ECLI:CZ:US:2003:2.US.716.01
sp. zn. II. ÚS 716/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Dagmar Lastovecké a JUDr. Františka Duchoně v právní věci navrhovatele: A. A. I., zastoupeného advokátem JUDr. V. H., o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 10. 2001, čj. 4 To 506/2001, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníka řízení, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, napadl stěžovatel v záhlaví uvedené rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem. Domnívá se, že jím došlo k porušení jeho práv, garantovaných čl. 37 odst. 4 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu v Ústí nad Labem, sp. zn. 1 T 67/99, z něhož zjistil následující:
Rozsudkem ze dne 7. 8. 2001, čj. 1 T 67/99-413, byl stěžovatel uznán vinným z trestného činu ublížení na zdraví dle ustanovení §222 odst. 1 zák. č. 140/1961 Sb., trestní zákon (dále jen tr. z.), ve stádiu pokusu podle ustanovení §8 odst. 1 tr. z., trestného činu vydírání podle ustanovení §235 odst. 1 tr. z. a trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí dle ustanovení §171 odst. 1 písm. b) tr. z. Byl proto podle ustanovení §222 odst. 1 tr. z. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti a půl roku a podle ustanovení §39a odst. 2 písm. c) tr. z. byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle ustanovení §57 odst. 1 a odst. 2 tr. z. byl stěžovateli dále uložen trest vyhoštění na dobu neurčitou.
Obecný soud zjistil, že stěžovatel v přesně nezjištěné době od června 1999 do 28. 9. 1999 pod pohrůžkou násilí zakazoval poškozené J. E., stýkat se s její dcerou, navštěvovat ji a mluvit s ní. Poškozenou hrubě slovně urážel, fyzicky ji napadal (fackování, bití pěstí do obličeje, kopání do celého těla, bití elektrickým kabelem, škrcení kabelem rychlovarné konvice atd.). Vyhrožoval jí, že pokud věc oznámí, zabije ji i její děti. V době od 9. 2. 1999 do 28. 9. 1999 se stěžovatel zdržoval v České republice (Ústí nad Labem) přesto, že mu byl pobyt na území České republiky zakázán rozhodnutím Odboru cizinecké a pohraniční policie, Referátu cizinecké policie ČR, Správy Severočeského kraje v Děčíně, ze dne 3. 2. 1999, sp. zn. PSV-26/HCX-01-99. Lhůta k vycestování mu byla určena do 8. 2. 1999. Rozhodnutím Referátu cizinecké policie ČR, Správy Severočeského kraje, Varnsdorf, ze dne 27. 2. 1999, sp. zn. PSV-64/HVNX-99, mu byl zakázán pobyt na území ČR do 27. 2. 2009 a určena lhůta k vycestování do 2. 3. 1999. Soud v odůvodnění svého rozsudku obsáhle vysvětlil, z jakých důvodů nepřisvědčil obhajobě stěžovatele, ale naopak výpovědím poškozené a dalších svědků. Upozornil na to, že stěžovatel "naprosto zištně" využil svého práva na projednání věci v rodném jazyce a soudu vytkl, že mu toto právo bylo v určité fázi odepřeno. Soud v důsledku toho zopakoval všechny důkazy za přítomnosti tlumočníka. Stěžovatel však při opakování důkazů ani v jediném případě služeb tlumočníka nevyužil. Podle názoru soudu tím potvrdil, že českému jazyku rozumí a je schopen jej adekvátně využít. Soud dále objasnil, z jakých důvodů má za to, že stěžovatel naplnil znaky trestných činů, z nichž byl uznán vinným, a které okolnosti jej vedly ke stanovení výše a druhu trestu.
