ECLI:CZ:US:2003:4.US.175.03
sp. zn. IV. ÚS 175/03
Usnesení
IV. ÚS 175/03
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Miloslava Výborného a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti V. R., zastoupeného JUDr. J. K., advokátem, proti usnesení státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Kolíně ze dne 15. ledna 2003, zn. Zt 463/2002-84, usnesení státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Kolíně ze dne 15. ledna 2003, zn. Zt 463/2002-85, a usnesení Okresního soudu v Kolíně ze dne 31. ledna 2003, čj. Nt 304/2003-50, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností, splňující i ostatní formální předpoklady a podmínky stanovené zákonem, napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí orgánů veřejné moci s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv zakotvených v čl. 8 odst. 2 věty prvé, čl. 2 odst. 2 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
V odůvodnění svého návrhu stěžovatel orgánům rozhodujícím v jeho vazební věci vytýká, že v případě rozhodnutí o jeho ponechání ve vazbě ve smyslu důvodu uvedeného v §67 písm. c) tr. řádu shodně uvedly, že bude nutno provést ještě řadu dalších procesních úkonů, přičemž jejich vyjmenování se nepochybně upíná k důvodu vazby koluzní dle §67 písm. b) tr. řádu, který ve vztahu k němu nemohl již být a ani nebyl v předmětných usneseních uplatněn. Okresní soud v Kolíně rovněž nepřihlédl k dikci §68 odst. 1 věty druhé v kontextu s §72 odst. 1 a §73 odst. 1 písm. b) tr. řádu, když blíže nerozvedl, proč nepovažuje jím podaný písemný slib za adekvátní. Stejně tak údajně neuvedl, proč nepřijímá nabízenou kauci, neboť stěžovatel by byl schopen složit částku ve výši 150. 000,- Kč, jíž považuje s ohledem na své poměry za dostatečnou k nahrazení vazby. Zejména potom stěžovatel namítá, že v souvislosti se zahájením trestního stíhání, v návaznosti na nějž byl vzat do vazby, nebyly dosud shromážděny takové důkazy, které by nasvědčovaly tomu, že by se předmětného jednání dopustil a soud tak vychází z presumpce jeho viny. Nadto zásadu presumpce neviny především porušil tehdy, pokud přihlédl v rámci úvah při odůvodňování předstižné vazby k zahájení trestního stíhání proti němu vedenému v Praze. Z těchto, jakož i dalších důvodů, se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí nálezem zrušil.
Z připojených spisů vedených u Okresního soudu v Kolíně (sp. zn. Nt 133/2002, sp. zn.Nt 124/2003, sp. zn. Nt 304/2003), bylo zjištěno, že stěžovatel je v projednávané věci stíhán pro trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák., dílem ve spolupachatelství ve smyslu §9 odst. 2 tr. zák. Usnesením Okresního soudu v Kolíně ze dne 23. 10. 2002, čj. Nt 133/2002-7, byl vzat (vedle dalšího spoluobviněného) do vazby, a to na základě důvodů uvedených v §67 písm. a), b), c) tr. řádu. Citované rozhodnutí Krajský soud v Praze usnesením ze dne 13. 11. 2002, čj. 14 To 681/2002-26, zrušil a rozhodl, že se stěžovatel bere do vazby z důvodů dle §67 písm. b), c) tr. řádu.
Ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 15. ledna 2003, zn. Zt 463/2002-85, státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Kolíně rozhodla, že důvod vazby koluzní [§67 písm. b) tr. řádu], u stěžovatele shledaný vedle trvajícího důvodu vazby dle §67 písm. c) tr. řádu, "odpadá", a to v důsledku ustanovení §71 odst. 2 věta druhá tr. ř. Usnesením téže státní zástupkyně z téhož dne, zn. Zt 463/2002-85, bylo rozhodnuto na základě §71 odst. 3 tr. řádu pro trvající důvod vazby ve smyslu §67 písm. c) tr. řádu o ponechání stěžovatele ve vazbě. Toto rozhodnutí odůvodnila státní zástupkyně tím, že v případě stěžovatele hrozí obava z opakování trestné činnosti, neboť v ní pokračoval po dobu 1/4 roku a navíc se jí dopustil ve lhůtě podmíněného odkladu výkonu trestu odnětí svobody uloženého za majetkovou trestnou činnost.
