ECLI:CZ:US:2003:2.US.615.02
sp. zn. II. ÚS 615/02
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Antonína Procházky ve věci ústavní stížnosti společnosti Z. J., s. r. o., zastoupené JUDr. A. K., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 29 Ca 69/2002-14, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že Krajský soud v Brně porušil její právo na soudní ochranu ústavně zaručené v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina") a práva vyplývající z čl. 38 odst. 2 Listiny, a to svým postupem ve shora uvedené věci. Napadeným usnesením bylo zastaveno řízení o žalobě stěžovatelky proti žalovanému Finančnímu ředitelství v Brně o přezkoumání rozhodnutí správního orgánu. Stěžovatelka se domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 1. 2002, č. j. 326/02/FŘ/140, jímž bylo rozhodnuto o jejím odvolání proti rozhodnutí Finančního úřadu v Humpolci ze dne 16. 10. 2001, č. j. 25350/01/092971/4013.
Krajský soud v Brně předmětné řízení zastavil poté, co konstatoval, že stěžovatelka nebyla pro řízení o žalobě proti rozhodnutím správních orgánů řádně zastoupena podle ustanovení §250a odst. 1 občanského soudního řádu, ve znění do 31. 12. 2002 (dále o. s. ř.) a tuto vadu neodstranila ani na výzvu soudu.
Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozhodnutí, Krajský soud v Brně se řídil ustanovením §250a odst. 1 o. s. ř., které předpokládá, že žalobce musí být zastoupen advokátem nebo notářem, což neplatí, má-li právnické vzdělání, popřípadě jedná-li za něj osoba uvedená v §21 nebo v §21a odst. 2 anebo v §21b, která má právnické vzdělání. Soud proto poté, co zjistil, že žalobce po podání žaloby k soudu nedoložil, že je řádně zastoupen, usnesením stěžovatelku poučil o povinném zastoupení a vyzval ji k jeho doložení. K výzvě soudu pak stěžovatelka předložila soudu kopii dohody o pracovní činnosti a kopii diplomu Právnické fakulty Univerzity Karlovy v Praze spolu s podáním, z nějž vyplývá, že má takto být doloženo, že žalobce zastupuje jeho zaměstnanec s právnickým vzděláním.
Krajský soud v Brně nicméně konstatoval, že žalobce požadavkům povinného zastoupení nedostál, a to přesto, že byl náležitě o povinném zastoupení soudem poučen. Kopie dohody o pracovní činnosti a doklad o právnickém vzdělání zaměstnance dle soudu nedokládá procesní plnou moc k zastupování v řízení. Soud dovodil, že z podané žaloby nevyplývá udělení plné moci k zastupování advokátovi podle §250a odst. 1 o. s. ř., neboť ukončené právnické vzdělání bez dalšího nedokládá, že zástupce je advokátem. Pokud měl být žalobce zastoupen zaměstnancem s právnickým vzděláním podle §21 odst. 1 písm. b) o. s. ř., nedoložil soudu pověření oprávněné osoby ve smyslu ustanovení §21 odst. 5 o. s. ř. Z důvodu nedostatku zastoupení tedy soud řízení zastavil podle ustanovení §250d odst. 3 o. s. ř.
Jak vyplývá z ústavní stížnosti, stěžovatelka po obdržení výzvy soudu usoudila, že soud nemá k dispozici přílohy žaloby, proto soudu doložila dohodu o pracovní činnosti a doklad o vysokoškolském právnickém vzdělání. Plná moc nebyla přiložena, neboť stěžovatelka "se seznámila s názorem, že pověření zaměstnance jednáním u soudu není správné učinit navenek plnou mocí", jak uvádí komentář k o. s. ř. (Bureš J., Drápal L., Mazanec M.: Občanský soudní řád. Komentář. 5. vydání, C. H. Beck 2001, str. 87) a pověření dle názoru stěžovatelky vyplývalo z vlastní žaloby, neboť v této bylo uvedeno, že stěžovatelka je zastoupena dotyčným zaměstnancem, a žalobu podepsal statutární zástupce. Dle názoru stěžovatelky tedy byla výzva soudu "bezezbytku splněna", zvláště vzhledem ke skutečnosti, že žádný předpis nestanoví, jakou formu má mít pověření zaměstnance statutárním orgánem právnické osoby, tudíž pověření vyplývající přímo z textu žaloby by mělo dostačovat. Proto stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud nálezem předmětné usnesení Krajského soudu v Brně zrušil.
Ústavní soud si pro účely řízení o ústavní stížnosti vyžádal soudní spis, vedený ve věci u Krajského soudu v Brně, a vyjádření Krajského soudu v Brně k ústavní stížnosti. Ve svém vyjádření k ústavní stížnosti z 15. 10. 2002 Krajský soud v Brně znovu uvedl důvody k zastavení řízení v uvedené věci a konstatoval, že dle jeho názoru k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky nedošlo, neboť soud se nijak neodchýlil od zákonem stanoveného postupu. Proto Krajský soud v Brně navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou, eventuelně aby ji nálezem zamítl.
