ECLI:CZ:US:2003:2.US.635.01
sp. zn. II. ÚS 635/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Dagmar Lastovecké a JUDr. Františka Duchoně v právní věci navrhovatele JUDr. J. P., zastoupeného advokátem JUDr. M. Č., o ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2001, čj. 28 Ca 140/2000-33, rozhodnutí ředitele Policie ČR, Obvodního ředitelství Praha 5 ze dne 12. 10. 1999, čj. 523/1999, a rozhodnutí ředitele Policie ČR, Správy hl. m. Prahy ze dne 20. 12. 1999, čj. 2993/99, za účasti Městského soudu v Praze, ředitele Policie ČR, Obvodního ředitelství Praha 5 a ředitele Policie ČR, Správy hl. m. Prahy jako účastníků řízení, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí Městského soudu v Praze, ředitele Policie ČR, Obvodního ředitelství Praha 5 a ředitele Policie ČR, Správy hl. m. Prahy. Domnívá se, že jimi došlo k porušení jeho práv, garantovaných čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 3, čl. 10, čl. 26 odst. 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále též "Úmluva") a čl. 4 Ústavy ČR.
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Městského soudu v Praze, sp. zn. 28 Ca 140/2000, a příslušný spisový materiál Policie ČR, Obvodního ředitelství Praha 5 a Policie ČR, Správy hl. m. Prahy, z nichž zjistil následující:
Oznámením ředitele Policie ČR, Obvodního ředitelství Praha 5, ve věcech služebního poměru, ze dne 12. 10. 1999, čj. 523/1999, byl stěžovatel podle ustanovení §106 odst. 2 zák. č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie ČR (dále jen "zák. č. 186/1992 Sb."), propuštěn ze služebního poměru příslušníka Policie ČR. Podle odůvodnění oznámení splňuje stěžovatel podmínky nároku na starobní důchod. Odvolání stěžovatele proti tomuto rozhodnutí ředitel Policie ČR, Správy hl. města Prahy rozhodnutím ve věcech služebního poměru ze dne 20. 12. 1999, čj. 2993/99, zamítl a původní rozhodnutí potvrdil. V odůvodnění rozhodnutí se uvádí, že služební funkcionář postupoval v souladu se stávající platnou právní úpravou zák. č. 186/1992 Sb. Z výpisu z kmenové knihy bylo ověřeno, že stěžovatel splnil již dne 23. 7. 1995 podmínky nároku na starobní důchod, který mu je ode dne 24. 7. 1997 vyplácen. Propuštění ze služebního poměru je tedy plně v souladu s ustanovením §106 odst. 2 zák. č. 186/1992 Sb. Odvolací orgán nepřisvědčil námitkám stěžovatele stran aplikace zák. č. 1/1991 Sb., o zaměstnanosti, neboť řízení ve věcech služebního poměru se provádí podle zák. č. 186/1992 Sb., nikoli podle zákoníku práce či zákona o zaměstnanosti.
