ECLI:CZ:US:2003:3.US.645.02
sp. zn. III. ÚS 645/02
Usnesení
III. ÚS 645/02
Ústavní soud České republiky rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Pavla Holländera ve věci ústavní stížnosti Z. Š., zastoupeného JUDr. H. P., advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 7. 2002, č. j. 16 Ca 281/01-37, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel napadl ústavní stížností ve lhůtě stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu") rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, kterým byly zamítnuty jeho žaloby, jimiž se domáhal zrušení napadených rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 31. 5. 2001, č. j. 1493-b/110/2000 a č. j. 1493-a/110/2000 a vrácení věci k dalšímu řízení, a dále bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení.
Z ústavní stížnosti a kopií napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil následující skutečnosti. Rozhodnutím Finančního úřadu v Doksech ze dne 19. 7. 1999, č.j. 11352/99/173970/2441 byl částečně změněn dodatečný platební výměr na daň z příjmů fyzických osob za rok 1994, přičemž doměřená daň byla snížena na částku 1 069 506,- Kč. Rozhodnutím Finančního úřadu v Doksech ze dne 19. 7. 1999, č. j. 11353/99/173970/2441, byl částečně změněn dodatečný platební výměr na daň z příjmů fyzických osob za rok 1995, přičemž doměřená daň byla snížena na částku 382 761,- Kč. Proti oběma rozhodnutím podal stěžovatel odvolání.
Rozhodnutími Finančního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 31. 5. 2001, č. j. 1493-a/110/2000 a č. j. 1493-b/110/2000 byla odvolání stěžovatele zamítnuta. Rozhodnutí finančního ředitelství stěžovatel napadl žalobami a domáhal se jejich zrušení. V žalobách stěžovatel vytýkal žalovanému Finančnímu ředitelství v Ústí nad Labem porušení procesních předpisů. Krajský soud se zabýval tedy především tím, zda k takovému porušení došlo, a pokud ano, zda takové vady mohly mít za následek nezákonnost rozhodnutí. Krajský soud se vyjádřil ke všem stěžovatelem namítaným skutečnostem, a přestože shledal, že došlo při postupu správních orgánů k porušení zákona, konstatoval, že žalobce neuvedl, jaké jeho subjektivní právo mělo být v té souvislosti porušeno. Protože tak žalobce v žalobě neučinil, nebylo možno meritorně projednat jeho obecně formulované námitky. Proto dospěl krajský soud k závěru, že napadená rozhodnutí jsou v souladu se zákonem, a žaloby zamítl.
Stěžovatel výše zmíněné rozhodnutí krajského soudu napadl ústavní stížností, v níž tvrdí, že rozhodnutím soudu byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a dále v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy"). Stěžovatel je toho názoru, že krajský soud porušil jeho základní práva, když se náležitě nevyrovnal s právní argumentací a řádně nezdůvodnil svůj výsledný názor.
Stěžovatel ve své stížnosti uvádí převážně námitky, jež uplatnil již v řízení před krajským soudem, tedy že protokoly o ústním jednání sepsané správcem daně nebyly vedeny procesně správným způsobem, neobsahují udělená poučení, výzvy neměly náležitosti dle zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "daňový řád") a došlo k nedodržení zákonných lhůt. Dále poukazuje na fakt, že mu nebylo umožněno vyjádřit se před ukončením daňové kontroly k výsledku uvedenému ve zprávě a k vlastnímu projednání zprávy nedošlo. Stěžovatel také tvrdí, že mu postupem správce daně bylo znemožněno účastnit se výslechů svědků. Nadto uvádí, že dodatečný platební výměr č. j. 7402/98/173970, ze dne 22. 4. 1998 je nicotným správním aktem, neboť nemá ve výroku rozhodnutí uvedeny hmotněprávní předpisy a razítko otištěné na této listině není úředním razítkem ve smyslu zákona č. 68/1990 Sb. a prováděcí vyhlášky č. 435/1990, jelikož nesplňuje předepsaný rozměr. Dodatečný platební výměr č. j. 7396/98/173970, ze dne 22. 4. 1998 má pak ve výroku uvedeny hmotněprávní předpisy, ale s uvedením ustanovení, které nebylo v r. 1994 v zákoně o daních z příjmů uvedeno.
