ECLI:CZ:US:2003:3.US.512.02
sp. zn. III. ÚS 512/02
Usnesení
III. ÚS 512/02
Ústavní soud rozhodl dne 30. ledna 2003, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera, soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Evy Zarembové, ve věci navrhovatele M. M., zastoupeného JUDr. J. S., advokátem, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. dubna 2002, sp. zn. 30 Cdo 682/2002, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. listopadu 2001, sp. zn. 1 Cao 183/2001, a Krajského soudu v Praze ze dne 14. února 2001, sp. zn. 42 Ca 122/98, ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 8. srpna 2001, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatel, který se domáhal zrušení všech výše uvedených rozhodnutí, ústavní stížnost odůvodnil tím, že se jimi cítí dotčen v právech, zaručených mu čl. 30 odst. 1, čl. 36 odst. 1, 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Uvedl, že se Nejvyšší soud ČR odmítl zabývat jeho věcně tvrzenými námitkami a jeho dovolání jako nepřípustné odmítl, u soudů se tak nedovolal ochrany svých práv, když mu byl odňat plný invalidní důchod přesto, že zdravotní stav, podle jeho přesvědčení, mu neumožňuje pracovat a odpovídá plné invaliditě. Poukázal na důkazy, prováděné o jeho zdravotním stavu znaleckými posudky, jež obsahovaly množství odborných výrazů, kterým však nemohl rozumět, na to, že soud neprovedl výslech znalce či zástupce znaleckého kolektivu, ačkoliv by tím bylo umožněno srozumitelně znalecké závěry lépe vysvětlit. Dne 16. ledna 2003 stěžovatel požádal o odložení vykonatelnosti stížností napadeného rozhodnutí.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Lze ji podat ve lhůtě 60 dnů, když tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti. Senát, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením návrh odmítne, je-li zjevně neopodstatněný [§72 odst. 1 písm. a), odst. 2, §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Z obsahu usnesení č. j. 30 Cdo 682/2002-161, kterým Nejvyšší soud ČR dne 25. dubna 2002 odmítl dovolání stěžovatele proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. listopadu 2001, č. j. 1 Cao 183/2001-137, zásah do práv, kterých se v ústavní stížnosti dovolává, zjištěn nebyl. Jmenovaný soud opodstatněně shledal, že dovolání nelze považovat za přípustné, a to ani dle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, a poněvadž rozhodnutí vyčerpávajícím způsobem odůvodnil, lze na ně v dalším odkázat. Z uvedených důvodů byla ústavní stížnost, směřující proti citovanému usnesení Nejvyššího soudu ČR, jako zjevně neopodstatněná odmítnuta [§43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Pokud jde o návrh, napadající rozsudky soudu I. a II. stupně, nutno konstatovat, že stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ČR, podaná k Ústavnímu soudu dne 22. července 2002 a doplněná právním zástupcem stěžovatele dne 18. září 2002 tak, že brojí i proti rozsudkům Krajského soudu v Praze sp. zn. 42 Ca 122/98 a Vrchního soudu v Praze sp. zn. 1 Cao 183/2001, je stížností, podanou po lhůtě k tomu stanovené §72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Jak vyplývá z obsahu usnesení č. j. 30 Cdo 682/2002-161, rozsudek o posledním procesním prostředku, který dle zákona stěžovateli k ochraně tvrzeného práva náležel, byl vydán dne 28. listopadu 2001, stěžovatel podal proti němu dovolání, nikoliv ústavní stížnost, a je tedy nepochybné, že lhůta tak k podání ústavní stížnosti navrhovatelem dodržena nebyla. Nutno dodat, že její běh nelze dovodit od doručení uváděného usnesení Nejvyššího soudu ČR, když jím bylo rozhodnuto, že dovolání není v předmětné věci stěžovatele procesním prostředkem, který mu zákon k ochraně tvrzených práv poskytuje. Proto návrh v tomto rozsahu byl odmítnut dle §43 odst. 1 písm. b) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
S ohledem na výrok shora uvedený nebyl dán důvod zabývat se návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, jak se stěžovatel domáhal podáním ze dne 16. ledna 2003.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. ledna 2003