Uvedené rozhodnutí ředitele Policie ČR, Správy hl. města Prahy napadl stěžovatel žalobou, kterou Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 6. 2001, čj. 28 Ca 140/2000-33, zamítl. Městský soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že dle ustanovení §106 odst. 2 zák. č. 186/1992 Sb. ve znění účinném ke dni 31. 12. 2000 může být policista propuštěn ze služebního poměru, splňuje-li podmínky nároku na starobní důchod. Toto ustanovení umožňuje, aby služební funkcionář v případě splnění podmínky nároku na starobní důchod na základě volné úvahy povolené zákonem (správního uvážení) rozhodl o propuštění policisty ze služebního poměru. V projednávané věci bylo zjištěno, že stěžovatel podmínku nároku na starobní důchod splnil dne 23. 7. 1995, což on sám nezpochybňuje. Stěžovatel však namítal, že propuštění ze služebního poměru pro splnění podmínek nároku na starobní důchod je v rozporu s ustanovením §1 zák.č. 1/1991 Sb., o zaměstnanosti. Soud k tomu uvedl, že zák. č. 1/1991 Sb., o zaměstnanosti, zapovídá odepřít občanovi právo na zaměstnání mimo jiné z důvodu věku, s výjimkou případů, kdy to stanoví zákon nebo je pro to věcný důvod spočívající v předpokladech, požadavcích a povaze zaměstnání, které by měl občan vykonávat a který je pro výkon tohoto zaměstnání nezbytný. O takový případ podle názoru soudu v projednávané věci jde. Služební poměr policisty je poměrem státně zaměstnaneckým, veřejnoprávním. To se projevuje ve zvláštní úpravě služebního poměru příslušníků Policie ČR zák. č. 186/1992 Sb. Služební poměr policisty se od běžného pracovního poměru odlišuje (např., pokud jde o podmínky přijetí do služebního poměru, vznik služebního poměru, ukládání kázeňských odměn a trestů, zvláštní nároky a důvody skončení služebního poměru). Tato úprava klade zvýšené nároky také na psychickou a fyzickou zdatnost příslušníků Policie ČR, kterou ovlivňuje i věk. Služebnímu funkcionáři je proto dána pravomoc, aby v rámci zákonem povolené volné úvahy posoudil, zda je policista, který splňuje podmínky nároku na starobní důvod, schopen plnohodnotného výkonu tohoto povolání. Stěžovatel splnil podmínku nároku na starobní důchod již několik let předtím, než byl z uvedeného důvodu napadeným rozhodnutím ze služebního poměru propuštěn. Pokud bylo rozhodnuto o propuštění stěžovatele ze služebního poměru z důvodu splnění podmínky nároku na starobní důchod podle ustanovení §106 odst. 2 zák. č. 186/1992 Sb., platného v době vydání rozhodnutí, nelze dle názoru soudu dovodit, že byl vydáním napadeného rozhodnutí porušen zákon. Soud připustil, že ustanovení §106 odst. 2 zák. č. 186/1992 Sb. bylo ze zákona novelou zákoníku práce zák. č. 155/2000 Sb. s účinností od 1. 1. 2001 vypuštěno. Uvádí však, že správní orgány obou stupňů rozhodovaly podle platné právní úpravy. Skutečnost, že bylo příslušné ustanovení vypuštěno, ostatně neznamená, že bylo protiústavní. Jeho protiústavnost nevyslovil Ústavní soud, který jediný je k tomu oprávněn. Soud neuznal ani námitku stěžovatele, dle níž se na služební poměr coby zaměstnanecký vztah vztahuje i zásada vyjádřená v ustanovení §7 zák. č. 65/1965 Sb., zákoník práce (dále jen "zákoník práce"). Podle ustanovení §155 zák. č. 186/1992 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2000 se na služební poměr příslušníků Policie ČR vztahují pouze vyjmenovaná ustanovení zákoníku práce. Žádné z těchto ustanovení zánik služebního poměru příslušníka Policie ČR neupravuje. Postup služebních funkcionářů ve věci propuštění ze služebního poměru je tedy v souladu se zák. č. 186/1992 Sb. Tento zákon je ve vztahu k zákoníku práce normou speciální a služební funkcionáři jsou jím při své rozhodovací činnosti ve věci propuštění ze služebního poměru vázáni.