Stěžovatel se proti tomuto rozhodnutí odvolal, přičemž poukazoval zejména na nedostatky v dokazování. Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 19. 9. 2001, čj. 4 To 506/2001-433, podle ustanovení §258 odst. 1 písm. b) a odst. 1 zák. č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád, dále jen "tr. ř."), napadený rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o trestu zrušil. Podle ustanovení §259 odst. 2 tr. ř. znovu rozhodl tak, že se stěžovatel odsuzuje podle ustanovení §222 odst. 1 tr. z. za použití ustanovení §35 odst. 1 tr. z. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti a půl roku. Pro výkon trestu se podle ustanovení §39a odst. 2 písm. c) tr. z. zařazuje do věznice s ostrahou. Podle ustanovení §57 odst. 1 a odst. 2 tr. z. uložil stěžovateli trest vyhoštění na dobu neurčitou. Podle odůvodnění rozsudku byla v řízení, které předcházelo vydání přezkoumávaného rozsudku, dodržena procesní ustanovení trestního řádu, jež mají vztah k zajištění práva na obhajobu i na náležité objasnění věci. Soud prvého stupně provedl podle odvolacího soudu dokazování v dostatečném a potřebném rozsahu. Provedené důkazy hodnotil jednotlivě i ve vzájemných souvislostech a na podkladě hodnocení ve smyslu ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. učinil správná skutková zjištění. Své úvahy a závěry, k nimž dospěl, řádně a pečlivě v souladu s ustanovením §125 tr. ř. rozvedl v odůvodnění přezkoumávaného rozsudku. Námitkami, které stěžovatel uvedl v odvolání, se náležitě zabýval již soud prvého stupně a vypořádal se s nimi. Odvolací soud se dále zabýval jednotlivými konkrétními námitkami, uvedenými v odvolání, a konstatoval, že se závěry soudu prvého stupně stran skutkových zjištění i právního posouzení souhlasí. Jediného pochybení se podle něj soud prvého stupně dopustil tím, že ve výrokové části svého rozsudku opomněl uvést, že trest uložil za použití ustanovení §35 odst. 1 tr. zák. a že jde o trest úhrnný. Tyto údaje ale soud vyhlásil a byly uvedeny i v písemném vyhotovení rozsudku. Krajský soud proto pochybení soudu prvního stupně výše uvedeným způsobem napravil.
Stěžovatel napadl uvedený rozsudek krajského soudu projednávanou ústavní stížností. Tvrdí, že v průběhu trestního řízení, které proti němu bylo vedeno, resp. hned na počátku přípravného řízení, došlo k zásahu do jeho práva na obhajobu tím, že nebyl před prvním procesním výslechem ustanoven tlumočník. Je totiž kosovským Albáncem a jeho mateřským jazykem je albánština. V době sdělení obvinění pobýval na území ČR teprve 9 měsíců. Předtím v ČR nebyl a ani se nevěnoval studiu češtiny. Před výslechem o tlumočníka nežádal, neboť měl za to, že se po dobu pobytu v ČR samostudiem a odposlechem naučil česky natolik, aby byl v češtině schopen komunikovat. Jako osoba, která doposud neměla žádný konflikt se zákonem, nebyl stěžovatel podle svého tvrzení náležitě schopen posoudit a docenit význam tlumočení do rodného jazyka pro možnosti obhajoby. O tom, zda by ke své výpovědi tlumočníka potřeboval, se nemohl poradit ani se svým obhájcem, který v době prvního výslechu nebyl ustanoven a druhého výslechu se nezúčastnil. Pro možnost uplatnění a rozvinutí obhajoby je nezbytně nutné úplně a přesně porozumět kladeným dotazům a být schopen přesně a výstižně formulovat odpovědi na kladené dotazy. K tomu zjevně nemůže postačit znalost jazyka na úrovni, jež umožňuje jen základní běžnou komunikaci s okolím. Jeho znalost češtiny na takové úrovni podle jeho mínění nebyla a není. K témuž závěru údajně měl dospět i vyšetřovatel, když k závěrečnému prostudování vyšetřovacího spisu již tlumočníka bez žádosti stěžovatele přibral. O tom, že tlumočníka bylo skutečně třeba, má svědčit i skutečnost, že stěžovatel při tomto úkonu využíval tlumočníka nejen k přetlumočení obsahu spisu, ale i k tlumočení mluveného slova. O potřebě účasti tlumočníka pak prý neměly pochyb ani soudy, které ve věci rozhodovaly. Tlumočník byl účasten všech dalších procesních úkonů. Skutečnost, že tlumočník nebyl povolán ihned, nemůže zhojit jeho přibrání v závěru přípravného řízení, a to s ohledem na zásadní význam výpovědi obviněného jako důkazu v trestním řízení a vzhledem k požadavku nerušeného výkonu práva obviněného na obhajobu v intencích zaručených Listinou a dalších práv zaručených ustanovením §33 tr. ř. Stěžovatel tvrdí, že je nezbytné vyložit ustanovení čl. 37 odst. 4 Listiny extenzivně, způsobem poskytujícím co největší garanci uplatnění a ochrany práv osob, které jazyky dostatečně neovládají. Není možné je vyložit tak, že na tlumočníka má právo pouze ten, kdo uvede, že nedostatečně rozumí jednacímu jazyku a o tlumočníka požádá, ale tak, že na něj má právo i ten, kdo pro neznalost jazyka není vůbec schopen o tlumočníka kvalifikovaně požádat, neboť nerozumí významu toho, proč je vlastně o sdělení toho, zda potřebuje tlumočníka, žádán. Tlumočník by měl být ustanoven i tomu, kdo jej nežádá, je-li nepochybné, že jazyk dostatečně neovládá, nebo je-li pravděpodobné, že by taková osoba mohla s ohledem na nedostatečnou znalost jazyka dojít újmy na svých právech. Příslušný orgán může ustanovit tlumočníka i z vlastní iniciativy, má-li za to, že je to pro další vedení řízení nebo šetření práv příslušné osoby nezbytné. Zvlášť uvážlivě je nezbytné zvažovat potřebu přibrat tlumočníka v případě vedení trestního řízení proti cizozemci. Stěžovatel v ústavní stížnosti konečně dodává, že jeho znalost českého jazyka se během celého trestního řízení nijak nezměnila, což má být patrné z obsáhlé korespondence, založené ve spise. I přesto, že stěžovateli s ní pomáhali spoluvězni, vyznívá korespondence málo srozumitelně a z některých pasáží je zřetelné, že mnohdy nechápal, oč v daném stadiu řízení jde. Zdůrazňuje, že bylo-li třeba přibrat tlumočníka před závěrečným prostudováním vyšetřovacího spisu, bylo nezbytné přibrat tlumočníka již od počátku řízení.
Podle ustanovení §32 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyzval Ústavní soud účastníka řízení, Krajský soud v Ústí nad Labem, a vedlejšího účastníka řízení, Okresní státní zastupitelství v Ústí nad Labem, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Krajský soud v Ústí nad Labem vyjádřil přesvědčení, že vše podstatné uvedl v napadeném rozsudku. Obviněný prohlásil, že český jazyk ovládá a tlumočníka nepotřebuje. Soud tedy neshledal důvod pro postup podle ustanovení §28 tr. ř.
Okresní státní zastupitelství v Ústí nad Labem se přípisem ze dne 11. 1. 2002 postavení vedlejšího účastníka vzdalo.
Ústavní stížnost zjevně není opodstatněná.
Ústavní soud mnohokrát v minulosti zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy ČR).
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti tvrdí, že napadeným rozhodnutím byla porušena jeho práva, garantovaná čl. 37 odst. 4 Listiny. Podle tohoto ustanovení, kdo prohlásí, že neovládá jazyk, jímž se vede jednání, má právo na tlumočníka. Namítl i porušení ustanovení čl. 40 odst. 3 Listiny, podle něhož má obviněný právo, aby mu byl poskytnut čas a možnost k přípravě obhajoby a aby se mohl hájit sám nebo prostřednictvím obhájce. Jestliže si obhájce nezvolí, ačkoli ho podle zákona mít musí, bude mu ustanoven soudem. Zákon stanoví, v kterých případech má obviněný právo na bezplatnou pomoc obhájce.
Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře konstatoval, že je vázán petitem návrhu na zahájení řízení a nemůže jej sám měnit. Není však vázán odůvodněním ústavní stížnosti. Proto není v rozporu s jeho posláním, když je napadené rozhodnutí orgánu veřejné moci přezkoumáno i z jiných hledisek (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 305/99, Ústavní soud ČR, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 20, C.H. Beck, 2001, str. 217 a násl.; nález sp. zn. I. ÚS 129/99, Ústavní soud ČR, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 18, C.H. Beck, 2001, str. 243 a násl.). S ohledem na obsah ústavní stížnosti přezkoumal napadený rozsudek současně i s ohledem na čl. 6 odst. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), který stanoví minimální práva, která má mít každý, kdo je obviněn z trestného činu. Podle písm. e) tohoto ustanovení mezi nimi figuruje i právo osoby obviněné z trestného činu na bezplatnou pomoc tlumočníka, jestliže nerozumí jazyku používanému před soudem nebo tímto jazykem nemluví. Podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") není toto právo omezeno jen na soudní řízení jako takové, ale náleží dané osobě i během přípravného řízení (srov. rozhodnutí ve věci Kamasinski v. Rakousko, 1989, čl. 74, nebo ve věci Harward v. Norsko, 1990, čl. 74). Ústavní soud je podle své judikatury (rozhodnutí sp. zn. Pl. ÚS 36/01, publikované pod č. 403/2002 Sb. či sp. zn. Pl. ÚS 44/02, publikované pod č. 210/2003 Sb.) oprávněn se eventuálním porušením uvedené mezinárodní smlouvy v řízení o ústavní stížnosti zabývat i po změně Ústavy obsažené v ústavním zákoně č. 395/2001 Sb. Ve jmenovaných rozhodnutích totiž dovodil, že žádnou novelu Ústavy nelze interpretovat v tom smyslu, že by jejím důsledkem bylo omezení již dosažené procedurální úrovně ochrany základních práv a svobod. Rozsah pojmu ústavního pořádku proto nelze vyložit pouze s ohledem na ustanovení čl. 112 odst. 1 Ústavy, nýbrž, vzhledem k ustanovení čl. 1 odst. 1 a 2 Ústavy, je do něj nutno zahrnout i ratifikované a vyhlášené mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách.
Článek 6 odst. 3 písm. e) zaručuje právo na tlumočníka osobám, které nerozumí jazyku používanému v řízení nebo tímto jazykem nemluví. Obdobně i článek 37 odst. 4 svědčí osobě, která neovládá jazyk, v němž se vede jednání, což tato osoba musí prohlásit. Smyslem práva zakotveného uvedenými ustanoveními Listiny i Úmluvy je zajistit, aby účastník řízení, který neovládá jazyk, v němž řízení probíhá, tím nebyl znevýhodněn a mohl komunikovat s orgány činnými v trestním řízení i se soudem v jazyce, kterému rozumí a kterým hovoří. Je na obviněném, aby prohlásil, že jazyku, v němž je tlumočeno, nerozumí, či v něm není schopen mluvit (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 394/01 nebo usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 303/2000). Z uvedeného je zřejmé, že není na místě domáhat se tohoto práva v případech, kdy obviněný jazykem, v němž se řízení vede, hovoří a rozumí mu, což sám potvrdí.
Stěžovatel v projednávané ústavní stížnosti sice tvrdí, že jeho znalost češtiny nebyla dostačující, obsah spisu však svědčí o opaku. Stěžovatel byl dne 28. 9. 1999 zadržen a téhož dne s ním byl proveden i výslech, při němž stěžovatel výslovně prohlásil, že česky rozumí, protože se jedná o slovanský jazyk. V České republice žije již 9 měsíců a česky se naučil. Tlumočníka nepotřebuje a chce, aby výslech byl veden v českém jazyce. K věci však odmítl vypovídat do doby, než si zvolí obhájce. Totéž opakoval při výslechu po sdělení obvinění. Podle protokolu rozuměl i podstatě obvinění. Při uvedeném výslechu se vyjádřil pouze ke své osobě, k věci nikoli. Ve výslechu bylo pokračováno dne 29. 9. 1999, kdy stěžovatel opět potvrdil, že česky rozumí a tlumočníka nepotřebuje. Při tomto výslechu již k věci vypovídal a popřel, že by spáchal činy, které měl dle tvrzení poškozené spáchat. Přiznal pouze, že poškozenou zbil - fackoval ji na obličej či na záda. Jiný typ násilí popřel. Při dalším pokračování výslechu dne 1. 11. 1999 již byl přítomen jeho advokát. Ani tehdy však stěžovatel tlumočníka nežádal, prohlásil naopak, že tlumočník by byl zbytečný. Svou předchozí výpověď, pokud jde o násilí na poškozené, nezměnil, pouze ji upřesnil. Potřebu tlumočníka v řízení před soudem prvního stupně popsal soud v rozsudku ze dne 7. 8. 2001, čj. 1 T 67/99-413, tak, že v něm byl tlumočník přibrán, stěžovatel však jeho služeb při opakování důkazů ani v jediném případě nevyužil. Obsah spisu potvrzuje, že stěžovatel vystupoval v řízení před soudem samostatně, obvykle odpovídal na dotazy bez pomoci tlumočníka a sám také kladl dotazy (viz. např. protokoly o hlavním líčení ze dne 18. 12. 2000, 28. 3. 2001 aj.) Obdobně i v odvolacím řízení (protokol o veřejném zasedání ze dne 19. 9. 2001) v přítomnosti svého právního zástupce prohlásil, že česky rozumí dobře, tlumočníka nepotřebuje a nechce, aby byl průběh veřejného zasedání tlumočen do mateřského jazyka. Nedostatky stran nepřítomnosti tlumočníka v přípravném řízení stěžovatel nenamítal ani v odvolání.
Argumenty stěžovatele použité v ústavní stížnosti tak nemohou s ohledem na výše uvedené obstát. Ze shora uvedeného nelze dovodit, že by byl naplněn základní předpoklad ustanovení čl. 6 odst. 3 písm. e) Úmluvy a čl. 37 odst. 4 Listiny, tedy neznalost jazyka, v němž se vede jednání. Stěžovatel byl evidentně schopen v řízení aktivně vystupovat. Pokud by tomu tak nebylo, pak nedává smysl, proč nabízené služby tlumočníka vytrvale odmítal, a to i ve fázi, kdy již byl právně zastoupen a mohl se se svým advokátem poradit. Tento závěr podporuje i fakt, že zmíněné nedostatky nenamítal v odvolacím řízení, ale teprve nyní, v řízení před Ústavním soudem. O opaku nepřesvědčil Ústavní soud ani argument stěžovatele, dle něhož jeho písemný projev (korespondence založená ve spise) svědčí o jeho neznalosti českého jazyka. Ústavní soud se domnívá, že případné nedokonalosti v korespondenci nesvědčí ještě o tom, že by stěžovatel jazyku nerozuměl a nemluvil jím. Nadto, přes chyby, které se v korespondenci vyskytují, je z jejího obsahu celkem zřejmé, oč stěžovateli šlo. Nelze předpokládat, že nedostatky v písemném projevu samy o sobě vylučují znalost jazyka, schopnost se jím domluvit a porozumět mu. Z obsahu spisu se tak nepodává, že by stěžovatel snad nebyl vůbec schopen rozumět tomu, proč je žádán o sdělení, zda požaduje tlumočníka, jak nyní naznačuje v ústavní stížnosti. Pokud z jakéhokoli důvodu tlumočníka požadoval, měl příležitost tak od počátku učinit, což však v přípravném řízení neučinil. Dle názoru Ústavního soudu neobstojí ani argument, dle něhož si měl údajně vyšetřovatel sám uvědomit, že stěžovatelova znalost českého jazyka je nedostačující, a proto přibral tlumočníka. Vyšetřovatel postupoval podle ustanovení §28 odst. 1 tr. ř. v platném znění, dle něhož, bylo-li třeba přetlumočit obsah výpovědi nebo písemnosti, nebo prohlásil-li obviněný, že neovládá jazyk, ve kterém se jednání vede, přibere se tlumočník; tlumočník může být zároveň zapisovatelem. Postup podle tohoto ustanovení však sám o sobě s ohledem na další okolnosti případu také nepotvrzuje, že stěžovatel český jazyk dostatečně neovládá.
Čl. 6 odst. 3 písm. e) Úmluvy výslovně nepožaduje, aby obviněný aktivně tlumočníka požadoval nebo prohlašoval, že jazyk nezná. Podle stávající judikatury (rozhodnutí ve věci Kamasinski v. Rakousko, 1989, čl. 74) má pomoc tlumočníka umožnit, aby se obviněný seznámil se skutečnostmi, na nichž je založeno obvinění a aby mohl při své obraně soudu poskytnout vlastní verzi toho, z čeho je obviňován. Jak bylo výše uvedeno, z obsahu spisu jasně plyne, že stěžovatel byl s to pochopit, oč v projednávané věci jde, a byl i schopen se řádně bránit. I s ohledem na skutečnost, že stěžovatel výslovně opakovaně prohlásil, že tlumočníka nepožaduje a jazyk ovládá, proto nelze o porušení tohoto ustanovení hovořit.
S ohledem na výše uvedené tedy Ústavní soud porušení práv stěžovatele, garantovaných čl. 6 odst. 1 písm. e) Úmluvy, čl. 37 odst. 4 Listiny ani čl. 40 odst. 3 Listiny neshledal.
Ze shora uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. září 2003 JUDr. Jiří Malenovský předseda senátu