Následně stěžovatelem podané stížnosti do těchto rozhodnutí Okresní soud v Kolíně usnesením ze dne 31. ledna 2003, čj. Nt 304/2003-50, zamítl. V jeho odůvodnění přisvědčil státní zástupkyni ve vztahu k její argumentaci ohledně trvání vazebního důvodu dle §67 písm. c) tr. řádu, když rovněž poukázal i na usnesení Policie ČR, Správy Středočeského kraje, SKPV, odboru hospodářské kriminality, Praha 5 - Zbraslav, ze dne 3. ledna 2003, ČTS: PSC-2030/OHK-2003, jímž bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatele pro trestný čin podvodu dle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. ve spolupachatelství ve smyslu §9 odst. 2 tr. zák., jehož se měl společně s dalším spoluobviněným dopustit blíže popsaným jednáním v květnu 2002. V důsledku toho okresní soud uzavřel, že je dána důvodná obava z pokračování či opakování trestné činnosti, když se již předtím stěžovatel dopustil trestné činnosti, pro níž je ve zkušební době podmíněného odsouzení. Jeho písemný slib nepřijal, stejně jako ani peněžitou záruku, to vše vzhledem k osobě stěžovatele, povaze a okolnostem projednávaného případu, jakož i závažnostem skutečností odůvodňujících vazbu.
Na základě výzvy Ústavního soudu podal posléze jako účastník řízení k ústavní stížnosti Okresní soud v Kolíně vyjádření, ve kterém setrval na rozhodovacích důvodech uvedených v napadeném usnesení a navrhl její odmítnutí.
II.
Ústavní soud přezkoumal posuzovanou věc z pohledu ústavních kautel a po zvážení všech podstatných okolností projednávaného případu, vycházeje z vyžádaného spisového materiálu, zejména rozhodnutí ve věci učiněných i argumentace stěžovatelem předestřené, dospěl k závěru, že podaná ústavní stížnost není důvodná. Přitom dbal svého ústavního postavení, jakož i hranic svých pravomocí, vědom si skutečnosti, že není součástí soustavy obecných soudů a není zpravidla oprávněn zasahovat bez dalšího do jejich rozhodovací činnosti. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vybočily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv.
Ohledně důvodu opodstatňujícího existenci vazby předstižné dle §67 písm. c) tr. ř. je v prvé řadě namístě poznamenat, že toto ustanovení vyjadřuje vazební důvod reflektující takovou objektivní konstelaci, která trvá zpravidla po celou dobu trestního stíhání, pokud jsou po jeho zahájení splněny zákonné subsumpční podmínky pro uvalení vazby a nedojde-li v jeho průběhu ke zjištění, že některá z těchto podmínek pominula či byla předpokládána nedůvodně. V této souvislosti ve vztahu k námitkám týkajících se tvrzené neexistence vazebního důvodu, resp. nedostatečného zdůvodnění konkrétních skutečností, odůvodňujících obavu z následků uváděných v citovaném ustanovení, je možno odkázat v plném rozsahu na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí.
K uvedenému je nutno připomenout v judikatuře Ústavního soudu opakovaně vyjádřené stanovisko, že výklad zákonných znaků "konkrétních skutečností" ve vztahu k důvodům vazby je především záležitostí orgánů veřejné moci (státního zástupce či soudu), které při důkladné znalosti skutkových okolností a důkazní situace té které věci, musí svědomitě posoudit v kterémkoli stádiu řízení, zda další trvání vyšetřovací vazby, případně zda vazba vůbec, je opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů v trestním řízení činných nelze dosáhnout jinak. Ústavní soud konstatuje, že pro výklad tohoto znaku, resp. pro aplikaci citovaných zákonných ustanovení, proto nejsou a ani nemohou být dána objektivní a neměnná kritéria, která je naopak třeba vyvodit vždy z povahy konkrétní a individualizované věci včetně osoby obviněného, jeho osobních poměrů, rozsahu potřebného dokazování apod. Do těchto úvah (a rozhodnutí jimi podložených), plynoucích ze skutkových zjištění v době rozhodování obecných soudů o vazbě známých, se Ústavní soud ve smyslu své dnes již ustálené judikatury cítí oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (čl. 8 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod) buď vůbec, nebo jestliže tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby jsou v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku České republiky, což v souzené věci Ústavní soud neshledal (srov. kupř. nález Ústavního soudu ve věci, sp. zn. III. ÚS 18/96, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení, sv. 6, č. 88, vydání 1., Praha, C.H.Beck 1997).
Obdobně lze řečené vztáhnout i k výtce ohledně odůvodnění podmínek dle dikce §68 odst. 1 věty druhé tr. řádu, když neadekvátnost písemného slibu byla ozřejměna již předchozí částí odůvodnění obecného soudu, než na kterou odkazuje izolovaně stěžovatel. Na přijetí peněžité záruky, jehož se domáhal, poukazujíc na konkrétní částku, jíž by složil, není právní nárok a navíc akceptaci jím v ústavní stížnosti uváděné její výše soudu k posouzení co do přiměřenosti nepředložil.
Co se potom stěžovatelem tvrzeného porušení principu presumpce neviny týče, zdůrazňuje ohledně důvodů opodstatňujících existenci vazby předstižné dle §67 písm. c) tr. řádu Ústavní soud to, že v souvislosti s posuzováním relevance vazebních důvodů je také nezbytné mít na paměti tu skutečnost, že v této fázi trestního řízení není rozhodováno o vině či nevině obviněného, nýbrž je posuzováno v kontextu hodnocení důkazů to, zda jsou dány důvody vazby jakožto institutu zajišťovacího. Rozhodnutí o ponechání ve vazbě, odůvodněné ze strany státní zástupkyně, jakož i Okresního soudu v Kolíně též poukazem na jiné trestní řízení, nelze považovat za prejudikování odsuzujícího rozsudku ve vztahu k osobě obviněného, ani pak ve vztahu k tomuto jinému trestnímu řízení, pročež argumentace stěžovatele výtkou porušení presumpce neviny není případná.
Jak je patrno z uvedeného, nelze tedy souhlasit s tvrzením stěžovatele, plynoucím z odůvodnění ústavní stížnosti, že v jeho vazební záležitosti došlo k porušení této stěžejní zásady trestního řízení. Orgány veřejné moci v tomto směru pouze trestní stíhání, a to i v jiné trestní věci obdobného charakteru vzaly v úvahu při svých závěrech o objektivní konstelaci, odůvodňující vazební důvod ve smyslu §67 písm. c) tr. řádu. Svá rozhodnutí přezkoumatelným způsobem odůvodnily a požadavkům kladeným na obsah takovýchto usnesení uvedeným v ust. §134 odst. 2 tr. řádu řádně dostály.
K odůvodnění napadeného rozhodnutí Okresního soudu v Kolíně je třeba dále dodat, že posouzení konkrétních okolnosti každého případu s ohledem na dosavadní skutková zjištění náleží nepochybně především obecným soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy ČR), stejně jako hodnocení v této fázi trestního řízení ve věci provedených důkazů toliko co do jejich relevance ve smyslu podřazení z nich plynoucích skutkových zjištění pod ust. §67 písm. c) tr. řádu, aniž by tím jakkoliv bylo - jak již řečeno - prejudikováno konečné rozhodnutí v otázce viny a trestu. Pakliže orgány veřejné moci rozhodly způsobem, vůči němuž má stěžovatel výhrady, nelze z tohoto bez dalšího dovozovat dotčení na jeho ústavně zaručených základních právech. Konstatování potřeby provést v dané věci řadu dalších důkazů nemůže mít na tyto úvahy žádný vliv.
Napadená rozhodnutí vzhledem k výše vyloženým důvodům podle přesvědčení Ústavního soudu z hlediska ústavněprávního obstojí, porušení ústavně zaručených práv stěžovatele shledáno nebylo, a proto byla ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta, a to mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. září 2003
JUDr. Pavel Varvařovský, v.r.
předseda senátu