ECLI:CZ:US:2003:3.US.511.02
sp. zn. III. ÚS 511/02
Nález
Nález Ústavního soudu (III. senátu) ze dne 3. července 2003 sp. zn. III. ÚS 511/02 ve věci ústavní stížnosti L. H. proti usnesení Okresního státního zastupitelství v Českých Budějovicích ze 7. 5. 2002 sp. zn. Zt 631/2002 ve znění opravného usnesení Okresního státního zastupitelství v Českých Budějovicích z 11. 6. 2002 sp. zn. Zt 631/2002 ohledně stížnosti proti usnesení policejních orgánů o zahájení trestního stíhání.
Výrok
Usnesení Okresního státního zastupitelství v Českých Budějovicích ze dne 7. května 2002 sp. zn. Zt 631/2002 ve znění opravného usnesení Okresního státního zastupitelství v Českých Budějovicích ze dne 11. června 2002 sp. zn. Zt 631/2002 se zrušuje.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas [§72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon")] a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a) a odst. 4 zákona], napadl stěžovatel, stíhaný ve věci Okresního státního zastupitelství v Českých Budějovicích pro podezření z trestného činu podvodu (§250 odst. 1 a 2 trestního zákona), pravomocné usnesení tohoto státního zastupitelství ze dne 7. 5. 2002 (Zt 631/2002-4) a tvrdil - stručně shrnuto - že tímto rozhodnutím okresní státní zastupitelství porušilo především jeho ústavně zaručená práva na soudní (jinou) ochranu [čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")] a také další obdobně zaručená práva (čl. 2 odst. 2, čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod); podle odůvodnění ústavní stížnosti k porušení těchto (ústavně zaručených) práv došlo tím, že okresní státní zastupitelství - opět stručně shrnuto - se nikterak nevypořádalo s podstatnými důvody (skutečnostmi) uplatněnými v jeho stížnosti proti usnesení policejního orgánu (Policie České republiky, Okresního ředitelství, Služby kriminální policie a vyšetřování v Českých Budějovicích) ze dne 24. 4. 2002 (ČTS: ORCB-660/Tč-HK-2002). Tímto, procesně zcela vadným rozhodnutím [§134 odst. 2 trestního řádu (dále též "tr. ř.")], zatížilo dotčené okresní státní zastupitelství své rozhodnutí natolik, že jeho rozhodnutí ocitlo se v rozporu nejen s ustanoveními trestního řádu, ale svou intenzitou zasáhlo i do ústavně zaručených práv zmíněných vpředu.
S odkazem na ustálenou judikaturu Ústavního soudu (nálezy ve věcech sp. zn. IV. ÚS 304/98, sp. zn. III. ÚS 176/96 a sp. zn. III. ÚS 55/95 - Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 12, nález č. 120; svazek 6, nález č. 89; svazek 4, nález č. 61) stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížností napadené rozhodnutí svým nálezem zrušil.
Okresní státní zastupitelství, proti jehož rozhodnutí ústavní stížností stěžovatel brojí, se na výzvu Ústavního soudu (§48 odst. 2 zákona) vyjádřilo (§42 odst. 4 zákona) tak, že tvrzení stěžovatele, s poukazem na to, že v době rozhodování bylo "vyšetřování na počátku a že argumenty stěžovatele (obviněného), jako součást jeho obhajoby, budou v průběhu přípravného řízení prověřeny", odmítlo, nicméně konkrétní návrh, jak ve věci by mělo být rozhodnuto (§34 odst. 1 zákona), nevzneslo; přesto však, s přihlédnutím k obsahu jeho vyjádření, lze mít za to, že okresní státní zastupitelství usiluje o to, aby stěžovatelova ústavní stížnost byla jako nedůvodná zamítnuta (§82 odst. 1 zákona).
Ústavní stížnost je důvodná, byť z poněkud jiných důvodů, než o které stěžovatel svá tvrzení opírá.
Ustálená rozhodovací praxe Ústavního soudu, na kterou stěžovatel v odůvodnění ústavní stížnosti poukazuje, se zásadně vztahuje na řízení před obecnými soudy, pro něž v této konstantní judikatuře vyložená kritéria platí jako ústavně chráněné principy řízení (stanoveného postupu); postavení státního zastupitelství, zejména v přípravném řízení, a jeho procesní vztahy k obviněnému (obžalovanému) jsou však výrazně jiné než procesní vztahy mezi účastníky řízení před obecnými soudy a obecnými soudy samotnými a opačně. Zatímco od odsuzujících rozhodnutí obecných soudů se v trestních věcech, v jejich postavení (zcela) nezávislých orgánů soudní (veřejné) moci, zákonem vyžaduje - stručně vyjádřeno - dosažení lidsky dosažitelné jistoty, že inkriminovaný skutek se stal [§226 písm. a) tr. ř.] a že to byl obžalovaný, který jej spáchal [§226 písm. c) tr. ř.], a k tomuto účelu a cíli se vztahuje řada dalších ústavně chráněných zásad, postavení státního zastupitelství naproti tomu je potud odlišné, že již zmíněné procesní vztahy jsou jednak ovlivněny prvky zřetelně inkvizičními, jednak, a to především, tím, že k podání obžaloby (vznesení obvinění) podle zákona zcela postačí důvodné podezření, že inkriminovaný skutek, který je státním zastupitelstvím pokládán za trestný čin, se stal, a že zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že jeho pachatelem je určitá osoba (§160 odst. 1 tr. ř.), později obviněný či obžalovaný (§176 odst. 1 tr. ř.).