Stěžovatel napadá závěry obecného soudu, ředitele Policie ČR, Obvodního ředitelství Praha 5 i ředitele Policie ČR, Správy hl. m. Prahy v projednávané ústavní stížnosti. Uvádí, že napadená rozhodnutí ředitele Policie ČR, Obvodního ředitelství Praha 5 i ředitele Policie ČR, Správy hl. m. Prahy plnila pokyn ředitele Policie ČR, Správy hl. m. Prahy, č. PSP-1686/OPP-99, ze dne 24. 9. 1999, který vycházel z obdobného pokynu policejního prezidenta Policie ČR, podle nichž mohou policisté ve funkcích bez příplatku za vedení setrvat ve služebním poměru ještě po dobu dvou let po splnění podmínek nároku na starobní důchod. Stěžovatel považuje tyto pokyny i rozhodnutí podle nich vydaná za diskriminační a odporující Listině, zák. č. 1/1991 Sb., o zaměstnanosti, Úmluvě MOP č. 111 o zákazu diskriminace v zaměstnání a povolání a čl. 14 Úmluvy. Městský soud v Praze se v napadeném rozhodnutí nevypořádal s argumentací stěžovatele a bez hlubšího zkoumání se ztotožnil s názorem žalovaného ředitele Policie ČR, Správy hl. m. Prahy,obsaženým v jeho vyjádření k žalobě. Soud uvedl, že je možné v rámci volné úvahy posoudit, zda je policista, který splňuje podmínky nároku na starobní důchod, schopen plnohodnotného výkonu tohoto povolání. Soud měl však k dispozici návrh na propuštění stěžovatele, které bylo podkladem pro zmíněné rozhodnutí ze dne 12. 10. 1999, dle něhož byl stěžovatel v době propuštění schopen podle potvrzení služebního lékaře plnohodnotného výkonu služby. I v závěru služby byl po pracovní stránce dobře hodnocen. Důvodem jeho propuštění tedy nebyla volná úvaha, ale plnění uvedených pokynů nadřízených služebních orgánů. Obecný soud ve svém rozhodnutí odmítl vzít v úvahu, že zákaz diskriminace je obsahem mezinárodních smluv, kterými je ČR vázána a které jsou podle čl. 10 Ústavy bezprostředně závazné a mají přednost pře zákonem (tedy i před zákonem č. 186/1992 Sb.). Stěžovatel taktéž upozorňuje na dopis ředitelky odboru personální práce a vzdělávání MV ČR ze dne 22. 11. 1999, čj. SP-473/PR-99, adresovaný policejnímu prezidentovi Policie ČR, v němž ho upozorňuje na nesprávnost výše zmíněného pokynu a z něj vyplývajících postupů vůči policistům, který se týká i stěžovatele.
Podle ustanovení §32 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyzval Ústavní soud účastníky řízení, Městský soud v Praze, ředitele Policie ČR, Obvodního ředitelství Praha 5 a ředitele Policie ČR, Správy hl. m. Prahy, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Ředitel Policie ČR, Obvodního ředitelství Praha 5 ve svém vyjádření sdělil, že nadále setrvává na svém rozhodnutí. Je přesvědčen, že postupoval zcela v souladu s platným zákonem č. 186/1992 Sb. Pro doplnění uvádí, že stěžovatel byl v roce 1999 přemístěn na vlastní žádost k Policii ČR, Obvodnímu ředitelství Praha 5. Na vlastní žádost byl zařazen do funkce řadového policisty oddělení železniční policie. Požádal, aby mohl zůstat ve službě tak dlouho, dokud bude fyzicky a zdravotně schopen funkci vykonávat. S tím ředitel Policie ČR, Obvodního ředitelství Praha 5 souhlasil, nevěděl však, že je stěžovateli od 24. 7. 1997 vyplácen starobní důchod. V průběhu roku 1999 se dispozice stěžovatele ke službě natolik změnily, že bylo rozhodnuto postupovat podle ustanovení §106 odst. 2 zák. č. 186/1992 Sb.
