ECLI:CZ:US:2003:3.US.737.02
sp. zn. III. ÚS 737/02
Nález
Nález Ústavního soudu (III. senátu) ze dne 3. července 2003 sp. zn. III. ÚS 737/02 ve věci ústavní stížnosti R. M. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze 4. 10. 2002 sp. zn. 8 Co 466/2002 a rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně, pobočky ve Valašském Meziříčí, z 28. 1. 2002 sp. zn. 2 Nc 805/2002 o úpravu výživného
Výrok
1. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. října 2002 č. j. 8 Co 466/2002-161 se zrušuje.
2. Návrh na zrušení rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně, pobočky ve Valašském Meziříčí, ze dne 28. ledna 2002 č. j. 2 Nc 805/2002-130 se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem podaným k doručení Ústavnímu soudu dne 28. 11. 2002 se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 10. 2002 č. j. 8 Co 466/2002-161 a rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně, pobočky ve Valašském Meziříčí, ze dne 28. 1. 2002 č. j. 2 Nc 805/2002-130 o úpravu výživného. Uvedenými rozhodnutími se cítí být dotčen v základním právu na soudní ochranu, plynoucím z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ze spisu Okresního soudu ve Vsetíně sp. zn. 2 P 219/2002, jejž si Ústavní soud vyžádal, dále z ústavní stížnosti a jejích příloh bylo k předmětné věci zjištěno následující:
Rozsudkem ze dne 28. 1. 2002 č. j. 2 Nc 805/2002-130 uložil Okresní soud ve Vsetíně, pobočka ve Valašském Meziříčí, stěžovateli povinnost přispívat na výživu svým dětem, tehdy nezletilé R., nezletilé P. a zletilému D., přesně stanovenými částkami. V odvolání do předmětného rozhodnutí stěžovatel namítl, že takto vymezené vyživovací povinnosti vzhledem ke svým výdělkovým možnostem není schopen dostát, a dále uvedl, že je v předmětné době (tj. ke dni 15. 4. 2002) v pracovní neschopnosti s vážným onemocněním krku, je objednán na den 6. 5. 2002 na vyšetření CT, přičemž jeho zdravotní stav momentálně neodpovídá podmínkám, aby mohl dále pracovat v chemickém provoze, kde se pracuje s karcinogenními látkami.
Soud odvolací doplnil dokazování soudu nalézacího, a to kromě dalšího i zprávou zaměstnavatele otce, takto stěžovatele v řízení před Ústavním soudem, ze dne 16. 9. 2002, ze které zjistil, že jeho průměrný měsíční čistý příjem za dobu od listopadu 2001 do června 2002 činil 13 085 Kč, přičemž pracovní poměr stěžovatele u tohoto zaměstnavatele byl ukončen ke dni 30. 6. 2002 dohodou. Po takto provedeném dokazování byl odvoláním napadený rozsudek Okresního soudu ve Vsetíně v zásadě potvrzen, kdy jeho parciální změny lze hodnotit pouze jako formální.
V ústavní stížnosti namítá stěžovatel tu skutečnost, že obecné soudy nezohlednily jeho vyjádření u jednání před Okresním soudem ve Vsetíně, pobočky ve Valašském Meziříčí, dne 18. 1. 2002, dle kterého u něj došlo ke změně zdravotního stavu, jež byla potvrzena až na základě zjištění vyšetřením CT v květnu 2002, což bylo důvodem ukončení pracovního poměru dohodou. Účelem akceptace této formy ukončení pracovního poměru měla být možnost přijetí nového zaměstnance na provoz s karcinogenními látkami. Dále stěžovatel odvolacímu soudu vytýká, že se nevypořádal s faktem ukončení pracovního poměru a následným evidováním stěžovatele na Úřadu práce ve Vsetíně pod č. j. VSC-1745/2002-MC, kde pobírá podporu v nezaměstnanosti ve výši 5 202 Kč.
Pro uvedené okolnosti stěžovatel shledává v postupu a rozhodnutích obecných soudů v předmětné věci porušení §153 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), §1 až 21 zákona a rodině a ve svých důsledcích pak dotčení v základním právu na soudní ochranu, plynoucím z čl. 36 odst. 1 Listiny.
