ECLI:CZ:US:2003:3.US.754.02
sp. zn. III. ÚS 754/02
Usnesení
III. ÚS 754/02
Ústavní soud rozhodl dne 30. ledna 2003 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Evy Zarembové mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky T. S., a. s., zastoupené JUDr. M. W., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. září 2002, sp. zn. 25 Co 624/2001, a rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 17. července 2001, sp. zn. 9 C 2/99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1,
§34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadla stěžovatelka ve své občanskoprávní věci rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. září 2002 (25 Co 624/2001-163) a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 17. července 2001
(9 C 2/99-106), a tvrdila, že jimi bylo porušeno její právo obsažené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo na ochranu vlastnictví zakotvené v Dodatkovém protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové, ve znění potvrzujícího rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové, jak je vpředu označeno, bylo stěžovatelce (pozn. v řízení před obecnými soudy vystupovali jako žalovaní stěžovatelka, Technické služby Hradec Králové, příspěvková organizace a město Hradec Králové) uloženo, aby zaplatila žalobkyni (V.V.) z titulu náhrady škody na zdraví částku 6.956,- Kč a náklady řízení ve výši 7.025,- Kč. Podle odůvodnění rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové škoda vznikla žalobkyni tak, že uklouzla před vchodem do obchodního domu T. v Hradci Králové na namrzlém a neošetřeném prostranství, způsobila si úraz a v období od
13. února 1999 a do 24. února 1999 nebyla práceschopná. Obecné soudy se postavily na stanovisko, že místo úrazu je součástí místní komunikace IV. třídy [§6 odst. 3 písm. d) zák. č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon
o pozemních komunikacích)], a to chodníku (§3 odst. 4 prováděcí vyhlášky Ministerstva dopravy a spojů č. 104/1997, ve znění pozdějších předpisů). Odpovědnost stěžovatelky za škodu dovodily z §27 odst. 4 zákona o pozemních komunikacích s tím, že na místo vzniku úrazu bylo pohlíženo jako na chodník přiléhající k nemovitosti (obchodnímu domu).
Stěžovatelka odůvodnila porušení tvrzených ústavně zaručených práv tím, že obecné soudy nesprávně vyložily po právní stránce, který ze tří žalovaných za škodu odpovídá. Obecné soudy nesprávně aplikovaly příslušná ustanovení zákona o pozemních komunikacích, in concreto pak výkladem pojmu "přilehlý" chodník. Stěžovatelka má za to, že místo úrazu je samostatným chodníkem - komunikací IV. třídy, a proto za vzniklou škodu odpovídá město Hradec Králové (§27 odst. 3 zákona o pozemních komunikacích) a svou argumentaci stran "přilehlého" a "samostatného" chodníku v ústavní stížnosti obsáhle rozvedla. Nadto stěžovatelka poukázala na to, že se odvolací soud nevypořádal s jejím tvrzením, že žalobkyně podala žalobu vůči stěžovatelce předčasně, neboť nebyla písemně vyzvána k úhradě škody
(§563 obč. zák.). Stěžovatelka proto navrhla, aby Ústavní soud zrušil rozhodnutí Okresního a Krajského soudu v Hradci Králové, jak jsou vpředu označena.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Těžiště ústavní stížnosti spočívalo v polemice stěžovatelky s právním posouzením věci obecnými soudy, jinak řečeno, v nesouhlasu s výkladem pojmu "přilehlý" chodník. Jak však již bylo mnohokráte judikováno, Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti není součástí soustavy obecných soudů, a proto mu nepřísluší přezkoumávat zákonnost či dokonce věcnou správnost rozhodnutí obecných soudů (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995), o což dle povahy vývodů ústavní stížnosti stěžovatelka usilovala. Jeho zásah do rozhodovací činnosti obecných soudů je vázán na splnění jistých podmínek (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 269/99 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 17., vydání 1., č. 33, Praha 2001), jež však v dané věci shledány nebyly a nebyly stěžovatelkou ani tvrzeny. V pouhém neúspěchu stěžovatelky v řízení před obecnými soudy nelze spatřovat porušení jejích ústavně zaručených práv a svobod.
Ostatně obecné soudy v ústavní stížnosti napadených rozhodnutích zaujaly v souladu s ústavní nezávislostí soudní moci (čl. 81, čl. 82 Ústavy ČR) právní názor, který má oporu ve skutkových zjištěních. Výklad příslušných ustanovení zákona o pozemních komunikacích, zejména §27 odst. 4, za použití gramatického a logického výkladu, ústavně souladným způsobem odůvodnily (§157 odst. 2 o. s. ř.). Pod aspektem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) jim proto nelze nic vytknout.
Obdobně nedůvodné je i tvrzení stěžovatelky, že odvolací soud (Krajský soud v Hradci Králové) se nevypořádal se všemi jejími tvrzeními uplatněnými v odvolání, konkrétně pak s tím, že žaloba vůči stěžovatelce byla podána předčasně, a to již proto, že nauka se ve vztahu k §563 obč. zák. postavila na stanovisko, že za kvalifikovanou výzvu se považuje rovněž žaloba (k tomu srov. např. Jehlička, O., Švestka, J. a kol.: Občanský zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha, C. H. Beck, str. 462). Tímto tvrzením proto nemohlo být dosaženo jiného výsledku rozhodnutí o ústavní stížnosti.
Z takto rozvedených důvodů nebylo shledáno porušení tvrzených ani jiných ústavně zaručených práv (svobod) stěžovatele, návrh na zrušení ústavní stížností napadených rozhodnutí, jak jsou ve vpředu označena, byl proto shledán jako zjevně neopodstatněný. Zjevná jeho neopodstatněnost je dána jednak povahou vývodů ústavní stížnosti, jednak konstantní judikaturou Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno.
O zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo nutno rozhodnout odmítavým výrokem [§43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 30. ledna 2003