Ředitel Policie ČR, Správy hl. m. Prahy vyjádřil nesouhlas s tvrzením stěžovatele, dle něhož mají rozhodnutí ředitele Policie ČR, Obvodního ředitelství Praha 5 a pokyn ředitele Policie ČR, Správy hl. m. Prahy (účinný ode dne 1. 1. 2000) diskriminační charakter. Trvá na tom, že zák. č. 186/1992 Sb. obsahuje vlastní procesní ustanovení, jež upravují postup při rozhodování o právních poměrech policistů. Ta se liší od úpravy ostatních pracovněprávních vztahů. Řízení ve věcech služebního poměru je řízením sui generis, na něž se sice vztahují některá ustanovení zákoníku práce, ale pouze ta, jež jsou uvedena v ustanovení §155 zák. č. 186/1992 Sb. (od 1. 1. 20001 i ustanovení §1 odst. 1 a 2 zák. č. 1/1991 Sb.). Služební funkcionář rozhodoval podle platného právního předpisu, který není v rozporu s Listinou. Vzhledem ke sníženým schopnostem plnohodnotného výkonu funkce bylo použito ustanovení §106 odst. 2 zák. č. 186/1992 Sb. Účastník řízení dále uvádí, že (již zrušené) ustanovení §106 odst. 2 zák. č. 186/1992 Sb. bylo fakultativní. Kdykoli poté, kdy policista splnil podmínky nároku na starobní důchod, mohl služební funkcionář s personální pravomocí aniž by musel cokoli zdůvodňovat, rozhodnout o propuštění ze služebního poměru. Tvrzení stěžovatele, že byl dle potvrzení lékaře v době propuštění schopen plnohodnotného výkonu služby, je zavádějící. V tiskopisu "Návrh na propuštění..." se uvádí zdravotní klasifikace "A". Přezkumné řízení není nutné. Dle čl. 11 odst. 2 nařízení MV č. 66 ze dne 29. 6. 1999 se výstupní prohlídka provádí před ukončením služebního poměru. Z uvedeného je dle názoru ředitele Policie ČR, Správy hl. m. Prahy zřejmé, že se před propuštěním nezměnila zdravotní klasifikace a že provedení přezkumného řízení nebylo nutné. Stěžovatel byl služebně zařazen u Policie ČR, Obvodního ředitelství Praha 5 ode dne 1. 1. 1999 do 31. 12. 2000. V roce 1999 byl práce neschopen 109 kalendářních dnů a v roce 2000 celkem 337 kalendářních dnů. V závěru svého vyjádření účastník řízení vyjádřil nesouhlas s tím, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele, a navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl.
Městský soud v Praze ve svém vyjádření navrhl, aby Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou. Opakuje argumenty použité v napadeném rozsudku. Zdůrazňuje, že nebylo podstatné, zda a jaké interní pokyny platné pro postup orgánů Policie ČR plnil služební funkcionář, jenž rozhodoval o propuštění stěžovatele ze služebního poměru. Rozhodující naopak bylo, že byly splněny zákonné podmínky pro propuštění stěžovatele ze služebního poměru dle ustanovení §106 odst. 2 zák. č. 186/1992 Sb., přičemž tento postup nebyl ani v rozporu se zák. č. 1/1991 Sb., o zaměstnanosti. Zásadní bylo, že stěžovatel splnil ke dni 23. 7. 1995 podmínky nároku na starobní důchod. Po tomto datu bylo tedy jeho propuštění ze služebního poměru na podkladě zák. č. 186/1992 Sb. přípustné. Propuštěním ze služebního poměru zanikly stěžovateli na podkladě zákona práva a povinnosti ze služebního poměru k Policii ČR. Tím však nebyla porušena jeho ústavně zaručená práva, což v ústavní stížnosti namítá. Soud přezkoumával rozhodnutí orgánů státní správy pouze v rozsahu žalobních námitek. Stěžovatel namítal diskriminační charakter ustanovení §106 odst. 2 zák. č. 186/1992 Sb. a jeho rozpor s ustanovením čl. 3 Listiny, čímž se soud zabýval. Pokud stěžovatel nyní tvrdí, že se soud nezabýval podklady k jeho zdravotnímu stavu a ke schopnosti nadále vykonávat povolání a také důkazem dopisem vedoucího oddělení personální práce, jsou to podklady, které se netýkaly jeho žalobních námitek ani námitek, jež uplatnil v odvolání ve správním řízení. Soud se jimi proto nezabýval. Soud konečně konstatuje, že zákon nestanovil pro propuštění policisty ze služebního poměru jinou podmínku než tu, že policista splňuje podmínky nároku na starobní důchod. Nelze tedy hovořit o překročení rámce volné úvahy proto, že nebyl vzat v úvahu zdravotní stav stěžovatele.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy ČR).
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti v zásadě polemizuje s právními závěry obecného soudu a správních orgánů stran interpretace a aplikace ustanovení §106 odst. 2 zák. č. 186/1992 Sb. Účinky těchto rozhodnutí, tedy propuštění ze služebního poměru, považuje za diskriminační.