Na základě výzvy Ústavního soudu podle §42 odst. 4 a §76 odst. l zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, podal dne 18. 4. 2003 předseda senátu 8 Co Krajského soudu v Ostravě k předmětné ústavní stížnosti vyjádření, v němž odkazuje na právní názor, jak je tento obsažen v odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí, a navrhuje stížnost buď jako zjevně neopodstatněnou ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnout, anebo podle §82 odst. 1 téhož zákona zamítnout.
Podle §44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. může Ústavní soud se souhlasem účastníků upustit od ústního jednání, nelze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci. Vzhledem k tomu, že jak stěžovatel v podání ze dne 9. 6. 2003, tak i účastník řízení ve vyjádření ze dne 18. 4. 2003 vyjádřili svůj souhlas s upuštěním od ústního jednání, a dále vzhledem k tomu, že Ústavní soud má za to, že od jednání nelze očekávat další objasnění věci, bylo od ústního jednání v předmětné věci upuštěno.
II.
Hodnocení ústavnosti zásahu orgánu veřejné moci do základních práv a svobod se skládá z několika komponentů [sp. zn. III. ÚS 102/94, sp. zn. III. ÚS 114/94, sp. zn. III. ÚS 84/94, sp. zn. III. ÚS 142/98, sp. zn. III. ÚS 224/98 - viz Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen "Sbírka rozhodnutí"), svazek 2, nález č. 61; svazek 3, nálezy č. 9 a 34; svazek 11, nález č. 65; svazek 15, nález č. 98 - a další. Prvním je posouzení ústavnosti aplikovaného ustanovení právního předpisu (což vyplývá z §68 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Dalšími komponenty jsou hodnocení dodržení ústavních procesních práv a konečně posouzení ústavně konformní interpretace a aplikace hmotného práva.
V předmětné věci Ústavní soud neshledal důvod k posuzování ústavnosti aplikovaného hmotného a procesního práva.
Na posuzovanou věc z pohledu namítaného dotčení základního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny v rovině práva jednoduchého dopadají ustanovení §154 odst. 1 a §120 odst. 2 o. s. ř.
Podle §154 odst. 2 o. s. ř. je pro rozsudek rozhodující stav v době jeho vyhlášení. Z uvedeného zákonného ustanovení, a to ve shodě s ustálenou soudní praxí, jakož i s názory doktrinárními vyplývá, že pro rozhodnutí soudu ve věci samé je rozhodující aktuální skutkový stav, tj. skutkový stav zjištěný k okamžiku vyhlášení rozsudku, přičemž tato zásada platí i pro odvolací řízení.
Podle §120 odst. 2 o. s. ř. ve věcech, v nichž lze zahájit řízení i bez návrhu, je soud povinen provést i jiné důkazy potřebné ke zjištění skutkového stavu, než byly účastníky navrhovány. V předmětné věci, kdy v části týkající se ve stadiu řízení před odvolacím soudem nezl. stěžovatelovy dcery P. šlo podle §81 odst. 1 o. s. ř. o věc, v níž může soud zahájit řízení i bez návrhu, byly naplněny podmínky pro uplatnění zásady vyhledávací v řízení před civilním soudem, tj. pro realizaci povinnosti soudu z vlastní iniciativy, tj. i mimo rámec návrhů účastníků, provést důkazy potřebné k náležitému zjištění skutkového stavu.
Zjistil-li odvolací soud zprávou stěžovatelova zaměstnavatele ze dne 16. 9. 2002, že jeho pracovní poměr u tohoto zaměstnavatele byl ukončen ke dni 30. 6. 2002 dohodou a rozhodoval-li dne 4. 10. 2002, nelze než konstatovat, že tak učinil na základě skutkových zjištění v době rozhodování zčásti již neaktuálních (ve vazbě na stanovení výživného pro dobu po rozhodnutí soudu), a to nejen vzhledem k jejich časové neaktuálnosti, nýbrž zejména ke změněným okolnostem, týkajícím se výše příjmů stěžovatele. Neobjasněnou zůstala v této souvislosti rovněž otázka okolností ukončení pracovního poměru s ohledem na posouzení eventuální možnosti dalšího působení u předmětného zaměstnavatele v jiném pracovním zařazení, případně i k jiným eventuálně využitelným příjmovým alternativám adekvátním schopnostem stěžovatele. Ústavní soud v tomto svém závěru vychází rovněž z judikatury vlastní, kdy v obdobné věci, vedené pod sp. zn. I. ÚS 603/2000 (Sbírka rozhodnutí, svazek 27, nález č. 99), konstatoval následující: "Bylo na soudu, aby v souladu s §120 odst. 2 o. s. ř. provedl i jiné důkazy potřebné ke zjištění skutkového stavu, než byly účastníky navrhovány. To platilo tím spíše tehdy, jestliže se jednalo o částku na výživné ve značné výši, která jistě hrála při posuzování stěžovatelových poměrů významnou roli. Z hlediska práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny Ústavní soud považuje důkazní mezeru vzniklou v tomto případě za protiústavní."
