ECLI:CZ:US:2003:3.US.697.02
sp. zn. III. ÚS 697/02
Usnesení
III. ÚS 697/02
Ústavní soud rozhodl dne 16. ledna 2003 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Evy Zarembové mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky T., s. r. o., zastoupené JUDr. J. Š., advokátkou, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. září 2001, sp. zn. 8 Cmo 496/2000, a rozsudku Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 15. června 2000, sp. zn. 48 Cm 490/98, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1,
§34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadla stěžovatelka ve své obchodněprávní věci rozhodnutí orgánů veřejné moci (rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne
24. září 2001 - 8 Cmo 496/2000-74 a rozsudek Krajského obchodního soudu v Praze ze dne
15. června 2000 - 48 Cm 490/98-41) a tvrdila, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na vlastnictví (čl. 4, čl. 90 Ústavy ČR, čl. 11 Listiny základních práv a svobod) a na soudní ochranu (čl. 36 Listiny základních práv a svobod).
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 15. června 2000 (48 Cm 490/98-41) byla zamítnuta žaloba stěžovatelky o zaplacení částky 149.783,- Kč s přísl., kterou se domáhala na žalovaném (Č., spol. s r. o.) z titulu zaplacení dodávky osvětlení a náhrady nákladů řízení. Z odůvodnění tohoto rozhodnutí se podává, že žaloba stěžovatelky byla zamítnuta, neboť stěžovatelka neunesla důkazní břemeno (§120 o. s. ř.). Nalézací soud provedl stěžovatelkou označené důkazy a po jejich zhodnocení konstatoval, že z objednávky
č. 112/1996, faktur č. 08..., výslechu svědka N. a jednatele žalované společnosti N. nelze posoudit nárok stěžovatelky z titulu nároku na zaplacení kupní ceny dodávky (§409 obch. zák.), neboť v předložené objednávce je sice uvedeno množství a druh svítidel, nedošlo však k dohodě o ceně dle §409 odst. 2, resp. §536 odst. 3 obch. zák. Stěžovatelka dále neprokázala, že žalovanému zboží skutečně dodala a provedla montáž. Proto nelze její nárok posoudit ani jako bezdůvodné obohacení (§451 obč. zák.). Odvolací soud se s právním i skutkovým posouzením věci nalézacím soudem i po navrženém doplnění dokazování ztotožnil.
Stěžovatelka odůvodnila porušení svých ústavně zaručených práv (svobod) tím, že obecné soudy nesprávně zhodnotily důkazní situaci a rozhodly zcela v rozporu s hmotným právem; proto navrhla zrušení ústavní stížností napadených rozhodnutí.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Na tomto místě je nutno zdůraznit, že Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti není součástí soustavy obecných soudů, a proto mu nepřísluší přezkoumávat zákonnost či dokonce věcnou správnost rozhodnutí obecných soudů (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995), o což dle povahy vývodů ústavní stížnosti stěžovatelka usilovala. Jeho zásah do rozhodovací činnosti obecných soudů je vázán na splnění jistých podmínek
(k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 269/99 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 17., vydání 1., č. 33, Praha 2001), jež však v dané věci shledány nebyly a nebyly stěžovatelkou ani tvrzeny.
Obecné soudy v ústavní stížnosti napadených rozhodnutích zaujaly v souladu s ústavní nezávislostí soudní moci (čl. 81, 82 Ústavy ČR) právní názor, který ústavně souladným způsobem odůvodnily (§157 odst. 2 o. s. ř.); pod aspektem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) jim proto nelze nic vytknout.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti vedla polemiku s hodnocením důkazů obecnými soudy, přitom však přehlíží, že Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to i za situace, kdy by se s tímto hodnocením sám neztotožňoval (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994).
Z takto rozvedených důvodů nebylo shledáno porušení tvrzených ani jiných ústavně zaručených práv (svobod) stěžovatele, návrh na zrušení ústavní stížností napadených rozhodnutí, jak jsou ve vpředu označena, byl proto shledán jako zjevně neopodstatněný. Zjevná jeho neopodstatněnost je dána jednak povahou vývodů ústavní stížnosti, jednak konstantní judikaturou Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno.
O zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo nutno rozhodnout odmítavým výrokem [§43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 16. ledna 2003