ECLI:CZ:US:2003:4.US.109.03
sp. zn. IV. ÚS 109/03
Usnesení
IV. ÚS 109/03
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti 1) Š. M., a 2) V. M., zastoupených JUDr. J. K., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. prosince 2002, čj. 12 To 428/2002-425, a usnesení Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 28. listopadu 2002, čj. 1 T 414/96-404, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, splňující i ostatní formální předpoklady stanovené zákonem, napadli stěžovatelé v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů a tvrdili, že jimi bylo zasaženo do jejich ústavně zaručených základních práv chráněných čl. 3, čl. 6, čl. 7 odst. 2, čl. 36 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V postupu obecných soudů rovněž spatřují porušení čl. 2 odst. 2 Listiny, jakož i čl. 4 Ústavy ČR.
Jak zjistil Ústavní soud z připojeného spisu, vedeného u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 1 T 414/96, rozsudkem tamního soudu ze dne 10. února 1997, čj. 1 T 414/96-168, byli stěžovatelé shledáni vinnými trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., pročež byly odsouzeni k trestu odnětí svobody na dva roky nepodmíněně a pro výkon tohoto trestu zařazeni do věznice s ostrahou. Stěžovatelům byla rovněž na základě §228 odst. 1 tr. řádu výrokem uvedeného rozsudku uložena povinnost nahradit společně a nerozdílně poškozenému škodu ve výši 506 992,- Kč. K podanému odvolání následně Krajský soud v Praze citované rozhodnutí rozsudkem ze dne 7. května 1997, čj. 9 To 143/97-194, změnil tak, že stěžovatelka V. M. se zařazuje pro výkon uloženého trestu do věznice s dozorem, přičemž ostatní výroky jí se týkající ponechal beze změny. Odvolání stěžovatele Š. M. potom podle §256 tr. řádu zamítl.
Jak plyne z dalšího obsahu předmětného spisu, v návaznosti na uvedený verdikt obecných soudů podávali stěžovatelé opakovaně žádosti o odklad výkonu trestu či upuštění od potrestání, a to s poukazem na své zdravotní problémy blíže rozvedené v jednotlivých podáních soudu určených. O těchto bylo zamítavým způsobem průběžně rozhodováno.
Ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 28. listopadu 2002, čj. 1 T 414/96-404, Okresní soud v Mladé Boleslavi zamítl žádost stěžovatelů o upuštění od výkonu trestu odnětí svobody, když konstatoval, že tito skutečně trpí nemocemi uvedenými ve zprávách ošetřujících lékařů. V této souvislosti nicméně poukázal na to, že z opakovaných odborných vyjádření k těmto lékařským zprávám i ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, který byl k obdobným žádostem stěžovatelů vyžádán, však vyplývá, že v důsledku trestu odnětí svobody u nich nehrozí zhoršení zdravotního stavu, s ohledem na což shledal žádosti nedůvodnými, neboť podle jeho mínění se nejedná v dané věci o důvody natolik závažné, jaké má na mysli ustanovení §327 odst. 2 tr. řádu. Rovněž závěrem připojil svůj názor o účelovosti žádostí, jimiž se stěžovatelé chtějí vyhnout výkonu uložených trestů, což se jim také již déle než pět let daří. Stížnosti odsouzených do uvedeného usnesení Krajský soud v Praze (rovněž ústavní stížností napadeným) usnesením ze dne 19. prosince 2002, čj. 12 To 428/2002-425, zamítl. Co do důvodů svého výroku uvedl, že okresní soud měl při svém rozhodování k dispozici aktuální zprávy o zdravotním stavu stěžovatelů, přičemž v nich zmiňované zdravotní potíže jsou ve spise dokumentovány již řadou lékařských zpráv dřívějšího data a byly i předmětem posouzení odborem Zdravotnické služby Generálního ředitelství Vězeňské služby ČR, který se vyjádřil jednotlivě k zdravotní způsobilosti stěžovatelů s tím, že výkon trestu jejich životy neohrozí a míra ohrožení jejich zdraví ve výkonu trestu a v civilním životě je srovnatelná. Pro uvedené považoval stížnostní soud dokazování pro rozhodnutí o žádostech stěžovatelů za zcela postačující. V této souvislosti rovněž poukázal na znalecký posudek z oboru zdravotnictví, který byl ve věci již dříve vyžádán. Uzavřel, že okresní soud rozhodl správně, pokud žádosti stěžovatelů nevyhověl.
Pro úplnost je třeba dodat, že na základě obdobných důvodů rozhodly obecné soudy v téže době zamítavými rozhodnutími i o souběžně (resp. alternativně) podaných žádostech stěžovatelů o odklad výkonu trestu odnětí svobody (usnesení Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 25. listopadu 2002, čj. 1 T 414/96-400, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. prosince 2002, čj. 12 To 427/2002-421).
