000,- Kč a zaplacení částky 121.620,- Kč. Toto řízení bylo zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku. Již tehdy bezpochyby věděli, že jak vkladní knížka, tak i částka 121.620,- Kč jim byly odňaty neprávem. Nejpozději tehdy jim začala běžet tříletá promlčecí doba k uplatnění jejich práv. Odvolací soud dospěl k závěru, že jestliže vedlejší účastník uplatnil námitku promlčení, nelze dle ustanovení §100 odst. 1, věty třetí občanského zákoníku, promlčené právo stěžovatelům přiznat. Úvahy soudu prvního stupně, že by mohlo jít o bezdůvodné obohacení či náhradu škody podle tehdy platného zákona č. 58/1969 Sb., označil tudíž za nadbytečné.
Stěžovatelé podali proti potvrzujícímu výroku odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost dovodili z ustanovení §238 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř."). Uplatnili v něm důvod dle §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř., neboť nesouhlasili se závěry soudů obou stupňů o promlčení svého nároku.
Nejvyšší soud dovolání stěžovatelů odmítl usnesením ze dne 31. 7. 2001, čj. 25 Cdo 620/2001-74. V odůvodnění svého rozhodnutí upozornil, že stěžovatelé napadli dovoláním výrok rozsudku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Dospěl tak k závěru, že z hlediska ustanovení §238 odst. 1 a §239 o.s.ř. není v této věci dovolání přípustné. Uvedl, že přípustnost dovolání by mohla být založena toliko z důvodů taxativně uvedených v §237 odst. 1 o.s.ř., stěžovatelé však netvrdí, že by rozsudek odvolacího soudu trpěl některou z vad v citovaném ustanovení uvedených.
Stěžovatelé napadli rozhodnutí Nejvyššího soudu projednávanou ústavní stížností. Poukazují v ní na to, že dovolání podávali z důvodů uvedených v §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Nejvyšší soud však vyšel zjevně toliko z výroku rozhodnutí odvolacího soudu, aniž by se zabýval důvody, které odvolací soud k jeho rozhodnutí vedly. Poukazuje na komentář k o.s.ř., v němž se praví, že pro posouzení, zda jde o měnící rozhodnutí odvolacího soudu, není podstatné, zda odvolací soud rozhodl dle §219 či §220 o.s.ř. Rozhodující je obsahový vztah rozhodnutí soudů obou stupňů, tedy jak rozdílně posoudily práva a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení. Stěžovatelé mají za to, že odvolací soud dospěl k závěru, že jejich nárok je promlčen, na základě jiného skutkového stavu než soud prvního stupně. V důsledku toho měl Nejvyšší soud dovolání připustit a zabývat se dovolacími námitkami. Svým postupem tak zkrátil právo stěžovatelů na soudní ochranu dle článku 36 Listiny.
Ústavní soud vyzval dle ustanovení §32 zákona o Ústavním soudu účastníka řízení Nejvyšší soud České republiky a vedlejšího účastníka řízení Ministerstvo financí České republiky, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Nejvyšší soud ve svém vyjádření uvedl, že pro jeho rozhodnutí, jímž odmítl dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu, byl rozhodující závěr, že dovolání bylo podle ustanovení §236 odst. 1, §237 odst. 1, §238 odst. 1 písm. a) a b) a §239 odst. 1, 2 o.s.ř. nepřípustné. V podrobnostech odkázal na svou argumentaci obsaženou v odůvodnění napadeného usnesení, již považuje za správnou. Navrhl, aby byla ústavní stížnost odmítnuta.
Ministerstvo financí, ač doloženě vyzváno, se k ústavní stížnosti ve stanovené lhůtě nevyjádřilo.
Ústavní stížnost zjevně není důvodná.
Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Porušení ustanovení uvedené hlavy Listiny Ústavní soud v projednávaném případě neshledal.
Základem pozice stěžovatelů je jejich tvrzení, že podané dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo dle ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. přípustné. Dovolací soud se jím ovšem odmítl věcně zabývat, čímž porušil právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny.
Ústavní soud především konstatuje, že dle své judikatury (srov. např. II. ÚS 800/02) v případě ústavní stížnosti, jež směřuje do posouzení důvodnosti a přípustnosti dovolání dovolacím soudem se rozsah přezkumné činnosti Ústavního soudu omezuje na zjištění, zda bylo v souladu s článkem 36 odst. 1 Listiny stěžovatelům umožněno, aby se mohli stanoveným postupem domáhat svých práv u nezávislého a nestranného soudu. S ohledem na obsah ústavní stížnosti Ústavní soud tudíž posoudil, zda Nejvyšší soud interpretoval a aplikoval ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. ve znění účinném do 31. 12. 2000 ústavně konformním způsobem.
Ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. připouští dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Z komentáře k o.s.ř., na nějž stěžovatelé ve své ústavní stížnosti odkazují (Bureš, Drápal, Mazanec: Občanský soudní řád, komentář, 4. vydání 2000, str. 617), i z judikatury obecných soudů (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu 2 Cdon 931/97, Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1999, č. 52, nebo 26 Cdo 2099/99) vyplývá, že pro posouzení, zda jde o měnící rozsudek odvolacího soudu, není podstatné, zda odvolací soud formálně rozhodl podle §219 nebo podle §220 o.s.ř. O nesouhlasné rozsudky jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a povinnosti stanovené účastníkům jsou podle závěrů těchto rozsudků odlišné. Odlišností se přitom nemyslí rozdílné právní posouzení, pokud nemělo vliv na obsah práv a povinností účastníků, ale jen takový závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků.
Jak vyplývá z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, soud postavil své rozhodnutí, jímž zamítl žalobu stěžovatelů, mimo jiné na zjištění, že jejich nárok je promlčen. Ačkoli odvolací soud posoudil rozdílně okamžik rozhodný pro počátek běhu promlčecí lhůty, shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že vedlejší účastník uplatnil důvodně námitku promlčení, a promlčené právo nelze tudíž stěžovatelům přiznat. Vyšel přitom ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně. Rozdílné posouzení nemělo tedy vliv na obsah práv a povinností účastníků právního vztahu, na nichž se potvrzujícím rozsudkem odvolacího soudu nic nezměnilo. Způsob interpretace a aplikace použitého ustanovení o.s.ř. Nejvyšším soudem tak respektoval elementární požadavky spravedlnosti, a nebyl projevem nepřípustné libovůle. Ústavní soud má proto za to, že Nejvyšší soud provedl výklad a aplikaci ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. ústavně konformním způsobem i v mezích zákona. Jeho postup je tak nutno považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat.
Nejvyšší soud, jenž ústavně konformním způsobem dovodil, že dovolání stěžovatelů směřovalo proti takovým výrokům rozhodnutí odvolacího soudu, proti nimž není mimořádný opravný prostředek přípustný, neměl tudíž důvod se věcí zabývat z hlediska námitek uplatněných v dovolání.
Právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatelů. Uvedeným základním právem je "pouze" zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Ty byly v posuzovaném případě dodrženy.
Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.
V Brně dne 13. května 2003 JUDr. Antonín Procházka
předseda senátu