Stěžovatel tvrdí, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení čl. 26 (konkrétně odst. 3) Listiny. Podle tohoto ustanovení má každý právo získávat prostředky pro své životní potřeby prací. Občany, kteří dané právo nemohou bez své viny vykonávat, stát v přiměřeném rozsahu hmotně zajišťuje; podmínky stanoví zákon. Současně platí, že každý má právo na svobodnou volbu povolání a přípravu k němu, jakož i právo podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost. Zákon může stanovit podmínky a omezení pro výkon určitých povolání nebo činností (odst. 1 a 2).
Stěžovatel nicméně nezohlednil ustanovení čl. 41 odst. 1 Listiny, které jmenuje řadu ustanovení (včetně celého čl. 26 Listiny), jichž se lze domáhat pouze v mezích zákonů, které tato ustanovení provádějí. Nejedná se tudíž o základní práva, aplikovatelná přímo na základě ústavního předpisu, tj. Listiny (jak je tomu např. u práv podle hlavy druhé Listiny), nýbrž o práva, jež se uplatňují toliko v souladu s běžným, implementačním zákonodárstvím (srov. i rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 620/2000). Zákonem, jež má na mysli čl. 41 odst. 1 Listiny, a současně i zákonem, který ve smyslu čl. 26 odst. 2 stanoví podmínky a omezení pro výkon určitých povolání, je v projednávaném případě zák. č. 186/1992 Sb. Podle jeho ustanovení §106 odst. 2 (ve znění platném do 31. 12. 2000) může být policista též (další důvody uvádí odst. 1 téhož ustanovení) propuštěn, splňuje-li podmínky nároku na starobní důchod. Toto ustanovení bylo zrušeno až zákonem č. 155/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, s účinností od 1. 1. 2001. V době rozhodování správních orgánů obou stupňů bylo tedy ustanovení §106 odst. 2 zák. č. 186/1992 Sb. platné a účinné. S ohledem na znění ustanovení čl. 41 odst. 1 a čl. 26 Listiny je třeba mít za to, že práva v nich garantovaná je možno realizovat pouze v rozsahu tohoto zákona, tedy i v rozsahu omezení, stanoveného ustanovením §106 odst. 2 tohoto zákona.
Obecný soud zohlednil i ustanovení §1 odst. 1 zák. č. 1/1991 Sb., o zaměstnanosti, ve znění po novele zák. č. 167/1999 Sb., účinné od 1. 10. 1999, podle něhož platí, že právo na zaměstnání nelze občanovi odepřít z důvodu rasy, barvy pleti, pohlaví, sexuální orientace, jazyka, víry a náboženství, politického nebo jiného smýšlení, členství nebo činnosti v politických stranách nebo politických hnutích, odborových organizacích a jiných sdruženích, národnosti, etnického nebo sociálního původu, majetku, rodu, zdravotního stavu, věku, manželského a rodinného stavu nebo povinností k rodině, s výjimkou případů, kdy to stanoví zákon nebo je pro to věcný důvod spočívající v předpokladech, požadavcích a povaze zaměstnání, které by měl občan vykonávat, a který je pro výkon tohoto zaměstnání nezbytný. Citované ustanovení tak připouští alternativně dvě výjimky. Postačuje tedy, že výjimku stanoví zákon. Není třeba naplnění dalších podmínek. K obdobnému závěru dospěl i obecný soud. Z pohledu ústavnosti nelze vytknout, že by šlo o výklad extrémní. Ostatně ani stěžovatel tento závěr nenapadá v ústavní stížnosti konkrétními argumenty.
Skutečnost, že podmínka citovaného ustanovení, tedy splnění podmínek nároku na starobní důchod, byla v projednávaném případě naplněna (ke dni 23. 7. 1995), nebyla v řízení zpochybněna. S ohledem na výše uvedené proto Ústavní soud neshledal, že by soud či správní úřad rozhodnutím podle uvedeného ustanovení porušily čl. 26 Listiny, neboť postupovaly striktně v mezích zákona, který podle čl. 41 odst. 1 Listiny ustanovení jejího čl. 26 provádí.