Na základě výše uvedeného stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud vydal nález, kterým v záhlaví citovaný rozsudek krajského soudu zruší.
Ústavní soud shledal, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny zákonné náležitosti a že nic nebrání projednání a rozhodnutí ve věci samé.
K ústavní stížnosti se vyjádřili účastník řízení - Krajský soud v Ústí nad Labem, a dále vedlejší účastníci - Finanční ředitelství v Ústí nad Labem a Finanční úřad v Doksech.
Krajský soud v Ústí nad Labem sdělil, že svůj právní názor k dané problematice vyjádřil v napadeném rozsudku, na jehož odůvodnění odkázal, a dále konstatoval, že ani dodatečně nezjistil, že by bylo třeba cokoliv na jeho znění měnit. Proto navrhl ústavní stížnost odmítnout.
Finanční ředitelství v Ústí nad Labem ve svém vyjádření uvedlo, že stěžovatel v podaném odvolání neuvedl žádné námitky procesního charakteru, a proto finanční ředitelství rozhodovalo v odvolacím řízení jen v mezích námitek uvedených v odvolání. Protokoly o ústním jednání dle něj byly správcem daně řádně sepsány, stěžovatel byl řádně poučen. Dále vyjádřilo nesouhlas s tvrzením stěžovatele, že rozhodnutím krajského soudu došlo k porušení jeho práv zakotvených v čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny, a proto navrhl Ústavnímu soudu napadený rozsudek potvrdit v plném rozsahu.
Finanční úřad v Doksech ve svém vyjádření poukázal na fakt, že daňová kontrola potvrdila, že stěžovatel byl zapojen v řetězci, v němž docházelo ke snižování základu daně zaúčtováním dokladů na fiktivní plnění. Proto také finanční úřad s ohledem na výši doměřených částek učinil posléze na stěžovatele oznámení o podezření ze spáchání trestného činu zkrácení daně podle §148 trestního zákona, přičemž trestní řízení dosud není uzavřeno. Dále uvedl, že si je jako správce daně vědom procesních vad proběhnuvšího daňového řízení, ale nedomnívá se, že by tyto vady měly za následek vadné rozhodnutí, kterým by došlo k porušení práv stěžovatele. Finanční úřad je přesvědčen, že odvolací orgán a krajský soud postupovaly správně a navrhl proto ústavní stížnost odmítnout.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena základní práva a svobody chráněná ústavním pořádkem České republiky.
Zásahem do práv stěžovatele je v obecné rovině nutno rozumět takové jednání, kterým se omezuje jeho určité konkrétní, subjektivní ústavně zaručené právo proti jeho vůli. Musí jít o zásah konkretizovaný, individualizovaný ve formě pravomocného rozhodnutí orgánu veřejné moci (pokud nejde o jiný zásah orgánu veřejné moci než je rozhodnutí). Tento zásah musí být vnímán celkově z hlediska ochrany základních ústavně zaručených práv a jeho intenzita musí představovat trvalé ohrožení po právu existujícího stavu.
Z těchto principů vycházel Ústavní soud i při posuzování této konkrétní ústavní stížnosti.