Stěžovatelé v ústavní stížnosti vytýkají obecným soudů zlehčování jejich obav o život a zdraví, když současná lékařská věda a zdravotní péče není na takové úrovni, aby zamezila progresivitě a postupu jejich onemocnění, pročež se rozhodli podat žádosti o odklad výkonu trestu, jakož i o upuštění od jeho výkonu. Cítí se být ve svých vpředu označených ústavně zaručených ústavních právech omezeni, neboť napadená rozhodnutí byla vydána bez jakéhokoliv případného dotazu na ošetřující lékaře a nemocnice, kde byli oba hospitalizováni. Tím, že si obecné soudy aktuálně nevyžádaly odborné posouzení či znalecký posudek, rozhodly dle jejich názoru bez náležité lékařské erudice a porušily údajně jejich právo na život, jenž je v daném případě bezprostředně ohrožen. Pokud potom byli stěžovatelé dodáni do výkonu trestu dnem 28. 1. 2003, byly tím porušeny kautely dané ust. §322 a 327 tr. řádu a státní moc vykonána v rozporu s čl. 2 odst. 2 Listiny. Mají za to, že bezprostředním výkonem trestu jsou podrobeni až nelidskému zacházení ve smyslu čl. 7 odst. 2 Listiny.
Stěžovatelé dále namítají, že napadené usnesení Krajského soudu v Praze bylo doručeno jejich obhájci 12. 2. 2003, tedy 14 dní poté, co byly dodáni do věznice, a tudíž na něj nemohli kvalifikovaně reagovat (čl. 37 odst. 2 Listiny). V závěru odůvodnění ústavní stížnosti navrhují, aby je Ústavní soud propustil svým rozhodnutím na svobodu a v jejím petitu se domáhají, aby nálezem v záhlaví uvedená rozhodnutí zrušil.
Na základě výzvy Ústavního soudu podala předsedkyně senátu 12 To Krajského soudu v Praze k předmětné ústavní stížnosti vyjádření, ve kterém především odkázala na odůvodnění napadených rozhodnutí a obsah ve věci vedeného soudního spisu, který již nemá k dispozici. S poukazem na to rovněž konstatovala, že rozhodnutí soudů obou stupňů nebylo svévolné, ale vycházelo ze shromážděných důkazů, a to odborné povahy. V této souvislosti poznamenala, že zdravotní stav stěžovatelů je jistě vážný a právě z tohoto důvodu stížnostní soud okresnímu soudu v minulosti v projednávané věci uložil, aby vyžádal znalecký posudek z odvětví posudkového lékařství, kterým by otázky slučitelnosti zdravotního stavu stěžovatelů s výkonem nepodmíněného trestu byly s konečnou platností vyřešeny. Ani v důsledku obsahu takto vyhotoveného znaleckého posudku však nebylo shledáno nic, co by mohlo vést soud k rozhodnutí o odkladu výkonu trestu odnětí svobody či o upuštění od něj.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z pohledu ústavně zaručených práv a dospěl k závěru, že v tomto smyslu není důvodná.
Stěžovatelé, jak je patrno z odůvodnění jejich návrhu, se v podstatě domáhají přezkoumání napadených rozhodnutí Ústavním soudem tak, jako by tento byl další odvolací instancí a měl činit vlastní skutková zjištění v meritu věci. Ústavní soud však není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR) a není zpravidla oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatelů vybočily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv.
Ústavní soud po prostudování spisového materiálu konstatuje, že řízení před obecnými soudy proběhlo v souladu s odpovídajícími ustanoveními trestního řádu a ústavní práva obou stěžovatelů, včetně těch, jejichž porušení namítají, byla respektována.
Obecné soudy postupem podle §2 odst. 5 tr. řádu průběžně zajistily dostatečné důkazní poklady, jimiž zjistily skutkový stav, o němž neměly důvodné pochybnosti, a to v rozsahu nezbytném pro jejich rozhodnutí. Provedené důkazy hodnotily ve shodě s §2 odst. 6 tr. řádu, tedy jednotlivě i v jejich souhrnu. Nelze opomíjet, že v dané věci, kdy bylo opakovaně jednáno o obdobných žádostech stěžovatelů, a to vždy poté, co předchozí byly zamítnuty, byla opětovně vyžádána vyjádření Zdravotnické služby Generálního ředitelství Vězeňské služby ČR, která vždy shledala, že výkon trestu odnětí svobody u stěžovatelů je dle shromážděných zdravotních podkladů možný s tím, že předmětná onemocnění jsou léčitelná i v průběhu výkonu trestu a uvedená instituce je schopna zajistit stěžovatelům potřebnou lékařskou péči, včetně péče odborné a ústavní (č.l. 228, 228a, 267, 268, 372, 376 spisu o.s.). Ve věci byl taktéž vypracován znalecký posudek z oboru zdravotnictví, v němž znalec konstatoval, že stěžovatelé netrpí takovým onemocněním, při kterém by výkon trestu odnětí svobody ohrozil jejich životy. Znalec naopak uvedl, že má za to ("soudí"), že při pravidelném lékařském dozoru, při nerizikovém zajištění základních životních potřeb a zájmů se bude jejich stav stabilizovat a dokonce je naděje na určité zlepšení (č.l. 293m).