Z pohledu práva jednoduchého, dopadajícího na předmětnou věc, dospěl pro uvedené okolnosti Ústavní soud k závěru, že ústavní stížností napadeným rozhodnutím ze dne 4. 10. 2002 č. j. 8 Co 466/2002-161 porušil Krajský soud v Ostravě ustanovení §154 odst. 1 a §120 odst. 2 o. s. ř.
Pro účel ústavněprávního posouzení věci nutno stanovit podmínky, za splnění kterých nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod.
V řízení o ústavních stížnostech představují první skupinu případů, v nichž Ústavní soud ingeruje do rozhodovací činnosti obecných soudů, ty případy, ve kterých posuzuje skutečnost, zdali ve věci aplikovaná norma jednoduchého práva, sledující určitý ústavně chráněný účel, z pohledu principu proporcionality nabyla opodstatněně přednost před jinou normou jednoduchého práva, sledující dosažení jiného ústavně chráněného účelu (např. sp. zn. III. ÚS 256/01, Sbírka rozhodnutí, svazek 25, nález č. 37, a další).
Další skupinou jsou případy, v nichž nedochází ke konkurenci možné aplikace více norem jednoduchého práva, nýbrž jde o řešení otázky akceptace některé z několika interpretačních alternativ jedné, určité, normy jednoduchého práva např. sp. zn. II. ÚS 22/94, sp. zn. III. ÚS 114/94, Sbírka rozhodnutí, svazek 4, nález č. 55; svazek 3, nález č. 9, a další).
Konečně třetí skupinou případů jsou v řízení o ústavních stížnostech případy svévolné aplikace normy jednoduchého práva ze strany obecného soudu, jíž schází smysluplné odůvodnění, resp. propojení s jakýmkoli ústavně chráněným účelem. Ilustrací jsou rozhodnutí Ústavního soudu, v nichž shledal porušení kogentní normy, resp. konstatoval, že právní závěr obecného soudu je "v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými a právními zjištěními, resp. z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývá" (např. sp. zn. III. ÚS 84/94, sp. zn. III. ÚS 166/95, sp. zn. I. ÚS 401/98, sp. zn. II. ÚS 252/99, sp. zn. I. ÚS 129/2000, sp. zn. I. ÚS 549/2000, sp. zn. III. ÚS 346/01, sp. zn. III. ÚS 74/02, Sbírka rozhodnutí, svazek 3, nález č. 34; svazek 4, nález č. 79; svazek 13, nález č. 3; svazek 17, nález č. 15; svazek 19, nález č. 134; svazek 22, nález č. 63; svazek 25, nález č. 30; svazek 28, nález č. 126, a další).
V řízení o ústavních stížnostech lze tedy vyčlenit případy konkurence norem jednoduchého práva, konkurence interpretačních alternativ a konečně případy svévolné aplikace jednoduchého práva.
V posuzované věci dospěl Ústavní soud k závěru, dle něhož porušení zásady vyhledávací v občanském soudním řízení ze strany Krajského soudu v Ostravě v předmětné věci vytvořilo reálnou překážku dosažení účelu tohoto řízení (§1 o. s. ř. ve spojení s §85 až 87 zákona o rodině), pročež rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 10. 2002 č. j. 8 Co 466/2002-161 nelze než kvalifikovat ve smyslu svévolné aplikace jednoduchého práva, a tím porušení základního práva na řádný proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
Pro uvedené okolnosti, tj. s ohledem na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, Ústavní soud rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 10. 2002 č. j. 8 Co 466/2002-161 zrušil [§82 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.].
Jelikož jak stížnostní body návrhu, tak i rozhodovací důvody kasačního nálezu dopadají toliko na rozhodnutí odvolacího soudu, kvalifikoval Ústavní soud návrh na zrušení rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně, pobočky ve Valašském Meziříčí, ze dne 28. 1. 2002 č. j. 2 Nc 805/2002-130 jako zjevně neopodstatněný, čímž byl naplněn důvod jeho odmítnutí podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů.