ECLI:CZ:US:2003:3.US.25.02
sp. zn. III. ÚS 25/02
Usnesení
III. ÚS 25/02
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. K., zastoupeného JUDr. J. M., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. října 2001, sp. zn. 23 Co 403/2001, a rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 20. června 2001, sp. zn. 16 C 11/2001, mimo ústní jednání dne 26. května 2003 soudcem zpravodajem JUDr. Jiřím Muchou, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1,
§34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadl stěžovatel rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 16. října 2001 (23 Co 403/2001-70) a rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 20. června 2001 (16 C 11/2001-54) a tvrdil, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva obsažená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 a čl. 95 Ústavy ČR. Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí, jak jsou výše označena, zrušil.
Ústavní stížnost je nepřípustná.
Ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení (§75 odst. 1 zákona).
Z obsahu ústavní stížnosti a rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. listopadu 2002 (21 Cdo 609/2002-89) vyplývá, že dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu po věcné stránce přezkoumal a následně dovolání zamítl, neboť dospěl k závěru, že správnost napadeného rozhodnutí se dovolateli zpochybnit nepodařilo.
Vzhledem k této nové procesní situaci Ústavní soud vyzval stěžovatele, aby se vyjádřil, zda na své ústavní stížnosti i nadále trvá či zda případně nezamýšlí upravit petit ústavní stížnosti (č. l. 13 spisu Ústavního soudu) a současně mu stanovil lhůtu 15 dnů. Přípis Ústavního soudu byl stěžovateli doručen dne 28. března 2003, tedy lhůta skončila dne
14. dubna 2003. Stěžovatel se v této lhůtě nikterak nevyjádřil, a proto má Ústavní soud za to, že trvá na ústavní stížnosti v původním rozsahu.
Za situace, jak je shrnuta, je zřejmé, že ústavní stížnost proti rozhodnutím soudu I. a
II. stupně je nepřípustná (§75 odst. 1 zákona), stěžovatel může (mohl) napadnout rozsudek Nejvyššího soudu ČR, jako rozhodnutí o posledním opravném prostředku, ústavní stížností. Proto o této ústavní stížnosti bylo nutno rozhodnout odmítavým výrokem [§43 odst. 1
písm. e) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 26. května 2003