Stěžovatel dále tvrdí, že v jeho věci došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť se obecný soud nevypořádal s jeho argumentací. Ústavní soud přezkoumal obsah spisu obecného soudu včetně žaloby stěžovatele a dospěl k závěru, že námitky stěžovatele jsou i v tomto ohledu nedůvodné. Stěžovatel uplatnil ve své žalobě v zásadě tři okruhy námitek. První směřoval k údajnému rozporu propuštění ze služebního poměru s ustanovením §1 odst. 1 zák. č. 1/1991 Sb., o zaměstnanosti. Druhý se týkal rozporu ustanovení §106 odst. 2 zák. č. 186/1992 Sb. s čl. 3 Listiny. K oběma těmto okruhům se Ústavní soud vyjádřil výše. Konečně, stěžovatel tvrdil, že i v projednávané věci je třeba použít zásadu, vyjádřenou v ustanovení §7 zákoníku práce, dle níž nikdo nesmí výkonu práv a povinností vyplývajících z pracovněprávních vztahů zneužívat na újmu jiného účastníka pracovněprávního vztahu. Poukazuje v této souvislosti na "výhružný dopis ředitele PČR OŘ Praha 5 ze dne 14. 10. 1999" a "pokyn ředitele PČR Správy hl. m. Prahy, čj. PSF-1686/OPP-99, ze dne 24. 9. 1999".
Nelze souhlasit s tvrzením stěžovatele, že by se obecný soud s námitkami stěžovatele nevypořádal. Stěžovatel v ústavní stížnosti znovu poukazuje na obsah "výhružného dopisu", který navrhoval jako důkaz ve své žalobě v souvislosti s porušením §7 zákoníku práce. Ústavní soud upozorňuje, že ačkoli se soud podle odůvodnění rozhodnutí konkrétně tímto "výhružným dopisem" nezabýval, vypořádal se řádně s námitkou stran aplikace ustanovení §7 zákoníku práce, která nebyla v dané době s ohledem na ustanovení §155 zák. č. 186/1992 Sb. možná. Vzhledem k tomu by bylo jistě nadbytečné zabývat se důkazy, jež porušení ustanovení §7 zákoníku práce měly nasvědčovat.
Stěžovatel dále namítá, že městský soud odmítl vzít v úvahu, že zákaz diskriminace obsahují mezinárodní smlouvy, jimiž je Česká republika vázána a které jsou podle čl. 10 bezprostředně závazné a mají přednost před zákonem. Zmiňuje porušení čl. 14 Úmluvy a "Úmluvy Mezinárodní organizace práce č. 111 o zákazu diskriminace v zaměstnání a povolání".
Obecný soud se při svém rozhodování řídil ustanovením čl. 10 Ústavy ve znění platném v době rozhodnutí. Podle tohoto ustanovení jsou ratifikované a vyhlášené mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách, jimiž je Česká republika vázána, bezprostředně závazné a mají přednost před zákonem. Nezbytným předpokladem k vnitrostátní aplikovatelnosti jednotlivých ustanovení takových smluv bylo (a stále je) to, aby byla vnitrostátní aplikace způsobilá a schopná. Musí jít o ustanovení, jimiž smluvní strany nedávají pouze pokyn zákonodárci k vnitrostátnímu provedení, ale která se obracejí přímo na subjekty vnitrostátního práva a stanoví jim zcela jasná a určitá práva či povinnosti (tzv. samovykonatelná pravidla).