Zdravotní stav stěžovatelů byl se zřetelem k jejich žádostem dlouhodobě předmětem zkoumání a obecné soudy v rámci své pravomoci hodnotily nově předložené lékařské zprávy s ohledem na uvedená vyjádření, konfrontovaly je s označeným znaleckým posudkem a srovnávaly jejich obsah co do namítaných důvodů zdravotních obtíží i závěrů z nich vyvozovaných. Vlastní hodnocení všech těchto důkazů jednotlivě, v jejich vzájemných souvislostech (časových a věcných) a celkovém souhrnu je potom výrazem nezávislého soudního rozhodování ve smyslu čl. 82 Ústavy ČR.
V naznačeném směru je potřebné poukázat rovněž na to, že rozpor s principy řádného a spravedlivého procesu ve vztahu k hodnocení důkazů obecnými soudy, a tedy ke skutkovým závěrům ve věci přijatým, jež byly podkladem pro jejich rozhodnutí, by bylo možno ve smyslu dnes již ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu dovozovat toliko v situaci, kdy by z odůvodnění rozhodnutí nevyplýval vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. jestliže by v soudním rozhodování byla učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (k tomuto srov. obdobně např. nález ve věci, sp. zn. III. ÚS 84/94, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení, Sv. 3, č. 34; nález ve věci, sp. zn. III. ÚS 166/95, tamtéž, Sv. 4, č. 79, a další). Těmto závěrům však obsah připojeného spisu nenasvědčuje.
Se zřetelem k tvrzení stěžovatelů, že obecné soudy posuzovaly jejich žádosti bez příslušné lékařské erudice, nezbývá než opětovně poukázat na příslušná vyjádření, jež si vyžádaly a předmětný znalecký podsudek. Důkaz provedený takovými vyjádřeními či znaleckým posudkem je soud přirozeně oprávněn i povinen hodnotit v rámci intencí §2 odst. 6 tr. řádu. Hodnocení soudu však nemohou podléhat odborné závěry ve smyslu jejich správnosti, soud může hodnotit přesvědčivost těchto vyjádření či posudků co do jejich úplnosti ve vztahu k zadání, jejich logického odůvodnění a posléze i soulad s ostatními provedenými důkazy (srov. nález ve věci, sp. zn. I. ÚS 483/01, ze dne 6. května 2003). Lze-li potom z provedeného dokazování bezpečně usoudit pod aspektem aplikace té které normy na skutkový stav, stěží možno namítat v návaznosti na soudem učiněné závěry porušení ústavních práv.
Pokud stěžovatelé namítají, že napadené usnesení Krajského soudu v Praze bylo doručeno jejich obhájci 12. 2. 2003, tedy 14 dní poté, co byly dodáni do věznice, a tudíž na něj nemohli kvalifikovaně reagovat, postačí v tomto směru ve vztahu k nabytí jeho právní moci a vykonatelnosti odkázat na ust. §140 odst. 1 písm. a) tr. řádu a dodat, že možnost žádat o upuštění od výkonu trestu dle ust. §327 odst. 2 tr. řádu mají i během jeho výkonu a dovolávat se s ohledem na vytýkané doručení zamítavého usnesení obhájci až dne 12. 2. 2003 ústavně chráněného práva na obhajobu se tedy nejeví jako případné. Nad rámec věci je totiž třeba s ohledem na jurisdikci Ústavního soudu (čl. 83 Ústavy ČR) v této souvislosti rovněž zdůraznit obecně platný závěr, dle něhož má-li být nezákonnost chápána jako neústavnost, čili "nezákonnost" v rovině ústavního práva, musí u stěžovatele vyvolávat reálné negativní dopady na jeho ústavně zaručená základní práva nebo svobody nebo je alespoň ohrožovat (nález ve věci, sp. zn. IV. ÚS 707/2000, ze dne 4. 11. 2002).
Pro důvody takto vyložené, z nichž patrno, že obecné soudy postupovaly ve věci stěžovatelů způsobem ústavně souladným, Ústavní soud návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 26. května 2003
JUDr. Pavel Varvařovský, v.r.
předseda senátu