Pokud stěžovatel namítá v ústavní stížnosti porušení svého práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, Ústavní soud již mnohokrát judikoval, že k porušení práva zakotveného v tomto článku Listiny by došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, event. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, popř. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. I. ÚS 2/93, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., Praha, C. H. Beck 1994, str. 273). Z vyžádaných spisů, soudního i správního, bylo zjištěno, že stěžovateli nebylo nijak bráněno, aby se svého práva dovolával u obecného soudu, a proto nelze souhlasit s jeho tvrzením o zásahu do jeho práv chráněných čl. 36 odst. 1 Listiny a také čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
Pokud se týká dalších stěžovatelem namítaných zásahů do jeho práv, Ústavní soud konstatuje, že se může zabývat hodnocením důkazů obecným soudem jen tehdy, pokud zjistí, že soud postupoval libovolně, tj. že jeho závěry jsou zjevně neudržitelné ve vztahu ke skutkovým zjištěním, nebo že významně porušil procesní principy obsažené v ústavním pořádku nebo jde o rozhodnutí očividně nespravedlivé. Jak je zřejmé z rozhodnutí krajského soudu, vypořádal se se všemi námitkami stěžovatele řádně a procesně bezvadně, takže stěžovatel nebyl krácen na svých právech. Krajský soud ve svém rozhodnutí výslovně poukázal na procesní chyby, jichž se dopustil správce daně, především tedy na nezákonné krácení procesních lhůt a provedení výslechu svědků bez přítomnosti stěžovatele. Při právním posouzení těchto procesních pochybení ovšem krajský soud konstatoval, že i za této situace nedošlo k takovému zásahu do práv stěžovatele, jenž by měl za následek nezákonné rozhodnutí.
Ústavní soud se ve své rozhodovací činnosti několikrát vyjadřoval k daňovému řízení, resp. k dodržování procesních lhůt či k samotnému provádění důkazů (srov. např. I. ÚS 404/01, I. ÚS 159/99, IV. ÚS 487/02). Ze správního spisu Ústavní soud zjistil, že pokud došlo ke krácení zákonný lhůt, stěžovatel vždy reagoval na výzvy ve stanovené lhůtě a v rámci dalšího řízení neuvedl konkrétní námitky, v čem by takové zkrácení mělo vliv na nezákonnost rozhodnutí. Ohledně neúčasti stěžovatele při provádění výslechů svědků bylo ze spisu zjištěno, že tato námitka je důvodná. Finanční úřad ovšem dne 22. 1. 2001 (posléze i dne 15. 3. 2001) stěžovatele vyzval, že mu bude umožněno klást svědkům otázky, resp. výslechy budou provedeny opětovně. Na tuto výzvu stěžovatel reagoval dne 23. 3. 2001 tak, že nepovažuje za nutné klást otázky svědkům vyslechnutým na Finančním úřadu v Doksech. S ohledem na tento fakt námitka stěžovatele není důvodná, neboť sám stěžovatel se vzdal svého práva a tudíž není oprávněn dovolávat se pochybení správce daně jako důvodu tvrzeného zásahu do práv.
Co se týká námitky stěžovatele, že v rozhodnutí o dodatečném platebním výměru č. j. 7396/98/173970 ze dne 22. 4. 1998 jsou ve výroku uvedeny hmotněprávní předpisy s ustanovením, které nebylo v roce příslušného zdaňovacího období platné, Ústavní soud konstatuje, že chybné uvedení ustanovení neovlivnilo samotné rozhodnutí a není důvodem jeho neplatnosti.
Jestliže se stěžovatel ve své stížnosti odvolává na předchozí judikaturu Ústavního soudu ve věcech daňového řízení, výslovně na rozhodnutí Pl. ÚS 9/98, IV. ÚS 121/01, je třeba zdůraznit, že tato rozhodnutí je třeba vnímat v kontextu celého případu, nikoli jako souhrn právních vět. Citace z výše uvedených rozhodnutí Ústavního soudu se sice vážou obecně k daňovému řízení, ale nelze je aplikovat bez vztahu ke konkrétnímu případu, skutkově podobnému.
Ústavní soud shledal, že obecný soud postupoval v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, jež upravují průběh řízení a do nichž se promítají principy upravené v čl. 36 Listiny, a svůj postup řádně odůvodnil. Samotná skutečnost, že obecné soudy či správní orgány svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá porušení čl. 36 Listiny, resp. nepředstavuje ústavním pořádkem zakázanou libovůli (čl. 2 odst. 2 Listiny). Proto i stěžovatelem namítaný zásah do jeho práv zakotvených v čl. 2 odst. 2., v čl. 4 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 je neopodstatněný.
Vzhledem k výše uvedenému nezbylo než návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. září 2003
JUDr. Jiří Mucha
předseda III. senátu Ústavního soudu