Ustanovení Úmluvy o diskriminaci (zaměstnání a povolání), přijatá v rámci Mezinárodní organizace práce v roce 1958 (publikovaná pod č. 465/1990 Sb.), týkající se odstranění diskriminace (zejm. čl. 2 a 3) tuto charakteristiku nenaplňují, neboť jsou právě takovým "pokynem" zákonodárci, z něhož nelze vyvodit konkrétní právo (či povinnost) jednotlivce, kterého by se mohl domáhat. Ukládají státu, aby příslušné závazky realizoval [členský stát... se zavazuje vyhlásit a provádět... (čl. 2); členský stát... se zavazuje metodami přiměřenými vnitrostátním podmínkám a zvyklostem... usilovat... vydávat zákony... zrušit... provádět... atd.)]. Uvedená ustanovení Úmluvy o diskriminaci tedy obecný soud nemohl v souladu s ustanovením čl. 10 Ústavy aplikovat.
Podle ustanovení čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod musí být zajištěno užívání práv a svobod přiznaných touto Úmluvou bez diskriminace založené na jakémkoli důvodu, jako je pohlaví, rasa, barva pleti, jazyk, náboženství, politické nebo jiné smýšlení, národnostní nebo sociální původ, příslušnost k národnostní menšině, majetek, rod nebo jiné postavení. Jak ze znění uvedeného ustanovení plyne, Úmluva sice zakazuje diskriminaci z uvedených důvodů, ale pouze, akcesoricky, ve spojení s jiným, jí chráněným právem. Stěžovatel spatřuje diskriminaci ve svém propuštění ze služebního poměru z důvodu naplnění podmínek nároku na starobní důchod, tedy zjevně v souvislosti s právem získávat prostředky pro své životní potřeby prací. Obsah stížnosti nesvědčí o tom, že by se za diskriminovaného považoval v souvislosti s právem na spravedlivý proces. Právo získávat prostředky pro své životní potřeby prací ani jiné obdobné právo "na práci" však Úmluva ani její dodatkové protokoly nechrání. Námitka porušení čl. 14 Úmluvy je tak nepřípadná.
Ústavní soud současně podotýká, že je dle své ustálené judikatury vázán petitem návrhu na zahájení řízení. Nemůže jej sám měnit. Není však vázán odůvodněním ústavní stížnosti. Proto není v rozporu s jeho posláním, když je napadené rozhodnutí orgánu veřejné moci přezkoumáno i z jiných hledisek, než stěžovatel navrhl (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 305/99, Ústavní soud ČR, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 20, C.H. Beck, 2001, str. 217 a násl.; nález sp. zn. I. ÚS 129/99, Ústavní soud ČR, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 18, C.H. Beck, 2001, str. 243 a násl.). Proto se zabýval nad rámec ústavní stížnosti i tím, zda nemohlo rozhodnutím o propuštění ze služebního poměru v projednávané věci dojít k porušení Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Pakt"), který je mezinárodním dokumentem, jež náležitosti čl. 10 Ústavy v rozhodné době rovněž splňoval. Pakt upravuje princip rovnosti v čl. 2 odst. 1 a čl. 26. Rovnost dle prvního z citovaných ustanovení má povahu akcesorickou, čili zohledňuje pouze rovnost v právech zakotvených Paktem, přičemž právo získávat prostředky pro své životní potřeby prací ani jiné obdobné právo "na práci" zařazeno mezi ně není. Podle ustanovení čl. 26 jsou si všichni před zákonem rovni a mají právo na stejnou ochranu zákona bez jakékoli diskriminace. Zákon zakáže jakoukoli diskriminaci a zaručí všem osobám stejnou a účinnou ochranu proti diskriminaci z jakýchkoli důvodů, např. podle rasy, barvy, pohlaví, jazyka, náboženství, politického nebo jiného přesvědčení, národnostního nebo sociálního původu, majetku a rodu. Výbor pro lidská práva ustáleně připouští při aplikaci čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech nerovnost pouze s vyloučením libovůle, resp. pokud se nerovnost zakládá na rozumných a objektivních rozlišovacích znacích (reasonable and objective criteria). Omezení, kterému byl stěžovatel vystaven, nelze označit za projev libovůle státních orgánů, ale naopak za postup v souladu se zákonem s tím, že interpretaci a aplikaci příslušného ustanovení nelze kvalifikovat jako extrémní.