Jak Ústavní soud již mnohokrát opakoval, není součástí obecné soustavy soudů, nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů a jeho úkolem je ochrana ústavnosti dle čl. 83 Ústavy ČR. V této souvislosti Ústavní soud zkoumal, zda došlo k porušení ústavně zaručeného práva stěžovatelky na soudní ochranu.
Z obsahu soudního spisu vedeného Krajským soudem v Brně pod sp. zn. 29 Ca 69/2002 Ústavní soud zjistil, že žaloba, podávaná stěžovatelkou Krajskému soudu v Brně, uvádí pod bodem I. "důkazy" zmocnění zaměstnance, a to třemi přílohami, totiž plnou mocí, dohodou o pracovní činnosti a vysokoškolským diplomem. Tyto přílohy jsou však pouze v žalobě uvedeny, ve skutečnosti k žalobě přiloženy nebyly. Stěžovatelka si tedy byla vědoma povinnosti svou procesní plnou moc doložit, avšak její nedůsledností se tak nestalo. Usnesením Krajského soudu v Brně č. j. 29 Ca 69/2002-8 byla vyzvána k odstranění tohoto nedostatku, na což reagovala předložením kopie dohody o pracovní činnosti a kopie diplomu Právnické fakulty Univerzity Karlovy v Praze spolu s podáním, z nějž vyplývá, že má takto být doloženo zastoupení zaměstnancem s právnickým vzděláním.
Povinnost účastníka soudního řízení prokazovat procesní plnou moc a korespondující povinnost soudu zjišťovat pověření zástupce jednat za právnickou osobu vyplývá z požadavku právní jistoty účastníků jako jedné ze složek právního státu; jinými slovy, účelem vyžadování pověření je vyloučit situaci, kdy před soudem jedná za účastníka někdo, kdo k tomu není oprávněn. Totéž platí i pro žaloby ve správním soudnictví podle §247 a násl. o. s. ř. Jak Ústavní soud judikoval v nálezu ze dne 4. 3. 1998, sp. zn. II. ÚS 63/97, "nedostatek procesní plné moci znamená vznik překážky řízení, kterou je však možno zhojit na základě poučení soudu. Soud však není povinen při neodstranění překážky v řízení opětovné poučení provést, neboť by šlo nad rámec ustanovení §43 v návaznosti na ustanovení §5 o. s. ř. a znamenalo by porušení zásady rovnosti účastníků řízení." (in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 10, nález č. 31.)
Kdyby stěžovatelka tak, jak uvádí v ústavní stížnosti, usoudila, že přílohy žaloby nemá soud k dispozici, a doložila je ve stanovené lhůtě, a to včetně v žalobě uvedené plné moci, soud by byl povinen bez ohledu na nesprávné označení posoudit takovou listinu podle jejího obsahu a konstatovat, že procesní plná moc k zastupování takto doložena je. Nelze proto dát stěžovatelce za pravdu, že výzvu soudu splnila "bezezbytku", neboť nesplnila procesní povinnost, uloženou jí zákonem. Pokud v této souvislosti stěžovatelka argumentuje názorem komentáře k o. s. ř. (Bureš J., Drápal L., Mazanec M.: Občanský soudní řád. Komentář. 5. vydání, C. H. Beck 2001, str. 87), a uvádí, že není správné označovat listinu, kterou zaměstnanec u soudu své oprávnění jednat za právnickou osobu prokazuje, jako "plnou moc", nelze přehlédnout, že týž pramen rovněž podrobně uvádí způsoby prokazování pověření zaměstnance jednat, kterými jsou buď vnitřní předpis právnické osoby, nebo pověření jednat v konkrétní věci, udělené ad hoc statutárním orgánem (byť se toto pověření od plné moci liší).
Pokud soud stěžovatelku po podání žaloby vyzval k doložení procesní plné moci, neměla tato žádný důvod usuzovat, jak uvádí v ústavní stížnosti, že soud vzal za jednoznačně prokázané pověření zaměstnance - které dle stěžovatelky mělo vyplývat z textu žaloby a skutečnosti, že žalobu podepsal statutární zástupce - a že tedy soud žádá jen doklad o vysokoškolském právnickém vzdělání a pracovněprávním vztahu mezi pověřeným zástupcem a stěžovatelkou.
Ve výše uvedeném smyslu proto nelze právní závěry obecného soudu, který dospěl k názoru, že stěžovatelka nedoložila soudem požadovanou procesní plnou moc, považovat za závěry, které by byly nezákonné či dokonce protiústavní. Z uvedeného vyplývá, že stěžovatelce nebyla odňata možnost domáhat se práva, neboť je zcela zřejmé, že měla možnost se obrátit se svou věcí na soud a v rámci soudního řízení využít všech právních prostředků, které zákon účastníkovi řízení k obhajobě jeho práv poskytuje.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud ověřil, že soud rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny základních práv a svobod, jeho rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatelka neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat opodstatněnost ústavní stížnosti, nezbylo než návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. ledna 2003
JUDr. Vojtěch Cepl
předseda senátu