Toto, na rozdíl od ústavního postavení obecných soudů, odlišné postavení státního zastupitelství zároveň odůvodňuje odlišné pravomoci, jimiž státní zastupitelství v trestním řízení a zejména pak v přípravném řízení disponuje, a procesní práva a povinnosti, která z nich vyplývají; jestliže nadto je státnímu zastupitelství ústavně přikázáno zastupovat veřejnou žalobu v trestním řízení [čl. 80 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky (dále jen "Ústava")], je zřejmé, že státní zastupitelství není vybaveno nestranností v takovém slova smyslu, jako je tomu u obecných soudů, a že v důsledku toho mu nelze upřít právo na vlastní (procesní a vyšetřovací) taktiku; proto také po státním zastupitelství jako žalobci a zástupci státu nelze vyžadovat, aby zejména v přípravném řízení stíhaného seznamovalo s důkazní situací tak, jak se v tom kterém okamžiku (fázi) přípravného řízení jeví, případně jak a z jakých důvodů ji hodnotí, a vyjasňovalo tak předčasně (do okamžiku skončení vyšetřování) své bližší či vzdálenější procesně- taktické záměry (cíle).
Postavení státního zastupitelství jako žalobce, jemuž přísluší dbát zájmů státu, však nikterak neznamená, že by ve svém postupu, zejména tam, kde je mu zákonem svěřena dozorčí činnost nad zákonností přípravného řízení (§174 odst. 1 tr. ř.) nebo pravomoc rozhodnout o podané stížnosti, bylo státní zastupitelství oprávněno k libovůli, jíž se zpravidla rozumí svévole v rozhodování či v provedeném postupu, tedy k rozhodování bez bližších kritérií či alespoň zásad odvozených jím z právní normy. Této nestrannosti státního zastupitelství dává procesní předpis výraz tím, že mu svěřuje - mimo jiné - ve vybraných věcech (§141 odst. 1 a 2 tr. ř.) právo a povinnost přezkumu všech výroků napadeného usnesení (§147 odst. 1 tr. ř.), ;příp. právo rušit nezákonná nebo neodůvodněná rozhodnutí [§174 odst. 2 písm. c) tr. ř.] s tím, že takto vydané rozhodnutí státní zastupitelství zákonem stanoveným způsobem odůvodní [§134 odst. 1 písm. d) a odst. 2 tr. ř.]. Posléze uvedenému požadavku zákona nelze podle přesvědčení Ústavního soudu rozumět jinak, než že státní zastupitelství v odůvodnění svého rozhodnutí rozhodovací důvody natolik vyloží, že z nich bude patrný rozsah provedeného přezkumu a zejména - alespoň podstatným způsobem - vysvětleno, proč materie stížnosti zůstala rozhodnutím o ní nedotčena, příp. z jakých důvodů bylo napadené rozhodnutí změněno či nahrazeno rozhodnutím vlastním. Jde o povinnost, která se úzce dotýká nejen procesní čistoty řízení, ale také práva na obhajobu, které je ústavně zaručeno od samého počátku řízení (§37 odst. 2 Listiny); řečeno jinými slovy, při absenci jiného plně nestranného institutu soudcovského typu (kupř. vyšetřujícího soudce) jde o procesní zábranu, která by - z pozice stíhaného - měla bránit překvapivým nebo dokonce obmyslným rozhodnutím veřejné moci, kterou státní zastupitelství v trestním řízení disponuje a která téměř vždy stíhaného rozličným způsobem a v různém rozsahu zatěžuje. Dostatečnost odůvodnění rozhodnutí, které státní zastupitelství vydává, je proto nejen plněním zákonem stanovených požadavků, ale nadto je také výrazem ústavnosti, na níž jsou principy trestního řízení založeny (čl. 36 odst. 1 Listiny).
S takto vyloženými zásadami však není ústavní stížností napadené rozhodnutí okresního státního zastupitelství v souladu, aniž by Ústavní soud jakkoli meritorně posuzoval důvodnost (oprávněnost) námitek stížnosti uplatněných stěžovatelem vůči rozhodnutí policejního orgánu. Jak z odůvodnění ústavní stížnosti, tak z obsahu spisu dotčeného okresního státního zastupitelství (sp. zn. 2 T 631/2002), jímž Ústavní soud provedl důkaz, se podává, že na konkretizované a také nikoli zcela bezvýznamné námitky stěžovatele reagovalo okresní státní zastupitelství apodiktickým a v podstatě nic neříkajícím závěrem, dle něhož (stěžovatelem napadený postup) byl "shledán zcela oprávněným", aniž by bylo možno alespoň na rozhodovací důvody, které k takovému rozhodnutí okresní státní zastupitelství vedly, usoudit.
Pro úplnost se však sluší zdůraznit, že Ústavnímu soudu, z hlediska jemu Ústavou a zákonem vytyčených pravomocí, nepřísluší jakkoli přezkoumávat po věcné (meritorní) stránce rozhodnutí o zahájení trestního stíhání (§160 odst. 1 tr. ř.) a vyjadřovat se k opodstatněnosti toho kterého trestního stíhání; jde o otázku náležející výlučně do pravomoci příslušných orgánů činných v trestním řízení.
Pro takto rozvedené důvody nelze stěžovateli upřít důvodnost jeho tvrzení, že jím napadené rozhodnutí okresního státního zastupitelství je v dané věci neúplné a nepřezkoumatelné, a proto nezbylo, než je jako ústavně nesouladné, z důvodů vpředu rozvedených, pro libovůli v rozhodování zrušit [§82 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) zákona].