Ústavní soud se zaměřil taktéž na údajné porušení ustanovení čl. 3 odst. 1 a čl. 4 odst. 3 Listiny v návaznosti na čl. 26 Listiny. Podle těchto ustanovení se základní práva a svobody zaručují všem bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení. Zákonná omezení základních práv a svobod musí platit stejně pro všechny případy, které splňují stanovené podmínky.
Při chápání ústavního principu rovnosti se Ústavní soud zejména ztotožnil [a to především v nálezech ve věcech vedených pod sp. zn. Pl. ÚS 16/93, Pl. ÚS 36/93 (nález ze 17. května 1994 č. 132/1994 Sb., svazek 1 Sbírky rozhodnutí Ústavního soudu, str. 175 a násl.), Pl. ÚS 5/95 (nález z 8. listopadu 1995 č. 6/1996
Sb., svazek 4 Sbírky rozhodnutí Ústavního soudu, str. 205 a násl.), Pl. ÚS 9/95 (nález z 28. února 1995 č. 107/1996 Sb., svazek 5 Sbírky rozhodnutí Ústavního soudu, str. 107 a násl.)] s chápáním ústavního principu rovnosti, jak byl vyjádřen Ústavním soudem ČSFR (Pl. ÚS 22/92, nález z 8. října 1992, částka 96, str. 2791 Sbírky zákonů z roku 1992, Sbírka usnesení a nálezů Ústavního soudu ČSFR, str. 37 a násl.). Ústavní soud odmítl absolutní chápání principu rovnosti. Konstatoval: "rovnost občanů nelze chápat jako kategorii abstraktní, nýbrž jako rovnost relativní, jak ji mají na mysli všechny moderní ústavy" (Pl. ÚS 36/93). Obsah principu rovnosti tím posunul do oblasti ústavněprávní akceptovatelnosti hledisek odlišování subjektů a práv. Hledisko první spatřuje tudíž ve vyloučení libovůle. Jak bylo výše uvedeno, v postupu správních orgánu libovůli spatřovat nelze. Hledisko druhé vyplývá z právního názoru, vyjádřeného v nálezu ve věci vedené pod sp. zn. Pl. ÚS 4/95 (nález ze 7. června 1995 č. 168/1995 Sb., svazek 3 Sbírky rozhodnutí Ústavního soudu, str. 209 a násl.): "nerovnost v sociálních vztazích, má-li se dotknout základních lidských práv, musí dosáhnout intenzity, zpochybňující, alespoň v určitém směru, již samu podstatu rovnosti." To se zpravidla děje tehdy, je-li s porušením rovnosti spojeno i porušení jiného základního práva. Ani k takovému závěru však Ústavní soud v projednávané věci nedospěl.
Ústavní soud nedospěl s ohledem na výše uvedené ani k závěru, že by došlo v souzeném případě k porušení práva na spravedlivé řízení. Čl. 36 Listiny je ustanovením, které garantuje právo na soudní ochranu, přirozeně však ho nelze vykládat jako právo na úspěch ve sporu. Skutečnost, že obecné soudy vyslovily právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k vyhovění ústavní stížnosti a nelze z toho důvodu argumentovat porušením ústavních záruk stěžovatele. Ústavní soud by mohl zasáhnout pouze v případě, že by interpretace zákonných pojmů obecnými soudy byla tak extenzivní, že by zasáhla do některého ústavně garantovaného základního práva. K tomu v daném případě nedošlo.
Taktéž namítané porušení čl. 4 Ústavy ČR, podle něhož jsou základní práva a svobody pod ochranou soudní moci, neobstojí, neboť ten je pouhou institucionální zárukou práva na soudní ochranu zakotveného v hlavě páté Listiny.
Ústavní soud podotýká, že obsah ústavní stížnosti spíše vede k závěru, že to, co stěžovatel považuje za diskriminační, není samo napadené rozhodnutí, ale spíše obsah ustanovení, dle něhož se v projednávané věci postupovalo. Ustanovení §74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, umožňuje, aby stěžovatel současně s ústavní stížností podal i návrh na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu nebo jejich jednotlivých ustanovení, jejichž uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti. To však stěžovatel neučinil.
Ze shora uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. září 2003 JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu